Když nevěsta není panna...

Kdo četl příspěvek Michala Bobka v Jiném právu offline, popisující nejroztodivnější odkazy přes něž se lze na naši stránku progooglovat, bude mne možná podezírat, že jsem název pro tento post zvolil s mrzkým úmyslem přitáhnout k naší stránce i nebohé klienty manželské poradny, aniž by přitom obsah článku samotného měl se svým přízviskem cokoliv společného.

A ten, kdo četl poslední post Honzy Komárka věnující se problému volby plavek a následků s tím spojených, si bude možná myslet, že Jiné právo vítá začátek prázdnin seriálem neprávnických postů točících se kolem lidské sexuality.

Jak říká klasik, SAMÁ VODA. Budiž Vám následující řádky (a především odkaz) důkazem, že název nejen souvisí s obsahem, ale že jde o problém do značné míry právnický, zasahující dokonce několik právních odvětví.

Hned na začátek uvádím, že téma otevřel a na případ upozornil server conflict of laws.net, jemužto zde tímto velice rád dělám reklamu (pro ty, kteří jej ještě neznají), neboť se jedná o výbornou stránku věnovanou, jak název ostatně napovídá, mezinárodnímu právu soukromému. V postu z 2. června tohoto roku najdete podrobnosti případu, jeho stručný rozbor i odkaz na jeden z mediálních ohlasů daného případu. Pro ty, kdo dostatečně nevládnou ani angličtinou ani francouzštinou, se pokusím ty nejdůležitější aspekty případu stručně převyprávět, abych pak přidal i pár svých postřehů k rozproudění případné diskuse.

V létě 2006 byli v Roubaix, ve Francii, oddáni dva francouzští občané marockého původu, muslimského vyznání. Svatba se zjevně odehrála v komunitě úzce lpící na svých zvycích, odrážejících kulturní a náboženské tradice běžné v severní Africe. Mezi ty patří nejen požadavek, aby nevěsta byla panna, ale pro našince vskutku nevšední (dosaďte si jiná adjektiva podle Vašeho vkusu) důkazní „rituál“, kdy je na konci svatební noci ukázána členům rodiny krev na prostěradle, na němž novomanželé spočinuli. Bohužel pro čerstvou mladou paní z oné červencové noci, její manžel přinesl ve 4hodiny ráno u mátového čaje čekajícím rodičům (!) místo poskvrněné části ložního prádla pouze špatnou zprávu: na prostěradle nebyla žádná krev. Nešťastná žena se přiznala, že příčinou skutečně byla okolnost, že v době, kdy se stala paní, nebyla již pannou... Situace byla o to horší, že tato skutečnost byla v rozporu s tím, co manželovi před svatbou výslovně sdělila. „Zneuctěný“ manžel požádal soud v Lille o zrušení manželství a tento mu vyhověl. Učinil tak přitom na základě článku 180 Code Civil, který umožňuje zrušit svatbu pro „omyl ohledně podstatných vlastností osoby“ („S'il y a eu erreur dans la personne, ou sur des qualités essentielles de la personne, l'autre époux peut demander la nullité du mariage“).

Jak upozorňuje autor postu, Gilles Cuniberti, tím, že se svatba konala ve Francii a mezi francouzskými občany, nejedná se stricto sensu o problém spadající do oboru Conflict of Laws, tedy aspoň nikoliv ve smyslu, jak tento obor chápe přinejmenším kontinentální doktrína mezinárodního práva soukromého. Ze širšího pohledu je však nicméně nepochybné, že jde o otázku působení cizího pravidla, byť nikoliv nutně právního, na území jiného státu, a jedná se tak o podobnou a určitě neméně zajímavou ukázku střetu hodnot, norem, kultur.

Cuniberti k tomu mimo jiné říká:

„The demand for virginity was the result of a social norm governing a group of people. These people may be French nationals leaving in France, and thus entirely subject to French law, but the norm governing their community is of foreign origin. A not so uncommon case of legal pluralism.“

Cuniberti charakterizuje případ tak, že soud našel odpovídající francouzskou normu, jejímž prostřednictvím vynutil sociální pravidlo marocké komunity.

Bez ohledu na to, že dotčená žena souhlasila s rozhodnutím francouzského soudu, rozsudek vyvolal převážně negativní reakce mezi francouzskými politiky a intelektuály, na něž Cuniberti ve svém postu odkazuje.


Nejsem odborník na rodinné právo a je tedy dost dobře možné, že následující minirozbor českého práva může být pomýlený. Každopádně v případě, že jsem se díval dobře a neexistuje nějaká ustanovení zákona zásadně rozšiřující judikatura, pak české právo obdobu čl. 180 Code Civil nezná (pokud jsem v tomto směru něco přehlédl, předem děkuji za uvedení na pravou míru); nejblíže (a přitom stále hodně daleko) by onomu ustanovení byl asi § 15a odst. 1 zákona o rodině, který zní:

„(1) Manželství je neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství.“

Nicméně jak tvrdí S. Radvanová a M. Zuklínová (srov. Kurs občanského práva - Instituty rodinného práva, C.H. Beck 1999, str. 27-28), není důvodu, aby se na vady sňatku, jakožto právního úkonu, jímž se manželství zakládá, nepoužila (prostřednictvím § 104 ZOR) ustanovení OZ o neplatnosti právních úkonů. Autorky zmiňují, že starší komentářová literatura sice uvádí, že manželství nevzniká smlouvou a ZOR upravuje všechny otázky spojené s manželstvím, a proto podle ní připadá neplatnost manželství v úvahu jen v případech taxativně stanovených zákonem, ale tento názor dostatečně neodlišuje manželství jako právní stav od uzavření manželství jakožto právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se mi dané odlišení jeví jako logické, subsidiárnímu použití OZ bych se také nebránil. Uvažovat by se v daném případě dalo především o § 49a platného OZ:

„Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně […]”

I mimo kontext konkrétního právního řádu je nicméně zřejmé, že daný případ je příkladem určitého prolínání či dokonce konfliktu mezi veřejnoprávním aspektem a soukromoprávní dimenzí dotčené kauzy (jakkoliv nejasné dělení na veřejnoprávní a soukromoprávní může být). Ostatně v rodinném právu není prolínání veřejnoprávních a soukromoprávních prvků ničím neobvyklým. V našem případě by bylo zřejmě možné hovořit např. o zákazu diskriminace na základě pohlaví na straně jedné a proti němu stojící otázce podvodu (úmyslně vyvolaného omylu) při založení soukromoprávního vztahu na straně druhé. Na jedné straně si lze představit argumentaci, že požadavek, aby nevěsta byla panna, zatímco ženich panic být nemusí, reflektuje paternalistický stereotyp, podporující mužskou nadvládu (male supremacy) a není možné, aby mu právo poskytovalo sankci za jakýchkoliv okolností. Na straně druhé, nevěsta věděla, že ženich si chce vzít pouze ženu, která je pannou a svým jednáním (kdy explicitně prohlásila, že pannou je) jej tak vědomě uvedla v podstatný omyl ohledně své osoby. Jinými slovy, dopustila se jednání, jenž v soukromém právu obvykle vede k neplatnosti aktu, který by jinak vedl ke vzniku závazku (srov. např. nejen výše cit. § 49a platného OZ ale i §§ 479-480 (Eli)OZ).

Domnívám se, že při posuzování dané situace je vhodné vzít v úvahu, v jaké společnosti/komunitě se dotyčná osoba nachází.

Pokud se jedná o religiózní komunitu, kde nevěsta na otázku, zda je panna, musí odpovědět chtě nechtě kladně, neboť v opačném případě by byla v rámci takové komunity ostrakizována, je postih (jakkoliv nepřímý) takové „lži“ ze strany soudů podle mého velice problematický, neboť se zvláště v tomto kontextu jedná o vynucování zjevně diskriminační tradice. Samozřejmě, v našem konkrétním případě se situace může pro někoho komplikovat tím, že evropský lidskoprávní a kulturní standard by byl uvalován na severoafrickou komunitu. Nicméně, jakkoliv se netajím tím, že mám do určité míry rezervovaný postoj k paušálnímu uvalování či dokonce vnucování kdekterých našich lidskoprávních standardů vůči cizím zemím, v daném případě nemůže být podle mého nejmenší pochybnost o tom, že na svém území může (a musí) Francie takový standard vymáhat vůči komukoliv, tím spíše vůči vlastním občanům, byť by byli cizího původu.

Samozřejmě, otázkou je, nakolik výše uvedené úvahy mění skutečnost, že nevěsta sama s anulací sňatku souhlasila. Byl ten souhlas vyjádřen svobodně a dobrovolně? Jeden by věřil, že v takové situaci zřejmě ano, neboť se zdá, že je pro ni vzhledem k okolnostem lepší dané prostředí spíše opustit, než být vystavena celé té „ostudě.“ I tak je otázkou, nakolik může být takový souhlas relevantní. Já se sice osobně vždy kloním k pokud možno široké autonomii jednotlivce, ale nepřevažuje v daném případě silný veřejný zájem na odmítnutí rušit sňatky z takto problematického důvodu? Nevím, nechci vynášet nějaké jednoznačné soudy v rámci této blogové zkratky, jasný názor na to v tuto chvíli nemám; každopádně srov. toto vyjádření jedné z mála zastánkyň dotčeného rozsudku (najdeme jej na Cunibertim odkazované stránce deníku Libération):

"Le fait d’annuler un mariage est aussi un moyen de protéger la personne qui souhaite peut-être se défaire du mariage, parce que je pense que cette jeune fille […] a souhaité également, sans doute, se séparer assez rapidement."

Ať tak či onak, o trochu jinou situaci se podle mého může jednat v případě, kdy požadavek, aby nevěsta byla pannou, pouze odráží určitou specifickou preferenci ženicha, danou třeba jeho vyznáním, kterážto ovšem není v dané společnosti ani komunitě většinově sdílena a nevytváří se tak na její splnění žádný sociální tlak, který by omezoval svobodné rozhodování jedince či mu přisuzoval určité společenské role.

Abych uvedl konkrétní příklad – je zcela nepochybné, že v ateistické české společnosti většina lidí nevyžaduje ani neočekává nevěstinu „neposkvrněnost“ a její nedostatek tak není spojen s žádnou formou sociální sankce. Není tedy za takovýchto okolností tato lež podobně neomluvitelná jako všechny ostatní, které nejsou, ať již ze strany ženicha či nevěsty, vedeny ničím jiným než snahou za každou cenu docílit sňatku? Pokud Cuniberti uvádí, že předchozí judikatura za porušení § 180 Code Civile považovala např. situaci, kdy jeden z manželů před druhým zatajil, že byl ve vězení (tento fakt byl tedy shledán podstatnou vlastností dotčené osoby), dovedu si představit, že pro silně věřícího katolíka může být neméně nepříjemným zjištěním skutečnost, že jeho manželka není panna, byť mu tvrdila, že ano. Nebylo by spravedlivé v takovém případě ten sňatek zrušit? Nebo je to zkrátka nepřímé vynucování požadavku, který má své historické kořeny v tradici, která je vůči ženám diskriminační a ponižující, a jako takový nemůže tento požadavek mít jakékoliv právní důsledky, bez ohledu na jakékoliv současné sociální konotace takového pravidla? Ale právní normy se mají vykládat v kontextu sociální reality, v níž existují. Nebo snad ne?

Jak byste tedy aplikovali francouzskou úpravu v této hypotetické situaci, kdy neexistuje společenský tlak požadující po ženě něco, co po muži ne?

A jak byste řešili opačný případ, kdy by žena katolička zjistila (otázku jak ponechávám stranou, byť si uvědomuji, že rozdílná obtížnost případného „dokazování“ u ženy a muže může mít též relevanci pro posouzení celé kauzy), že jí ženich lhal ohledně svého panictví, třebaže věděl, že to pro ni byla zcela zásadní věc?

Jedno je jisté. Dotyčný případ vznáší mnoho a mnoho otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi. Je mnoho způsobů, jak se k nepřeberným aspektům této kauzy, vznášející se na pomezí nejen soukromého a veřejného práva, ale i několika dalších mimoprávních disciplín, postavit. Myslím, že by to byl pěkný případ pro moot court, jen nevím, z jakého by byl odvětví. Ale ani jako téma k blogové diskusi to třeba nemusí být špatné. Uvidíme:-)


P.S.: Jedna poznámka mimochodem: Minulý víkend jsem byl na svatbě. Fotky z ní jsem si prozatímně stáhl v počítači na plochu do adresáře, který jsem pojmenoval „Svatba.“ Draft tohoto postu, stejně jako to dělám se všemi rozepsanými věcmi, jsem též dočasně uložil na plochu, a to pod jeho názvem, tj. „Když nevěsta není panna.“ Pěkně doprostřed, hned vedle onoho „svatebního“ adresáře. Byl u mě včera technik nejmenované společnosti, aby mi nainstaloval internet... Po shlédnutí oné „malebné“ dvojice zvící z mého desktopu mi věnoval pohled, který se těžko popisuje:-) Bylo to pobavení, překvapení, soucit či snad znechucení? Nevím. Tenhle post zkrátka přináší jen otázky a žádné odpovědi...