Vladimír Lajsek: Jak justice přichází o asistenty

Práce v soudnictví mě lákala už během studií. Od spousty spolužáků jsem ale slýchával: „Tam bych nešel! Vždyť co bych pak do těch 30 dělal!? A z čeho bych hlavně žil!?“ Je pravda, že podobné otázky jsem si tehdy také kladl. I přesto jsem se ale po čase stal asistentem soudce. 

Práce u soudu mě bavila. Na rozdíl od předchozí praxe v korporátu jsem ji dokonce považoval za smysluplnou. Snad mohu i poměrně nepatřičně směle tvrdit, že jsem ji dělal dobře. Nicméně takřka nikdo se nestává asistentem proto, aby jím byl celý život. Drtivá většina z nich do justice vstupuje s vidinou toho, že by se jednou stali soudcem. Uspokojení z práce totiž bohužel není jedinou motivací pro výběr povolání. Obzvláště s rostoucím věkem a zvyšujícími se nároky na živobytí (zvláště při vyhlídkách na založení rodiny) totiž roste i potřeba vyšších výdělků. Těch se člověku jako asistentovi soudce ovšem rozhodně nedostane. Lze se tedy domnívat, že v případě touhy po vyšších příjmech vždy nejde jen o lidskou nenasytnost. 

O podfinancovanosti české justice se obecně ví. Dokud však v naší zemi není dostatek prostředků ani na zdravotnictví nebo školství, pak se jen těžko dočkáme zlepšení v soudnictví, jež je na tom v porovnání s předchozími resorty z hlediska politicko-společenského zájmu hůře. Jako realisté tedy musíme usoudit, že toto úskalí není v současné chvíli uspokojivě řešitelné. Nicméně je třeba počítat s tím, že nízké výdělky odradí spoustu velmi kvalitních absolventů právnických fakult. Pokud takový jedinec hledá uplatnění, pak justice rozhodně nemůže např. advokacii nebo korporátu v žádném případě konkurovat. Už zde tedy můžeme nacházet první síto, v němž justice přichází o spoustu zdatných právníků. Jejím jediným štěstím je, že se stále najde dostatek kvalitních, avšak jaksi „méně ekonomicky založených“ jedinců s nadšením pro věc. Ale jelikož je třeba stavy naplnit, pak se můžeme ptát, zda není často třeba z nouze sahat i po těch jedincích méně kvalitních.

Protože je počet soudcovských míst omezený a asistenti mají různou odbornou kvalitu, pak se soudcem jistě nemůže stávat úplně každý. Už tak můžeme velmi často slýchat kritiku odbornosti soudců. Ministerstvo spravedlnosti je si toho velmi dobře vědomo. Proto se novelou zákona o soudech a soudcích snaží právě v současné době proces ustanovování soudců změnit. Ministerstvu jistě nelze upřít pozitivní snahu o větší transparentnost výběrového procesu. I ze samotné justice totiž velmi často zaznívalo, že otázky jmenování či nejmenování konkrétních uchazečů závisely plně na vůli předsedů krajských soudů. Rovněž je jistě žádoucí, aby se soudci stávali jen ti nejzdatnější jedinci. Je ovšem otázkou, nakolik se to ministerstvu návrhem zmíněné novely bude dařit. Jeho představou totiž je, že výběr těch nejlepších soudců zajistí dlouhá praxe a co nejnáročnější výběrové řízení. Proto hodlá povinnou praxi fakticky prodloužit o další rok zavedením pozice justičního kandidáta. A dále plánuje selekci zajistit nikoli jen jedním, ale hned dvěma výběrovými řízeními. Prvním na kandidáta, druhým potom na soudce. 

Jen nerad se stávám bořitelem nadějeplných idejí a entuziasmu. Přesto si však jako člověk alespoň minimálně znalý justičního prostředí dovolím vyjádřit dosti radikální skepsi. Nejsem si totiž zcela jist tím, jestli stanovování dalších náročných podmínek pro dosažení taláru na už nyní dost nesnadné cestě akorát neodradí další kvalitní uchazeče. Z jakých důvodů se totiž mají ti nejlepší vydávat na dlouhou a strastiplnou pouť temným tunelem, na jehož konci však ono pověstné světlo neuvidí, ale budou pouze doufat, že tam někde zkrátka bude? Zvláště tehdy, pokud je dostupnost jiných povolání po vykonání justiční zkoušky tak snadná (a mnohem lépe honorovaná)? A když dále zpozorují, jak jejich spolužáci (ne vždy zaručeně zdatnější než oni sami) jsou již dávno advokáty, státními zástupci, řediteli sekcí vysokých úřadů či vedoucími právních divizí velkých podniků a vesele si budují kariéru? Z jakého důvodu by měli takovou dřinu a nejistotu dobrovolně na vlastní úkor podstupovat? Nebude se jednat spíše paradoxně o další síto, jež schopné lidi odradí? Nezůstanou posléze v justici jen ti, kteří se jinde zkrátka neuplatní? 

Ministerstvo ovšem stále trvá na svém. Tvrdí, že stojí právě jen o ty, kteří náročné podmínky vydrží. Nevím, jak to chápat jinak, než že ministerstvo z nějakého důvodu upřednostňuje schopnost výdrže před odbornou kvalitou…

Já tu výdrž v dnešní vysoce nejisté době bohužel neměl, ačkoli již všechny zákonné podmínky pro jmenování splňuji. Proto jsem nakonec zamířil do advokacie. Viděl jsem kolem sebe ostatně i spoustu dalších, kteří už ji neměli. Mám dokonce osobní tip na budoucí vývoj počtu asistentů soudců v případě, pokud zmiňovaná novela v současném znění skutečně nabyde účinnosti. A zvýšení stavů to tedy rozhodně není. To spíše naopak.

Ať tak či onak, nejspíš lze souhlasit s tím, že složitější cesta může dopomoci k výběru lepších soudců. Můžeme se ovšem přít o to, jestli se z výše uvedených důvodů nebude jednat spíš jen o výběr nejlepších z nejhorších. 

Abych ovšem nepůsobil jen jako negativista bez konstruktivního protinávrhu, nabídnu ctěnému čtenáři ke zvážení následující východiska. Zaměřuji se zejména na otázku, proč je zapotřebí vymýšlet složitosti. Uvedu tedy pár následujících myšlenek:

• Nevystačili bychom si pouze s jedním centrálním transparentním výběrovým řízením na soudce, do něhož by se zkrátka mohli přihlásit všichni uchazeči splňující podmínky pro jmenování?
• Jestliže se někdo domnívá, že asistentská praxe je pro budoucí výkon funkce soudce nedostatečná, není lepší namísto jejího prodlužování a zavádění překážek prostě zlepšit kvalitativně tuto praxi?
• Má věková hranice 30 let pro jmenování soudcem smysl? Důvodem pro její existenci je údajně požadavek na dostatečné životní zkušenosti soudce. Nevzpomínám si však, kdy přesně jsem zažil, aby soudci právě svoje zkušenosti při rozhodování aplikovali. Neaplikují spíš prostě jen právo? V zemích kontinentální právní kultury je takto vysoká věková hranice navíc značně neobvyklá. Neexistuje ani žádná studie prokazující její přínosy. Odstranění tohoto předpokladu pro jmenování soudcem by rozhodně minimálně spoustu mladých a kvalitních uchazečů přestalo od kariéry v justici demotivovat.
• Jestliže spoustu absolventů odrazují od pozice asistenta soudce nízké výdělky, nemělo by ministerstvo tento neduh raději nějakým způsobem kompenzovat tak, aby přitáhlo více kvalitních uchazečů? Popř. jaký smysl má takové jedince naopak ještě více demotivovat?

Autor je advokátem v Praze, doktorandem na Právnické fakultě UK a členem spolku Pro iustitia, z. s., jenž sdružuje primárně justiční čekatele a asistenty soudců z celé ČR