Právě probíhající diskuse o zpřísnění postihu za neoprávněné nakládání s osobními údaji, získanými v rámci trestního řízení (především odposlechů), se podle mého názoru chybně zaměřuje pouze na novelu trestního zákona.
Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.
Problém je myslím skryt jinde.
Ne soud, ale Igor Němec
Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?
Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.
Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.
Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).
Přiměřeně, prosím...
Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.
Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.
Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.
...a to platí pro obě strany
Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.
Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.
Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.
P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...
Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.
Problém je myslím skryt jinde.
Ne soud, ale Igor Němec
Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?
Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.
Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.
Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).
Přiměřeně, prosím...
Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.
Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.
Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.
...a to platí pro obě strany
Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.
Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.
Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.
P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...
Hezký článek, pane Komárku, ale, bohužel, nesedí Vám fakta:
OdpovědětVymazatSamozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy.
Tak to není, viz § 83 odst. 1 PřZ. To se sice na jiné správní delikty nevztahuje, ale tam se zase dá předpokládat, že pokuta vydavatele nepoloží.
Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají".
To sice je zmírnění represe, ale před novelou se skutková podstata dopadala pouze na osobní údaje shromážděné při výkonu veřejné správy, nyní byla rozšířena i na trestní řízení.
K tomu bych chtěl dodat, že Úřad pro ochranu osobních údajů je sice správní úřad, ale nezávislý. Je tomu tak na základě čl. 28 odst. 1 směrnice 95/46/ES,
OdpovědětVymazato ochraně fysických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, v celé Evropské unii. Jeho postavení je tedy se soudy srovnatelné.
Za sebe bych dodal, že by mi vadilo, kdyby mě někdo odposlouchával a ještě víc, kdyby odposlechy někdo jiný zveřejnil. Ano, udivuje mě, s jakou rychlostí a jak bezproblémově to prošlo parlamentem, ale na druhou stranu zde žádný veřejený zájem neexistuje. Trestní řízení k dispizici odposlech má bez ohledu na jeho možné zveřejnění. Že policie/SZ někdy účelově nekoná nebo koná schválně chybně nebo pomalu je věc jiná.
OdpovědětVymazatÚřad Igorův má už delší dobu Igorovu pověst, takže se ještě pobavíme bez ohledu na novelu.
Tomáši Pecinovi: díky, to ustanovení přestupkového zákona jsem skutečně přehlédl, moje úvaha se tedy na fyzické osoby nevztahuje. Nevím ale, jestli je pokuta 5ti miliónů pro noviny tak zanedbatelná, jak si myslíte. Zvlášť když se těch pokut může nasčítat několik najednou. A než soud rozhodne...
OdpovědětVymazatO tom, zda je možné trestat zveřejnění odposlechů získaných v tr. řízení až teprve díky téhle novele pochybuje T. Sokol (a myslím, že o tom byla i nějaká debata pod Pavlovým postem). Při bližší úvaze bych Vám ale dal za pravdu - trestní řízení asi za "veřejnou správu" opravdu považovat nejde a na základě stávajícího § 178 odst. 2 TZ nelze trestat novináře, ale pouze osobu, která mu infomace poskytla.
Myslím, že to ale nic nemění na tom, že je postih na základě zákona o ochraně osobních údajů pro novináře mnohem nebezpečnější, než trestní stíhání na základě novelizovaného § 178 TZ. A vypuštění toho, že tím únikem musí být způsobena újma na právech jiného bych nepodceňoval.
Každopádně ale díky za Vaše upřesnění.
Guy Petersovi: zkuste si porovnat, jak je složité odvolat předsedu Úřadu na ochranu osobních údajů s tím, jak lze odvolat soudce. Mám dojem, že na tom Vámi uváděná směrnice mnoho nemění.
Myslím, že i to je srovnatelné, cf. § 32 odst. 7 a 8 ZOOÚ.
OdpovědětVymazatHm. Zajímavá úvaha. Jenom mi nesedí, že by byli politici až tak rafinovaní :-)))))
OdpovědětVymazatHanka
ad Hanka : paranoidní nebývají jenom politici a novináři ...
OdpovědětVymazatJeště k Tomášovi Pecinovi: teď mi napadlo, že by přeci novinář mohl být i podnikající fyzická osoba (pokud je na volné noze) a tudíž do toho režimu správního deliktu spadat, ne?
OdpovědětVymazatNe. Viz nařízení č. 140/2000 Sb.
OdpovědětVymazatObsahové náplně živností volných
OdpovědětVymazat21. Vydavatelské a nakladatelské činnosti
Činnosti spojené s vydáváním novin, časopisů a ostatních periodik, knih a brožur, hudebnin a hudebních rukopisů, fotografií, pohlednic, slovníků, telefonních seznamů, map, atlasů, plakátů, inzertních katalogů, prospektů a jiných tištěných náborových materiálů, diářů, kalendářů, formulářů a jiných tištěných materiálů. Vydavatelská činnost na Internetu. Provádění korektur a technická redakce.
Obsahem živnosti není vydávání a nahrávání zvukových a zvukově-obrazových záznamů, polygrafická výroba ani rozmnožování tištěných podkladů počítačovými tiskárnami a rozmnožovacími stroji.
Dávám za pravdu Janu Komárkovi. Podle absurdní koncepce MV se ve správním trestání rozlišuje mezi prostými fysickými osobami, které mají odpovědnost za zavinění, podnikateli (fysickými i právnickými osobami) a právnickými osobami. Podnikatelé a právnické osoby mají objektivní odpovědnost.
OdpovědětVymazatVolný novinář, byť není živnostník, je podnikatel.
Velmi nerad bych se mýlil, už proto, že je to mimo můj obor, ale nebylo náhodou zmiňované nařízení vlády č. 140/2000 Sb. nedávno zrušeno a volné živnosti nově upraveny v živnostenském zákoně (novelou č. 130/2008 Sb.)?
OdpovědětVymazatJan Malast
Máte pravdu, děkuji – měl jsem neaktuální ASPI, od 1. 7. 2008 je to poněkud jinak.
OdpovědětVymazatNicméně mám za to, že volný novinář není podnikatelem ani podle nové úpravy.
Otázka, zda je novinář živnostníkem, je jasná: protože podle § 3 odst. 1 písm. b) ŽivZ živností výslovně není "využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními zákony, jejich původci nebo autory", a mezi zvláštními zákony je v poznámce pod čarou expressis verbis uveden i AutZ, nelze než dovodit, že volný novinář není živnostníkem.
Kdo je podnikatelem, upravuje notoricky známý § 2 odst. 2 ObchZ:
(2) Podnikatelem podle tohoto zákona je:
a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku,
b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění,
c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů,
d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.
Nic z toho nelze na volného novináře vztáhnout.
Jestliže tedy ZOOÚ neobsahuje jiné zákonné vymezení (a obecný zákon o správních deliktech skončil místo v PSP kdesi v kanále), je jen málo prostoru k jinému závěru, než že volného novináře lze postihnout pouze za přestupek, nikoli za jiný správní delikt.