Jára Cimrman – objevitel přílepků

Jak známo, Jára Cimrman byl na slovo vzatý vlastenec, který dlouhodobě usiloval o emancipaci českých zemí z područí rakousko-uherského zpuchřelého mocnářství. Postavil si dva životní cíle: rozbít atom a rozbít žalář národů. Jakožto zarytý pacifista přitom při plnění druhého vytčeného cíle volil výhradně pokojné formy řešení: převýchovu dětí císařské rodiny, záměnu císaře za jeho dvojníka Nývlta, rozdrolování loajality k říši prostřednictvím protihabsburských anekdot apod. O jednom vskutku geniálním pokusu o rozbití Rakouska-Uherska, učiněnému ryze právními prostředky, se však dodnes neví.

Příběh začal v srpnu roku 1900, kdy Jára Cimrman pobýval v letním bytě u svého přítele statkáře Koutného v Přílepech u Kroměříže. V té době byl Cimrman mimořádně nesvůj. O zemědělskou výrobu se sice dlouhodobě zajímal a svého hostitele jen tak mezi řečí inspiroval např. k zavedení snášení vajec slepicemi chovanými ekologickým a tudíž bezklecovým způsobem se zcela volným výběhem (což bohužel vedlo k značnému úbytku slepic způsobenému jejich vnitřní i vnější emigrací). Trápilo ho nicméně pomyšlení, že nastává přelom tisíciletí a pokud se okamžitě nestane něco zásadního, vstoupí Čechové do nového tisíciletí v rakouském područí. Právě na tento problém myslel i u oběda a příliš proto nevnímal svého přítele, který si stěžoval na dodavatele koňských postrojů, bezdůvodně podmiňujícího zakoupení postroje současnou koupí ostruh a páru hřebelců.

Až tato informace vytrhla Cimrmana z jeho zádumčivosti. Náhle zbledl, vyskočil a zvolal: „Koně, příteli, a co nejrychlejšího, klidně i divokého! Už vím, jak na ně! Cha!“

Poté se okamžitě rozjel do Vídně, aby zastihl české poslance ještě před pravidelným poprázdninovým zasedáním říšské rady. Při divoké cestě si svůj spontánní nápad promyslel do posledního detailu. Nápad byl geniální svojí jednoduchostí. Cimrman totiž dobře věděl, že rakouská monarchie se nikdy dobrovolně nevzdá českých zemí, protože by tím nejen přišla o svoji hospodářsky nejrozvinutější část, nýbrž zejména by ztratila Čechy, oblíbené veselé kumpány, které pro jejich zásadové postoje a loajalitu odjakživa vyhledávala všechna nadnárodní evropská společenství. Jelikož však odmítal ozbrojená povstání a krveprolití, pochopil, že jedinou možností zlomit zdánlivě neprostupné mříže žaláře národů, je lest. Vymyslel proto legislativní fintu, která se od těch dob v odborné literatuře a judikatuře označuje buď za „přílepek“ (podle místa, kde k nápadu přišel), anebo jako „legislativní jezdec“ či „divoký jezdec“ – na památku divoké jízdy do Vídně.

Českým poslancům Cimrman předložil hotový plán: navrhnout ve druhém čtení (poznámka: málo se ví, že systém tří čtení vymyslel rovněž Cimrman, a to jako prostředek k brzdění legislativního závalu, připravovaného hyperaktivními a neúnavnými rakouskými ministry, neustále naladěnými na reformní étos zpuchřelé monarchie) v říšské radě následující novelizační bod: „Zákon č. 119/1867 ř. z., ježto se týče záležitostí, všem zemím mocnářství Rakouského společných a toho, jak se mají vyřizovati, se mění tak, že v § 1 se za slova „zastoupeným a“ doplňují slova „království Českého,“. Tímto velmi nenápadným způsobem by se totiž české země zcela nepozorovaně dostaly na státoprávní úroveň Uher a z dualismu by se stal trialismus – zcela nenásilným a navíc ústavním způsobem. Přilepena měla být tato novela k některému z tehdy projednávaných zákonů – buď k zákonu o stavbě vodních drah a o provedení úpravy řek (č. 66/1901 ř. z.) nebo k zákonu, kterým se upravuje nedělní a sváteční klid v živnostech (č. 125/1905 ř. z.). [Poznámka: původně Cimrmana sice zaujalo „nařízení o prohlídce při porážce koní, jichž maso má býti upotřebeno k lidskému požívání“ (č. 52/1900 mor. z. z.), které považoval s ohledem na přílepek coby divokého legislativního jezdce za velmi stylové, nicméně nejednalo se o zákon, nýbrž o pouhé nařízení, takže jeho použití nebylo vhodné.]

Perfekcionista Cimrman ovšem trval na tom, že účinnosti musí tato novela nabýt hned 1. ledna 1901 tak, aby si všichni žáci mohli zapamatovat, že české země se staly samostatnými od počátku tisíciletí. To konkrétně znamenalo, že zákon musel být schválen ještě v druhé polovině roku 1900. Celá geniální myšlenka však ztroskotala na – z historického hlediska - úplné banalitě: 7. září 1900 došlo k rozpuštění říšského sněmu a k vypsání nových voleb, které byly popravdě úplně zbytečné, jelikož přinesly v zásadě stejné výsledky jako volby předchozí.

Principielní Cimrman za těchto okolností legislativní přílepek již dále neprosazoval, protože jakkoliv na straně jedné toužil po rozbití žaláře národů, nechtěl tak učinit za každou cenu, tj. za cenu trýznění generací nevinných žáků, kteří by nebyli schopni naučit se datum získání autonomie Čechů. Proto řekl slavný výrok: „Nešť, počkáme jářku dalších tisíc let. Jak ostatně znám svoje Čechy, oni se do počátku dalšího milénia naučí s přílepky mistrovsky nakládati a využijí je k mnoha bohulibým kouskům. Mocnáři se ještě budou diviti, co dokáží potomci husitů!“

S pouhou trochou nezbytného zjednodušení tak lze shrnout, že nebýt zbytečných obstrukcí a nesmyslného rozpuštění říšské rady, k němuž došlo jen pro ukojení ega frustrovaného mocnáře, nervózního ze ztráty popularity a z toho, že se jaksi dlouho nic neděje, mohlo dojít k emancipaci českých zemí velmi elegantním a nenásilným způsobem již v roce 1900. A světové války věru vůbec nebylo třeba…