Justice je zadlužena

Školní prázdniny každoročně končí zprávami o stávkové pohotovosti učitelů. Prý potřebují víc peněz. Říkají učitelé, spíše však jejich bossové. Každý, kdo přišel v posledních letech do styku se školstvím všeho druhu, si musí položit otázku. Na co, proboha? A co bude teď jinak? Také žně skončily a farmáři či spíše jejich lobbistické spolky jsou slyšet. Nedostanou-li další peníze, dojde ke zhoršení stavu (zemědělství, krajiny, kvality a dostupnosti potravin - dosaďte si, co chcete). Státní zaměstnanci dostanou přidáno v průměru jen 1,5%. Mohli by dostat i víc, ale muselo by jich být méně. To prý nejde, propouštět se nesmí, jinak by se státní správa zhroutila. Bylo by to výrazně poznat? Příště třeba železničáři, pak chovatelé andulek, majitelé autoškol, vinaři, chmelaři nebo třeba divadelní umělci. A tak už si zvykáme, že kolaps jako pojem označující opravdu velmi vážný zdravotní stav člověka se významově zcela vyprázdnil. Máme kolapsy dopravní a všechny možné jiné a zprávy o nich nás vzrušují podobně jako informace o proběhlém zemětřesení někde na ostrovech v Melanézii.

A teď! Soudní prázdniny sice regulovány nijak nejsou, ale fakticky na některých soudech existují. Musí tedy někdy skončit a nejlépe za hodně hlasitého zvonění některých soudních představitelů. Svolávají se mimořádné tiskové konference s poetickým názvem "Soudnictví před finančním krachem?" a aby bylo jasno, jak odpovědět na otazník na konci názvu, následují lákavé podtituly - proč už není ani na obálky, pražské soudy dluží soukromým osobám, politické sliby a realita, dva obětní beránci legislativní byrokracie - občan a soudce, přijďte si svůj rozsudek napsat sami, - atd. Dělostřeleckou přípravou jsou pak dramatická prohlášení některých soudních funkcionářů v médiích, pronášená tónem odborářských předáků, že nedostanou-li to, co chtějí (osoby, peníze, nejlépe obojí), přestanou soudy soudit, nebudou platit účty za odběr elektřiny a nastane - co jiného než kolaps. Komu a proč to říkají? Občanům, kteří se na ně obrátili s důvěrou, že jim dostane rychlé a spravedlivé ochrany jejich právům? Moci zákonodárné nebo výkonné, aby byla vidět slabost a neschopnost moci soudní? Těm, které by spravedlnost měla pronásledovat a dostihnout, protože jednali v rozporu se zákonem, aby zůstali v pohodě, protože justiční systém jim ničím nehrozí? Opravdu je justice před bankrotem?

Není! Soudy soudí, někdy možná pomalu, jindy chybí kvalita, ale situace se postupně zlepšuje. Dokonce i pověstný parník na brněnské přehradě najatý jedním vysokým soudem pro své soudce a jejich hosty vyplouvá dnes stejně jako každý jiný soudní rok. Justice je však zadlužena. Obávám se, že k jejímu oddlužení peníze nestačí. Jde o dluh důvěry společnosti. Dlužníci většinou říkají, že za své dluhy nemohou. Málokdy mají úplnou pravdu. Ani tady to není jinak. Dlužník je zahleděn sám do sebe, topí se v bolestínství, ukřivděnosti, nedůtklivosti, té zvláštní kombinaci vlastní neschopnosti, nepracovitosti, bezradnosti, umně však skrývané do slov o nezávislosti, někdy pronášených se zvláštní nabubřelostí. Právě napsané se týká minima soudců, ale všem ostatním, zejména pak funkcionářům soudů lze vyčítat, že jsou s tím smířeni, přehlížejí a trpí dlouhodobě existenci tohoto stavu. Kdepak je ten slibovaný samočistící mechanismus směřující k oddlužení? Na to přece není třeba ústavních změn, ani peněz od ministerstva spravedlnosti. Jak jsou řízeny jednotlivé soudy, soudní kraje, čím sami soudní představitelé přispívají k identifikaci problémových míst justice a hledání cest k jejich odstranění? To na všechno opravdu potřebujeme pomoc někoho jiného? Dá se ztracená důvěra koupit za peníze? Nebo hledáme jen výmluvy a alibi a jako v té pověstné pohádce o kohoutkovi a slepičce budeme stále říkat: "Dám Ti více spravedlnosti a rychleji, ale nejdřív mi přines další soudce, soudní personál, jednací síně, počítače a programy do nich, oprav a vystav mi další paláce..." Řekl bych, že justice v posledních letech dostala od všeho hodně. Jen té vody kohoutkovi se stále nedostává...