Blízko nebe (fakticky 11.600 metrů nad hladinou moře ve svištícím Airbusu) právě vstřebávám zážitky z návštěvy florentského Evropského univerzitního institutu (EUI), kde jsem si připadal (alespoň chvílemi) jako v ráji. Snad mi čtenáři našeho blogu odpustí, když se teď pustím do srovnávání dvou špičkových evropských univerzit a hlavně toho, jak se tam může psát doktorát (EUI fakticky univerzitou není, jedná se o institut postgraduálního studia, kde můžete absolvovat jednoroční master programme, Ph.D., nebo post-doc). Ale kdo ví, třeba je mezi nimi někdo, kdo právě přemýšlí, zda se vydat do krásné slunné Itálie, nebo do deštivého Oxfordu. „Státy“ ponechám tentokrát stranou, ale on nám z nich snad Petr Bříza zanedlouho také podá podrobnější zprávy…
První věc, která Vás jako vystresovaného oxfordského postgraduanta ve Florencii osloví, je všudypřítomná pohoda, řekl bych až líná ospalost, která z celého Institutu vyzařuje. Michal mě přivítal v Badii Fiesolaně, hlavní budově Institutu, kde mají krásný výhled na Florencii. Po výborném obědě jsme se uvelebili na terase a za příjemného rozhovoru hleděli na svět pod námi, ponořený do slunečního jasu a příjemných snad třiceti stupňů.
„Svět pod námi“ – myslím, že na Institutu není obtížné získat pocit, že patříte ke stejné elitě, jako rodina Medicejských, která má (respektive měla) vilu hned ve Vašem sousedství a výhled na Florencii stejný jako Vy. Tedy, ne že bych si stěžoval na výhled ze svého okna na somervillské koleji (a elitáře potkáte na Oxfordu také), ale Florencie, to je jiné kafe.
Apropos káva: na Institutu samozřejmě výborná. A jak rychle u ní člověk zapomene na jakékoliv psaní…
Co se mi na Institutu (během mého tentokrát velmi krátkého pobytu) velmi líbilo, byla relativní blízkost všech doktorandů. Ve Ville Schifanoiae (na obrázku), kde právníci sídlí, mají společnou místnost, kde mohou potit své doktoráty, namísto aby zůstávali v temnotách svých pokojů, jako tomu je zhusta na Oxfordu. Na Oxfordu, pokud nechcete (respektive pokud nevynaložíte určité úsilí), nemusíte potkat živou duši i několik dnů po sobě. Pamatuji se, že zejména na podzim jsem trpěl pocitem, že musím pracovat a pracovat a tak se mi skutečně stávalo, že jsem během týdne mluvil s lidskými bytostmi jen prostřednictvím Skypu. Že to není dobrá cesta k napsání vědecké práce, ale spíše k vystavení poukázky na cestu do blázince, jsem se přesvědčil, když jsem během své vánoční návštěvy domoviny křičel ze spaní v právnických termínech…
Teď ty nevýhody… Pohoda se snadno zvrhne v nicnedělání. Umím si živě představit (a podle Michalova vyprávění takové případy skutečně existují!), že florentský doktorand dorazí okolo deváté na Institut, dá si ranní kávu, zahledí se z terasy, případně zapovídá s kolegy a už je tu čas na oběd (kde se totéž opakuje – zapomněl jsem zmínit skvělé dezerty, které jídelna Institutu nabízí). Naproti tomu v Oxfordu můžete narazit na přísného školitele, který Vám zadává penzum toho, co máte v určeném termínu napsat a permanentně Vás tak žene do práce (podotýkám že můj takový není; v touze po pravidelném povídání s ním jsem však v průběhu posledních měsíců posílal produkty své práce každých čtrnáct dní).
Jedna z věcí, která činí Oxford tak skvělým místem, je pocit odpovědnosti, který k Vám učitelé chovají. Mají spoustu práce s vyučováním pregraduálních studentů. Na Oxfordu totiž probíhá vyučování cestou tzv. tutorials, kdy studenti píší práce, které pak s nimi učitel podrobně diskutuje. Samozřejmě to pro vyučujícího znamená nutnost studentské práce poctivě číst. Možná to je důvodem, že školitelé velmi rychle čtou i práce svých doktorandů. Zatímco v některých zemích (tuším, že takovými může být Francie nebo některé německé univerzity) školitel čte práci svého doktoranda až na samém konci jeho práce (tedy třeba i po několika letech) a mezi tím se ti dva vůbec nemusí setkat, v Oxfordu je psaní založeno na permanentním dialogu a setkávání.
Institut je podle vyprávění několika kolegů, které odtamtud znám, kdesi uprostřed. Je to možná dáno tím, že místní profesoři pocházejí z různých evropských univerzit, a tak se přístup ke studentům mísí. Můžete mít školitele, který čte vše, co mu pošlete, ale najdou se i takoví, ze kterých musíte komentáře ke svým pracím doslova páčit několik týdnů. To já zažívám pravý luxus – obvykle se s profesorem Weatherillem sejdu dva nebo tři dny po odevzdání části své práce.
Co mají obě místa (bohužel) společného je to, že Česká republika zřejmě nejeví zájem o větší uplatnění svých studentů na elitních evropských vzdělávacích institucích. Hloupé to je zejména v případě EUI, odkud se rekrutují nejen výborní akademici, ale především pracovníci evropských institucí, kde pak má samozřejmě příslušný členský stát větší vliv. Stačilo by přitom podepsat mezinárodní úmluvu, na které je Institut založen, a přispět do společného rozpočtu (částkou, která je v porovnání s výdaji, které se v ČR vynaloží například na automobily náměstků ministerstev, poměrně nízká). Stejně tak na Oxford (ani na jinou univerzitu ve Spojeném království) v podstatě v České republice neexistuje stipendium, které by Vám umožnilo tam studovat.
Možná to je ale záměr českých vlád: přinutí Vás tak soutěžit v konkurenci s celým světem o několik málo stipendií, které Vám daná instituce poskytne. V Michalově případě to bylo jedno jediné stipendium pro celý Institut, v případě Oxfordu to znamená být mezi čtyřmi úspěšnými z téměř osmi set uchazečů (kteří již prošli předvýběrem a byli přijati na Oxfordskou universitu). Jestli je to ale dlouhodobě výhodná taktika dosti pochybuji – zvlášť když si všímám, kolik na Institutu nebo Oxfordu studuje třeba Poláků. Možná by Česká republika udělala pro svoje „národní zájmy“ víc, kdyby nějaké to stipendium přihodila také…
První věc, která Vás jako vystresovaného oxfordského postgraduanta ve Florencii osloví, je všudypřítomná pohoda, řekl bych až líná ospalost, která z celého Institutu vyzařuje. Michal mě přivítal v Badii Fiesolaně, hlavní budově Institutu, kde mají krásný výhled na Florencii. Po výborném obědě jsme se uvelebili na terase a za příjemného rozhovoru hleděli na svět pod námi, ponořený do slunečního jasu a příjemných snad třiceti stupňů.
„Svět pod námi“ – myslím, že na Institutu není obtížné získat pocit, že patříte ke stejné elitě, jako rodina Medicejských, která má (respektive měla) vilu hned ve Vašem sousedství a výhled na Florencii stejný jako Vy. Tedy, ne že bych si stěžoval na výhled ze svého okna na somervillské koleji (a elitáře potkáte na Oxfordu také), ale Florencie, to je jiné kafe.
Apropos káva: na Institutu samozřejmě výborná. A jak rychle u ní člověk zapomene na jakékoliv psaní…
Co se mi na Institutu (během mého tentokrát velmi krátkého pobytu) velmi líbilo, byla relativní blízkost všech doktorandů. Ve Ville Schifanoiae (na obrázku), kde právníci sídlí, mají společnou místnost, kde mohou potit své doktoráty, namísto aby zůstávali v temnotách svých pokojů, jako tomu je zhusta na Oxfordu. Na Oxfordu, pokud nechcete (respektive pokud nevynaložíte určité úsilí), nemusíte potkat živou duši i několik dnů po sobě. Pamatuji se, že zejména na podzim jsem trpěl pocitem, že musím pracovat a pracovat a tak se mi skutečně stávalo, že jsem během týdne mluvil s lidskými bytostmi jen prostřednictvím Skypu. Že to není dobrá cesta k napsání vědecké práce, ale spíše k vystavení poukázky na cestu do blázince, jsem se přesvědčil, když jsem během své vánoční návštěvy domoviny křičel ze spaní v právnických termínech…
Teď ty nevýhody… Pohoda se snadno zvrhne v nicnedělání. Umím si živě představit (a podle Michalova vyprávění takové případy skutečně existují!), že florentský doktorand dorazí okolo deváté na Institut, dá si ranní kávu, zahledí se z terasy, případně zapovídá s kolegy a už je tu čas na oběd (kde se totéž opakuje – zapomněl jsem zmínit skvělé dezerty, které jídelna Institutu nabízí). Naproti tomu v Oxfordu můžete narazit na přísného školitele, který Vám zadává penzum toho, co máte v určeném termínu napsat a permanentně Vás tak žene do práce (podotýkám že můj takový není; v touze po pravidelném povídání s ním jsem však v průběhu posledních měsíců posílal produkty své práce každých čtrnáct dní).
Jedna z věcí, která činí Oxford tak skvělým místem, je pocit odpovědnosti, který k Vám učitelé chovají. Mají spoustu práce s vyučováním pregraduálních studentů. Na Oxfordu totiž probíhá vyučování cestou tzv. tutorials, kdy studenti píší práce, které pak s nimi učitel podrobně diskutuje. Samozřejmě to pro vyučujícího znamená nutnost studentské práce poctivě číst. Možná to je důvodem, že školitelé velmi rychle čtou i práce svých doktorandů. Zatímco v některých zemích (tuším, že takovými může být Francie nebo některé německé univerzity) školitel čte práci svého doktoranda až na samém konci jeho práce (tedy třeba i po několika letech) a mezi tím se ti dva vůbec nemusí setkat, v Oxfordu je psaní založeno na permanentním dialogu a setkávání.
Institut je podle vyprávění několika kolegů, které odtamtud znám, kdesi uprostřed. Je to možná dáno tím, že místní profesoři pocházejí z různých evropských univerzit, a tak se přístup ke studentům mísí. Můžete mít školitele, který čte vše, co mu pošlete, ale najdou se i takoví, ze kterých musíte komentáře ke svým pracím doslova páčit několik týdnů. To já zažívám pravý luxus – obvykle se s profesorem Weatherillem sejdu dva nebo tři dny po odevzdání části své práce.
Co mají obě místa (bohužel) společného je to, že Česká republika zřejmě nejeví zájem o větší uplatnění svých studentů na elitních evropských vzdělávacích institucích. Hloupé to je zejména v případě EUI, odkud se rekrutují nejen výborní akademici, ale především pracovníci evropských institucí, kde pak má samozřejmě příslušný členský stát větší vliv. Stačilo by přitom podepsat mezinárodní úmluvu, na které je Institut založen, a přispět do společného rozpočtu (částkou, která je v porovnání s výdaji, které se v ČR vynaloží například na automobily náměstků ministerstev, poměrně nízká). Stejně tak na Oxford (ani na jinou univerzitu ve Spojeném království) v podstatě v České republice neexistuje stipendium, které by Vám umožnilo tam studovat.
Možná to je ale záměr českých vlád: přinutí Vás tak soutěžit v konkurenci s celým světem o několik málo stipendií, které Vám daná instituce poskytne. V Michalově případě to bylo jedno jediné stipendium pro celý Institut, v případě Oxfordu to znamená být mezi čtyřmi úspěšnými z téměř osmi set uchazečů (kteří již prošli předvýběrem a byli přijati na Oxfordskou universitu). Jestli je to ale dlouhodobě výhodná taktika dosti pochybuji – zvlášť když si všímám, kolik na Institutu nebo Oxfordu studuje třeba Poláků. Možná by Česká republika udělala pro svoje „národní zájmy“ víc, kdyby nějaké to stipendium přihodila také…
Honza křičí ze spaní právnické termíny? Ajta, krajta, to musí být něco. Přestavuji si to asi takto: ložnice u Komárků. 2:30 ráno.
OdpovědětVymazat"VEIL OF IGNORANCE" ...
chrpísk, chrpísk, chrpísk ....
"RATIONAAAAAAAAAAAL LEGAL DISCOURSE" ...chr, mlask, chrrrrrrr...
"contrapunctu .... ululululu...."
Ke steskům ohledně vzdělávací politiky české vlády: no, kdybych si měl zahrát na sira Humphreyho, tak co je vlastně v zájmu české vlády? Pomáhat lidem získávat špičkové vzdělání v zahraničí, aby se tito jedinci mohli třeba jednou vrátit a kritizovat/snažit se něco změnit/být nebezpečně chytří? Anebo mít stáda dělníků k montážním pásům do Toyoty a Huynday, kteří jedinou kritiku, kterou vůči vládě či autoritám kdy vyvinou, bude o tom, že zdražili bůček nebo pivo?
OdpovědětVymazatV případě EUI je další problém to, že se jedná o místo "mezi světy", na které nemají tradiční národní elity žádný vliv, neřkuli kontrolu. To je samozřejmě znervózňuje. Z tohoto důvodu některé členské státy s velice uzavřeným akademickým světem (především Francie) odmítaly vůbec vznik EUI a dodnes je pro francouzské absolventy EUI návrat do francouzského akademického světa obtížný nebo nemožný.
Ad komentář č. 1: Mám na to svědky:-))
OdpovědětVymazatAd 2: Naprosto souhlasím. Z tohoto pohledu dává např. smysl, proč Klausova vláda zapříčinila odchod Central European University do Budapešti v polovině devadesátých let. Nejde jen o to, že na takové instituci mohlo v Praze studovat více Čechů, ale také o to, že tam mohli působit skutečně kvlaitní čeští pedagogové a kultivovat se opravdová akademická elita. Ale to už jsem zde na blogu zmiňoval - pak by třeba čestné doktoráty z Ázerbajdžánu mohly skutečně začít vypadat tak, jak mají: směšně.
Ohledně přispění do společného rozpočtu EUI jsem poměrně rozpolcen. V porovnání s výdaji, které se v ČR vynaloží například na automobily náměstků ministerstev je sice částka asi opravdu nízká (insider view ale nemám). Na druhou stranu v porovnání s financováním individuálních studentů (formou výběrového řízení) je částka, kterou EUI požaduje, hodně vysoká.
OdpovědětVymazatJinými slovy, namísto 1 studenta na EUI by se dalo poslat nejméně 5 studentů i na Oxford a pokrýt jim i životní náklady.
Michal je přímo u zdroje a tak mě nepochybně poopraví. Pokud si ale dobře pamatuju, tak roční poplatek do kasičky EUI je hodně přes 100.000 EUR plus další penízky za každého dalšího studenta...
Souhlasím ale s Honzou, že EUI je líheň budoucích pracovníků evropských institucí a tento argument by mohl na miskách vah nakonec převážit. Kdo by nechtěl mít v Čechách nějakého toho Madura nebo Weilera (i když Weiler je trochu specifický případ)?
p.s. Jinak za odkopnutí CEU bych "někomu" dal pár let na tvrdo...
Odpkopnutí CEU: jak to víte?
OdpovědětVymazatJinak až budu mít čas a špatnou náladu, začtu se v archivu do novin z poloviny devadesátch let. Doba, v níž se spekulovalo, zda V.K. získá Nobelovu cenu za ekonomii, jistě stvořila mnoho humorného.
Protože jsem právě na CEU:)
OdpovědětVymazat"Odkopnutí" je ale samozřejmě metafora. Jediný člověk, který ví, jak to tehdy opravdu bylo, je asi jen Soros, s nímž jsem ještě neměl možnost se setkat...
Ad odchod CEU: Přiznám se, mám to (pouze) z několikanásobného doslechu, "hard evidence" bych musel dohledávat. Údajně však mělo jít o to, že CEU požadovala větší spoluúčast českého financování provozu, což měla tehdejší vláda odmítnout.
OdpovědětVymazatAd EUI: Máte pravdu: elitní vzdělání stojí peníze. Hodně peněz. Otázka je, jak dlouho ještě bude ČR vysílat své nejlepší studenty s nataženou rukou, aby je financoval někdo jiný. Mně to již připadá velmi nedůstojné...
Zní to možná od někoho, kdo pochazí spíš z akademických kruhů (i když tyhle škatulky nemám rád), kacířsky (nebo snad i pokrytecky?), ale pořád je tu možnost vzít si půjčku a pak ji pár let splácet - což samozřejmě znamená vzít hodně dobře placenou práci, tj. zřejmě u velké zahraniční advokátní kanceláře, což nemusí být každému po vůli plus to skýtá velké riziko, pokud se dostaví "platební neschopnost".
OdpovědětVymazatJinak jsem určitě "pro" financování českých studentů, ale EUI mi přijde možná až příliš drahý špás. Minimálně se však o tom dá polemizovat.
Neni to ani kacirske, ani pokrytecke, ale spis naprosto nerealisticke: neznam nikoho, kdo by si kdy na slusne univerzite platil za studium doktoratu ze sveho. Ruzne formy podileni se na nakladech studia jsou mozne a bezne u pregradualniho studia, tedy presneji receno o studia, ktere smeruje k vychove praktiku (tedy Bc a pripadne Mgr.) a kde je jasne, ze se investovane prostredky vrati. Tam to funguje tak, ze se skutecne clovek muze castecne zadluzit (v pripade USA tedy nechutne mnoho) a nasledne splacet. Nicmene doktorat je ve slusnych zemich priprave k odborne vedecke praci a vyuce, ktera muze byt nasledne honorovana obstojne, nikdy ne ale tak, jako komercni praxe.
OdpovědětVymazatPolitika rozumne vlady proto vypada tak, ze maximalne investuje do vzdelani svych lidi, pripadne cizincu, u kterych je jistota, ze budou pracovat na jejim uzemi. Investovat (formou stipendii) pak musi predevsim tam, kde trh samotny pobidku pro dalsi studium nevytvori. Kuprikladu psat disertace ve spolecenskych vedach vcetne prava je z pohledu trhu hluboky krok zpet a v podstate nesmysl - zde zduraznuji, ze myslim psani skutecnych disertaci, tedy veci publikovatelnych v odbornych zahranicnich casopisech vcetne clanku a dalsich pozadavku, ktere prestizni univerzity na sve doktorandy maji, nikoliv ceske zdobeni vizitek PhD tituly a prace, ktere nemaji ani cenu papiru, na kterem jsou vytisteny.
Drahy vs. levny spas - doporucuji si prostudovat namatkou nektere polozky statniho rozpoctu, a to i v rozpoctove kapitole veda a vzdelavani. Nasledne je mozne se zahledet do rozsahu penez, ktere jednotlive resorty, Grantova agentura atd. rocne vykazuji jako investice do "vedy a vyzkumu" a zahledet se take na vysledne vystupy. Pak se nad castkou 100 tis. Euro budete smat jeste nekolik hodin.
ad michal]
OdpovědětVymazat1. Nemyslel jsem nutně jen na doktorské studium, které je opravdu specifické. V tom jsme se minuli.
2. Nemyslím si, že by se mělo porovnávat jen s ostatními investicemi do "vědy a výzkumu", ale hledat i co nejefektivnější řešení V RÁMCI možných alternativ financování českých studentů. Takže investice ANO, jde o to kam, kolik a jak.
3. I na doktorské studium lze dostat peníze přímo od školy (automaticky, čili nikoli jen v poměru 1:1000) - namátkou na NYU, CEU či v Torontu. V Belgii a Nizozemí je taky několik možností.
David:
OdpovědětVymazat1) aha, tak to pardon: ja vychazel z toho, ze post a cela debata se docila okolo doktorandskeho studia.
2) Presnost a jednoznacnost tohoto vyroku muze soutezit s "the best of Sir Humphrey", takze si nejsem jist, co tim chtel autor sdelit. Jestli to ma byt neco ve stylu "nevazme se na EUI ci na jinou konkretni instituci, ale koukejme, kdo je schopen nabidnout za rozumne naklady slusne vzdelani pro ceske studenty", tak s tim prirozene souhlasim. Idealni je nechat volbu na samostnem studentovi, lepe receno na jeho schopnostech, kam chce jit/kam se je schopen dostat. V tomhle ohledu se mi zda zdareny program, ktery maji treba Slovaci pro sve studenty - viz. Štipendium m. r. Štefánika (http://www.saia.sk/?c=412). Tri stipendia rocne je sice zoufale malo, ale lepsi, nez dratem do oka.
3) Jiste. Problem vsak je, ze pokud musi vsichni cesti studenti zavodit o "prurezove" granty, tedy ty, ktere jsou ze strany dane univerzity pristupne pro vsechny, pak prirozene pocty tech, ktere finance sezenou, je nizsi. V pripade, kdy ma urcita narodnost vyhrazena urcity pocet mist, jako treba na EUI v pripade statu, ktere jsou smluvni stranou dohody o EUI, ale neformalnim zpusobem i treba na CEU, pak je sance dostat se dovnitr o poznani jednodussi.
Jiste, na tomto miste mohu s extremne Darwinovskym pristupem cynicky argumentovat, ze ti dobri se nakonec tak jako tak dostanou a ti "horsi" na to nemaji, takze nakonec je neinvestovani do ceskych studentu vlastne fajn, protoze u tech "prudicu" to zaplati cizina a ti "prumerni" zustanou doma. Podobny nazor ale muze utrousit pouze nekdo, kdo nikdy nebyl v otevrene soutezi a palbe na mezinarodni urovni. Protoze tam to byva kava hoooooodne hrubsiho zrna ...
Ad David Kosar: S tou půjčkou to v ČR není také až zas tak jednoduché, teoreticky Vám banka půjčí na studium v zahraničí, ale pouze na to, co hradíte univerzitě, což je jen jedna část nákladů, ale na náklady na pobyt si stejně peníze musíte sehnat sám, z vlastní zkušenosti musím říct, že se banky brání takové půjčky poskytovat a když už se nebrání tak vzhledem k tomu, že je to pro ně okrajová záležitost je problém sehnat někoho, kdo je schopen vysvětlit za jakých podmínek banka půjčku poskytne ....
OdpovědětVymazatAd Michal Bobek: Naprostý souhlas, ono ani není třeba studovat státní rozpočet, stačí se podívat na poslanecké "dárečky" ....
Ad David Kosar:
OdpovědětVymazat2. Já si naopak myslím, že by se mělo hledat v celé položce "věda a výzkum", že to je ten rámec, o kterém mluvíš v souvislosti s tím, kde by se mělo hledat na příspěvk na Florencii. Pokud je výstupem řady projektů, které se financují z položky "věda a výzkum" to, co lze často vidět v českých časopisech, pak si myslím, že je financování doktorátu na EUI, kde se vyprodukuje něco, co obstojí v evropské konkurenci, smysluplnější. Navíc se Institut významně podílí na celoevropských projektech, do kterých česká vláda, vzhledem ke své ignoraci Institutu, nemůže vůbec mluvit.
3. To je to, o čem jsem mluvil: tyto univerzity mají svá stipendia, to je pravda. Otázkou je, zda je důstojné soutěžit v balíku s uchazeči třeba z Běloruska o jediný grant, který má Institut k dispozici. Politika "natažené dlaně" mi ze strany ČR přijde skutečně trapná.
O "automatismu" stipendií velmi, velmi pochybuji. Pokud ten poměr 1:1000 (úspěšný uchazeč/všichni uchazeči) není nastaven při přiznávání stipendií, pak je brána uzavřena na samém vstupu do doktorského studia. Pokud vyberete jen 4 doktorandy a jim všem dáte "automaticky" stipendium, problém úzkého přístupu tím neřešíte.
Ad Honza: no, Tvůj příklad s Běloruskem mě rozesmál, a to proto, že Bělorus se v současnosti dostane na EUI o poznání snadněji než Čech.
OdpovědětVymazatBělorus totiž může žádat o stipendium Italského ministerstva zahraničních věcí, které je určeno pro země střední a jiho-východní a východní Evropy. Ovšem po posledních dvou rozšíření EU v této skupině zemí kromě toho Běloruska, Ukrajiny, Moldávie a pár zemí na Balkáně nikdo nezbyl, přitom nevím, že by italské ministerstvo snížilo počet grantů. Takže uchazeči v této skupině mají o poznání lehčí přístup na EUI než Češi, kteří jsou nyní členským státem EU, ale dohodu s EUI nemají. Tudíž se mohou ucházet pouze o tzn. departmental grant, který je jeden pro celý svět. V praxi ho ale dávají po posledním rozšíření kandidátům z nových členských států, kteří nemají dohodu s EUI. Nicméně s ohledem na to, že tato skupina se neustále zmenšuje, neboť nové členské státy přistupují k dohodě o EUI (nejnověji Lotyši a Slováci), tak stačí ještě pár let strategického nicnedělání a ČR zůstane v této skupině samo. No, třeba pak budou ty "automatické" granty.... ;-) Dost bych o tom ale pochyboval.
Koukám, že jsem "sám voják v poli". Je ale možné, že až jednou (snad brzy) bude někdo rozhodovat o tom, zda-li si předplatit několik míst na EUI nebo ne, případně kolik, bude se ptát stejně jako já.
OdpovědětVymazatad Michal 18:07)
S Tvojí interpretací pod bodem 2) naprosto souhlasím. Sám bych to nesepsal lépe. K bodu 3), Darwinovský přístup není moje káva. Oba víme, že boj o stipendia je často boj s větrnými mlýny.
ad Honza 18:10)
Mě třeba systém na NYU (pokud jde o SJD) přijde férový. Buď prostě na to máte a dostanete se tam a pak peníze nehrají roli, a nebo to prostě nevyjde. Není nic horšího než být někam přijatý a pak splakat nad výdělkem, protože v kasičce doma na poličce není dost tolárků...
ad Michal obecně)
Kolik je plus minus částka kterou by ČR musela zaplatit za zaslání řekněme 5 studentů, ať se nebavíme o neviditelných číslech? Pokud si pamatuju, tak se platí paušální částka + částka za jednotlivé studenty. Můžeme se pak bavit o tom, kolik studentů by si ČR měla předplatit, aby jsme dosáhli Paretova optima.
p.s. Plakat nad poslaneckými dárečky ani nad nízkou kvalitou výstupů české právní "vědy a výzkumu" nemá moc cenu, protože není v krátkodobém horizontu v silách nikoho z nás to změnit (v tom dlouhodobém je to ale náš úkol - i když s poslaneckými dárečky stejně asi nic nenaděláme). Honzův argument, že se "Institut významně podílí na celoevropských projektech..." mi přijde daleko přesvědčivější.
100.000 EUR je fakt smiesna suma...
OdpovědětVymazattie 3 mil. Kc sa daju usetrit napriklad na bankovych a konverznych poplatkoch za stipendia pre studentov, co idu na Erazmus, a to len na UK (take nieco raz tvrdil kvestor).
Ohledne te vychodoeuropske skupiny, o ktere Michal zminoval, tak ikdyz je to pravda ze neda se ji porovnat s "departmental grant", vsak
OdpovědětVymazattento rok pro cely balik post-soveckych statu (cozh je 15 minus 3 Baltske staty) a
k tomu jeste Serbsko, Hrvatsko (pokud se nemylim) a jeste par statu
dostali na cely Institute pouhych 3 granty (cozh je mene nez 1 pro fakultu). Pristi rok asi toho bude
trochu vic, avsak (s uvahou na konfidencialitu) muzu zminet ze kdyz mynuleho roku jsem delal jako volonter na vyberovem rizeni do
pravnicke fakulty EUI, tak bylo tych prihlasek z Ukrajiny, Ruska -
ale take z Gruzje, Azerbajanu etc. - doslova spousta, a par vybornych bylo zamitnouto.