Wergeld: Jak to funguje?

Kdysi dávno jsme byli na fakultě vzděláni o zvyku starých Sasů (a mnoha starých Evropanů všeobecně) platit zvláštní pokutu za zabitého člena rodiny pozůstalým. Prostě dali rodině nebožtíka nějaký peníz, a tím to bylo vyřešeno. A při té příležitosti nám bylo zdůrazněno, jak je takový zvyk primitivní a nemravný; cena lidského života je nenahraditelná, nenahraditelná, nenahraditelná; nelze ji proto přepočítávat na peníze. Jedině trestní právo je adekvátní odpovědí na takovou situaci.

Po jistých zkušenostech, jak tehdejší systém náhrady škody fungoval, mohu doplnit, že přímým důsledkem této školy byl také závěr, že pozůstalí nedostanou prakticky nic. Zatímco se žehralo na nedostatečné výše náhrady škody na zdraví podle vyhlášky, stranou zůstalo to, že při zabití jsou náhradou škody jen pohřebné a podobné položky. Stejně tak trestní postih vykazoval povážlivé díry; zjevně totiž nemůže postihnout situace, kdy došlo k úmrtí v důsledku nedbalosti, která nedosahuje intenzity trestného činu. Situace byla zejména typická pro nemocnice – úmrtí zaviněné skupinou lidí nebo vadou v systému bylo ve většině případů trestně nepostižitelné.

Pak se objevil po roce 1990 institut zadostiučinění v penězích v ust. § 13 o.z., míněný zjevně zákonodárcem pouze na případy porušení cti a důstojnosti, nicméně díky rozsahu celého institutu aplikovatelný na prakticky všechna základní lidská práva podle Listiny práv a všech mezinárodních úmluv podobného druhu. Použití zadostiučinění v penězích tímto způsobem se sice nikdy nepodařilo přiznat v rámci práva na život (jediné právo, které nelze podle stávající doktríny nikdy uplatnit), nicméně se tak děje v rámci práva na soukromí a rodinný život. Teoretiky to může překvapovat, ale je třeba upozornit, že pro pozůstalé je praktický výsledek naprosto stejný.

První vlaštovkou tohoto druhu byl rozsudek sp.zn. 23 C 52/96 Krajského soudu v Ostravě, který přiznal 50.000,- Kč každému ze dvou pozůstalých, právě v „nemocničním“ sporu. Magnou chartou celé věci pak byl nález II. ÚS 517/99 který byl sice paradoxně zamítavý s ohledem na jiné okolnosti, ale jasně stanovil, že právo na soukromí a rodinný život je součástí práv na ochranu osobnosti a zadostiučinění v penězích je proto použitelným a vhodným prostředkem. Ještě pár let trvalo, než se tento novodobý bratr wergeldu stal běžným - na Jiném právu ranný vývoj popisuje post Maricy Pirošíkové.

Dnes si už na tyto žaloby zvykli soudci i většina advokátů. V pokračování postu podám stručný přehled, jak vypadají podobné spory z hlediska jednoho kraje; předpokládám, že v jiných krajích to bude vypadat podobně. Typicky se vyskytují tři kategorie; jasně nejčastější dopravní nehody, poměrně časté případy lékařského opomenutí, a třetí typ jsou průmyslové nehody, nejčastěji stavební. K tomu se občas přidá něco méně běžného; třeba omylem zastřelený policista kolegou.

Ve všech kategoriích se také vyskytují zamítavé rozsudky, i když poměrně vzácně. Důvodem může být například nedostatek pasivní legitimace, kdy její výklad ohledně právnických osob se liší od náhrady škody, například v tom, že neplatí analogie s odpovědností provozovatele podle § 427 o.z. Jiný problém je promlčení, o které se vedl spor několik let; v současné době platí, že se nárok promlčuje v obecné lhůtě tří let. Konečně v případech, kdy z nějakého důvodu neproběhlo trestní řízení, nebo bylo odloženo, zkoumá soud otázku objektivní odpovědnosti žalovaného zcela od počátku samostatně, a může dospět k názoru, že není dána ani tato objektivní odpovědnost.

Improvizovaný a jednoduchý právní institut ukázal překvapivou životaschopnost a sílu; troufám si dokonce tvrdit, že v mnohém zastiňuje i poměrně těžkopádný mechanismus náhrady škody na zdraví (často se děje, že ochrana osobnosti začne později, ale je skončena podstatně dříve). Zkušenost také ukazuje, že výše újmy a vztah k okolnostem (velmi rámcově a velkoryse naznačenými § 13 odst. 3) o.z.) se v jednotlivých případech může až překvapivě lišit; rozhodně by byl omyl věřit, že takovou újmu lze vyjádřit jednotnou paušální částkou jako v § 444 o.z.

Stejně tak ukazuje tento jednoduchý a vpravdě primitivní systém určité výhody i proti trestnímu postihu, který bývá zejména u nehod často dost mechanický, prováděný trestními příkazy bez odůvodnění, a v drtivé většině případů řešený podmíněnými tresty. Trest odnětí svobody se jeví být zřejmě ve většině případů neadekvátní a přísný; důsledkem také je, že takový postih není příliš účinný (počet nehod nijak neklesá). Nevidím problém v uplatňování trestního postihu soudy, ale prostě v tom, že trestní právo není v těchto případech vhodný a účinný nástroj.

Zkrátka, stále více se mi zdá, že postup starých Sasů nebyl tak úplně špatný. Cena lidského života je sice penězi nenahraditelná, ale ono se vlastně nic lepšího dělat nedá.