Miliarda sem, miliarda tam...

Paní Ernst přišla o manžela. Zabil ho zabiják. „Zabít“ měl přitom jen bolest, vzal však s sebou i člověka. „Painkiller“ Vioxx od firmy Merck nezpůsobil infarkt jen panu Ernstovi, ale jak napsaly nedávno New York Times údajně mnoha tisícům dalších lidí, kteří firmu žalují. Je to nelítostná právní bitva, v níž létají miliardy dolarů, firmě Merck v ní jde prakticky o přežití a řadovým Američanům o peníze, které by mnozí z nich nevydělali za celý život. V pozadí toho všeho stojí americké Law of Torts. Tak takhle začíná post, který skončí úplně jinak, než jsem původně předpokládal...

Přiznám se, že netuším, jak české učebnice občanského práva překládají „tort law“, pokud se vůbec o existenci něčeho takového zmiňují. Toto odvětví právních systémů zemí Common Law by se dalo přeložit asi jako právo občanskoprávních deliktů, nebo trochu složitěji právo upravující soukromoprávní odpovědnost za mimosmluvní porušení práva. Možná někdo z Vás zná či by nalezl přesnější český termín. Každopádně, jak tomu budeme česky říkat není až tak podstatné. Důležitější je, co produkuje toto právní odvětví v praxi.

Většina z Vás pravděpodobně zná případ paní Stelly Liebeck, která se polila horkou kávou zakoupenou v McDonalds, a poté, co jí prvostupňový soud přiznal 640 000 USD (soudce snížil částku 2, 9 milionů (!!) přiznanou porotou) odškodného za „nerozumně horké kafe“, McDonalds s ní místo odvolání raději uzavřel smír, znějící na nikdy nezveřejněnou částku. Případ měl obrovskou publicitu a slouží jako hlavní zbraň odpůrcům amerického systému tort law. Podle něj vznikly také „Ceny Stelly“ udělované nejabsurdnějším rozhodnutím americké justice.

Případ, o kterém napsaly New York Times 21. 8. článek s názvem „Plaintiffs Find Payday Elusive in Vioxx Cases“[1] se dá těžko označit jako absurdní či zjevně neopodstatněný. I zde ovšem tort law přináší věci, na které nejsme (nejen) v české právnické kotlině (dosud?) zvyklí.

Jak Times píší, v r. 2005 paní Ernstové přiznala porota ve státě Texas za smrt manžela odškodné ve výši 253,5 milionu dolarů (skoro se zdá, že zvláště v jižních státech USA bývají poroty k poškozeným velice štědré, zejména soudí-li se s velkými firmami z nejižanských států; ostatně třeba případ Liebeck se odehrál v Novém Mexiku, známy jsou i další kauzy). Texaský zákon o tzv. „punitive damages“ snížil částku na „pouhých“ 26,1 milionu dolarů. Právě punitive damages jsou institutem, které klasické kontinentální občanské právo nezná. Jedná se o odškodnění, které nemá klasický kompenzační charakter vůči žalobci, ale jeho účel je spíše represivní či odrazující vůči žalovanému. Je to tedy svého druhu pokuta, která ovšem na rozdíl od klasických veřejnoprávních pokut připadne nikoliv státu ale poškozené straně.

Paní Ernstová však zatím nic nedostala, neb se Merck odvolal. Ani cent zatím nebyl vyplacen v ostatních 45 tisících podobných případů. Merck totiž na rozdíl od mnoha jiných firem nechce uzavřít s poškozenými mimosoudní vyrovnání, ale vsadil na to, že pokud se bude soudit až do úplného konce, vyjde ho to nakonec levněji. Proto veřejně odmítl jakýkoliv příslib vyrovnání a radši za poslední tři roky utratil více než miliardu dolarů (!) za právní zastupování. A jak New York Times píší, zdá se, že se firmě ta horentní suma vyplácí. Vyhrála totiž většinu případů, které se vůbec dostaly až před porotu (v Americe je to pouze cca 1-2% „civilních“ případů, v nichž je podána žaloba) [2] a hodnota jejích akcií zase utěšeně stoupá. Původní odhady odškodného kolem 25 miliard USD se nyní smrskly na 5.

Když se zdravotní rizika Vioxxu v r. 2004 provalila a odhady hovořily o 100 tisících infarktů způsobených tímto „lékem“, vypadalo to s Merckem bledě; dnes se ale zdá, že si může opět „pískat“. Poměrně úspěšná Obrana žalované strany vychází z toho, že firma před riziky pacienty i lékaře varovala a nikdy vědomě neohrozila pacienty. Byť článek uvádí důkazy, že to nebyla až tak pravda, tím, že společnost mnoho soudů přesvědčila, odrazuje to mnoho dalších potenciálních žalobců, kteří vědí, že řízení, které dospěje až k porotě, je příšerně drahé a mnoho advokátů není ochotno zastupovat lidi zadarmo pouze na základě podílu z odškodnění (to je to nemravné „contingency fee“), když se toto stává značně nejistým. Žalobci se sice snažili podat jednu hromadnou žalobu, která by je vyšla mnohem levněji, ale soudy to odmítly, neboť se skutkové okolnosti jednotlivých kauz značně lišily.

Je pravděpodobné, že paní Ernstová a někteří další odškodnění nakonec vysoudí. Co je nicméně jisté, je fakt, že Merck utratí za svou obhajobu další stamiliony dolarů, a to i kdyby všechny případy nakrásně vyhrál. V USA totiž až na výjimky neplatí pravidlo, že kdo prohrál platí, takže obě strany nesou náklady pěkně samy. I tak si ale v Mercku asi hluboce vydechnou, že to nakonec takhle dopadlo.

Podobný případ by se u nás mohl těžko odehrát. Především náš právní řád nezná punitive damage a odškodnění tak musí mít vždy výsostně kompenzační charakter. Čeští soudci jsou taky určitě méně náchylní k výstřelkům, kterých jsou schopny americké poroty. Na rozdíl od USA, kde tort law vychází z britské tradice a je tvořeno z převážné části judikaturou, u nás hrají rozhodující roli zákonná ustanovení, takže je pro soudy obtížnější rozšiřovat odpovědnost na nové oblasti a situace, jako to činí americké či britské soudy. Jak je ale poslední dobou vidět především na případech z oblasti zanedbání lékařské péče, i u nás je možné za ublížení na zdraví vysoudit milionové částky.

...tak teď jsem chtěl na netu vyhledat nějaký pěkný odkaz na kauzu Karla Martináka z Prostřední Bečvy na Vsetínsku, který se stal před sedmi lety invalidou po banální operaci nosní přepážky, a kterým bych podložil své tvrzení v poslední větě předchozího odstavce. K mému údivu mně přes Google vyskočila tato pár dní stará zpráva z aktuálně.cz:

„Nejvyšší soud vynesl verdikt, který rozšiřuje právní možnosti pacientů domáhajících se satisfakce za nekompetentní a chybné zákroky lékařů. Ve sporu mezi Krajskou nemocnicí Tomáše Bati ve Zlíně a pacientkou, které lékaři popálili tkáň pravé plíce, soud rozhodl, že chybný lékařský zákrok, při kterém ženě poškodili zdraví, je porušením práva na ochranu osobnosti - podobně jako pomluva či náhrada za způsobení dopravní nehody.

Verdikt znamená, že pacienti, kteří se cítí poškozeni postupem lékařů, nemusí nemocnice a jiné zdravotnické zařízení žalovat pouze o náhradu způsobené škody. Mohou žádat o odškodnění také za zásah do osobnostních práv na zdraví, důstojnost a soukromí. "Právo na ochranu zdraví je bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, respektive na její existenci vůbec," uvedl v rozhodnutí senát Nejvyššího soud pod vedením soudce Pavla Pavlíka.“

Správně bych teď měl celý post smazat a začít odznovu.

Postavit vedle sebe dvě zprávy, které dělí dva dny, víc jak deset tisíc kilometrů, dvě odlišné právní kultury, a řešit, jak mnoho mají vlastně společného. Psát o tom, zda funkci punitive damages bude v českém prostředí suplovat odškodnění za porušení práva na ochranu osobnosti, které, byť má taky kompenzační a nikoliv preventivní charakter, umožňuje díky nesnadné vymezitelnosti pojmu práva na ochranu osobnosti a jeho hodnoty stanovit poměrně „flexibilně“ výši odškodnění.

Ptát se, zda je rozhodnutí Nejvyššího soudu krok správným směrem. Zda to není špatný prostředek ke správnému cíli. Zda bychom měli jít americkou, kontinentální či vlastní českou cestou...

Ale nic z toho psát nebudu, už to zůstane jen ve fázi planých úvah, které mi teď proletěly hlavou, aniž bych je pořádně promyslel a podpořil argumenty. Už se mi to nechce celé přepisovat. Ostatně, vždyť nejsem žádnej fundovanej odborník ani na tort law ani na občanskoprávní delikty ani na civilní proces ani na případy zanedbání lékařské péče. Proč já tenhle post vlastně psal...

Protože však vím, že Jiné právo čtou lidé, kterým jsou uvedené oblasti mnohem bližší než mně, tak ve skrytu duše doufám, že smysluplným tento post udělají Vaše komentáře...

P.S.: Můj původní post měl končit touto větou: „Určovat odpovědnost a hlavně výši odškodného v případech, které končí těžkým poškozením zdraví či ztrátou života je úkol nesmírně těžký pro jakýkoliv právní řád. Jak má právo spravedlivě nahradit ztrátu toho nejcennějšího, co člověk má?“

[1] Volně přeloženo jako „Žalobcům v případech Vioxx den výplaty [odškodného] [stále] uniká“, článek si můžete přečíst na stránkách New York Times po tom, co se zaregistrujete.
[2] “Na vině“ je složitý a nákladný civilní proces, jehož i stručný popis by vydal na několik stránek, čemuž se rád vyhnu:-)