Pöttering a trest smrti aneb variace na Ostravu a totalitu lidských práv

Jsou věci, které se ve „slušné společnosti“ neříkají. Věci, které jsou zvláště v evropských vysokých kruzích tabu. Jsou názory, které provokují k honům na čarodějnice. Ale tohle není štrasburský salonek. Tohle je blog, na němž se neříká pouze to, co se říkat sluší...

Tenhle post mám v hlavě od chvíle, kdy mi někdy na začátku října přišly níže uvedené tiskové zprávy z Evropského parlamentu. Judikát v kauze Ostrava a následná diskuse k němu mě konečně přiměly k tomu, aby se myšlenka zhmotnila (byť pouze virtuálně).

Poslanci EP vyzvali Radu, aby na 62. Valném shromáždění OSN předložila rezoluci o moratoriu na trest smrti a zajistila tak její přijetí před koncem tohoto roku. V usnesení, které dnes EP přijal poměrem hlasů 504:45:14, poslanci rovněž vyjádřili plnou podporu ustavení Evropského dne proti trestu smrti, kterým by měl být 10. říjen, a vyzvali budoucí polskou vládu, aby tuto iniciativu také podpořila.
...
V souvislosti s evropským dnem proti trestu smrti, který Výbor ministrů Rady Evropy vyhlásil právě na 10. října, učinil předseda [Hans-Gert Pöttering] následně prohlášení v plénu. „Trest smrti je vážným porušením lidských práv – a zejména práva na život”, uvedl v této souvislosti.

Hned na začátku předesílám, že důslednou ochranu lidských práv považuji za zcela zásadní součást právního státu. Mám i pochopení pro to, že náš Ústavní soud smlouvy o lidských právech v zásadě nadřadil ostatním mezinárodněprávním závazkům, třebaže osobně bych se přikláněl místo paušálního nadřazení k vážení jednotlivých práv a rozsahu jejich porušení v každém individuálním případě konkrétního konfliktu mezinárodních smluv. Jsem samozřejmě přesvědčen, že za jinak stejných podmínek má lidské právo přednost před jiným právem chráněným zájmem a samozřejmě tomu tak bude i ve všech případech, kdy je zásah do lidského práva neúměrný zájmu na ochraně jiných společenských hodnot.

To, co mne však stále víc a víc znepokojuje je skutečnost, že pro mnohé rádoby ochránce lidských práv se tento pojem stal metlou, s níž zametou cokoliv, co neodpovídá jejich vidění společnosti. Zároveň neváhají každého, kdo jejich přesvědčení nesdílí, označit za v lepším případě nevzdělance, v horším za rasistu. Ti sofistikovanější pak používají fráze typu, jak je s ohledem na tragické historické zkušenosti flagrantního porušování lidských práv v Evropě a dnešního nárůstu podpory neonacistických hnutí nevhodné stavět se proti jakýmkoliv iniciativám směřujícím ke striktnějšímu vymáhání lidských práv (byť by jejich nesmyslnost byla sebeočividnější). Takové věci se prostě kritizovat nesmí, jinak se stáváte pomalu společenským vyvrhelem. V takovéto atmosféře pak vznikají výroky typu pana Pötteringa. A přesně v takové atmosféře se pak prosazují ideje a vynáší rozsudky, které v lepším případě ochraně lidských práv nijak neprospívají, v horším některá z nich porušují.

Ale vraťme se k perle pana Pötteringa. Takže trest smrti je vážným porušením lidských práv. V tom případě veřejná moc (nejen) v zemích EU porušuje lidská práva dnes a denně. Dostali jste pokutu za rychlou jízdu? Porušení práva na pokojné užívání majetku! Trest odnětí svobody? Omezování osobní svobody, porušení práva na soukromí, práva na lidskou důstojnost atd. A co teprve doživotí? Ne, tenhle aspekt onoho výroku opravdu nemá cenu více komentovat...

Zastavím se ale u hlavního poselství onoho prohlášení – snahy vnucovat ostatním své standardy lidských práv, a to navíc prostřednictvím takových ...no jak to říct slušně...výmyslů, jako je Evropský den proti trestu smrti. Mně nevadí, že jsem občanem země, která se zavázala, že trest smrti (znovu) nezavede. Určitě nemám ani chuť za něj lobbovat a dá se říci, že má odpověď na otázku „jste pro trest smrti?“ by byla zřejmě „spíše ne.“ Já tímto postem ani nechci rozproudit debatu, zda trest smrti ano či ne, protože ta se už vede dlouho a argumenty pro a proti jsou dobře známy. Já zde chci pouze hájit ty země, jež si jej zachovaly, proti hysterickým útokům „ochránců“ lidských práv. Chci protestovat proti teorii jediné správné vize. Proti černobílému vidění světa. Už to tady v jiném kontextu nakousl i Jakub Jošt. Některé věci se staly obecnými pravdami, aniž by byly zpochybňovány.

Že je trest smrti absolutně nepřípustný se aspoň v Evropě takovou pravdou stalo. Přitom by k něčemu takovému mělo dojít až tehdy, až nebude existovat jediný legitimní důvod pro jeho zachování. A pokud si provedu destilaci všech těch důvodů pro a proti, vím přinejmenším o jednom, na který za současného stavu věcí odpůrci trestu smrti nemohou mít uspokojivou odpověď. Trest smrti je jediným způsobem, jak stoprocentně zabránit tomu, aby nenapravitelný zločinec spáchal podobný čin znovu. Že žádné vězení nezaručí, že doživotně odsouzený (a z pohledu evropské teorie účelu trestu tedy nenapravitelný) trestanec neuteče, o tom snad v zemi pana Kájínka nemusím nikoho přesvědčovat. A že se udály případy, kdy uprchlý trestanec znovu vraždil, to je taky zřejmé. Jestliže některé země tohoto světa volí trest smrti jako pojistku, že se nebudou muset dívat do očí pozůstalým obětem někoho, kdo ať už po útěku či předčasném propuštění (amnestie, revoluce, mimořádné události, které změnily „nezměnitelný“ trest doživotí) znovu vraždil, tak to není nic nepchopitelného. Když nic jiného, tak toto je legitimní důvod pro zachování tohoto trestu. Ano, stejně tak legitimní je říci, že nebezpečí justičního omylu je větší než znovuvraždící uprchlý vrah. A z tohoto důvodu trest smrti zakázat.

Co ale legitimní příliš není, je peskovat druhé za to, že učinili jiné hodnotové soudy. Ano, kritizujme nedostatek procesních záruk. Kritizujme trestné činy, za které je trest smrti ukládán. Kritizujme způsob, jakým je vykonáván. Kritizujme, na kom je vykonáván (děti, těhotné ženy, apod.). Ale pokud za souladný s lidskými právy považujeme trest doživotního vězení, tak pokrytecky nekřičme, že trest smrti je porušuje. V případě spravedlivého procesu, který v jedné zemi vede k trestu smrti a v druhém k doživotnímu vězení bez možnosti propuštění, není únosné tvrdit, že popravit někoho je o mnoho (pokud vůbec) horší než jej nechat do konce života hnít v cele. Ano, ten doživotně odsouzený má šanci, že se objeví nové skutečnosti, případ se otevře (je-li slučitelné s hypotézou spravedlivého procesu, že vedl k nespravedlivému obvinění). Ale ten doživotně odsouzený může také utéct a zabít znovu...

Kdybych byl cynik, chtěl bych vidět, jak by porovnání trestu smrti a doživotního vězení vypadalo z ekonomického hlediska. Ale vím, že jsou oblasti práva, kde ekonomie nemusí být vždy tím nejlepším rádcem.

Názory na Sandru Day O’Connor, první ženu v pozici soudce Nejvyššího soudu USA jsou různé. Já osobně mám její stanoviska mimořádně rád, možná proto, že se vyhýbají extrémním pozicím, posuzují každý případ v kontextu a odrážejí tak to, co se snaží říct i tento příspěvek - že svět není černobílý. Myslím, že nikdo tuto šarmantní dámu, nebude podezírat z toho, že by nebyla ochránkyní lidských práv a přála si popravy nebohých děcek. Navíc je soudcem, který na rozdíl od Scalii dá na to, co si myslí jinde ve světě a nezdráhá se používat cizí právo jako komparativní argument. A přesto to byla ona, kdo se v případu Ropper v. Simmons postavil proti Kennedyho většinovému stanovisku považujícím (i) s odkazem na ESLP trest smrti pro mladistvého pachatele za porušení osmého dodatku americké ústavy, který zakazuje mj. krutý trest. Hysterický disent Scalii zná mnoho lidí a stalo se velkou módou na něj odkazovat (proto na něj neodkážu;) ). Ale přečtěte si raději mnohem civilnější a přitom propracovaný disent Sandry Day O’Connor. Zastánce trestu smrti to asi z jeho odpůrce neudělá, ale možná to leckoho přiměje se zamyslet nad tím, nakolik máme my Evropani křičet, co je správně a co špatně.

Dovolím si ještě poznámku k „ostravskému“ případu, který, jak jsem zmínil, napsání tohoto postu urychlil. Nechci vyvolávat dojem úzké souvislosti, ale myslím, že je produktem stejné lidskoprávní hysterie, v níž se EU právě nachází a již jsem v komentáři k tomuto případu s trochou nadsázky nazval totalitou lidských práv. Jak jsem řekl, nemyslím si, že to rozhodnutí je po všech stránkách špatné a nemám pochybnosti o tom, že nakládání s mnohými z těch romských dětí mělo diskriminační charakter. Ale to, že ESLP rezignoval na přezkum jednotlivých případů (který možný byl, přinejmenším mohl přesunout důkazní břemeno na stranu vlády a zbavil by se tak potíží s dokazováním) a udělal z romských rodičů nesvéprávné hlupáky, to je přesně ta situace, kdy „ochrana“ lidských práv vede k tomu, že dostává na frak jak spravedlnost, tak lidská práva. Mnohé je ostatně řečeno mezi řádky komentáře vládního zmocněnce v diskusi pod Michalovým postem.

Nedělejme si iluze, že na všech soudech, včetně ESLP, není část soudců, kteří žádný vlastní názor nemají a rozhodují alibisticky podle toho, co si doba žádá, co se nosí a co se sluší. Z toho rozhodnutí také čiší pokrytectví...

Když už píši tato drzá slova, dovolte mi pokročit ještě o krok dál a načrtnout tento provokativní obrázek:

Štrasburk, leden 2008, setkání významných představitelů EU a Rady Evropy:

HJP proplouvá vyzdobeným sálem, číši vítězně zdviženou, úsměvy na všechny strany. Tu prohodí zdvořilá slova s tím, tu s oním, číše cinkají, státníci spokojeně mlaskají. Každou chvíli mu někdo poklepe na rameno a prohodí „Ten projev o trestu smrti, Hans, to bylo sehr gut, sehr gut!“

V nadnesené náladě chytí za loket procházejícího číšníka: „Poslechnou hochu, tam přes chodbu v té malé místnosti, ty čtyři gentlemani stranou u stolu, co je to zač, proč nejsou s námi v hlavním sále?“

Mladík s odporem utrousí: „To jsou disentéři z toho případu diskriminace romských dětí v Ostravě.“

Tvář HJP se zkřiví ve zděšeném úšklebku: „Mein Gott a já těm hnusným rasistům podal ruku!!! Kde jsou tady toalety??“

Tak, myslím, že to stačí... Odpustím si tedy úvahy na téma, jak mluví soudci ESLP o ostravském případu v soukromí či kolik běhá po Francii negramotných Romů, kteří o školu ani nezavadili. Myslím, že co jsem chtěl říct, jsem řekl a pochvalu za to nečekám. Stejně jako mnohé nevládní organizace zastávají extrémní stanoviska, aby posunuly věci aspoň o trochu vpřed, berte tento extrémní post jako výzvu, abychom na plyn nešlapali příliš. Mohli bychom se totiž vybourat.

Abych nezapomněl - příští rok si 10. října zapálím svíčku. Na počest důsledné ochrany lidských práv, a tedy nikoliv k uctění památky popravených zločinců, nýbrž jejich nevinných obětí...