Krajský soud a Kafkovo přímluvci ...

Chtěl bych se podělit o jednu příhodu a zabrousit také do literárnějších vod, do kterých se zatím u nás na blogu zdárně pouštěl hlavně J.M. Passer (např. tady nebo zde). Předem se omlouvám za určitou obšírnost tohoto volného literárního spojení.

Podnět k sepsání tohoto příspěvku byl dán dvěma skutečnostmi, a to onou "příhodou" - krátkou návštěvou na jednom našem nepříliš rychlém krajském soudu za účelem shlédnutí několika soudních to spisů v poměrně prozaických obchodněprávních sporech - a současným čtením, respektive nyní již úspěšným dočtením, novel, črtů a aforismů z pozůstalosti Franze Kafky publikovaných společně v knize s názvem "Popis jednoho zápasu" (Odeon, 1991) a z nich zejména kratičkého, úsměvného, poučného a typicky kafkovského črtu "Přímluvci".

Kafka ve svém črtu začíná: "BYLO VELICE NEJISTÉ, mám-li přímluvce, nic přesného jsem se o tom nemohl dovědět, všechny tváře byly odmítavé, většina lidí, kteří kráčeli proti mně a které jsem pořád znovu na chodbách potkával, vypadala jako staré tlusté ženy, měli na sobě veliké tmavomodře a bíle pruhované zástěry zakrývající celé tělo, hladili se po břiše a těžkopádně se obraceli sem a tam. Nemohl jsem se ani dovědět, jsme-li vůbec v soudní budově. Leccos mluvilo pro to, mnohé proti tomu. Nade všechny jednotlivosti mi nejvíc připomínalo soud jakési ustavičné zdálky přicházející dunění, nedalo se říci, z kterého přichází směru, vyplňovalo natolik všechny prostory, až se dalo předpokládat, že přichází odevšad, anebo, a to se zdálo ještě správnější, že právo to místo, na kterém člověk náhodou stojí, je vlastním zdrojem tohoto dunění, ale to byl určitě klam, neboť přicházelo zdálky. ...".

S o mnoho menší brilancí mohu navázat o tom, jak jsem se jednoho slunného dne vypravil na krajský soud za výše zmíněným účelem a po určitých cestovních peripetiích, s notnou dávkou nepochopitelného dopravního štěstí takřka poslepu dorazil k soudní budově onoho soudu. Zaparkoval jsem auto, prošel detekčním rámem, prohodil pár zdvořilostních frází s příslušníkem justiční stráže a jal se mašírovat k - dopředu zjištěnému - číslu dveří kanceláře, za kterými mne měla očekávat osoba ženského pohlaví s hlasem, jež mi dříve telefonicky potvrdil, že nahlédnutí do vyjmenovaných soudních spisů Cm nebude vůbec problémem, ježto jsou a budou k dispozici.

Cestou míjím tajuplné dveře označené jako "WC ženy - vstup jen pro personál soudu". Narozdíl od Kafky jsem nebyl na pochybách. Nacházím se v soudní budově. Bohužel však nikde v dohledu nebyla místnustka označená "WC muži", po níž jsem v skrytu duše (po cca hodinové cestě prokládáné popíjením pitné vody) opravdu toužil. Nicméně po krátkém zaklepání otevírám dveře s oním dopředu zjištěným číslem. "Dobrý den, já jsem přišel nahlédnout do těch spisů Cm, Cm a Cm, jak jsme se domlouvali. To máme ale hezké počasí ... Spisy jsou k dispozici. Zde jsou plné moci atd. Mohu si ale prosím nejdříve odskočit. ... Jistě - záchod je, no musíte vyjít, pak jít úplně zpět jako k východu a za justiční stráží doprava, až nakonec chodby a tam to je ...". Dodržujíce instrukce, vykonal jsem, co bylo třeba. Vrátivši vse, vykonal jsem nahlížení do spisu. Jsa v dobré náladě po dobře vykonané práci, osmělil jsem se požádat o kopie z předmětných soudních spisů. "No ano, na to máte právo, ale bude to trvat. Ofocovatel je nemocný. Dělá nám to tady jen jedna paní, a to pro celý soud. Ještě k tomu má na starosti podatelnu, a tak mezi tím tak nějak pobíhá. No, kolik je hodin. Možná budete mít štěstí a chytím ji tak, aby to stihla, než půjde na oběd (pozn. bylo cca půl jedenácté ráno a ofotit jsem potřeboval cca 40 stran, kolky byly připravené). Dobrá, tak já to zkusím, zkuste přijít třeba za hodinu ...".

Již s menším pocitem uspokojení odcházím (po té, co jsem přehledně sepsal čísla listů jednotlivých spisů, které potřebuji ofotit). Začíná ve mě hlodat pochybnost - je to soudní budova, ale je to soud? A navázat lze Kafkou: "... Jestliže to však není soud, proč tedy potom pátrám po přímluvci? Protože hledám nějakého přímluvce všude, všude je ho zapotřebí, ba u soudu je ho potřebí méně než kde jinde, neboť soud vyslovuje svůj ortel podle zákona, předpokládalo by se. Kdybychom předpokládali, že se při tom postupuje nespravedlivě či lehkovážně, nebylo by přece vůbec možné žít, je třeba důvěřovat soudu, že poskytne volný prostor majestátu zákona, neboť to je jeho jediný úkol, v zákoně samém však je vše žalobou, přímluvou a ortelem, samotné vměšování člověka by zde bylo zločinem. Jiná je však povaha rozsudku, ten je založen na vyšetřování zde a onde, u příbuzných i cizích, přátel i nepřátel, v rodině i na veřejnosti, v městě i na vesnici, zkrátka všude. Tu je pak naléhavě nutné mít přímluvce, spousty přímluvců ... Proto pozor! Kvůli tomu tu také jsem, sbírám přímluvce. Ale ještě jsem žádného nenašel, jenom ty staré ženy přicházejí a odcházejí, pořád a pořád, nebýt toho, že pátrám, uspalo by mě to. Nejsem na tom správném místě, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že nejsem na tom správném místě."

Ve sjednanou dobu se vracím. Otevírám - po krátkém zdvořilém zaklepání ovšem - ony očíslované dveře. "Bohužel to ještě není, bylo to, ale ona to zkazila, takže to musela jít předělat, počkejte si ... Nuž dobrá tedy ...". Usedám na lavici na chodbě. Mám dobrý výhled, ale nic zajímavého k vidění. Po chvíli se však chodba plní pohybem žen, většina zřejmě směřuje do oněch dveří označených "WC ženy - vstup jen pro personál soudu", všechny se tam nevejdou, některé postávají venku, klábosí, smějí se, osazenstvo oné místnůstky se střídá, střídá se i okruh klábosících, některé přecházejí zpět do kanceláří - předpokládám, prostě mizí za jinými dveřmi, mezi oněmi ženami jsou zřejmě dvě kasty, jedna z nich, ta "vyšší", soudkyně jen prohodí pozdrav, popřípadě zdvořilostní frázi, ale jen s jinou "soudkyní", avšak v čekání a střídání se v místnůstce za oněmi dveřmi jsou si "rovné"; avšak nikde žádný muž - ostatně tu ani v dohledu nejsou dveře "WC muži - vstup jen pro personál soudu", přítomnost mužů je tedy vyloučena. Jsem opravdu na soudu? Jsem v soudní budově, to ano, ale jak to, že je to zjevně jen ženská instituce?

Vnucuje se Kafkova pochybnost o správnosti místa ... a Kafka navazuje: "Místo toho se potloukám tady po těch chodbách, kde jsou k vidění jen tyhle stařeny, a ani těch není moc [pozn. v mém případě jich bylo celkem dost - za cca 15 minut čekání, se "vystřídalo", postávalo, klábosilo či do kanceláří přešlo cca 15-20 různých osob ženského pohlaví] a pořád ty samé, a ani těch pár přes jejich pomalost nelze zastavit, vyklouznou mi, vznášejí se jak dešťové mraky, jsou cele zaměstnány čímsi neznámým. Proč se vlastně ženu do nějakého domu, ani si nepřečtu nápis nade dveřmi, hned jsem v chodbách, usadím se tu tak zarytě, že si už ani nemohu vzpomenout, že bych byl kdy stál před domem, že bych byl běžel po schodech nahoru".

Očíslované dveře se otevírají, "pojďte si dál, za chvíli Vám to přinese, víte, ona udělal chybu, má toho hodně, a tak Vám ofotila špatné stránky, ale já si toho všimla ... děkuji, to jste hodná a jak se jinak daří, přijde mi to neskutečné, že Vám kopírování na celý soud dělá jen jedna - navíc takto vytížená paní - ... je to tak, někteří si radši pak nechají kopie zaslat poštou, víte, nechají tu kolky, a aby na to nemuseli čekat ... no vidíte, už se to nese, překontrolujte si to, je to všechno? je to všechno. děkuji, asi bych Vám zavolal před jednáním, zda do spisu něco nepřibylo, dala byste mi na sebe přímou linku, ó děkuji, jste hodná, a co paní soudkyně v této kauze, jaká je? je pečlivá? ano, ta je dobrá, ta si to i čte ...".

Se vším, co jsem potřeboval, odjíždím a to je konec oné příhody, byť zvláštní pocit přetrvává. Byla ta matriarchální instituce skutečná? Našel Kafka své přímluvce? Vrátil se Kafka hledat je jinam? Ne, protože praví: "V tomto krátkém, uspěchaném životě, provázeném netrpělivým duněním, běžet zpátky dolů po schodech? To je nemožné. Tvůj vyměřený čas je tak krátký, že ztrácíš-li vteřinu, ztratils už celý život, neboť on není delší, je vždycky tak dlouhý jako doba, již ztrácíš. Jestliže jsi tedy nastoupil nějakou cestu, pokračuj v ní, za všech okolností ... Dokud nepřestaneš stoupat, nepřestanou ani schody, rostou do výše pod tvýma stoupajícíma nohama."