V ne příliš
dávné době vzbudil rozruch nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2019, sp. zn.
II. ÚS 3212/18 – Právo na
svobodu projevu v rámci podnikání (anexe Krymu), o kterém psal
následně Robert Zbíral i zde na Jiném právu a
ještě dříve Štěpán Paulík, Kamila Abbasi a Svatava Veverková zde na Právo21 a mnozí
další na sociálních sítích nebo někde jinde (jako např. Jan Wintr zde, nebo např. zde na České justici). Reakce byly
zejména kritické.
V mé ne příliš
dávné práci na analytickém oddělení Ústavního soudu jsem v uplynulém
měsíci narazila na jedno, resp. dvě rozhodnutí německého Spolkového ústavního
soudu, které se domnívám, že by v debatě k tomuto rozhodnutí měla
ještě zaznít. A tak jsem se rozhodla vám, věrným čtenářům Jiného práva,
poskytnout rozbor tohoto rozhodnutí, který byl i součástí únorového bulletinu,
který pravidelně vydává analytické oddělení Ústavního soudu, a nadto připojit
několik vlastních poznámek, které se do bulletinu nevešly a ani vlastně úplně
nehodily. Bude to dlouhé, ale snad i zajímavé, tak odpusťte.
Odmítnutí hoteliéra ubytovat
hosta z důvodu politické příslušnosti
Rozhodnutí sp. zn. BvR 879/12
ze dne 27. 8. 2019
Okolnosti případu
Manželka Uda Voigta,
německého politika, v rocích 1996 – 2011 předsedy extremistické, krajně
pravicové politické strany Národnědemokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands (NPD)), si pro období od 6. do 10. 12. 2009 zarezervovala
v hotelu Esplanade
v Bad Sarrow v Německu wellness-pobyt, kterého se měla zúčastnit
společně s manželem. Hotel pobyt nejdříve potvrdil, ale následně 19. 11. 2009
sdělil, že pobyt v hotelu není možný a nabídl bezplatné storno, jakož i
různé ubytovací alternativy. Na dotaz stěžovatele (Uda Voigta) udělil
provozovatel hotelu dne 23. 11. 2009 stěžovateli absolutní zákaz pobytu
v daném hotelu do budoucna (Hausverbot).
Ten v dopise ze dne 8. 12. 2009 odůvodnil tak, že politické přesvědčení
stěžovatele není slučitelné s cílem hotelu poskytnout každému hostu podle
možností excelentní wellness zážitek. Stěžovatel se cítil tímto rozhodnutím
diskriminován, na základě čeho podal žalobu, kterou se domáhal zrušení zákazu
ubytování. Se svou žalobou neuspěl u prvostupňového zemského soudu (Landgericht) ve Frankfurtu, ani u druhostupňového
vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht)
v Braniborsku. Německý Nejvyšší soudní dvůr žalobě
vyhověl jen v části, která se týkala již smluvně sjednaného termínu
pobytu, potvrdil ale zákaz ubytování platný do budoucna. Právě proti němu podal
stěžovatel ústavní stížnost k německému Spolkovému ústavnímu soudu.
Z odůvodnění rozhodnutí
Spolkový ústavní soud ústavní
stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože nedosahovala
ústavně-právní rovinu a nebylo tedy zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
Klíčovou otázkou byl dosah prozařování základních práv do civilního práva
v souvislosti se zákazem ubytování. Tuto otázku již německý Spolkový
ústavní soud řešil v nedávné době v rozhodnutí
sp. zn. 1 BvR 3080/09 ze dne 11. 4. 2018. Toto rozhodnutí se týkalo nikoliv
zákazu ubytování, ale zákazu vstupu stěžovatele na kterýkoliv německý fotbalový
stadion (Stadionverbot) na více než dva roky kvůli tomu, že byl stěžovatel (domnělým) účastníkem
výtržnosti při jednom fotbalovém setkání. V trestním řízení nebyla účast
stěžovatele na výtržnosti prokázána. I v tomto případě se stěžovatel obrátil na
Spolkový ústavní soud, aby posoudil, zda v soukromoprávním vztahu mezi ním
a provozovatelem fotbalového stadionu, který chtěl jako fanoušek navštěvovat,
nedošlo k porušení jeho ústavních práv. Spolkový ústavní soud zde řešil
otázku prozařování ústavních práv do soukromoprávních vztahů, resp. nepřímého
účinku základních práv na soukromoprávní (horizontální) vztahy (mittelbare Drittwirkung).
Z hlediska ústavního práva bylo ve hře vlastnické právo provozovatele
stadionu podle čl. 14 odst. 1 GG, jakož i ochrana stěžovatele před
neopodstatněným rozdílným zacházením podle čl. 3 odst. 1 GG. Spolkový ústavní
soud uvedl, že čl. 3 odst. 1 GG nepředstavuje žádný objektivní ústavní princip,
z kterého by mělo vyplývat, že musí ve veškerých soukromoprávních vztazích
být všichni účastnící rovní. Ke svobodě jednotlivce totiž patří svoboda
rozhodnout se na základě vlastních preferencí, s kým a za jakých podmínek
vstoupí do smluvního vztahu, resp. kdo a jak bude používat jeho majetek. Platí
zde tedy privátní autonomie. Nicméně může i v soukromoprávních vztazích
být aplikován čl. 3 odst. 1 GG, jde-li o určité „specifické konstelace.“ V daném
případě zejména nemůže provozovatel stadionu vyloučit někoho z účastí na
fotbalových setkáních bez věcného důvodu. Je tedy potřebné vyvážit na jedné
straně vlastnické právo provozovatele stadionu a z něj vyplývající možnost
zakázat někomu vstup na stadion, a na druhé straně příkaz rovného zacházení. To
je v první řadě úlohou civilních soudů, které při svých rozhodnutích
disponují značným diskrečním oprávněním. Spolkový ústavní soud do těchto
rozhodnutí zasáhne pouze tehdy, dojde-li ke zjevné výkladové chybě, které
důsledkem by bylo nesprávné posouzení významu dotčených základních práv.
Civilní soudy tedy měly za úlohu posoudit, zda měl provozovatel pro udělení
zákazu návštěv stadionu věcný důvod a zákaz tak nebyl libovolný, a také, zda
při jeho uložení respektoval procesně-právní požadavky, ke kterým patří zpravidla
i výslech dotčeného ještě před udělením zákazu. Výslech dotčeného v tomto
případě neproběhl. To ale podle Spolkového ústavního soudu není nutné
v každém případě, a zda jde právě o takový případ nebo nikoliv, přísluší
posoudit civilním soudům. Věcný důvod pro udělení zákazu spočíval
v nebezpečí, že se dotčený v budoucnu zúčastní výtržností při
sportovních utkáních. Toto nebezpečí není pouze subjektivní, ale vztahuje se na
objektivní okolnosti, mezi které patří právě účast na výtržnosti
v minulosti, v důsledku které bylo vůči dotčenému zahájeno trestní řízení,
které v čase udělení zákazu navštěvovat stadion nebylo skončeno. I jeho
zahájení již samo o sobě ale může být důvodem pro udělení zákazu navštěvovat
stadion, jelikož nemusí být z hlediska zajištění bezpečnosti sportovních
utkání pro provozovatele stadionu
přiměřené vyčkávat jeho výsledku, potřebuje-li okamžitě přijmout
přiměřená bezpečnostní opatření. Věcný důvod pro udělení zákazu návštěv
stadionu také neodpadl ani po ukončení trestního stíhání dotčeného, ve kterém
nebylo dokázáno, že dotčený sám spáchal trestný čin. Dotčený se vědomě
pohyboval v blízkosti prostoru, ve kterém prokazatelně došlo
k výtržnostem, a provozovatel stadionu měl oprávněné obavy z toho, že
do budoucna přispěje k dalším výtržnostem. Každopádně je výsledkem tohoto
rozhodnutí z hlediska analyzovaného případu zejména to, že při
určitých „specifických konstelacích“ dopadají základní práva a s nimi i
rovnost podle čl. 3 GG i na soukromoprávní vztahy.
V této úvaze pokračoval
Spolkový ústavní soud i v případě Uda Voigta. Požadavky rovnosti podle čl.
3 odst. 1 GG dopadají na soukromoprávní vztahy pouze v určitých
„specifických konstelacích,“ které Spolkový ústavní soud v tomto případě
neshledal. Návštěva wellnes hotelu není ani události, která by do velké míry
rozhodovala o účasti na společenském životě, a ani provozovatel hotelu neměl
monopol v této oblasti, ani žádnou strukturální nadřazenost, ale byl
provozovatelem pouze jednoho z několika hotelů v Bad Sarrow. Nebyly
zde tedy žádné specifické konstelace, které by odůvodňovaly aplikaci čl. 3
odst. 1 GG, ani čl. 3 odst. 3 GG. Spolkový ústavní soud ale neposkytl žádný
jednoznačný návod, kdy se má čl. 3 odst. 3 GG aplikovat v soukromoprávních
vztazích. Z rozhodnutí
Spolkového nejvyššího soudního dvora vyplývá, že v důsledku uložení
zákazu pobytu je stěžovatel omezen pouze ve svobodě organizování svého volného
času (Freiheitsgestaltung), nikoliv
v organizování svého života (Lebensgestaltung).
Navíc byl stěžovatel provozovatelem hotelu upozorněn na nemožnost ubytovat se
v tomto hotelu předem a ne například až při příchodu. Toto sdělení nebylo
nijak spojeno s veřejnou stigmatizací. V okolí se navíc nachází
množství jiných hotelů, kde by se stěžovatel mohl ubytovat. V nalézacím řízení
nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel v důsledku svého politického
přesvědčení bojkotován anebo vyloučen z veřejného života. Sám provozovatel
hotelu stěžovateli výslovně nabídl jiné ubytovací alternativy v okolí. Na
straně hoteliéra poukázal Spolkový ústavní soud na jeho vlastnické právo
vyplývající z čl. 14 odst. 1 GG a z něho vyplývající právo rozhodovat
o tom, komu umožní užívat své vlastnictví, jakož i na svobodu podnikání podle
čl. 12 odst. 1 GG. Nadto hoteliér uvedl, že jeho obchodním záměrem je
poskytovat relaxační a volnočasové služby hostům a že se jako provozovatel
hotelu obával, že se budou jiní hosté stěžovat, když v hotelu potkají
stěžovatele, který jen nedávno veřejně prezentoval svá polarizující politická
přesvědčení. Provozovatel hotelu považoval za pravděpodobné, že se hosté budou
stěžovat, budou protestovat, v hotelu bude panovat napěti a mnozí své
pobyty i zruší, pokud by souhlasil s pobytem stěžovatele.
Stěžovatelova základní práva tak
podle Spolkového ústavního soudu nebyla porušena. Spolkový soud také výslovně
uvedl, že v tomto případě nevysvětlil podrobně obecnou aplikaci čl. 3 odst.
3 GG na soukromoprávní vztahy a nechal jí tedy v obecné rovině otevřenou.
Poznámky à la srovnávací analýza
Diskriminační důvod
Již Jan Wintr se ve svém povídání (od 10:11) správně zamýšlel nad tím, že zákaz diskriminace platí celkem
určitě ve veřejnoprávních vztazích (ve vztahu stát – občan), a že je
kontroverzní, kdy působí zákaz diskriminace v soukromoprávních vztazích. Následně
ale uzavřel, že se český zákonodárce celkem jasně vyjádřil v § 6 zákona o ochraně spotřebitele, že prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb
spotřebitele diskriminovat, a tedy že jasně zakázal diskriminaci i v
soukromoprávních vztazích. Nezmínil už ale to, co nakonec uvedl i český Ústavní
soud ve svém nálezu souhlasně s Nejvyšším správním soudem – že státní
příslušnost nepředstavuje výslovně diskriminační důvod podle zákona o ochraně
spotřebitele.
V Německu také platí zákonná úprava zákazu diskriminace, která je
obsažena v § 19 obecného zákona o rovném zacházení (Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz – AGG). Ten zakazuje diskriminaci z důvodu rasy, etnického původu,
pohlaví, náboženství, věku nebo sexuální identity. Neobsahuje tedy zákaz
diskriminace z důvodu státní příslušnosti, ani z důvodu politického
přesvědčení. Ten ostatně neobsahuje výslovně ani český zákon. Rozdíl mezi
českou a německou zákonnou právní úpravou je v tom, že český zákon hovoří
o zákazu diskriminace obecně, zatímco německý zákon výslovně jen
z určitých důvodů, mezi které nepatří ani státní příslušnost, ani
politické přesvědčení.
Jelikož jde v německém rozhodnutí spíš o otázku diskriminace
z důvodu politického přesvědčení a nikoliv státní příslušnosti, a jelikož
i v českém nálezu nejde tak úplně o diskriminaci z důvodu státní
příslušnosti, ale spíš z důvodu státní příslušnosti ve spojení
s politickým přesvědčením (ubytování totiž nebylo odmítnuto každému Rusovi,
pouze tomu, který odmítal uznat protiprávnost anexe Krymu), zůstanu
v dalším textu zejména při diskriminaci z důvodu politického
přesvědčení (ostatně se k tomu tak nějak klonil i sám Ústavní soud
v bodě 26). K té ještě jednou zopakuji, že ani německá, ani česká
zákonná právní úprava diskriminaci z důvodu politického přesvědčení
výslovně nezakazuje. Na druhé straně vůbec netvrdím, že by se česká zákonní
úprava nemohla vyložit i tak, že je zakázána diskriminace i z důvodu
státní příslušnosti a politického přesvědčení. Konkrétní důvody zde totiž
nejsou vyjmenovány. Neshledávám ale, na druhé straně, příhodné, bez dalšího
říct, že mezi diskriminační důvody podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele
spadá i státní příslušnost i poltické přesvědčení. Co vše zde spadá, je
potřebné vyložit v konkrétním případě.
Prozařování základních práv a svobod do podústavního práva
Momentálně se nacházíme v této analýze v situaci, kdy zákonné
právo v Německu ani v Česku výslovné neříká o zákazu diskriminace
z důvodu politického přesvědčení (ani státní příslušnosti), no i
v Německu i v Česku je na ústavní úrovni zakotven zákaz
diskriminace z důvodu politického smýšlení (čl. 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), resp. pro rozdílné politické názory (čl. 3 odst. 1
GG). Vyvstává tedy otázka, zda se má tento zákaz přímo aplikovat i
v horizontálních, soukromoprávních vztazích a za jakých okolností, a zda
tyto okolnosti nastaly v tomto konkrétním případě.
Disentující soudce Ludvík David ve svém odlišném stanovisku jednoznačně
uvedl: „Hodnoty a principy Ústavy
prozařují naším právním řádem i do horizontálních vztahů mezi v zásadě
rovnoprávnými subjekty.“ Jenže právě
tato otázka byla v německém rozhodnutí klíčová a německý Spolkový ústavní
soud k ní zaujal opačné stanovisko než soudce David. Německý Spolkový
ústavní soud totiž uzavřel, že požadavky rovnosti dopadají na
soukromoprávní vztahy pouze v určitých „specifických konstelacích,“ a tyto
specifické konstelace v konkrétním případě neshledal. Co přesně jsou
„specifické konstelace“ a jak je nacházet v obecné rovině a v dalších
případech, neuvedl. Odůvodnil pouze absenci existence specifických konstelací
v tomto konkrétním případě a tedy závěr, že v daném případě nedochází
k prozařování zákazu diskriminace do horizontálního vztahu, a to
následovně:
1. provozovateli hotelu svědčí
vlastnické právo vyplývající z čl. 14 odst. 1 GG a z něho vyplývající
právo rozhodovat o tom, komu umožní užívat své vlastnictví, jakož i svoboda
podnikání podle čl. 12 odst. 1 GG.
2. návštěva wellnes hotelu není
události, která by do velké míry rozhodovala o účasti na společenském životě, a
stěžovatel tak nebyl vyloučen z účasti na veřejném životě (bod 8),
3. provozovatel hotelu neměl
monopol v této oblasti, ani žádnou strukturální převahu (bod 8),
4. stěžovatel byl omezen pouze ve
svobodě organizování svého volného času (Freiheitsgestaltung),
nikoliv v organizování svého života (Lebensgestaltung),
5. stěžovatel byl provozovatelem
hotelu upozorněn na nemožnost ubytovat se v tomto hotelu předem a ne
například až při příchodu a toto sdělení nebylo nijak spojeno s veřejnou
stigmatizací,
6. v okolí se nachází
množství jiných hotelů, kde by se stěžovatel mohl ubytovat a které mu
provozovatel hotelu výslovně nabídl (bod 8),
7. provozovatel hotelu se obával,
že se budou jiní hosté stěžovat, když v hotelu potkají stěžovatele, který
jen nedávno veřejně prezentoval svá polarizující politická přesvědčení a
považoval za pravděpodobné, že se hosté budou stěžovat, budou protestovat,
v hotelu bude panovat napěti a mnozí své pobyty i zruší, pokud by
souhlasil s pobytem stěžovatele,
Specifické konstelace podle
českého Ústavního soudu
Porovnáme-li si specifické
konstelace vymezené v rozhodnutí Spolkového ústavního soudu
s odůvodněním českého Ústavního soudu, zjistíme, že jsou v bodech 1),
3), 5), a 6) vskutku podobné:
1. Ústavní soud se ve svém nálezu
opírá o svobodu hoteliéra podnikat, která je derivátem práva vlastnit majetek
podle čl. 11 odst. 1 Listiny (bod 23),
2. –
3. jako argument uvádí, že nešlo o poskytování služby základní jako
např. prodej chleba, ani monopolní, jako např. jediný poskytovatel plynu (bod
34),
4. –
5. Ústavní soud ocenil, že se hoteliér choval předvídatelně, když
předmětné omezení ubytovacích služeb avizoval dopředu a transparentně, o čemž
svědčí zejména umístění předmětného textu v českém a anglickém jazyce nejen na
vstupních dveřích hotelu, nýbrž také na jeho internetových stránkách (bod 32),
6. hotel byl umístěn tak, že neměl být problém najít si jinou ubytovací
alternativu (bod 33),
7. –
Ačkoliv nebyly body 2) a 4) výslovně uvedeny v nálezu Ústavního
soudu, byly i tyto zde, domnívám se, splněny. Z hlediska vymezení
specifických okolností, za kterých se má uplatnit v horizontálním vztahu
zákaz diskriminace, se německé rozhodnutí a české rozhodnutí liší v zásadě
pouze v bodě 7). Na rozdíl od německého hoteliéra, který svůj postup
zdůvodňoval zejména obavou o jiné hosty a svůj byznys, se český hoteliér
zejména chtěl politicky sám vyjádřit k anexi Krymu, kterou odsuzoval.
Závěr
Dalo by se toho k pokusu o srovnávací analýzu těchto dvou
rozhodnutí uvést ještě daleko víc, ale to už by nečetl asi nikdo. Mým cílem
bylo zejména upozornit na dané německé rozhodnutí a uvést množství podobností
tohoto rozhodnutí s českým rozhodnutím. Zdá se totiž, že by česká situace
obstála i před německým Spolkovým ústavním soudem. Vynechala jsem jakoukoliv
kritiku českého rozhodnutí, protože ji bylo dosud až dost. Na závěr stručné
srovnávací analýzy se chci pouze zeptat a nadhodit do diskuze následující:
Lze i v českém prostředí aplikovat prozařování zákazu diskriminace
do horizontálních vztahů pouze v určitých „specifických konstelacích“?
Žádné komentáře:
Okomentovat