Tomáš Němeček zde nakousl téma kvality soudcovského stavu. Jak rozhodnout, který soudce je „kvalitní“ a co jeho „kvalitu“ určuje? Kvalitní soudci pak znamenají kvalitní justici. Nebo ne? Možná bychom neměli zapomínat na další aktéry justičního systému – advokáty.
Petr Bříza dnes v Hospodářských novinách mluví o „Lesku a bídě státních právníků“ ve spojení s podáními, která došla na Ústavní soud ve věci přezkumu Lisabonské smlouvy. Nemyslím si (a troufám si tvrdit, že Petr také ne), že by nekvalitní podání byla výsadou právníků placených ze státní kasy. Naopak (snad s ohledem na své minulé zaměstnání), domnívám se, že by se stát měl více spoléhat na své vlastní právníky a do soukromých rukou svěřovat právní věci v opravdu odůvodněných případech. Petr svůj kritický článek mohl napsat zejména proto, že jsou zmíněná podání volně přístupná na internetových stránkách dotčených institucí. Dovolím si tvrdit, že jiná podání k našim vrcholným soudům nevypadají až na několik výjimek o mnoho lépe ani v ostatních případech – když je píší advokáti.
V jednom ze svých nálezů reagoval Ústavní soud na nedostatečnost argumentace navrhovatele následujícím způsobem:
Jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním […], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.
Ústavní soud tak reagoval na podání, které povšechně namítalo neústavnost napadaného zákona, aniž by v mnoha ohledech blíže specifikovalo v čem konkrétně namítaná neústavnost spočívá. Tento nález soudu je jen malým krůčkem směrem k prosazování větší odpovědnosti stran a jejich právních zástupců za identifikaci relevantních právních argumentů, kterými se soud má zabývat.
Samozřejmě proti takovému trendu mohou padat námitky, že u nás „soud zná právo,“ stejně tak jako že máme tradici řízení, kterému dominuje soud, na rozdíl od procesu angloamerického, jemuž dominují strany.
K první otázce se vedle krátké zmínky v blogovém příspěvku vyjádřil Zdeněk Kühn ve svém článku pro Soudní rozhledy č. 8/2004 „Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách.“ Podle něj lze zásadu „iura novit curia“ racionálně aplikovat pouze pokud budou strany nuceny k mnohem aktivnější roli.
Budeme si tedy muset zvyknout na to, že se právní podání i v našem právním systému v komplexních věcech stanou velmi podrobná, detailní, že se budou blížit až „poučování“ soudce o právu. Naopak soudce bude podle své úvahy oprávněn, nikoliv však povinen, samostatně vyhledávat všechny nové myslitelné právní argumenty, a jeho hlavní povinností tak bude zejména vypořádat se s právními argumenty nastolenými procesními stranami, samozřejmě s tím, že by neměl vydávat rozhodnutí zcela zjevně protizákonná.
U druhé otázky, týkající se tradičně dominantní role soudu v civilním procesu, si nemohu nevzpomenout na svého vynikajícího učitele. Profesor civilního procesu na Oxfordské univerzitě Adrian Zuckerman se zásadním způsobem podílel na velké reformě civilního řízení, kterou v Anglii provedli mj. na základě zprávy Lorda Wolfa o přístupu ke spravedlnosti, publikované v roce 1996. Jedním ze stavebních kamenů reformy bylo prosazení větší role soudce na úkor stran – Zuckerman tomu říká „manažérský přístup“ k vedení sporu. Reakce na Zuckermanovy návrhy byly v anglickém prostředí dost odmítavé, mimo jiné právě s poukazem na tradičně pasivní roli soudce ve vedení řízení. Nakonec se ale prosadily a anglický proces se tak oddálil od své extrémní pozice směrem ke středu. Něco podobného by se nenápadným tlakem soudů (reprezentovaným třeba shora citovaným nálezem Ústavního soudu) mohlo povést i u nás. K posunu by však muselo dojít z opačné, rovněž extrémní, pozice, než byla ta anglická.
K tomu je však vedle zmíněné snahy soudů zapotřebí několika kroků.
Za prvé, pod kritickým drobnohledem by neměli být pouze soudci a produkty jejich práce - rozsudky, ale také advokáti se svými podáními. Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují? Prvním krokem by mohla být alespoň podání institucí, jež na každý pád reprezentují veřejný zájem a veřejnost by k nim tudíž měla mít co nejjednodušší přístup. Domnívám se ale, že by soudy měly zajít ještě dále a uveřejňovat zásadně všechna podání. Odborné kritice by se tak otevřela práce velice důležité složky justičního systému: advokacie. Zároveň i věřím, že by ubylo podání a vrcholným soudům se odlehčilo. Advokát by byl pod transparentní kontrolou, zda na soudy neposílá podání v beznadějných případech - s cílem pouze vydělat na klientovi. Netroufl by si zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.
Za druhé, možná by nebylo od věci zvážit omezení přístupu advokátů k vrcholným soudům. V Dánsku (a mnoha jiných zemích, z románské právní tradice kupříkladu ve Francii) musí být advokát, který chce vystupovat před Nejvyšším soudem, členem specializované komory. Aby se stal členem takové komory, musí složit zvláštní zkoušku. Ta spočívá také v úspěšném vedení sporu na nižší instanci, přičemž soudci této instance hodnotí uchazečův výkon. Zda byl natolik kvalitní, aby jej opravňoval k vystupování před Nejvyšším soudem. Netřeba dodávat, že úspěch ve zkoušce se nemusí rovnat úspěchu ve sporu samotném. Jde o práci, kterou advokát odvede.
Větší kontrola advokátů prostřednictvím přístupu k jejich podáním, spolu s omezeným přístupem k zastupování před vrcholnými soudy odpovídá roli, kterou by tyto soudy měly v soudním systému hrát: nikoliv rozhodovat tisíce nevýznamných sporů, ale řídit svými rozhodnutími ostatní soudy a celý justiční systém. Takové funkci musí odpovídat i jejich rozhodnutí. Ta jsou však výsledkem práce nejen soudců, ale i právních zástupců. Možná je načase dosadit do rovnice o kvalitní justici dalšího člena – kvalitní advokacii.
Petr Bříza dnes v Hospodářských novinách mluví o „Lesku a bídě státních právníků“ ve spojení s podáními, která došla na Ústavní soud ve věci přezkumu Lisabonské smlouvy. Nemyslím si (a troufám si tvrdit, že Petr také ne), že by nekvalitní podání byla výsadou právníků placených ze státní kasy. Naopak (snad s ohledem na své minulé zaměstnání), domnívám se, že by se stát měl více spoléhat na své vlastní právníky a do soukromých rukou svěřovat právní věci v opravdu odůvodněných případech. Petr svůj kritický článek mohl napsat zejména proto, že jsou zmíněná podání volně přístupná na internetových stránkách dotčených institucí. Dovolím si tvrdit, že jiná podání k našim vrcholným soudům nevypadají až na několik výjimek o mnoho lépe ani v ostatních případech – když je píší advokáti.
V jednom ze svých nálezů reagoval Ústavní soud na nedostatečnost argumentace navrhovatele následujícím způsobem:
Jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním […], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.
Ústavní soud tak reagoval na podání, které povšechně namítalo neústavnost napadaného zákona, aniž by v mnoha ohledech blíže specifikovalo v čem konkrétně namítaná neústavnost spočívá. Tento nález soudu je jen malým krůčkem směrem k prosazování větší odpovědnosti stran a jejich právních zástupců za identifikaci relevantních právních argumentů, kterými se soud má zabývat.
Samozřejmě proti takovému trendu mohou padat námitky, že u nás „soud zná právo,“ stejně tak jako že máme tradici řízení, kterému dominuje soud, na rozdíl od procesu angloamerického, jemuž dominují strany.
K první otázce se vedle krátké zmínky v blogovém příspěvku vyjádřil Zdeněk Kühn ve svém článku pro Soudní rozhledy č. 8/2004 „Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách.“ Podle něj lze zásadu „iura novit curia“ racionálně aplikovat pouze pokud budou strany nuceny k mnohem aktivnější roli.
Budeme si tedy muset zvyknout na to, že se právní podání i v našem právním systému v komplexních věcech stanou velmi podrobná, detailní, že se budou blížit až „poučování“ soudce o právu. Naopak soudce bude podle své úvahy oprávněn, nikoliv však povinen, samostatně vyhledávat všechny nové myslitelné právní argumenty, a jeho hlavní povinností tak bude zejména vypořádat se s právními argumenty nastolenými procesními stranami, samozřejmě s tím, že by neměl vydávat rozhodnutí zcela zjevně protizákonná.
U druhé otázky, týkající se tradičně dominantní role soudu v civilním procesu, si nemohu nevzpomenout na svého vynikajícího učitele. Profesor civilního procesu na Oxfordské univerzitě Adrian Zuckerman se zásadním způsobem podílel na velké reformě civilního řízení, kterou v Anglii provedli mj. na základě zprávy Lorda Wolfa o přístupu ke spravedlnosti, publikované v roce 1996. Jedním ze stavebních kamenů reformy bylo prosazení větší role soudce na úkor stran – Zuckerman tomu říká „manažérský přístup“ k vedení sporu. Reakce na Zuckermanovy návrhy byly v anglickém prostředí dost odmítavé, mimo jiné právě s poukazem na tradičně pasivní roli soudce ve vedení řízení. Nakonec se ale prosadily a anglický proces se tak oddálil od své extrémní pozice směrem ke středu. Něco podobného by se nenápadným tlakem soudů (reprezentovaným třeba shora citovaným nálezem Ústavního soudu) mohlo povést i u nás. K posunu by však muselo dojít z opačné, rovněž extrémní, pozice, než byla ta anglická.
K tomu je však vedle zmíněné snahy soudů zapotřebí několika kroků.
Za prvé, pod kritickým drobnohledem by neměli být pouze soudci a produkty jejich práce - rozsudky, ale také advokáti se svými podáními. Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují? Prvním krokem by mohla být alespoň podání institucí, jež na každý pád reprezentují veřejný zájem a veřejnost by k nim tudíž měla mít co nejjednodušší přístup. Domnívám se ale, že by soudy měly zajít ještě dále a uveřejňovat zásadně všechna podání. Odborné kritice by se tak otevřela práce velice důležité složky justičního systému: advokacie. Zároveň i věřím, že by ubylo podání a vrcholným soudům se odlehčilo. Advokát by byl pod transparentní kontrolou, zda na soudy neposílá podání v beznadějných případech - s cílem pouze vydělat na klientovi. Netroufl by si zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.
Za druhé, možná by nebylo od věci zvážit omezení přístupu advokátů k vrcholným soudům. V Dánsku (a mnoha jiných zemích, z románské právní tradice kupříkladu ve Francii) musí být advokát, který chce vystupovat před Nejvyšším soudem, členem specializované komory. Aby se stal členem takové komory, musí složit zvláštní zkoušku. Ta spočívá také v úspěšném vedení sporu na nižší instanci, přičemž soudci této instance hodnotí uchazečův výkon. Zda byl natolik kvalitní, aby jej opravňoval k vystupování před Nejvyšším soudem. Netřeba dodávat, že úspěch ve zkoušce se nemusí rovnat úspěchu ve sporu samotném. Jde o práci, kterou advokát odvede.
Větší kontrola advokátů prostřednictvím přístupu k jejich podáním, spolu s omezeným přístupem k zastupování před vrcholnými soudy odpovídá roli, kterou by tyto soudy měly v soudním systému hrát: nikoliv rozhodovat tisíce nevýznamných sporů, ale řídit svými rozhodnutími ostatní soudy a celý justiční systém. Takové funkci musí odpovídat i jejich rozhodnutí. Ta jsou však výsledkem práce nejen soudců, ale i právních zástupců. Možná je načase dosadit do rovnice o kvalitní justici dalšího člena – kvalitní advokacii.
To je ale zlý a štvavý článek ;)
OdpovědětVymazatZapočal bych střelbou do vlastních řad - některá podání některých kolegů jsou strašlivá, odborná úroveň některých advokátů je bídná.
Článek ovšem pomíjí jednu velmi podstatnou složku celého procesu, a tou je klient. Advokát zde není od toho, aby pomáhal soudu rozhodnout. Advokát je zde od toho, aby pomáhal klientovi porsadit jeho zájem. A pokud je procesní obstrukce spočívající například v debilním podání, které bude třeba na výzvu soudu doplňovat, v zájmu klienta, protože to povede ke zdržení věci, které se momentálně hodí, pak je jedině správné, že advokát takové blbé podání učiní.
Dále - do podání se nepíše to, co je ideální, do podání se píše to, co chce klient. Úkolem advokáta je klienta poučit o tom, zda má opravný prostředek šanci na úspěch a o tom, jak by bylo odborně vhodné jej koncipovat. Je to ale klient, nikoli advokát, kdo rozhoduje, co se tam fakticky napíše a zda se věc podá.
Zejména u NS, NSS či ÚS dochází k tomu, že klienti nechápou určitou specializaci tamních řízení a nutnost omezeného a o to přesnějšího zacílení podání a zpravidla trvají na všeobecném Eintopfu tvrzení skutkových, právních, iluzorně-paranoidních, okořeněných několika slovy o podplacenosti soudů nižších stupňů. Lze jim to vysvětlovat, ale nelze jim to zakázat.
Tedy nechci říci, že za každé hloupé podání může klient, nicméně tento prvek nelze podceňovat. Ostatně zde přítomní soudci jistě potvrdí, že nejednou je v soudní síni patrno, že si advokát o některých nápadech svého klienta myslí svoje...
Máte pravdu. Ono je to implicitně obsaženo v tom, co píši: pokud se má posunout chápání role našich vrcholných soudů, musí se adekvátním způsobem proměnit chápání role advokáta. Ty dvě věci spolu souvisí.
OdpovědětVymazatPřipouštím, že jsem možná příliš ovlivněn angloamerickou kulturou, kde je advokát mnohem více chápán jako "law enforcement official" (z toho plyne např. tamní chápání ochrany důvěrnosti komunikace mezi advokátem a jeho klientem, jež je konstruována zcela jinak, anebo etický rozměr advokacie jako takové).
Na druhou stranu, zdá se mi, že je debata o stavu naší justice příliš zaměřena na soudce a opomíjí se její celkem důležitá složka. Alespoň u vrcholných soudů je možná načase otevřít diskusi o tom, nakolik je skutečně úlohou advokáta pouze slepě plnit přání klienta, a zda není jeho úkolem také tato přání případně usměrňovat.
Významnou roli ve výkonu advokáta hraje vedle přání klienta i jeho vlastní "parametrisace": podle mé zkušenosti začínají advokáti pracovat zhruba od dvoj- až trojnásobku mimosmluvní odměny, a kolem pětinásobku se mohou přetrhnout, aby klient ve sporu uspěl. Za tarif lze tak nejvýš očekávat, že advokát nechá koncipienta okopírovat starší podání a klient aby se modlil v jeho procesní přípustnost, doufaje, že soud advokáta nějak zastoupí (hovořím o zkušenostech převážně s pražskými advokáty, vedle toho se situace částečně změnila po zvýšení odměn novelou z r. 2006; vůbec mám pocit, že advokacie se, díky tvrdé konkurenci, v této zemi zlepšuje ze všech součástí justice nejrychleji).
OdpovědětVymazatKlasifikace advokátů na ty, kteří smějí k vyšším instancím, a na okresní/krajský plebs, by za daného stavu asi věci neprospěla, protože by to jen advokátní služby prodražilo a jejich úroveň by se stěží zvýšila; zpětná vazba typu: soudu se výkon advokáta nelíbí, akreditace mu bude zrušena, je nemyslitelná, protože soudy by se tak mohly záměrně zbavovat právě asertivních a mediálně vlivných advokátů (napadá mě KVS) ve prospěch konsensuálních nekňubů model "mouchy snězte si mě".
Vedle toho je nutno uvážit, že ústavní stížnost/kasační stížnost/dovolání nemusí být nutně sofistikované, jde tam spíš o jasnost a relevanci argumentace, jimž je délka spíše na škodu: ze tří ústavních stížností, které jsem psal a které zatím vyústily ve vyhovující nález, je jen jedna delší než čtyři strany textu (včetně rubra).
Právě jsem si v prázdninovém dvojčísle časopisu Soudce přečel článek "Kvalita a kvantita soudního rozhodování" o tom, jak jsou ve Francii hodnoceny odborné kvality každého soudce a státního zástupce (min. jednou za 2 roky). Hodnocení prováděné nadřízenými orgány je přitom chápáno jako problematické (vyřizování účtů se soudci "příliš nezávislými" či naopak nadhodnocení soudců za účelem kariérního postupu).
OdpovědětVymazatNicméně výsledkem je hodnocení odborných schopností jako:
- výjimečných
- výborných
- velmi dobrých
- uspokojujících
- neuspokojujících.
U advokátů ty kategorie budou obdobné, ale nějak si nedokážu představit, kdo by měl odborné schopnosti advokátů hodnotit. Navíc např. excelentní trestní obhájce může být mizerný civilista (a naopak) a rozhodně to nemusí být v jeho specializované praxi na škodu, když se bude civilu zkrátka vyhýbat a případně jej přehraje na kolegu.
V duchu nynějšího měsíčního "žurnalistického" tématu si jen závěrem troufnu konstatovat, že skutečný problém nastává tehdy, všimnou-li si "kvality" některých advokátů dokonce i přítomní novináři.
Drobné ukázky:
"Jenže s naprosto neschopnými právníky, které si oba žalobci přivedli, toho asi moc nedokážou. Nad jejich úrovní kroutil hlavou soudce i posluchači právnické fakulty, kteří se zákoníky v rukou v lavicích pro veřejnost mudrovali o ústavních právech."
"Začíná tedy dokazování. Advokáti žalující strany toho moc nevědí. „Případ jsem převzal předevčírem,“ praví omluvně XY zástupce. Že by věděl něco víc ten AB? „S případem jsem se obeznámil teprve včera,“ trumfuje svého kolegu."
Další komora v komoře je IMHO zbytečná exkluzivita, která povede jen k znepřístupnění a tedy ke zdražení služeb. Naopak už samotná advokátní zkouška by měla být (a má být i nyní) zárukou, že advokát dovede napsat třeba ústavní stížnost.
OdpovědětVymazatTakové pravidlo by jen posílilo postavení velkých kanceláří, kde k podání by byl oprávněn třeba jen jediný advokát, ale v praxi by podání psali advokáti a koncipienti a on by je třeba i jen kontroloval a podepisoval. Naopak samostatný advokát by musel v posledních stádiích sporu chtě nechtě poslat klienta právě k této kanceláři. A původní účel se ztrácí v nedohlednu...
Ty peníze jsou důležitý prvek. Advokát by v zásadě neměl přijmout práci za tak mrzký peníz, že mu to neumožní případ zpracovat kvalitně.
OdpovědětVymazatO státem hrazených, či spíše nehrazených službách bych přitom rovnou pomlčel, to je ostuda do nebe volající.
V advokacii se projevil stejný ekonomický problém jako u pražských taxikářů: Tím, že neexistuje (na rozdíl od 1. republiky) numerus clausus, výsledkem jsou vyšší ceny (které musí pokrýt minimálně režii, a to je v tomto podnikání, ostatně stejně jako v taxislužbě, značná), nižší výnosy a zisk a také paradoxně nižší kvalita služeb, protože – stejně jako ten pražský taxikář – se advokát musí snažit na klientovi, pokud už mu jednou upadl do spárů, snažit co nejvíc "trhnout". Numerus clausus by v obou případech znamenal vyšší zisky a vyšší kvalitu za nižší ceny.
OdpovědětVymazatNa Komoře pak je, aby tento nežádoucí stav korigovala, což se jí ovšem spektakulárně nedaří, stejně tak jako se to nedaří pražskému magistrátu mezi taxikáři.
Nechtěl jsem se do této diskuse vměšovat, ale to, co napsal Tomáš Pecina, nelze ponechat bez povšimnutí.
OdpovědětVymazatKonkrétně jeho tvrzení, že v důsledku neexistence pevně stanoveného počtu advokátů (tj. restrikce nabízeného množství služeb) jsou ceny těchto služeb vyšší, než by byly jinak. Takže podle Vás omezování konkurence vede - ceteris paribus - nějakým záhadným způsobem k poklesu ceny (a ne k jejímu růstu, jak by tvrdila drtivá většina ekonomů)?
Mohl byste to nějak konkrétněji (a logicky) vysvětlit? Myslíte si obdobně, že pokud by např. v každém městském obvodu směl být jen jeden či dva super (hyper-) markety, že by to také vedlo ke SNÍŽENÍ ceny pro zákazníky?
Btw, trocha empirie u notářů.
Skutečně je to tak, volná soutěž vede v oborech s vysokou režií k vyšší cílové ceně než regulace přístupu na trh. To je známý ekonomický fakt, udivuje mne, že může kohokoli udivovat :-)
OdpovědětVymazatHm. A jak zní argumentace? Vůči tvrzením, že ten či onen výrok je "známou věcí" ("to přece ví / říká každý"), jsem poměrně podezíravý. Často se tradují nehorázné nesmysly. Např. zrovinka včera jsem se v publikaci "Klíč k soudní síni" opět narazil na často opakované nesmyslné tvrzení, že Montesquieuova teorie dělby moci inspirovala i systém brzd a protiváh zavedený americkou Ústavou, což je totální nonsens -- a přesto totéž opakuje kdekdo. Je to skoro jako perpetuum mobile.
OdpovědětVymazatOsobně také nechápu argument s bariérou vstupu do odvětví. Ostatně, již zmiňovaní notáři jsou podle mě typickou ukázkou, že numerus clausus nevede ani k nízkým cenám ani k vysoké kvalitě, ale že naopak jistota kšeftu velí nepředřít se. (Nevztahuje se na excelentní notáře spolupracující s naší slovutnou AK.)
OdpovědětVymazat1/ Kvalita práce soudů je odrazem kvality práce advokátů.
OdpovědětVymazat2/ Uveřejňovat podání není špatný nápad. Už se to děje v rámci insolvenčních řízení, kde jsou některá podání uveřejňována v insolvenčním rejstříku. Problémy s ochranou osobních dat, by ale zcela znemožnilo takový postup v civilních věcech. V insolvenčním řízení je to myslím ještě obhajitelné s ohledem na okolnosti za kterých je takové řizení zpravidla vedeno.
3/ Velmi dobrým signálem kvality toho kterého advokáta je jeho hodinová sazba a reputace. V rámci transakčního práva to funguje velmi spolehlivě. Ve sporech tato signalizace nefunguje zejména pro cenovou regulaci advokátních služeb ve sprech. Je nutno si vybrat bud mít kvalitní advokáty ve sporech za cenu určité nespravedlnosti (pak cenovou regulaci zrušit) nebo nekvalitní advokáty ve sporech, ale spravedlivější systém (pak cenovou regulaci ponechat) – zkoušky u jednotlivých soudních stupňů nemohou nic změnit na faktu, že za 300 korun na hodinu seženeme advokáta ve kvalitě 300 korun na hodinu :o).
4/ Z toho co píše T. Pecina je jasné mj. že nejezdí pravidelně taxíkem.
5/ To co píše D. Dvořáček patří mezi klasické nešťastné advokátní mýty. Pokud si advokát myslí, že návrhy jeho klienta jsou nesmysly opravdu NEMUSÍ je dát do podání, které pro něj smolí. Mimoto to ani udělat nesmí podle etického kodexu, pokud ví, že se jedná o nepravdivý nebo zavádějící údaj. Osobně si myslím, že na základě stávajících etických pravidel lze stíhat i advokáty za tzv. frivoulous a vexatious podání a argumenty - http://en.wikipedia.org/wiki/Vexatious_litigation.
Petr Kuhn
Ale pánové, přece není nic jednoduššího než si vzít kteroukoli učebnici mikroekonomie a tam si tyhle notoriety přečíst…
OdpovědětVymazatTéž se dozvíte, že ve speciálních případech, obecně v oborech s extrémně vysokou režií a fixní poptávkou, jsou nejnižší dokonce monopolní ceny.
Nevím, zda je úplně fér porovnávat advokáty s notáři, jestliže jedni poskytují intelektuálně značně náročnou a variabilní službu, zatímco druzí v podstatě jen vykonávají rutinní úkony.
Celkově bych řekl, že český trh s právními službami se postupně zkvalitňuje, zejména díky vyšší ostražitosti a apriorní nedůvěře klientů, kteří se nedají vodit za nos tak snadno jako před 10–15 lety. Lepší je situace ve velkých městech, v malých jsou advokáti příliš svázáni se soudci a zvlášť v trestních věcech se cítí spíše než obhájci jakýmisi "facilitátory", jejichž úkolem je usnadnit soudu odsouzení obžalovaného.
Snad bych jen podotkl, že pokud advokát odmítne napsat do podání to, co tam chce klient, zpravidla si příště může hledat jiného klienta.
OdpovědětVymazatNepravdivý a zavádějící údaj skutečně nesmí použít, pokud o něm ví. Blbý právní argument ovšem použít musí, pakliže to klient žádá. Stejně tak musí podání zpalavit irelevantními rozbory skutkovými či procesními, jakkoli se např. jedná o dovolání ryze hmotněprávně výkladové, pakliže mu tak klient nakázal.
TP: "Skutečně je to tak, volná soutěž vede v oborech s vysokou režií k vyšší cílové ceně než regulace přístupu na trh. To je známý ekonomický fakt, udivuje mne, že může kohokoli udivovat :-)"
OdpovědětVymazatArgument v tom smyslu, že numerus clausus by v advokacii vedl k nižším cenám je ekonomicky skutečně dost ufonský. IMHO je to krystalický nesmysl.
Advokacie určitě není "oborem s vysokou režií", určitě ne s vyšší režií (v poměru k průměrným výnosům) než u truhlářů, pekařů, cukrářů, stavařů, kominíků.... O jaké vysoké režii je tu proboha řeč?
O. Neumann
Pekař, který nemá odbyt, nenakupuje mouku, nespotřebovává elektřinu, nemusí platit brigádníky a příležitostné pracovní síly atd., kdežto advokát bez klientů platí drahou kancelář, sekretářky, koncipienty, elektřinu, a ušetří nejvýš pár stovek na bensinu. Proto je advokacie profesí s vysokou režií (relativně k výnosům).
OdpovědětVymazatZaneprázdněnost patří k imagi advokáta (skutečnost bývá někdy příkře jiná), ale podle mého odhadu, kdyby byl počet advokátů poloviční, práci by zvládli zrovna tak a ceny by se snížily, byť ne dramaticky, ale např. o 15–25 %.
Přesto mám k této právnické profesi osobně nejmenší výhrady, protože advokát (a notář) je jediný právní profesionál, kterého si vybíráme a který je aspoň minimálně na našem úspěchu zainteresován. Všechny ostatní nám přidělil stát a zainteresovat je můžeme leda tak úplatkem.
Já teda nerozumím moc ekonomice provozu pekárny, nicméně za sebe můžu říct, že kdyby bylo advokátů méně, ceny rozhodně nesnížím.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatZ ekonomického hlediska jste pouhý price taker, takže ceny snížíte, protože je sníží konkurence.
OdpovědětVymazatAbych uvedl nějaký vkusný příklad, vezměte výrobce rakví. Tam je poptávka fixní. Bude-li jich ve městě řekněme dvacet, budou si sice tvrdě konkurovat, ale nevydělají si jinak, než že budou prodávat draze, kdežto bude-l jich pět, uživí se lépe a budou přitom moci prodávat levněji.
Nechci zabíhat od thematu, ale středověké cechy, které počet svých členů omezovaly (tím, že povolovaly omezený počet učedníků a kladli překážky příchozím řemeslníkům), přispívaly mimo jiné k efektivnímu fungování trhu a ke snižování cen. Nesmíte automaticky dovozovat, že omezením nabídky se vždy ceny zvyšují, to je mezi ekonomickými laiky častý omyl.
TP: Obdivuji široký záběr Vašich znalostí. Karel Jelínek
OdpovědětVymazatJenom doplním zajímavou informaci, na kterou mě včera upozornil Zdeněk Kühn: slovenský Ústavní soud na svých stránkách podání zveřejňuje (i když jsou dostupná jen v aktuálních věcech a zřejmě je pak nelze zpětně dohledat v již rozhodnutých věcech).
OdpovědětVymazatPřemýšlel jsem, kdo z lebloggerů se toho chytne. Chápu sice názor TP (jestliže nápadu je stejně, ale advokátů více, musejí zdražit, aby udrželi zist u nižšího nápadu), ale zcela jistě to nefunguje zpětně. Jestliže advokátů ubude, nemají důvod snižovat cenu. Mohli by, aby přetáhli konkurenci klienty, ale:
OdpovědětVymazat1) zásadní část jejich obratu tvoří dlouhodobé smlouvy
2) většinou si nevybíráte advokáta podle ceny, ale podle neekonomických faktorů (reputace, dobrá zkušenost, tradice)
3) laciný advokát pro mnohé znamená špatný advokát
Takže si myslím, že model TP se neuplatní.
1) Bohužel u nás poměr mezi cenou a kvalitou není stále nijak průkazný. Možná se to už vytříbilo v nějakých komerčnějších odvětvích práva (obchodní?), v oblasti lidských práv naprosto nikoli. Nejlepší výkony u mne podávají typicky relativně neznámí advokáti, často lokálního významu.
OdpovědětVymazat2) Téma, které načal Dan Dvořáček, je podle mne jeden z ústředních uzlů dalšího vývoje advokacie; rozhodnutí, zda je advokát v postavení normálního poskytovatele služeb (náš zákazník, náš pán, i kdyby si přál největší kravinu světa),
a nebo je obdobou lékaře, jehož první a nejsvětější povinností je klientovi opravdu pomáhat, a to i za cenu, že ho to bude bolet.
Mezi těmito postoji lze (a je nutné) vést nějaký kompromis, ale solidní advokát je pro mne ten, který některé věci, zjevně "non lege artis", prostě neudělá, a to i za cenu toho, že přijde o honorář.
3) celkové myslím, že má u nás advokacie vliv na výsledek sporu - a potažmo na justici - menší, než se má zato a než je obvyklé jinde (třeba v USA).
Od Petra Zimy:
OdpovědětVymazatK tvrzení J. Komárka.: „Netroufl by si (advokát) zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.“ Je to pravda, ale bohužel ryba smrdí od hlavy.
Ústavní soud často používá prefabrikované odstavce, což by samo o sobě nemuselo být na závadu, kdyby bylo použití případné. Ale ono často není. Rozhodnutí ESLP ve věci Mellacher, které se týká regulovaných nájmů je často používáno na skutkově i právně zcela odlišné situace. Navíce je pikantní, že kdosi na Ústavním soudu kopíruje příslušný odstavec již roky se stejnou chybou, namísto Mellacher tvrdošíjně příslušní asistenti označují rozhodnutí jako Mellachen. (viz sp. zn. IV. ÚS 324/97 (první výskyt) dále IV. ÚS 720/01, II.ÚS 412/05, II.ÚS 447/04, II.ÚS 447/04, III.ÚS 527/04) a možná i někde jinde (NALUS z neznámých důvodů anonymizuje rozhodnutí ESLP). A ani Nejvyšší soud si zřejmě originál nepřečetl: viz: sp. zn. 29 Odo 460/2001. Nikdo nejsme dokonalý, ale směrem vzhůru by dokonalosti mělo přibývat nebo se mýlím? . Petr Zima
Podle mych pozorovani jedinou cenou, ktera se s rustem advokatu a spol. snizuje, je mzda nastupujiciho koncipienta. Jakub Jost mi vypravel o slovenskem pripade docela znameho a vyznamneho advokata, ktery se nadejne uchazecky o koncipienturu zcela vazne zeptal, jestli by nemohla rok pracovat zadarmo...
OdpovědětVymazatAd postup non lege artis - je velká otázka, co je v advokacii non lege artis, pokud jde o koncipování podání a jeho obsah. Mnozí kolegové říkají "já tam prostě napíšu všechno, protože nikdy nevím, co se soudu zalíbí".
OdpovědětVymazatZa svou krátkou praxi jsem už viděl tolik případů, kdy soud spolkl úplnou kravinu, že si začínám myslet, že žádný argument není dost špatný, aby nemohl uspět.
Klasickou ukázkou je Ústavní soud a jeho oblíbená doktrína "do výkladu jednoduchého práva obecnými soudy nezasahujeme, vyjma případů, kdy do něho zasahujeme", přičemž dělící kriterium je totálně nezřetelné komukoli a skrývá se za amorfním "tam, kde výklad jednoduchého práva zjevně vybočuje z mantinelů ústavnosti", což znamená všechno a nic, ad ctěné konstitucionální libidum.
Takže chápu zlost soudců a asistentů, když čtou v advokátních podáních blbosti, nicméně prosím berte v úvahu, že s tou blbostí jsme tu a tam úspěšní, takže z hlediska advokátního je non lege artis ji tam nenapsat.
Ad. TP: Vaše nevsedni nazory jsou velmi osvezujici. Drzim Vam palce v dalsim studiu.
OdpovědětVymazatAd. PB: A co je na tom špatného?
Tomáš Pecina:
OdpovědětVymazat"... vezměte výrobce rakví. Tam je poptávka fixní. Bude-li jich ve městě řekněme dvacet, budou si sice tvrdě konkurovat, ale nevydělají si jinak, než že budou prodávat draze, kdežto bude-l jich pět, uživí se lépe a budou přitom moci prodávat levněji."
-------
Já Vám vůbec nerozumím, vždyť to nedává smysl. Přece pokud si výrobci rakví budou tvrdě konkurovat, znamená to také, že jakmile jeden z nich zvýší cenu svých služeb, klienti přejdou ke konkurentům, kteří ceny ponechali na stávající úrovni. Ledaže by výrobci rakví vytvořili nějaký cenový kartel. Kartely ovšem zpravidla bývají velmi nestabilní. Pro každého člena je totiž individuálně výhodné cenu snížit a tím přetáhnout klientelu ostatním členům kartelu, navíc vytlačí-li kartel cenu nad konkurenční úroveň, dříve či později na dotyčný trh vstoupí nová firma a nabídne spotřebitelům tutéž službu za nižší cenu.
Proto také moc Vámi zmiňovaných středověkých cechů byla založena na tom, že nejenže usměrňovali, za jakých podmínek budou své statky a služby prodávat jejich členové, ale zároveň ten, kdo chtěl dané zboží / službu vyrábět / prodávat v daném městě, se musel stát jejich členem popř. k tomu musel mít jejich povolení.
To, že středověké cechy "přispívali ke snižování cen", slyším prvně a považuji to za naprosto nehorázný výrok, jenž by - at the very least - vyžadoval odkaz na publikaci, z níž jste čerpal.
Jinak dnes jsem se o d kamarádky - advokátky dozvěděl dost překvapivou skutečnost. Při písemné části advokátních zkoušek se prý moc (vůbec?) nekontroluje, zda mají účastníci vypnutý mobil atd., následkem čehož celá řada účastníků testu má "přítele na telefonu", který jim prostřednictvím sms radí, když jsou v nesnázích. Ona sama zná několik lidí, kteří by test rozhodně neudělali, kdyby neměli k dispozici takovouto "výpomoc".
OdpovědětVymazatTo mi ppřipadá dost šokující. Tak např. při Scio testech musí mít účastník mobil vypnutý a jakmile někomu z účastníků behem testu zazvoní mobil, písne sms, má mobil na stole nebo v ruce, musí test odevzdat a jde domů.
Ad. advokátní zkouška - její písemnou část jsem nepochopil. Jakékoli podklady s sebou ve spojení s nízkou úrovní dozoru a zvýšeným telekomunikačním provozem, to vše propojeno s benigními zadáními, činí z uvedeného volné tři dny, které kazí jen fakt, že se to píše rukou.
OdpovědětVymazatTP: "Pekař, který nemá odbyt, nenakupuje mouku, nespotřebovává elektřinu, nemusí platit brigádníky a příležitostné pracovní síly atd., kdežto advokát bez klientů platí drahou kancelář, sekretářky, koncipienty, elektřinu, a ušetří nejvýš pár stovek na bensinu. Proto je advokacie profesí s vysokou režií (relativně k výnosům)."
OdpovědětVymazatA pekař nemusí platit nájem, zaměstnance, elektřinu? To o čem se tu bavíme jsou fixní náklady (ale klidně tomu říkejme režie). Tvrzení, že fixní náklady advokáta jsou vyšší než fixní náklady pekaře, mi připadá dost odvážné (vzhledem např. k nutným investicím do vybavení pekárny).
Ohledně cechů a příkladu z rakvemi - to opravdu nedává smysl - jste si jistý, že jste tu Vámi zmiňovanou učebnici mikroekonomie opravdu pochopil zcela správně?
O. Neumann
ad MŠ a anonym:
OdpovědětVymazatJojo, o "přítelech na telefonu" se vykládájí zkazky... V advokacii nepůsobím a advokátní zkoušky jsem nikdy neskládal, takže mám vše z druhé ruky, nicméně aspoň se nemusím skrývat v anonymitě.
Kromě zvýšeného dozoru by se to dalo vyřěšit daleko jednodušeji - to by ale zkoušející (převážně soudci z NS) nesměli být líní a zadávat své vyřešené spisy. Takhle stačí poslat sms se spisovkou a "přítel" už vám pošle výrok a kostru odůvodnění (publikace kompletní judikatury NS na webu má v českých luzích a hájích paradoxně i stinné stránky) a pak už to v podstatě nemůžete projet...
Jan Komárek: " Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují?"
OdpovědětVymazat-----------------
Máte na mysli povinné zveřejňování podání? To by sice zvýšilo transparentnost a pomohlo by to zákazníkům při výběru konkrétního advokáta (ten, kdo si volí mezi několika advokáty, by si jednoduše vyhledal nějaká náhodně vybraná jejich podání v databázi a podle toho by se rozhodl, komu dá přednost. (Někteří sofistikovanější občané by pak již ani advokáta nepotřebovali, neboť by si vyhledali podání, jež je nejvíce relevantní pro jejich případ a přizpůsobili by si jej svým potřebám.)
Ovšem na druhou stranu: takový advokát si pečlivě nastuduje relevantní judikaturu a literaturu k dané kauze a napíše např. perfektně argumentačně podloženou žalobu. Následně je jeho podání zveřejněno v databázi a ostatní advokáti jej metodou "Cut & Paste" přebírají a nechávají si za něj od svých klientů platit horentní sumy. :o) Tak z takových "černých pasažérů" bych jako advokát byl vyloženě "nadšený". :o)
Proto se ptám: existuje taková praxe (zveřejňování drtivé většiny podání advokátů) v nějakém civilizovaném zahraničí?
Nahraďte v mém textu "žalobu" např. "dovoláním" ... neb J. Komárek píše o podáních k "vrcholným soudům". Podstata věci zůstává stejná.
OdpovědětVymazatK poslední otázce Matěje Šustera: kromě slovenského ÚS, který jsem zmiňoval výše, mě takhle z hlavy napadne třeba Nejvyšší soud USA (http://www.abanet.org/publiced/preview/briefs/home.html). Podle informací ze stránek některých Courts of Appeal se mi zdá, že je totéž za poplatek (0.08 USD/stránka) možné i u nich, tam jsem to ale u nikoho neověřoval.
OdpovědětVymazatVáš argument má samozřejmě váhu. Na druhou stranu, zrovna v USA je konkurence mezi advokáty celkem veliká a jeden druhému asi jen tak něco zadarmo nenabídne... (Je fakt, že mít případ u NS USA je natolik prestižní, že asi zveřejnění podání působí jako nejlepší reklama pro dotčenou advokátku.)
Len pre upresnenie k zverejnovaniu podani slovenskym Ustavnym sudom:
OdpovědětVymazatUstavny sud zverejnuje iba navrhy na zacatie konania vo veci suladu pravnych predpisov, suladu referenda s ustavou, kompetencnych sporov, vykladu ustavy, vo volebnych veciach a pod.
Nezverejnuje ustavne staznosti.
viac na:
http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=akt_cin
Peter Wilfling
ad Dan Dvořáček:
OdpovědětVymazat"Ad. advokátní zkouška - její písemnou část jsem nepochopil. Jakékoli podklady s sebou ve spojení s nízkou úrovní dozoru a zvýšeným telekomunikačním provozem, to vše propojeno s benigními zadáními, činí z uvedeného volné tři dny, které kazí jen fakt, že se to píše rukou."
Rozumím tomu správně, že jste byl svědkem či aktérem podvádění?
Co jste s tím udělal?
Ad HB: Byl jsem svědkem něčeho, co mohlo býti podváděním, kdyby mi však byl znám obsah onoho telekomunikačního provozu. Jelikož je mi telekomunikační tajemství svatější, než řádný průbeh advokátní zkoušky... a jelikož bych si pochopitelně nedovolil obviniti kolegu bez důkazů, nemohu činit více, než o jevu hovořiti veřejně jako o obvyklém nešvaru.
OdpovědětVymazatJako obiter dictum bych si dovolil pak uvést, že náročnost písemné části advokátní zkoušky je zanedbatelná, a proto lze telekomunikační provoz hodnotit jako ryze redundantní - a tedy převážně neškodný.
Ad úloha advokátů:
OdpovědětVymazatAno, jejich úloha se podceňuje. Je jenom dobře, že si to začínají uvědomovat a Tomáš Richter se snaží o pravidelnější komunikaci mezi velkými kancelářemi o hraničních výkladových problémech, aby se z komárů nestávali velbloudi (viz klasika §196a)
Ad ceny právních služeb:
Nemá smysl teoretizovat. Podle mého názoru je aktuální situace na trhu za relativně volné konkurence v pořádku, ani velké kanceláře nemohou příliš ustřelovat z intervalu 100 - 300 EUR za hodinu. Sazba v eurech by samozřejmě nyní měla stoupat, ale nikdo si to nedovolí, takže se kurzové riziko řeší přesmyčkou do sazeb na úrovni 2.500 - 7.500 Kč za hodinu.
Advokacii obecně považuji za profesi s nízkou režií, protože i samostatný advokát se sazbou 2.000 Kč za hodinu a 100h billovatelné práce za měsíc musí být schopen utáhnout kancelář (20.000), sekretářku (30.000), leasing auta, 20.000, a další náklady 10.000.
Pokud to nedokáže, musí si koupit levnější auto, pořídit menší kancelář nebo levnější sekretářku.
A pokud mu nepomůže ani to, pak se musel minout povoláním.
Dále je třeba vzít v úvahu paušální nákladovou položku 40%. Předpokldáám, že když jsme si ji prosazovali, ekonomická úvaha za tím byla, že většina advokátů má menší režii než 40%, tj. marže musí být větší než 60%.
Jestliže tedy má advokátovi zůstat z každé tisícikoruny více než 600Kč, zajímal by mě argument o vysoké režii třeba v rámci distribuce IT, kde se všichni perou o marži 3 - 8%. Numerus clausus na distributory IT, určitě potom sníží ceny :)
Ale možná tomu nerozumím a v nějaké učebnici mikroekonomie se dočtu, že nad prostým součtem nákladů, které odečítám od příjmů, je vyšší princip ne-konkurence, který mi příjmy sníží a náklady zvýší :)
Advokát s pravidelnými výnosy 200 tisíc za měsíc je celkem vzato za vodou. Mnozí z těch, které znám, působí dojmem, že nevydělají ani polovinu této částky.
OdpovědětVymazatNumerus clausus u distributorů IT by samozřejmě vedl ke zvýšení cen, opačný efekt je anomálie, k níž dojde právě jen tehdy, je-li soutěžitelů mnoho a uživí se jen při velmi vysoké marži (variabilní náklady na jeden kilometr jízdy taxíkem jsou zanedbatelné, stejně jako variabilní náklady na jeden úkon právní služby).
Slovutní kolegové,
OdpovědětVymazatjsouc p. Pecinou pasována na "mediálně vlivného advokáta", dovolila bych si též přihřáti polévčičku...:-)
Vy všichni, zdá se mi, jste tady z velkých advokátních kanceláří, kteří, jak psal kolega Martin Bílý "zásadní část obratu tvoří dlouhodobé smloluvy". U mne tvoří dlouhodobé smlouvy MAXIMÁLNĚ 10% obratu, spíše méně (jde o to, jak kdy). Jsem advokát pro "lidi z ulice", což jsou, pochopitelně, neplátci DPH. Takže automaticky u mne platí + 19% více, než u někoho jiného.... respektive já dostávám o 19% méně než kolega - neplátce.
Dále: Velký klient unese právní rozbor na 30 (nebo 300) stránek a nevzpírá se platit za něj. Zkusili jste někdy otci, dožadujícímu se po léta styku s dítětem po rozvodu nafakturovat položku "15 hodin přemýšlela nad případem"??
Nezkoušejte to, měli byste po létě...
Osobně mám zkušenost, že vyfakturuji klientovi tak max. 50% práce, skutečně nad případem strávené - takže vlastně jedu za poloviční ceny.... prostě proto, že položky jako třeba "třikrát po sobě se dohadovala s úřadnicí z kanceláře soudu, kdy může přijít nahlížet do spisu..." jsou prostě nefakturovatelné...
Kromě toho si nedovedete představit, čeho všeho jsou klienti schopni.... na příklad v dubnu jsem absolvovala dámu, která mi během měsíce napsala 170 e-mailů, jak má být její kauza vedena... žádala na ně odpovědi, ty též dostávala a posléze odmítla zaplatit, neboť komunikace ve smlouvě nebyla upravena. Inu, už tam je... doporučuji pohlédnout na moje webové stránky www.lawyers.cz, kde "visí" moje mandátní smlouva. Již nabobtnala do rozměru 10 stran.... ubezpečuji p.t. kolegy, že každý řádek byl vykoupen mojí vlastní krví (a odvedeným DPH z nezaplacené faktury).
Jinak abych tady stále neskuhrala:
co bych si skutečně NEpřála je, aby soudci hodnotili moji práci a dávali bene k tomu, jestli mám či nemám být advokátem. To bych musela začít říkat, co si o některých soudcích myslím.... jiná věc ovšem je, že si některý advokát může časem vysloužit takovou reputaci, že je ctihodnou soudcovskou samosprávou navržen, aby rozšířil soudcovské řady. To, domnívám se, je ta cesta, kterou bychom se měli ubírat.
Jinak pokud by měl advokát "ztratit vládu" nad klientem a ten by jej měl přinut psát kdejakou šílenost do podání, to skutečně raději budu sušit ústa - protože konec konců se jedná o výsledek MOJÍ duševní činnosti - nikoliv klientovi...
zdravím, Klára Veselá Samková
Talent advokátů z hlediska vymýšlení toho, co všechno by mohly být "billovatelné", jak hezky napsal předřečník, úkony. bývá ovšem nezměrný.
OdpovědětVymazatVloni si jeden brněnský výtečník naúčtovat pět tisíc za to, že mu klient přišel předat sdělení o odvolání plné moci z důvodu absolutní nespokojenosti se službami (prý konsultace 2,5 hod). Kdyby to poslal poštou, možná by mu přišla faktura na rozlepení obálky…
Ad DD:Přiznám se, že jsem myslel na jiné věci než je udávání: třeba na Vaši následnou iniciativu jako advokáta v rámci komory směřující ke zvýšení (podle vás nízké) náročnosti písemných zkoušek.
OdpovědětVymazatAle fakt je, že jsem si nebyl jistý, zda jste nepopisoval průběh své vlastní zkoušky. To jste teď vysvětlil. Díky.
Přesto se k Vaši přezíravosti k adv. pís. zkouškám (a jak se tak dívám i k úrovni studia) stavím zdrženlivě, protože se mi zdá, že jednak příliš zobecňujete a jednak že to s tou nízkou úrovní nemyslíte zas tak vážně, protože mám-li soudit podle Vašeho postoje ke studiu na MU (viz váš komenář k ""Vím, že ty běsy tady pořád jsou"), tak z něj odvozuji, že je dost dobré na to, abyste nestudoval jinde, ale velmi špatné, abyste si po jeho absolvování našel čas, a poctivě "zúčtoval co vám dalo co vám vzalo".
(S AZ, kterým se - jak uznávám - v pozcici adv. koncipienta usilujícího o místo advokáta vyhnout nelze, to bude podobné. "Dost sexy, abyste se k nim přihlásil, ale ne tak,abyste ns ně je po jejich úspěšném sloužení nevztáhl milosrdenství kritického odstupu." Pletu se, že? No co se dá dělat.)
Každopádně se budu těšit na Vaše iniciativní kroky ke zvýšení úrovně obojího. Čest vaší obětavé práci ;-)
Přeji všem, ať se neupekou!
Ad. HB: Uznávám, že tomu příspěvku moc nerozumím. Navíc nechci krást diskusi. Takže jen velmi stručně - nekvalita MU a mizerné poměry tamtéž mne vedly k ukončení tamního doktorského studia. Studium magisterské jsem absolvovat musel, potřebuju ten papír. Studovat "jinde" nemá valný smysl, nemyslím, že je to třeba v Praze lepsí.
OdpovědětVymazatPokud jde o zlepšování poměrů, ať již na MU či v ČAK... myslím, že ti, co mne znají, potvrdí, že o zvyšování kvality a zlepšování poměrů tam či onde usiluju v míře takové, až se to leckomu nelíbí.
Ad Tomáš Pecina
OdpovědětVymazatNumerus clausus ako cesta k lepšiemu svetu? Som z Vás doslova zdesený!!!
Ad KVS: "jiná věc ovšem je, že si některý advokát může časem vysloužit takovou reputaci, že je ctihodnou soudcovskou samosprávou navržen, aby rozšířil soudcovské řady."
Tejto vete ani trochu nerozumiem. Ide o akýsi mnou nepochopený vtip?
Vladimír Šárnik
advokát
Danovi Dvořáčkovi:
OdpovědětVymazat"Ad. HB: Uznávám, že tomu příspěvku moc nerozumím."
Soudě podle Vaší reakce, pochopil jste moc dobře.
Já Vás znám z Vašich příspěvků. A z nich plyne, že potřebujete více než 6 let VŠ studia a více než pět let studia na PrF, abyste se dopracoval k přesvědčení, že má "strašnou" úroveň.
A kritika A.Z. má podobný étos. Nemůžete se divit, že vyprovokuje podobný příspěvek, jako byl ten můj.
Bylo by dobře, kdybyste svůj nesporný právnický a argumentační talent (to myslím bez ironie) zúročil nějakou formou zahraničního studia, pokud se Vám české prostředí zdá prohnilé. Za sebe si přeji, abyste se během studia seznámil i s paní profesorkou Pokorou (vyjímečně nejde o překlep)
Howgh! :-)
Nevím, proč místo kvality/nekvality PrF řešíme mne osobně... nemyslím, že to příliš souvisí.
OdpovědětVymazatRád komukoli vyložím svůj postoj k PrF (a zejména k MU), ovšem jinde, nechci krást diskusi zde.
Pokud jde o šest let studia, mohu snad zodpovedně prohlásit, že jsem dojem, že něco je fakt špatně, nabyl hned v prváku, když se ozvalo první "čiže". Je samozřejmé, že trvá nějakou dobu a že vyžaduje trochu zkušenstí, zejména z praxe, aby člověk odhalil, jak MOC špatné to je.
A že to je bída hrozivá, na tom trvám a neodvolám a neodvolám.
Danu Dvořáčkovi:
OdpovědětVymazatPři ukončení PrF MU (v roce 1996) jsem rozhodně neměl Vámi popisované pocity, "jak MOC špatné to je". Naopak někteří z vyučujících (Hajn, Fiala...) se nesmazatelně zapsali do mého srdce i mozku. Škoda, že jsem na fakultě jako student nezažil Jožku Kotáska, protože jak ho znám, byl by dojem z něj obdobný :o)
A nyní něco málo kritiky:
Byli samozřejmě i někteří, na které bych rád a rychle zapomněl, ale jejich jména se mi (paradoxně i v oborech, ve kterých bych to čekal nejméně), občasně připomínají. Celkově pozitivní dojem z brněnské fakulty to ale kazit nemůže.
Rovněž všeobecně známé přirovnání absolventa práv k fanouškovi baseballu, který o něm ví všechno, ale pálku v životě nedržel v ruce, je bohužel z velké části pravdivé. Ale platí OBECNĚ, tj. nikoli specificky jen a pouze v Brně (viz. úvahy o pražské fakultě zde v minulosti proběhlé).
Já bych samozřejmě také mohl vyjmenovat několik výborných vyuřujících i pár dobrých předmětů. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že naprosto vše, co se děje na Veveří 70, je špatně. Celková koncepce, struktura, přístup a zejména výsledky jsou však podle mého názoru mizerné. Nechci krást téma, podrobnosti na vyžádání mailem.
OdpovědětVymazat