04 září 2007

Justice je zadlužena

Školní prázdniny každoročně končí zprávami o stávkové pohotovosti učitelů. Prý potřebují víc peněz. Říkají učitelé, spíše však jejich bossové. Každý, kdo přišel v posledních letech do styku se školstvím všeho druhu, si musí položit otázku. Na co, proboha? A co bude teď jinak? Také žně skončily a farmáři či spíše jejich lobbistické spolky jsou slyšet. Nedostanou-li další peníze, dojde ke zhoršení stavu (zemědělství, krajiny, kvality a dostupnosti potravin - dosaďte si, co chcete). Státní zaměstnanci dostanou přidáno v průměru jen 1,5%. Mohli by dostat i víc, ale muselo by jich být méně. To prý nejde, propouštět se nesmí, jinak by se státní správa zhroutila. Bylo by to výrazně poznat? Příště třeba železničáři, pak chovatelé andulek, majitelé autoškol, vinaři, chmelaři nebo třeba divadelní umělci. A tak už si zvykáme, že kolaps jako pojem označující opravdu velmi vážný zdravotní stav člověka se významově zcela vyprázdnil. Máme kolapsy dopravní a všechny možné jiné a zprávy o nich nás vzrušují podobně jako informace o proběhlém zemětřesení někde na ostrovech v Melanézii.

A teď! Soudní prázdniny sice regulovány nijak nejsou, ale fakticky na některých soudech existují. Musí tedy někdy skončit a nejlépe za hodně hlasitého zvonění některých soudních představitelů. Svolávají se mimořádné tiskové konference s poetickým názvem "Soudnictví před finančním krachem?" a aby bylo jasno, jak odpovědět na otazník na konci názvu, následují lákavé podtituly - proč už není ani na obálky, pražské soudy dluží soukromým osobám, politické sliby a realita, dva obětní beránci legislativní byrokracie - občan a soudce, přijďte si svůj rozsudek napsat sami, - atd. Dělostřeleckou přípravou jsou pak dramatická prohlášení některých soudních funkcionářů v médiích, pronášená tónem odborářských předáků, že nedostanou-li to, co chtějí (osoby, peníze, nejlépe obojí), přestanou soudy soudit, nebudou platit účty za odběr elektřiny a nastane - co jiného než kolaps. Komu a proč to říkají? Občanům, kteří se na ně obrátili s důvěrou, že jim dostane rychlé a spravedlivé ochrany jejich právům? Moci zákonodárné nebo výkonné, aby byla vidět slabost a neschopnost moci soudní? Těm, které by spravedlnost měla pronásledovat a dostihnout, protože jednali v rozporu se zákonem, aby zůstali v pohodě, protože justiční systém jim ničím nehrozí? Opravdu je justice před bankrotem?

Není! Soudy soudí, někdy možná pomalu, jindy chybí kvalita, ale situace se postupně zlepšuje. Dokonce i pověstný parník na brněnské přehradě najatý jedním vysokým soudem pro své soudce a jejich hosty vyplouvá dnes stejně jako každý jiný soudní rok. Justice je však zadlužena. Obávám se, že k jejímu oddlužení peníze nestačí. Jde o dluh důvěry společnosti. Dlužníci většinou říkají, že za své dluhy nemohou. Málokdy mají úplnou pravdu. Ani tady to není jinak. Dlužník je zahleděn sám do sebe, topí se v bolestínství, ukřivděnosti, nedůtklivosti, té zvláštní kombinaci vlastní neschopnosti, nepracovitosti, bezradnosti, umně však skrývané do slov o nezávislosti, někdy pronášených se zvláštní nabubřelostí. Právě napsané se týká minima soudců, ale všem ostatním, zejména pak funkcionářům soudů lze vyčítat, že jsou s tím smířeni, přehlížejí a trpí dlouhodobě existenci tohoto stavu. Kdepak je ten slibovaný samočistící mechanismus směřující k oddlužení? Na to přece není třeba ústavních změn, ani peněz od ministerstva spravedlnosti. Jak jsou řízeny jednotlivé soudy, soudní kraje, čím sami soudní představitelé přispívají k identifikaci problémových míst justice a hledání cest k jejich odstranění? To na všechno opravdu potřebujeme pomoc někoho jiného? Dá se ztracená důvěra koupit za peníze? Nebo hledáme jen výmluvy a alibi a jako v té pověstné pohádce o kohoutkovi a slepičce budeme stále říkat: "Dám Ti více spravedlnosti a rychleji, ale nejdřív mi přines další soudce, soudní personál, jednací síně, počítače a programy do nich, oprav a vystav mi další paláce..." Řekl bych, že justice v posledních letech dostala od všeho hodně. Jen té vody kohoutkovi se stále nedostává...

15 komentářů:

  1. Hm. Ke stavu české justice bych si dovolil poukázat na seznam více než 90 případů, kdy Evropský soud pro lidská práva posuzoval porušení čl. 6 odst. 1 úmluvy. To už není jen varovné, to je systémové selhání.

    OdpovědětVymazat
  2. Pokud soudy nemají na odměny znalcům, znamená to, že se s tím mají vypořádat samy? Nemají přibírat znalce? Dovolím si skončit tím, čím Petr Urban začal: Hm...

    OdpovědětVymazat
  3. Znalce si přeci platí strany samy.

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní4/9/07 14:20

    ad Petr Strnad

    Ten odkaz na seznam 93 případů, kdy bylo vysloveno porušení nějakého práva zaručeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je sice zajímavý, avšak formální a neúplný. K tomu aby byl relevantní pro úvahy o systémových selháních, měl by k němu přidán i odkaz na seznam případů, které byly tímtéž soudem odmítnuty, a to vše s ohledem na čas. Ty by se pak totiž těch 93 případů asi ztratilo...

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní4/9/07 14:21

    omlouvám se, správně mělo být ad Petr Urban...

    OdpovědětVymazat
  6. Ty jsou dole. Jinak ten seznam není úplný ani zcela srovnaný. V těch 93 případech ESLP rozhodoval o porušení čl. 6 odst. 1 úmluvy. Nevylučuji, že ho neshledal v nějakém tom případě z 93. Nicméně, i kdyby by to bylo třeba jen 70 případů, i tak je to fatální selhání justice.

    Všimněte si, že porušení jiných lidských práv (nahoře) lze spočítat na prstech jedné ruky a jde hlavně o restituce. Tudíž jsou to ojedinělé excessy.

    OdpovědětVymazat
  7. Ze zprávy vládního zmocněnce (PDF) vyplývá, že bylo podáno 5214 stížností. Z toho valnou většinou ESLP odmítl rovnou. Pouze 407 stížnost řešil s vládou. 93 z nich skončilo v neprospěch ČR, k čemuž se musí počítat i 65 smírů. Pouze 56 stěžovatelé prohráli a 10 jich sami stáhli.

    Co z toho vyplývá? To, že valná většina stížností je neodpostatněných, je jasné. Nicméně to, že v cca 150 případech nedokázal lidská práva ochránit ani ústavní soud, je varovné. A na tom nic nemění ani poznatek, že délka řízení je celoevropský problém.

    OdpovědětVymazat
  8. ad Petr Urban "Znalce si přeci platí strany samy."

    Není tomu tak u účastníků osvobozených od soudních poplatků a většinou ani v trestních řízeních. Dluhy některých soudů za tyto platby jdou do desítek tisíc.

    OdpovědětVymazat
  9. Anonymní5/9/07 07:38

    No uvedl bych pár "brzd" justice:
    - 30 čárek a dost (jedno jakých čárek) - donuťte "nezávislého" soudce, aby dělal víc
    - podle tabulek (které snad vymyslel otec Fura) má přijít na oddělení X 2 vedoucí a na oddělení Y taky 2, bez ohledu na to, že na X prostě 2 nestačí a na Y se rýpou v nose
    - když je pracovník neschopný, přesuneme ho jinam, po 3 přesunech 142. varování příjde na řadu dohoda o skončení pracovního poměru(až mi připadá, že soudy neznají možnost výpovědi)
    - 2.000,- za žalobu a 3.000,- za kasační stížnost, když jde například o daňový nedoplatek ve výši 1.000.000,- (ukažte mi někoho, kdo se nebude soudit)
    - kverulanti - na ty by snad měla být ve státním rozpočtu zvláštní kapitola - neustálé ustanovování advokátů, osvobozování od soudních poplatků; soudí se neustále a se všema, protože je to snad jejich náplní života, dovedou napsat za den x dopisů na různé instituce

    OdpovědětVymazat
  10. Desítky tisíc jsou přeci v rozpočtu každého soudu pakatel. Je to jeden měsíční plat jednoho soudce.

    OdpovědětVymazat
  11. Byť to s financováním justice souvisí jen nepřímo, dovolím si poukázat na poněkud svérárné názory soudce Karla Svobody, které uveřejnil v článku Jak donutit soud, aby opravdu dokazoval. In Právní rádce 8/2007, pp. 19–21.

    Pominu-li to, že článek neodpovídá nadpisu, obsahuje tyto perly: "Význam dokazování pro rozhodnutí soudu po roce 1993 klesá." (p.20) Nebo: "Podle § 118a občanského soudního řádu má soud před vyhlášením rozsudku stranám sdělit, jak a proč ve věci hodlá rozhodnout." (poznámka pod čarou č. 8) Opravdu? Byť by to bylo záslužné, nedomnívám se.

    OdpovědětVymazat
  12. Anonymní5/9/07 20:53

    Úvahu předsedy NSS je nutné ocenit. Je velmi odvážná, ale neméně korektní. Schopnost jeho sebereflexe je (na domácí poměry) až zarážející. Jsem velmi mile překvapen.

    V principu s ním souhlasím. Některé názory jsou ale idealistické. Např. "... zejména pak funkcionářům soudů lze vyčítat, že jsou s tím smířeni...". Dluh o kterém píše předseda NSS je důsledkem omezené schopnosti soudních funkcionářů soudy spravovat. V tom se s ním shoduji. Je ale "výčitka" tím správným nástrojem jak to změnit? Soudní funkcionáři se chovají zcela racionálně. Jsou neodvolatelní a v budoucnu se to příliš nezmění. Proč by se měli chovat jinak?

    OdpovědětVymazat
  13. Pokud se týče důvěry v české soudy, myslím, že záleží hlavně na kvalitě a rychlosti rozhodování soudů. Zatímco rychlost rozhodování je pravidelně předmětem debat tzv. odborné veřejnosti a také objektem zájmu ministerstva spravedlnosti, kvalita rozhodování soudů je spíše popelkou. Tolik se o ní nediskutuje a ani není cítit zřetelný a účinný tah ministerstva spravedlnosti na branku.

    Kvalitní rozhodnutí soudu je podle mého názoru takové soudní rozhodnutí, které vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, je srozumitelné, vypořádává se přesvědčivým způsobem s právně relevantními námitkami stran sporu a není ve zjevném rozporu s právními normami. Bohužel jsem v praxi narazil na celou řadu rozhodnutí soudů, která byla například nesrozumitelná nebo se vůbec nevyjadřovala k některým námitkám stran sporu či byla v extrémním rozporu s platnými právními předpisy.

    Já bych tedy pro zvýšení důvěry v české soudy doporučoval zaměřit se nejen na rychlost soudů, ale také na kvalitu jejich rozhodování. Naše kroky by asi měly směřovat zejména k zákonu o soudech a soudcích, který sice obsahuje některé mechanismy pro sledování kvality soudců, tyto mechanismy jsou však zcela nedostatečné a mohou zachytit jen ty největší a do očí bijící excesy. Soudcovská nezávislost nemůže v takové míře potlačovat odpovědnost soudce za výkon své práce, jako je tomu dnes. Soudce, který neumí soudit, musí přijít o místo.

    Větší kvalitě rozhodování soudů by podle mého názoru také napomohlo (snad) masivnější zveřejňování rozsudků soudů. Například by se mně velmi líbilo, kdyby musely být na internetu zveřejněny všechny rozsudku odvolacích soudů.

    OdpovědětVymazat
  14. Myslím, že příčina spočívá v přílišném důrazu na zjišťování skutkového stavu. Dědictví objektivní pravdy se dosud nepodařilo překonat.

    To, že se soudy často nevyjadřují k přednesům stran, to potvrzuji.

    Rovněž souhlasím s tím, že větší otevřenost by justici slušela.

    OdpovědětVymazat
  15. Anonymní5/3/08 14:56

    Vojtěch J. Cepl:

    1) Ani pan doktor Baxa neřekl důležitou věc - celá bizarní aféra o "hroutící se justici" byla čistě výtvorem Městského soudu v Praze. Jiné kraje se do této veselé akce nezapojily a nikoho )ani novináře) to zjevně nezaujalo.

    2) Otevřenost soudců je skutečně velice důležitá, a proto jsem také napsal 1) a plno dalších věcí, i když vím, že toho budu možná litovat. Transparentnost jednání budiž naším heslem.

    3) Pan doktor Baxa sice pravil, že justici se toho v poslední době dalo hodně, ale opatrně si dovoluji poznamenat, že nám se to z výše našich kazatelen (NSS, KS Praha) sice pěkně káže, ale zkuste občas zajít mezi běžný lid okresní soudní, a zjistěte, jak jsou daleko s těmi asistenty, computery a dalšími zlepšováky.

    4) A také vás samozřejmě praští do oka rozpočtová Cheopsova pyramida, umístěná zrovna na potvoru v Praze na Míčankách (rovněž za naprostého nezájmu novinářů).

    5) Pokud zasurfuji dál, k autorům, co chtějí justičně reformovat, pak podám prosté vysvětlení, proč je rychlost v centru všech úvah a kvalita nikoli. Rychlost je totiž jasná, měřitelná, exaktní a navíc v ní lze mnoho vykonat a vylepšit (například se přiblížit evropskému průměru osmi měsíců délky civilního řízení).

    Petra Urbana seznam 90 věcí se jeví být spíše úsměvný vršek ohromného ledovce; protože skončených věcí jsou statisíce ročně; a těžko by těch pár věcí mohlo přivodit stav, že náš průměr řízení je skoro dvojnásobný proti té EU.

    6) Kvalita je pak nesnadný boj s větrnými mlýny; o nekvalitě vám může podat kompetentní názor zase jen další soudce; a napravovat tento stav znamená zejména klást důraz na výchovu (a to jsme rázem někde u právnických fakult a jiných temných záležitostí) a důraz na právnický étos všech právníků; totiž mít svoji práci rád a snažit se ji dělat dobře.

    A to již přesahuje únosný rozsah glosy.

    OdpovědětVymazat