Když už jsme tu mluvili o soudcovské devótnosti, vrátím se ještě k zážitku, který mi přinesly dvě přednášky v rámci Clarendon Lecture Series, které se pořádají na Oxfordské právnické fakultě každý rok ve spolupráci s nakladatelstvím Oxford University Press. Tentokrát pozvání přijal soudce Nejvyššího soudu Spojených států Stephen Breyer, který je mj. také oxfordským absolventem (1961). Na Nejvyšším soudě je považován za příslušníka „liberárnějšího“ křídla, i když sami soudci by asi řazení do takových škatulek odmítli. V poslední době S. Breyer proslul svými spory s Antoninem Scaliou ohledně používání komparativních argumentů v odůvodněních soudních rozhodnutí (Zde se můžete podívat na záznam jejich debaty). Nepíšu tady o té přednášce proto, abych opakoval vše, co na ní zaznělo. Pokud by to někoho zajímalo, může nahlédnout do čerstvé Breyerovy knížky „Active Liberty“, ve které se vyznává ze své soudcovské filozofie. Breyer patří k soudcům, kteří se neschovávají za doktrinální kličky a mnohdy nesrozumitelný jazyk práva, když popisuje proces svého rozhodování o často nesmírně kontroverzních otázkách (např. debata o trestu smrti nebo možnosti zakázat potraty), na kterých se americká společnost nemůže shodnout. Jak sám Breyer řekl, Nejvyšší soud se „pohybuje na hranicích toho, co dokument [rozuměj Ústava Spojených států] dovoluje“. Jistě, můžeme přemýšlet, do jaké míry Nejvyšší soud tyto hranice jen hlídá a nakolik je sám určuje...
Moc se mi líbilo, když metody výkladu, které podle něj každý soudce v takové situaci používá, nazval „Šesti základními zbraněmi soudce“.
- text
- tradice
- precedent
- historie
- účel a hodnoty
- důsledky
Sám Breyer řekl, že někteří jeho kolegové otevřeně nemluví o posledních dvou z nich, že je ale používají také. Znovu jsem si při naslouchání té přednášce uvědomil, jak nesmírně důležité je při sofistikovaných právních rozborech nezapomínat na to, že v sobě právo má (ačkoliv ne vždycky to dělá) ztělesňovat určité hodnoty a že soudci jsou tu od toho, aby ty hodnoty napomáhali uvádět v život. Z Breyera čišela životní zkušenost někoho, kdo již řadu let čelí mnohdy nesmírně obtížným otázkám a přitom na ně musí hledat odpovědi. Nemůže se vymluvit, „nechme to voličům, ať rozhodnou“. Dalo by se říci, že toto "břemeno nutnosti rozhodnout" nahrazuje tolik vzývanou legitimitu nabytou prostřednictvím voleb. Možná by se to dalo zobecnit: takhle moudrý by po určité době měl být každý soudce, který své poslání bere vážně. Nemyslím, že by u nás takoví nebyli.
Něco málo mých postřehů k Active Liberty:
OdpovědětVymazatBreyer patří ke špičce NS USA, a jeho názory v soudních rozhodnutích patří k těm nejlepším, které tento soud produkuje. Na druhou stranu mne knizka Active Liberty trochu zklamala. Je příliš znát, že je určena spíše propedeuticky, že pochází ze souboru přednášek pro studenty právnických fakult. Nic proti jednoduchosti, ale souhlasim s Janem Komárkem shora uvedenou recenzí Casse Sunsteina, že Breyer sice destruuje důraz na originální záměry zákonodárce, a pomíjení teologického výkladu (není to zase takové umění), ale na druhou stranu příliš mnoho více tam toho nenajdu (ale na druhou stranu jsem tam objevil některé detaily kauz, kterých jsem si nevšiml - například kauza Printz rozhodnutá tuším v roce 1997, kde se Breyer pokusil komparativně argumentovat Evropou a tím, že není vyloučeno, aby úředníci státu plnili i úkoly na ně delegované federací, má zajímavé konsekvence v souvislosti s teroristickými útoky v roce 2001, kdy je asi dost absurdní říci, že ani v takovém extrémním případě nemůže federace využít pomoci administrativy jednotlivých států).
Shrnuto: jakkoliv mám Breyera rád, Active Liberty jako taková toho moc nového nepřináší. Ovšem kdo je v americkém Nejvyšším soudu spíše začátečník, vřele doporučuji.