Tučňáci a webkamery – pár poznámek k legitimní a nelegitimní transparentnosti soudnictví

Asi před rokem a půl jsme se s Janem M. Passerem a Hubertem Horákem vypravili na konferenci do Rotterdamu. Téma se týkalo soudnictví a sešla se zde opravdu zajímavá společnost, od profesionálního excentrika Uga Mattei přes generálního advokáta Miguela Madura až po tehdejšího předsedu francouzského Cour de Cassation Guye Caniveta. Právě nedávná návštěva posledně jmenovaného, nyní už člena francouzské Ústavní rady, v Brně, mi připomněla otázky, které ve mně hlodají od našeho holandského výletu a o které bych se na tomto věhlasném fóru nyní rád podělil.

Technologický pokrok přináší právu na jedné straně řadu nových problémů, na straně druhé se díky němu může právo často a hlasitě ujišťovat o dokonalosti svých fundamentů. Tu a tam je sice potřeba kvůli nějakému technickému výdobytku přistoupit k revizi určitého právního institutu, jen málokdy jsme však nuceni říci, že všechno je špatně a je potřeba zavolat buldozery, zarovnat ruiny a začít znovu.

S informačními technologiemi je to přesně ten případ. Jsme sice nuceni přistupovat k drobným revizím institutů, jako jsou civilní odpovědnost, soukromí, duševní vlastnictví nebo třeba svoboda projevu, nelze ale zatím rozhodně říci, že by se kvůli nějakému internetu otřásalo právo v základech. Nechci se však v tomto postu věnovat situacím, kdy se právo snaží dostihnout technický nebo obecně společenský vývoj. Raději se zaměřím na oblast, kde se díky technickému pokroku otevírá možnost dokonalejšího, někdy až téměř totálního, prosazení prastarých právních zásad.

Současný stav vývoje informačních technologií umožňuje prakticky úplné otevření soudů veřejné kontrole. Jsme ale nyní dost možná v situaci podobné té, do níž se dostali tučňáci z kresleného filmu Madagaskar - poté, co se jim podařilo dopachtit se z Newyorské zoo do vysněné Antarktidy a vyhopsali vítězoslavně z lodě, začali se rozhlížet okolo a zjišťovat, že to tedy není Bůhví jaká sláva (trefně to komentoval jeden z tučňáků slovy: „This sucks…“)

Až do doby, kdy jsem měl možnost slyšet naživo soudce Caniveta, jsem žil v přesvědčení, že víc transparentnosti s sebou nese i vyšší úroveň legitimity soudního rozhodování. Po vzoru sloganu „víc proužků, víc Adidas,“ jsem nabyl dojmu, že zavedení služeb informační společnosti do justice by mohlo postupně vést až k úplnému otevření rozhodovacích procesů veřejné kontrole a tím i k dosažení grálu absolutní legitimity. Guy Canivet ale ve své obhajobě francouzského justičního systému, nemajícího co do uzavřenosti ve vyspělém světě obdoby, použil několik pádných argumentů, které mě přiměly poněkud přehodnotit moje idealistické představy o Antarktidě neboli křišťálovém soudu.

Proti transparentnosti lze především postavit argument formalizace rozhodování a následného omezení soudce v jeho diskreci. Pokud donutíme soudce, aby veřejně vyjevoval vše, co vedlo k jeho rozhodnutí, omezíme jeho skutečné rozhodovací důvody právě a jen na ty veřejné či zveřejnitelné (formalizované). V tomto směru můžeme chápat jako formalistický nikoli rozsudek o dvou stránkách, z něhož se adresát dozví leda data a čísla paragrafů, ale naopak stostránkové rozhodnutí, v němž soud až do morku kostí vyjeví svá nejniternější dilemata a připojí k tomu navíc ještě odkazy ke kompletním osobním profilům soudců, videozáznam z porady a nahrávku momentu, kdy se v hlavě soudce zrodil finální právní argument pořízenou průmyslovou kamerou ze zaměstnaneckých záchodků. Právě v tomto typu transparentnosti je možné vidět formalizaci etické ale též i často složité skutkové a právní úvahy. Jistě, hovoříme zde přece i o právu stran znát skutečné důvody (zejména nepříznivého) rozhodnutí. Na druhou stranu však můžeme hovořit o právu stran a společnosti na kvalitní soudní rozhodnutí, přičemž kvalita může být matematickou funkcí míry diskrece soudce nebo senátu.

Nejsem soudce a veškeré moje chabé zkušenosti s vlastním rozhodováním sporů pocházejí z tohoto dosti specifického rozhodčího soudu. I zde se mi však daří se střídavými úspěchy využívat metodu neuměle okoukanou od profesora Čermáka – 1) nejdřív si tu zmuchlanou věc narovnat a přečíst, 2) pak se nad tím zamyslet a říct si, jak by to asi mělo být a 3) nakonec vymyslet právní argumenty, sepsat to a vyhlásit. Často je samozřejmě potřeba procházet opakovaně tento proces tam a zpátky a úvahu tedy může opakovaně měnit neschopnost adekvátně argumentovat a projevit navenek důvody rozhodnutí. Celá diskrece, která se odehrává sub 2), se však může v důsledku totální transparentnosti drasticky smrsknout, ne-li úplně zmizet. Výsledkem pak může být v extrémním případě formálně perfektní a formálně legitimní rozhodnutí, při jehož přípravě ale chyběla druhá fáze, tj. zamyšlení nebo též diskreční úvaha - etická, založená na zkušenosti, víře, momentální náladě a Bůh ví na čem dalším. A provokativní otázka zde může znít: Potřebujeme vlastně, aby soudce takto (tajně) uvažoval?

Problém diskrece versus technicky bezproblémová transparentnost se však netýká jen vlastní úvahy v hlavě (duši, srdci, játrech) jednoho soudce. Faktické bariéry nastavují diskreční meze třeba i v případě veřejných jednání nebo veřejného vyhlašování soudních rozhodnutí – kvůli absenci informačních technologií jsou totiž i tyto instituty většinou veřejné spíše formálně než fakticky. Je pak na místě ptát se, jaký legitimační efekt by například přinesla instalace webkamer do jednacích síní nebo publikace veškeré neupravené judikatury na internetu. Obojí by přitom bylo jen triviálním technickým opatřením a nevyžadovalo by to prakticky žádný zásah do právní úpravy (otázce publikace judikatury se už zde podrobněji věnovali Pavel a Zdeněk).

Odpověď na otázku, jak moc diskrece je ještě legitimní, trefně naznačil soudce ÚS Stanislav Balík, když před pár lety u jednoho kulatého stolu řekl organizátorům četných výletů honorace holandských soudů do České republiky: „Neukazujte jim Nejvyšší správní soud,“ aby pak se svým typickým úsměvem Mony Lisy dodal, „vezměte je radši třeba k Okresnímu soudu do Blanska.“

Tato poznámka nám vlastně nabízí jednoduchou kategorizaci transparentnosti na potřebnou a nepotřebnou, legitimní a nelegitimní. Čím víc je justice korupční, nevzdělaná, nepořádná, morálně zkažená, líná a hloupá, tím více potřebuje informačních technologií zajišťujících faktickou transparentnost a veřejnou kontrolu. Naopak tam, kde je soudní systém kvalitní, důvěryhodný a efektivní, se faktické zvyšování transparentnosti může jevit nejen jako nepotřebné ale dokonce jako nelegitimní. (Nyní se dodatečně omlouvám za to, že jsem si vzal výše do úst NSS a Okresní soud v Blansku – rozhodně jsem to nemyslel tak, že by snad bylo Blansko příkladem hlouposti nebo korupčnosti a NSS naopak etalonem kvality a efektivity).

Ještě jednu malou poznámku si neodpustím – nastoupení cesty ke zvyšování transparentnosti justice zaváděním informačních technologií si vyžaduje důkladnou úvahu, která nesmí podléhat momentálním nahodilým událostem. Cesta k vyšší transparentnosti je totiž zpravidla jednosměrná. Pokud se tedy na základě jednoho ojedinělého incidentu už jednou rozhodneme instalovat kamery na soudních toaletách, není příliš pravděpodobné, že se za nějaký čas objeví dostatečný motiv k tomu je opět odstranit.

…a ještě poslední provokativní poznámku na závěr: Nabízí se otázka, kdo má tedy rozhodovat o míře transparentnosti justice. Jestliže má takové rozhodnutí být založeno na posouzení kvality justice, nevidím jiné řešení, než jej svěřit veřejnosti prostřednictvím politického orgánu. To samozřejmě za předpokladu, že takový orgán nebude korupční, nevzdělaný, nepořádný, morálně zkažený, líný nebo hloupý a že nebude rozhodovat impulsivně.

Koukám na to a říkám si: Dává to vůbec smysl?