Rád bych se s Vámi podělil o svoje úvahy nad nedávným rozhodnutí Soudního dvora ve věci Segi a další v. Rada. Následující řádky jsou výňatkem z přehledu zajímavých rozhodnutí Soudního dvora, který by měl vyjít v Soudních rozhledech č. 5/2007.
(46) Článek 35 EU […] Soudnímu dvoru nepřiznává žádnou pravomoc rozhodovat o jakékoliv žalobě na náhradu škody.
(47) Kromě toho čl. 41 odst. 1 EU neuvádí mezi články Smlouvy o založení Evropského společenství, které se použijí na oblasti uvedené v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii, čl. 288 druhý pododstavec ES, podle kterého Společenství nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce, ani článek 235 ES, podle kterého má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 288 druhého pododstavce ES (viz obdobně rozsudek ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C-160/03, Sb. rozh. s. I-2077, bod 38).
(53) Tím, že nestanoví možnost vnitrostátních soudů obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se společného postoje, ale pouze s otázkou týkající se aktů uvedených v čl. 35 odst. 1 EU, tento článek považuje za akty, jež mohou být předmětem takové předběžné otázky všechna ustanovení, která jsou přijata Radou a vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám. Jelikož řízení, které umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout o předběžné otázce, směřuje k zajištění dodržování práva při výkladu a uplatňování Smlouvy, bylo by v rozporu s tímto cílem vykládat čl. 35 odst. 1 EU restriktivně. Možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou musí tedy náležet ve vztahu ke všem ustanovením přijatým Radou, bez ohledu na jejich povahu nebo formu, která vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám (viz obdobně, rozsudky ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, zvaný „AETR“, 22/70, Recueil, s. 263, body 38 až 42, a ze dne 20. března 1997, Francie v. Komise, C-57/95, Recueil, s. I-1627, bod 7 a následující).
Skutkový základ sporu: Segi a další v. Rada je součástí mozaiky případů, které souvisejí s opatřeními Evropské unie v boji proti terorismu. Řada těchto opatření je přijímána v rámci třetího pilíře a tak se otázky soudní ochrany jednotlivců mimo rámec práva Společenství (tj. prvního pilíře) stávají stále více palčivými.
Žalobci napadali kasačním opravným prostředkem rozsudek Soudu prvního stupně, jenž zamítl jejich žalobu směřující k získání náhrady újmy, kterou údajně utrpěli z důvodu zápisu organizace Segi do seznamu osob, skupin a entit uvedených v článku 1 společného postoje Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu a následujících společných postojů, které tento aktualizovaly.[1] Než se budeme věnovat samotnému rozsudku Soudního dvora, je třeba upozornit na to, že ze samotných rozsudků obou komunitárních soudů není jasné, v čem měla spočívat újma způsobená žalobcům.[2] Soudní dvůr se však touto otázkou nezabýval, poněvadž vyloučil samotnou možnost žalovat Unii na náhradu škody. Vyslovil přitom několik velice důležitých závěrů, které mají obecný dopad na celý systém právní ochrany v rámci třetího pilíře.
Poznámky k rozsudku: Soudní dvůr nejprve v bodu 45 shrnul své pravomoci v rámci třetího pilíře, aby pak velmi jednoznačně odmítl možnost, že by mohl rozhodovat o žalobě na náhradu škody vůči Unii. V bodu 47 pak uvádí hlavní důvod: absenci relevantních ustanovení Smlouvy o EU. Dodat lze ještě jeden: stále je předmětem sporů, zda Unie má či nemá (na rozdíl od Společenství) samostatnou právní subjektivitu. Pokud tomu tak není, nebylo by ani koho žalovat. To jsou jistě přesvědčivé důvody.
Na druhou stranu, odůvodnění Soudního dvora vyvolává mnohé otázky. Ve svém rozsudku ve věci Brasserie du Pêcheur a Factortame Soudní dvůr stanovil, že „[p]rincip mimosmluvní odpovědnosti Společenství, výslovně stanovený v článku [288 SES], je pouze vyjádřením obecného principu známého všem právním systémům členských států, že protiprávní jednání nebo opomenutí zakládá povinnost nahradit způsobenou škodu. Toto ustanovení rovněž odráží povinnost orgánů veřejné moci nahradit škodu způsobenou při výkonu jejich povinností“.[3] Takto Soudní dvůr dovodil, bez jakéhokoliv výslovné opory ve Smlouvě, princip odpovědnosti členských států za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství.
V odborné literatuře se zejména po vynesení rozsudku Pupino,[4] kde Soudní dvůr dovodil povinnost eurokonformního výkladu i ve třetím pilíři (a importoval tak do třetího pilíře doktrínu formulovanou v rámci pilíře prvního) začaly objevovat úvahy nad tím, co všechno je možné z prvního (komunitárního) pilíře přenést do pilíře třetího, popřípadě druhého (unijního).[5] Bod 47 námi anotovaného rozsudku dává členským státům silný argument proto, aby odporovaly existenci odpovědnosti za škodu způsobenou porušením unijního práva – mohou tvrdit, že žádný takový princip ve třetím pilíři neexistuje. Tento závěr může podporovat i skutečnost, že v rozsudku Bergaderm a Goupil v. Komise Soudní dvůr stanovil, že „podmínky za kterých může členský stát nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství se nemohou, bez zvláštního odůvodnění, lišit od těch, kterými se řídí odpovědnost Společenství za podobných okolností. Ochrana práv, která jednotlivci dovozují z práva Společenství se nemohou lišit v závislosti na tom, zda je to orgán členského státu nebo Společenství, kdo je odpovědný za škodu.“[6] (zvýraznění jsem doplnil já). Neexistuje-li obecný princip odpovědnosti Unie za jednání či opomenutí jejích orgánů, lze tvrdit, že stejně tak neexistuje odpovědnost ani na straně členských států. [Alespoň tohle bych tvrdil jako vládní zmocněnec členského státu před Soudním dvorem, žaloval-li by mě někdo na náhradu škody způsobené např. chybnou transpozicí rámcového rozhodnutí.] Nicméně, jak uvidíme níže, jiná část rozsudku se zdá tento závěr zpochybňovat.
Bod 53 rozsudku rovněž zasluhuje zvláštní pozornost: zcela nepozorovaně tam Soudní dvůr promítá text článku 220 SES, když říká, že „řízení, které umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout o předběžné otázce, směřuje k zajištění dodržování práva při výkladu a uplatňování Smlouvy“. Poté zcela nepokrytě přepisuje ustanovení článku 35 SEU, které umožňuje pokládat předběžné otázky týkající se pouze tam uvedených aktů. Soudní dvůr naproti tomu říká, že okruh aktů, ohledně kterých je možné položit předběžnou otázku se týká všech ustanovení přijatých Radou, „bez ohledu na jejich povahu nebo formu, která vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám“. Stejně tak si Soudní dvůr rozšířil svoji vlastní pravomoc v rámci žalob na neplatnost, kterou může podat členský stát nebo Komise: „Soudní dvůr by měl […] rovněž pravomoc přezkoumat legalitu takových aktů, podal-li členský stát nebo Komise žalobu za podmínek stanovených v čl. 35 odst. 6 EU“ (bod 55). Restriktivní přístup Soudního dvora z případu Španělsko v. Eurojust[7] se tak zdá být zapomenut. Nicméně nepříliš pevná vázanost Soudního dvora texty právních předpisů (nebo snad dokonce zakládajících smluv) není nic, co by nás mohlo překvapit.
Nakonec Soudní dvůr připomíná povinnost „členských států, a zejména jejich soudů vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní pravidla upravující podání žaloby takovým způsobem, který umožňuje fyzickým a právnickým osobám napadnout soudní cestou legalitu všech rozhodnutí a jiných vnitrostátních opatření týkajících se vypracování nebo použití aktu Evropské unie vůči nim a požadovat náhradu případně utrpěné škody“ (bod 56, zvýraznění jsem doplnil já). Zde se tedy (bez jakéhokoliv hlubšího zdůvodnění!) Soudní dvůr zdá předjímat existenci principu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci jednáním členského státu v rámci třetího pilíře. [Nevím, zda je to tak skutečně myšleno, ale nepřekvapilo by mě, pokud by v nějakém dalším rozsudku, který by se již bezprostředně týkal žaloby na náhradu škody proti členskému státu za porušení práva EU, objevila pouze "argumentace" ve stylu "jak již Soudní dvůr dovodil v rozsudku Segi a další v. Rada... Takto nepozorovaně se do judikatury dostala ochrana lidských práv.]
Je rovněž třeba připomenout závěr, který Soudní dvůr učinil v případu Unibet, anotovaném ve stejném čísle Soudních rozhledů, o tom, že Smlouva „nezamýšlela vytvořit před vnitrostátními soudy za účelem zachování práva Společenství jiné právní prostředky než ty, které zakládá vnitrostátní právo“ (bod 40). Jednotlivci tedy nemohou požadovat vytvoření procesních prostředků, které na vnitrostátní úrovni jednoduše neexistují. No, aspoň nějaká dobrá zpráva pro ty, kdo jsou poněkud opatrnější tváří v tvář přílišné lehkosti unijněprávní argumentace.
____________________
[1] Úř. věst. L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217.
[2] O tom, že se ji žalobci pokusili nějak specifikovat svědčí jen zmínka GA v bodu 40 jeho stanoviska.
[3] Rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du Pêcheur a Factortame, C-46/93 a C-48/93, Recueil, s. I-1029, bod 29, překlad autorův.
[4] Rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285.
[5] Srov. diskusi v E. Spaventa: Opening Pandora’s Box: Some Reflections on the Constitutional Effects of the Decision in Pupino, (2007) 3 European Constitutional Law Review 5 na s. 18-22.
[6] Rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C-352/98 P, Recueil, s. I-5291, bod 41, překlad autorův, zvýraznění doplněno.
[7] Rozsudek ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C-160/03, Sb. rozh. s. I-2077.
Netuším, jestli se tomu článek nevěnuje v některé z dalších pasáží, ale zajímavý pohled na věc SEGI (přesněji řečeno hlavně na konformitu Společného postoje Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 s EÚLP) má i ESLP (viz SEGI a Gestoras Pro-Amnistía v. Německo a další, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 23.5.2002, stížnosti č. 6422/02 a 9916/02). Tyto stížnosti byly nakonec prohlášeny za nepřijatelné.
OdpovědětVymazatCo je však zajímavější, když ESLP ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi v. Irsko (rozsudek velkého senátu ze dne 30.6.2005, stížnost č. 45036/98) přišel se svým testem „zjevné nedostatečnosti“ vůči právu EU, německý soudce Georg Ress ve svém samostatném odlišném stanovisku uvedl tři příklady, kdy je ochrana "zjevně nedostatečná" a prvním z nich je právě situace, kdy "jsou akty vyloučeny z přezkumu ESD" přičemž soudce Ress výslovně odkazuje na kauzu SEGI...
Uvidíme tedy jakou bude mít rozsudek ESD dohru před ESLP (a jestli vůbec).
Reklamní vsuvka na závěr - některé z těchto problémů jsem nakousl ve svém článku: "Co si myslí štrasburský soud o lucemburských institucích?" (Právní rozhledy, č. 3/2006, str. 135-141). Kauzu Bosphorus Airways komentoval i Michal Bobek, (Evropský soud pro lidská práva: Ochrana základních práv v komunitárním právu je „srovnatelná“ s ochranou poskytovanou systémem Evropské úmluvy. Soudní rozhledy 1/2006, str. 36 – 40).
Díky moc za ten odkaz na dissent soudce Resse v případu Bosphorus, o tom jsem nevěděl. Segi by si zasloužil daleko podrobnější komentář, na který teď bohužel asi nenajdu čas, více než těch pár myšlenek tady v té anotaci se do krátkých přehledů pro SR nevejde.
OdpovědětVymazatKromě mnoha jiných věcí tam je ještě potěšující zmínka o normativní bezvýznamnosti deklarací, které se připojují na Radě při hlasování o právních aktech (rozsudek bod 60 - neplatí to absolutně, ale třeba v případě jako zde, kde se deklarace nijak nepromítla v textu společného postoje). Ty jsou často nástrojem pro uchlácholení odporujících členských států, které mají třeba pochyby o čistotě právního řešení. (Mým "snem" by bylo stát se právníkem na Sekretariátu Rady; tam Vás myslím naučí, že právo a principy jsou naprostou iluzí.) Tak se připojí deklarace, která říká "ono to sice vypadá, že ten právní nástroj dělá 'A', ale ve skutečnosti dělá 'B'". Pamatuji se, že jsem ještě během svého působení na MZV strávil v kanceláři ředitelky jiného odboru 4 hodiny (nekecám:-)) přesvědčováním, že se přijetím daného aktu přesouvají komptence na EU. Nezlomila mě, ale vzpamatovával jsem se z té návštěvy její kanceláře docela dlouho.
Ad D. Kosar: ten Váš článek jsem četl a určitě nepatří mezi ty, na něž se vztahovala má kritika u jednoho z předcházejících postů:-)
OdpovědětVymazatAd komentovaný judikát:
Nechci se tady pouštět do dlouhých rozborů, ale zjednodušeně řečeno, vůbec se mi nelíbí, jak se ESD stále snaží ušít ze svých judikátů euroústavu. Bezhlavé přejímání nejen komunitární judikatury, ale dokonce i ustanovení Smlouvy ES do třetího pilíře popírá rozdíly, které SEU od SES vykazuje a které jsou přitom naprosto zřejmé, ať jde o pojetí přenosu kompetencí, omezený soudní přezkum, jednomyslnost apod. Integrační sklony nejvyšších soudních institucí jsou hezká (a v zásadě i užitečná) věc, ale v míře, v jaké je produkuje ESD odpovídají spíše nově zřízenému soudu, který se snaží vybojovat si své místo na slunci (případně upevnit čerstvě vzniklou federální entitu, které "slouží") než instituci, která je zde přes 50 let a dokazovat by si nic nemusela. EU není v žádném smrtelném ohrožení, tak nevím, proč se ESD takto pro mne zcela nepřesvědčivým způsobem snaží posilovat její koherenci.
Ad P. Bříza: Je jasné, za který tým kopeš. Vyjádření, jakkoliv může být pravdivé, se myslím příliš neliší od toho, co říkaly již vlády členských států ve svých vyjádření k Van Gend en Loos a o čem je celá činnost Soudního dvora.
OdpovědětVymazat(Tedy s výjimkou argumentu: "jste tady už dost dlouho, tak si snad už nemusíte nic dokazovat", což je pro mě obtížně zařaditelný argument "ad justiční ego"?)
K Michalovi: Ale kdepak, ja si vůbec nemyslím, že by se Van Gend (tedy to, co ESD dělal v šedesátých letech) dal srovnávat s tím, co se tam děje dnes. Už třeba jen proto, že elektoráty dvou členských států odmítly ústavní smlouvu, by ESD měl poněkud sestoupit z výšin svého konstitucionálního nebe a být více opatrný na to, zda je vhodné zavádět prvky ústavní smlouvy do unijního práva pomocí své judikatury (totéž platí o tolik oslavované Listině základních práv).
OdpovědětVymazatNavíc, když teď o všech těch otázkách běží politická debata - to platí zejména o tom trestním právu (to se nevztahuje ani tak na Segi, jako spíše na rozsudek C-176/03, kde ESD najednou "objevil", že má ES pravomoci v rámci prvního pilíře i v trestním právu, zatímco se v Radě debatuje nad přesunutím třetího pilíře do pilíře prvního).
Konečně, zatímco v šedesátých letech platila slavná Steinova citace, že "zastrčen v pohádkové říši Lucemburského velkovévodství, a obdařen, až donedávna, neškodným zanedbávánímz e strany mocností a médií, vytvořil Soudní dvůr ústavní rámec pro strukturu federálního typu", teď si jeho "úžasných" rozsudků všímá daleko širší okruh aktérů, kteří mají nezanedbatelný vliv. V konečném důsledku na to doplatí právě Soudní dvůr a taky legitimita celého procesu integrace (která na tom teď taky není nejlépe).
Nesouhlasím: stanovit věci jako přednost práva ES či přímý účinek bylo tím skutečným převratem (Stone Sweet ve svém připravovaném příspěvku do Madurovy epopeje k 50tému výročí Smlouvy ES mluví dokonce o "juridical Coup d´Etat"), proti kterému je nějaké přesouvání několika kriminálníků z jednoho pilíře do druhého dětskou selankou. V rámci psaní smluv byl přímý účinek smluv údajně odmítnut a najednou ejhle: o několik let později se nám vrací soudními vrátky.
OdpovědětVymazatStejně tak se nedomnívám, že by o Soudním dvoře dnes lidé (i odborná veřejnost) věděli něco více, než dříve. Z mé školící a vyučovací zkušenosti v ČR a na Slovensku si většina právníků stále plete Štrasburk s Lucemburkem, takže si nemyslím, že by Soudního dvůr někdo z jeho pohádkového království vystrčil.
Tudíž: nihil novum sub sole, Soudní dvůr dělá to, co dělal vždy: z pohledu jednoho "motor Evropy", z pohledu jiných "revolting judicial behaviour" (Rasmussen). Já netvrdím, že je to ani dobře, ani špatně, pouze tvrdím, že to není nic převratného či nového.
Ad Michal:
OdpovědětVymazatUznávám, že argument "nemusí si nic dokazovat" je povrchně podaný, ale de facto jsem jím pouze zdůrazňoval tu skutečnost, že silně prointegračně, profederálně, musí působit nejvyšší soudy v nově vzniklých nadstátních entitách, aby tu entitu upevnily a tím udržely i svou skývu chleba. V tomto směru naprosto souhlasím s názorem Halberstama vyjádřeným v eseji "Comparative Federalism and the Role of the Judiciary"
(in The Oxford Handbook of Law and Politics (Keith Whittington, Daniel Kelemen, and Gregory Caldeira, eds., Oxford Univ. Press, forthcoming 2008), za jehož draft vděčím Honzovi. V tomto ohledu ESD zas tak urgentně nic upevňovat nemusí, žádný rozpad ES/EU akutně nehrozí, takže "si nemusí nic dokazovat":) Navíc, když vnímám na Radě a v jejích pracovních skupinách názory členských států, tak jednou z věcí, která vyvolává v rámci EU stále větší napětí, jsou právě některá kontroverzní rozhodnutí ESD. Koukal bys, jak to ovlivňuje a omezuje legislativní činnost, protože co chvíli přijde někdo s argumentem, že se do textu návrhu něco dát musí či naopak nesmí, protože pánbůh ví, co by nám z toho ESD udělal... ESD přestává mít důvěru členských států, a to se mi zdá jako závažný problém. Rakousko zašlo tak daleko, že úvahy o omezení jeho pravomocí řešilo (nejdříve otevřeně, pak jen zákulisně) během svého předsednictví.
Ještě k Tvé historické paralele - ta tady trochu pokulhává v tom, že Smlouva o ES byla ve své době skutečně nejprogresivnější smluvou MPV a to musel akceptovat i ten nejzarytější odpůrce přednosti a přímého účinku v mezinárodním právu (jakkoliv ani jedna z těchto věcí nebyla před SES tomuto oboru neznámá!). Stejně tak zjevné je, že SEU tak progresivní není, přinejmenším ne v porovnání se SES. Za této situace je podle mého obtížně obhajitelné, abys dvě rozdílné smlouvy vykládal prakticky totožně, s tím mám fakt problém, a to víš, že nejsem žádný právní formalista.
Zároveň bych rád dodal, že tady určitě nechci shazovat ESD a jeho práci, přes vše výše uvedené mám k této instituci velký respekt, ale to neznamená, že jej budu jen bezhlavě chválit.
Ad Michal: On nikdo také netvrdí, že je to něco převratného a nového, jen říkám, že se to odehrává v naprosto jiném kontextu, ve kterém je "přesouvání kriminálníků" daleko závažnější, než vytvoření doktrín přímého účinku a přednosti.
OdpovědětVymazatJde o to, že v roce 1963 nebo 1964 nebyla evropská ústavnost předmětem žádné debaty: byla to prostě jen jedna další mezinárodní smlouva. To, co Stein v té citaci říká, je to, že bylo každému v podstatě fuk, jestli si Soudní dvůr naformuluje nějakou doktrínu nebo ne. Dnes to tak ale není, ústavnost a ústava je na pořadu dne a Soudní dvůr by měl projevit trochu více zdrženlivosti, než ve skutečnosti dělá.
Sweet Stonea jsem četl a myslím, že dělá jednu chybu, jako mnoho EU konstitucionalistiky: směšuje "ústavu v právním smyslu" (dokument s nejvyšší právní silou), popřípadě "základy právního řádu" v pozitivně právním smyslu (Sweet Stone pracuje s Kelsenovou základní normou, já myslím, že je vhodnější vycházet z Hartova Rule of Recognition). Jistě, tu mohly soudy měnit (Rule of Recognition je podle mě lepší pro teoretické zachycení toho procesu v tom, že vychází ze skutečné sociální praxe těch, kdo ji určují a mění - což je v různých pozitivně právních koncepcích různá skupina aktérů; pro Harta to byli "officials") s "ústavou v hlubším normativním smyslu" (v tomhle smyslu napsal skvělý článek Mattias Kumm, kde vysvětluje, že se prostě v evropském diskursu směšuje pojem ústavy v několika možných smyslech).
Jenže vedle téhle "legalistické ústavy" tady máš ústavu jako něco, co je vyjádřením základních hodnot společnosti a identifikačních prvků, díky které se ta pospolitost považuje za pospolitost (to je ta ústava v hlubokem normativním smyslu). S tím ŽÁDNÝ soud NIC nenadělá, to musí vycházet zdola (jádro celé evropské ústavní debaty je ZDE: může někdy existovat evropská ústava v tomhle hlubokém normativním smyslu? Hrátky Soudního dvora s doktrínou přímého účinku jsou v tomhle směru pouze omezeně relevantní). Politická a veřejná debata provázející přijímání (a odmítnutí) ústavní smlouvy je v tomhle směru daleko účinější, než jakýkoliv soud. Ten by se měl držet stranou - což je přesně to, co ESD nedělá. A to je důvod, proč ho kritizuji.
Doufám, že nebudu jako skoro laik působit nepatřičně.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, že funkční ústava v demokratické společnosti musí být založena na všeobecném konsensu (jinak tu máme alternativu občanské války, jak psal Župančič).
Ale ačkoliv se ve znalosti evropského práva a dějin evropské integrace nemůžu měřit se zdejšími přispěvateli, nemůžu se ubránit dojmu, že komentáře stěžejních rozsudků ESD ze 60. a 70. let byly často velmi vášnivé. Ani tehdy nešlo mluvit o konsensuálním pojetí evropské ústavnosti.
Je otázkou, jestli je nyní situace opravdu natolik jiná, že i drobné posuny v pojetí "evropské ústavy" můžou podkopávat legitimitu soudu. Pokud by mělo hlasovat o tom, jak státy uvítaly rozhodnutí ESD van Gend, skvělo by se jistě na straně soudu nějaké hezké kulaté číslo. Nemyslím si, že by tehdy byla akceptace směřování soudu ze strany státu nějak výrazně vyšší. Na tom podle mě nemůže nic změnit ani odmítnutí ústavní smlouvy Francií a Nizozemskem.
Osobně bych uvítal, kdyby byl soud nějakou dobu zdrženlivý a "nechal věci usadit". Na druhou stranu soud dělá jen to, co dělal pořád.
"Soud dělá jen to, co dělal pořád" (L. Vyhnánek + M. Bobek):
OdpovědětVymazatTo je právě to, "Soud dělá jento, co dělal pořád"-jenže kontext se proměnil. Já myslím, že v šedesátých letech byl pojem evropská ústavnost ve veřejném diskursu naprostou neznámou. (Důkazem by mohly být novinové rešerše: jak hodně se psalo o "převratném" rozsudku Van Gend anebo Costa?) Myslím, že to je podstata rozporu nazírání na vývoj evropské integrace právníky, kteří ji vnímali očima přednosti a přímého účinku a kteří snad i věřili, že tohle je ústava (Stein, Lenaerts); na druhé straně politologové, kteří ES vnímali například optikou lucemburského kompromisu jen jako pokračování politiky jednotlivých států-pouze na jiné bázi (např. Moravcsik); Weiler řekl bych byl převratný v tom, že nasadil právníkům mimoprávní optiku.
Dnes je to ale jiné: ústavnost EU je předmětem veřejné a politické debaty, kterou soudy (podle mého názoru-a netvrdím, že je jediný možná) mohou jenom korigovat, nikoliv ji aktivně/aktivisticky (použiju to slovo přes jeho obsahovou prázdnotu) tvořit.