Rozloučení s V. Ceplem a přivítání T. Němečka aneb Průvodce inteligentního novináře po světě práva

Včera jsme si připomínali rozloučení s Mistrem Janem Husem, předevčírem rozloučení českých zemí s pohanstvím, dnes je na čase konečně se rozloučit s červnem a tím i s Vojtěchem J. Ceplem, který se svého hostovství tak zdařile zhostil shodou náhod zrovna v době, kdy byla jeho soudcovská činnost v hledáčku všech českých médií. Věříme, že si po celý červen připadal na území našeho blogu jako v bezpečném oku toho mediálního uragánu panujícího kolem jeho osoby a že si v něm mohl odpočinout od prchavých sporů zvláště psaním článků oživujících institut starogermánského práva a děkujeme za ně. Vítáme pak naopak jednoho z tradičních rozdmychovatelů těchto mediálních větříků a vírů vanoucích českou právní krajinou, Tomáše Němečka. Jistě není třeba jej představovat, ostatně uvítal se zdařile již sám, a to – jak jinak – rozhovorem (a to s člověkem, podle nějž bychom měli svou ročníkovku vydat správně pod názvem „Jiné právo nespřaženě“!). Nezbývá tak, než vyjádřit potěšení nad tím, že hostem blogu bude jeden z mála novinářů, kteří se výborně vyznají i v té nepřehledné, byť výživné, polévce, kde místo tradičních písmenek plavou paragrafy. Osobně se pak těším, že nejen zprostředkuje nám právníkům něco z mediálního světa, ale že díky němu najdou cestu na náš blog i ti novináři, kteří v právu nejsou tak doma, a když dostanou od svých redaktorů za úkol „napsat něco o právu“, začnou googlovat, co zas napsal Tomáš Němeček.

Tyto potenciální čtenáře „od novin“ zde srdečně vítám, a když už si našli cestu i do tohoto postu, rád bych je – jako milovník různých jednoduchých pomůcek a malých i středně velkých násobilek – aby nešli nadarmo, upozornil na několik nuancí formalistického právního jazyka, které – jak říká klasik – odborníka mnohdy dráždí, byť oni si jich tak překvapivě často ani nevšimnou….

Usnesení není totéž jako rozsudek. Vzhledem k tomu, že mi několik let bylo v hodinách slohu vtloukáno do hlavy, že se v sousedících větách nemají používat totožná slova, tak úplně chápu vnitřní bolest člověka, který má napsat článek o rozsudku a to protivné slovo se mu tam vrací a vrací, mrká z každé druhé řádky, ale vězte, že nahradit každé třetí „rozsudek“ „usnesením“ není ta pravá cesta…Navíc ani nelze poskytnout úplně spolehlivou radu, kdy použít co. Obecně je sice rozsudek rozhodnutím ve věci samé, tedy věcnou odpovědí na otázky, kdo byl v právu, kdo co dostává a na jak dlouho bude sedět, zatímco usnesení bývají rozhodnutí procesní, někdy o procesních malichernostech a někdy o tom, proč už se s žalobcem soud nehodlá bavit, ale jako všude, i tady potvrzují pravidlo nezbytné výjimky, třeba ve volebním soudnictví. Jeden rozdíl mezi rozsudky a usneseními je pak podstatný a zjevný: těm druhým chybí už na počátku kocourek ve skoku… A protože všechno ještě komplikuje Ústavní soud, který má místo rozsudků nálezy, je někdy lepší v pochybnostech použít slovo „rozhodnutí“, které text spolehlivě zpestří, vše obsáhne, nikoho nezarmoutí a člověk se vyhne takovým spojením, jako je „rozsudek Ústavního soudu“, „dal obžalobě svým usnesením zapravdu“ nebo „zamítavý senátní nález“…pardon, to poslední spojení je sice teoreticky možné, ale vzácnější než vinice v Krkonoších a vyhynutím ohroženější než tygr ussurijský, tak už jsem si odvykl…

Odmítnutí není totéž co zamítnutí. Tenhle protiklad doplňuje zdařile ten předchozí a kdyby nebylo výjimek, mohli bychom říct, že usneseními se obvykle odmítá, zatímco rozsudkem zamítá, a protože tento rozdíl v obecné češtině dost zaniká, sluší se dovysvětlit, že zamítnutím vám soud říká, že nemáte pravdu, zatímco odmítnutím říká, že jste přišli pozdě, brečíte na špatném soudě, nebo jste udělali nějakou jinou chybu, pro kterou vás prostě nemůže poslouchat, i kdyby chtěl... Vztahovou terminologií přirovnáno, zamítnutí je, když vás dívka nechce, protože nejste její typ a jiný chlap se jí líbí víc, odmítnutí je, když se vám pochlubí s fotkou své přítelkyně nebo vás rovnou pozve jako svědka k registraci… Rozhodnout lze i o přerušení, ale to už bych z metafor asi nevybředl (pokud vás zamrzelo, že jsem zde zastavil asociační řetězec, jukněte do pátečního postu Petra Břízy, snad vás uspokojí).

Zcizení není totéž co odcizení. To prvé zní exoticky a nově a přitom vás při jeho použití nemůže nikdo nařknout z anglicismů ani germanismů, prostě když chcete o někom říct, že něco ukradl, a přitom se nechcete jazykově umazat o "šlohnutí" či dokonce "čórku", šmátráte v češtině a už málem vytáhnete „odcizení“, najednou hned vedle leží „zcizení“ a tak je vyndáte s pocitem, že jste našel málem zapomenutých poklad archaismu. Ale ejhle, najednou uděláte ze zloděje poctivého převodce, který věc neukradl, ale prodal nebo dokonce daroval chudému bližnímu, prostě zcizil. Mohu se tak i zde hrdě přihlásit k tomu, že zcizuji, kudy chodím, a přesto jsem nic nešlohl, takže se snad nemusím bát, že na mne dopadne nějaké jiné rameno spravedlnosti a právem mě připraví o bezúhonnost (i ta je totiž v právní mluvě něčím jiným než "počestností" a často spolu ty dvě nechodí ruku v ruce, jak by vám mohli vyprávět političtí vězni a v opačném smyslu třeba nejeden advokát).

Odvolání není totéž co dovolání. Člověk se totiž mezi soudy odvolává pouze skromně, jen o stupínek výše, než právě jste, z okresu na kraj, z kraje kamsi navrch…zato dovolání, to je akt skoro nábožný, neboť směřuje až k Nejvyššímu – nejsa věřící, mám samozřejmě na mysli Nejvyšší soud. Leda by mířil k Nejvyššímu správnímu soudu nebo k Ústavnímu soudu, k nim je třeba se vyzbrojit kasační či ústavní stížností. A trpělivostí při parkování.

Evropský soudní dvůr není totéž co Evropský soud pro lidská práva. Pokud tedy máte pocit, že vám jako člověku místní soudy ukřivdily, nevyhrožujte jim Evropským soudním dvorem ani nechoďte zuřit ve stopách slepého krále Jana do Lucemburku. Tam je marné vysvětlovat, kdo byl nespravedlivě ve vazbě, či chce po letech zase vidět syna. A marné je ohánět se tam Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod – leda byste s sebou měli takového Honzu Komárka, který by v několika stručných přednáškách vysvětlil z pozice komunitárního konstitucionalismu, proč i ona váže Evropský soudní dvůr. Ale protože Honza je zrovna někde ve Státech v bazénu, jeďte radši do Štrasburku…

P.S.: Jako bonus této drzé malé násobilky bych pak možná poradil zdrženlivost při přebírání cizích kategorických soudů…V poslední době třeba té plíživé zvěsti, že když začneme prezidenta volit přímo, může Václav Klaus kandidovat potřetí, počtvrté a jestli nezemřeme, bude naším prezidentem navždy. Je určitě obdivuhodné, že se nějakému hradnímu příznivci podařilo tímto zbožným přáním nakazit tolik novinářů, ale sám si spíš myslím, že by pan prezident musel změnit ne způsob volby, ale stát, kde kandiduje, aby si své oslovení mohl užívat i po roce 2013. Uvidíme, jaká debata se k tomu rozvine, až někteří bloggeři přijedou od moře a jiní slezou z hor…A než zmizím i já, těším se na další příklady falešných právních synonym.