Soudní dvůr vyhlásil ve čtvrtek 13. června 2019 rozsudek ve věci TopFit a Biffi (C-22/18), ve kterém vyložil články 18, 21 a 165 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) tak, že brání pravidlu soukromého sportovního spolku, podle kterého se státní příslušník členského státu EU může zúčastnit národního seniorského mistrovství jiného členského státu, ve kterém dlouhodobě pobývá, pouze mimo soutěž a nemůže se tím pádem stát národním šampionem, ledaže je toto omezení odůvodněno objektivními důvody přiměřenými sledovanému cíli. Soudní dvůr umožnil poprvé v historii sportovcům dovolávat se vůči soukromým sportovním spolkům článku 21 SFEU, který zaručuje občanům EU právo svobodně se pohyhovat a pobývat na území EU, čímž tomuto ustanovení přiznal horizontální přímý účinek. Soudní dvůr zároveň připustil ospravedlnění přímé diskriminace na základě státní příslušnosti i jinými důvody než těmi, které nabízí primární nebo sekundární právo EU.
Pan Biffi, italský státní příslušník, který od roku 2003 žije a podniká v Německu, je amatérský atlet, který se až do roku 2016 účastnil německých atletických mistrovství v kategorii seniorů na tratích od 60 do 400 metrů. Německý svaz lehké atletiky, právnická osoba soukromého práva, přijal s účinností od 17. června 2016 nové pravidlo, které účasti pana Biffiho na německém šampionátu brání: „Veškerá mistrovství jsou v zásadě otevřená pro všechny atlety, kteří mají německou státní příslušnost a platnou startovní akreditaci pro německý oddíl/tréninkovou skupinu.“ Dle dříve platného pravidla se občané EU mohli účastnit mistrovství Německa, pokud měli po dobu jednoho roku startovní akreditaci pro německý oddíl či tréninkovou skupinu, což pan Biffi splňoval. Dle nového pravidla může Německý svaz lehké atletiky připustit cizí státní příslušníky ke startu na německém atletickém mistrovství, avšak pouze "bez hodnocení" nebo "mimo soutěž".
Německý svaz lehké atletiky spolčuje atletické svazy v jednotlivých spolkových zemích, mezi které patří i Svaz lehké atletiky v Berlíně. Ten nadále spolčuje atletické kluby, mimo jiné i TopFit, jehož členem je pan Biffi. TopFit se pokusil přihlásit pana Biffiho na halové i venkovní německé atletické mistrovství v roce 2017. Německý svaz však s odkazem na dotčené nové pravidlo účast pana Biffiho vždy zamítl. TopFit i pan Biffi se u okresního soudu v Darmstadtu domáhali toho, aby pan Biffi mohl na německým mistrovstvích závodit. Německý okresní soud rozhodující spor vyjádřil pochybnosti o souladu dotčeného atletického pravidla s právem EU a položil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky týkající se výkladu článku 18 (obecný zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti), 21 (volný pohyb a pobyt občanů EU) a 165 SFEU (činnost EU v oblasti podpůrné, koordinační a doplňkové pravomoci EU v oblasti sportu).
Při přečtení odpovědi na předběžné otázky německého soudu, se kterými jsem se seznámil dříve než s odůvodněním rozsudku Soudního dvora, mě překvapilo, že Soudní dvůr vynechal z vykládané oblasti práva EU článek 49 SFEU zaručující občanům EU svobodu usazování. Důvodem mého překvapení bylo především to, že právě na svobodě usazování vystavěl svoje stanovisko generální advokát Evgenij Tančev. Ten vyšel ze skutečnosti, že pan Biffi je kromě amatérského sportovce i psychologický kouč a osobní trenér, který podniká v Německu a tím pádem využívá svobodu usazování zaručenou článkem 49 SFEU (body 48-58 stanoviska). Dotčené atletické pravidlo dle generálního advokáta omezuje svobodu usazování pana Biffiho, který je ve srovnání s německými státními příslušníky poskytujícími služby jako trenéři lehké atletiky znevýhodněn, jelikož již nemůže odkazovat na své úspěchy v národních sportovních mistrovstvích za účelem získání nových obchodních příležitostí (body 67-73 stanoviska).
Generální advokát Tančev šel při hledání možných ospravedlňujících důvodů, stejně jako později Soudní dvůr, za hranice Smluv. Generální advokát nejprve poukázal na to, že přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti lze v zásadě odůvodnit pouze odkazem na ostatní ustanovení Smluv. Dále však uvedl, že toto pravidlo nemusí nutně platit pro oblast sportu, a to s odkazem na předchozí judikaturu Soudního dvora (C‑438/00 Deutscher Handballbund, C-51/96 a C-191/97 Deliège, C-176/96 Lehtonen a Castors Braine), dle které „ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu osob nebrání právní úpravě nebo praxi, která vylučuje zahraniční hráče z některých utkání z nehospodářských důvodů souvisejících se specifickým charakterem a rámcem těchto utkání, a týkajících se tudíž sportu jako takového, jako je tomu například v případě utkání národních mužstev různých zemí“ (body 74-76).
Generální advokát dospěl k závěru, že dotčené atletické pravidlo představuje nepřiměřené omezení svobody usazování. Poukázal přitom zejména na absenci ustanovení v pravidlech Německého svazu lehké atletiky, které by zmírnilo dopad napadeného pravidla a zachovalo status quo pro občany Unie, kteří jsou v Německu usazeni a nabyli již právo soutěžit na národních mistrovstvích v lehké atletice za stejných podmínek jako němečtí státní příslušníci, jako pan Biffi (body 74-90). Přestože generální advokát odmítl horizontální přímý účinek článku 21 SFEU (podrobnosti níže), doporučil Soudnímu dvoru vyložit články 18, 21, 49 a 165 SFEU tak, že "sportovní svaz členského státu nepřípustně diskriminuje amatérské sportovce, kteří nejsou státními příslušníky tohoto členského státu, v němž pobývají, tím, že jim neumožní účast na národních mistrovstvích, nebo jim sice účast na národních mistrovstvích umožní, ale dovolí jim startovat jen mimo soutěž nebo mimo hodnocení a nedovolí jim účastnit se finálových běhů a soutěží a vyloučí je z udělování národních titulů, resp. z výsledkových listin."
Generální advokát Tančev šel při hledání možných ospravedlňujících důvodů, stejně jako později Soudní dvůr, za hranice Smluv. Generální advokát nejprve poukázal na to, že přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti lze v zásadě odůvodnit pouze odkazem na ostatní ustanovení Smluv. Dále však uvedl, že toto pravidlo nemusí nutně platit pro oblast sportu, a to s odkazem na předchozí judikaturu Soudního dvora (C‑438/00 Deutscher Handballbund, C-51/96 a C-191/97 Deliège, C-176/96 Lehtonen a Castors Braine), dle které „ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu osob nebrání právní úpravě nebo praxi, která vylučuje zahraniční hráče z některých utkání z nehospodářských důvodů souvisejících se specifickým charakterem a rámcem těchto utkání, a týkajících se tudíž sportu jako takového, jako je tomu například v případě utkání národních mužstev různých zemí“ (body 74-76).
Generální advokát dospěl k závěru, že dotčené atletické pravidlo představuje nepřiměřené omezení svobody usazování. Poukázal přitom zejména na absenci ustanovení v pravidlech Německého svazu lehké atletiky, které by zmírnilo dopad napadeného pravidla a zachovalo status quo pro občany Unie, kteří jsou v Německu usazeni a nabyli již právo soutěžit na národních mistrovstvích v lehké atletice za stejných podmínek jako němečtí státní příslušníci, jako pan Biffi (body 74-90). Přestože generální advokát odmítl horizontální přímý účinek článku 21 SFEU (podrobnosti níže), doporučil Soudnímu dvoru vyložit články 18, 21, 49 a 165 SFEU tak, že "sportovní svaz členského státu nepřípustně diskriminuje amatérské sportovce, kteří nejsou státními příslušníky tohoto členského státu, v němž pobývají, tím, že jim neumožní účast na národních mistrovstvích, nebo jim sice účast na národních mistrovstvích umožní, ale dovolí jim startovat jen mimo soutěž nebo mimo hodnocení a nedovolí jim účastnit se finálových běhů a soutěží a vyloučí je z udělování národních titulů, resp. z výsledkových listin."
Po skončení ústní části řízení se na Soudní dvůr obrátil Německý svaz lehké atletiky s žádostí o znovuotevření ústní části řízení. Jako důvod uvedl zástupce svazu zejména to, že účastníci řízení neměli možnost vyjádřit své argumenty k aplikaci článku 49 SFEU, kterým argumentoval generální advokát. Soustředili se totiž na články 18, 21 a 165 SFEU, na jejichž výklad se ptal německý soud. Soudní dvůr však tuto žádost odmítl s argumentem, že disponuje všemi poznatky nezbytnými k zodpovězení položených předběžných otázek a že o věci nemá být rozhodnuto na základě argumentace vycházející z článku 49 SFEU, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (body 22-25 rozsudku).
Jak mohl však Soudní dvůr dospět k výše uvedené odpovědi na předběžné otázky německého soudu, když článek 21 SFEU nemá dle ustálené judikatury horizontální přímý účinek, tedy nedává sportovcům právo dovolávat se ho přímo vůči soukromým sportovním spolkům? Horizontální přímý účinek článku 21 SFEU navíc ve svém stanovisku explicitně odmítl generální advokát Tančev. Ten argumentoval zejména tím, že spory dle článku 21 SFEU se týkají situací, kdy se jednotlivec dovolá svého práva vůči státu (bod 101 stanoviska), nebo případů souvisejících s dodržováním základních práv (bod 102 stanoviska). Generální advokát dále odmítl horizontální přímý účinek článku 21 SFEU s odkazem na právní jistotu (bod 103 stanoviska) a na předchozí judikaturu Soudního dvora, dle které sport spadá do působnosti unijního práva pouze tehdy, pokud představuje „hospodářskou činnost“ (bod 106 stanoviska).
Soudní dvůr však argumenty generálního advokátka odmítl a k mému překvapení poprvé v historii přiznal článku 21 SFEU horizontální přímý účinek, čímž umožnil občanům EU - amatérským sportovcům - dovolávat se jejich práva na volný pohyb a pobyt v rámci EU vůči soukromým sportovním spolkům. Soudní dvůr nejprve s odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, že přístup k volnočasovým aktivitám nabízeným v hostitelském členském státě je logickým důsledkem volného pohybu (bod 31 rozsudku). Soudní dvůr dále doplnil, že práva přiznaná občanu EU článkem 21 SFEU cílí na usnadnění postupné integrace dotyčného občana EU do společnosti hostitelského členského státu (bod 32 rozsudku) a zdůraznil značný společenský význam sportu uznaný článkem 165 SFEU (bod 33 rozsudku). Soudní dvůr na závěr uvedl, že z článků 21 a 165 SFEU vyplývá právo občana EU vytvořit si nebo konsolidovat vazby na společnost hostitelského členského státu. Na základě výše uvedených argumentů Soudní dvůr rozhodl, že "takový občan Unie, jako je D. Biffi, se může oprávněně dovolávat článků 18 a 21 SFEU v rámci provozování amatérského sportu na soutěžích ve společnosti hostitelského členského státu" (bod 35 rozsudku).
Soudní dvůr dále rozhodl, že dotčené pravidlo Německého svazu lehké atletiky představuje omezení práva občanů EU svobodně se pohybovat a pobývat na území EU zaručeného článkem 21 SFEU, jelikož činí výkon tohoto práva méně atraktivním. Soudní dvůr uvedl, že toto omezení musí být založeno na objektivních důvodech a musí být přiměřené legitimnímu cíli, který sleduje, má-li být dotčené pravidlo v souladu s právem EU. Znamená to, že opatření soukromého spolku, které přímo diskriminuje sportovce z důvodu státní příslušnosti, může být ospravedlněno i důvody, které neuvádějí Smlouvy? Lze ospravedlnit dotčené pravidlo požadavkem, aby měl mistr daného členského státu jeho státní příslušnost? Zdá se, že ano. Soudní dvůr totiž tento požadavek označil za legitimní, jelikož považuje státní příslušnost za charakteristický rys titulu národního mistra. Soudní dvůr uznal, že titul národního mistra se neuděluje na všech závodech probíhajících na vnitrostátní úrovni a tím pádem má toto ocenění omezený dopad na provozování dané sportovní disciplíny (bod 50 rozsudku).
Soudní dvůr však zopakoval, že omezení vyplývající z požadavku státní příslušnosti pro národního mistra musejí odpovídat principu přiměřenosti. Soudní dvůr v tomto kontextu odmítl oba hlavní argumenty předestřené Německým svazem lehké atletiky. Jeho zástupce tvrdil, že určení národního šampiona a dalších medailistů slouží k výběru sportovců, kteří budou reprezentovat Německo v mezinárodních soutěžích, například na mistrovství Evropy. Soudní dvůr však toto tvrzení odmítl s poukazem na to, že německý svaz ve skutečnosti vybírá německé reprezentanty pouze v elitních kategoriích, nikoliv v kategoriích seniorů, kde mohou reprezentovat Německo i státní příslušníci jiných členských států. Ze stejného důvodu Soudní dvůr odmítl i argument německého svazu, dle kterého je třeba stanovit shodná pravidla pro všechny věkové kategorie.
Soudní dvůr dále rozhodl, že dotčené pravidlo Německého svazu lehké atletiky představuje omezení práva občanů EU svobodně se pohybovat a pobývat na území EU zaručeného článkem 21 SFEU, jelikož činí výkon tohoto práva méně atraktivním. Soudní dvůr uvedl, že toto omezení musí být založeno na objektivních důvodech a musí být přiměřené legitimnímu cíli, který sleduje, má-li být dotčené pravidlo v souladu s právem EU. Znamená to, že opatření soukromého spolku, které přímo diskriminuje sportovce z důvodu státní příslušnosti, může být ospravedlněno i důvody, které neuvádějí Smlouvy? Lze ospravedlnit dotčené pravidlo požadavkem, aby měl mistr daného členského státu jeho státní příslušnost? Zdá se, že ano. Soudní dvůr totiž tento požadavek označil za legitimní, jelikož považuje státní příslušnost za charakteristický rys titulu národního mistra. Soudní dvůr uznal, že titul národního mistra se neuděluje na všech závodech probíhajících na vnitrostátní úrovni a tím pádem má toto ocenění omezený dopad na provozování dané sportovní disciplíny (bod 50 rozsudku).
Soudní dvůr však zopakoval, že omezení vyplývající z požadavku státní příslušnosti pro národního mistra musejí odpovídat principu přiměřenosti. Soudní dvůr v tomto kontextu odmítl oba hlavní argumenty předestřené Německým svazem lehké atletiky. Jeho zástupce tvrdil, že určení národního šampiona a dalších medailistů slouží k výběru sportovců, kteří budou reprezentovat Německo v mezinárodních soutěžích, například na mistrovství Evropy. Soudní dvůr však toto tvrzení odmítl s poukazem na to, že německý svaz ve skutečnosti vybírá německé reprezentanty pouze v elitních kategoriích, nikoliv v kategoriích seniorů, kde mohou reprezentovat Německo i státní příslušníci jiných členských států. Ze stejného důvodu Soudní dvůr odmítl i argument německého svazu, dle kterého je třeba stanovit shodná pravidla pro všechny věkové kategorie.
Nad rámec výše uvedeného přidal Soudní dvůr okresnímu soudu v Darmstadtu další dvě vodítka k posuzení přiměřenosti omezení, které představuje dotčené atletické pravidlo. Soudní dvůr nejrpve uvedl, že režim předběžné autorizace, ve kterém Německý svaz lehké atletiky rozhoduje o přípustnosti startu státního příslušníka jiné země bez hodnocení nebo mimo soutěž, musí být založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, a to za účelem předejití arbitrárních rozhodnutí. Soudní dvůr na závěr doplnil, že úplný zákaz účasti atletů na národních mistrovstvích z důvodu odlišné státní příslušnosti by byl v každém případě nepřiměřený.
O konkrétních osudech pana Biffiho, jeho klubu TopFit, Německého svazu lehké atletiky a jeho dotčeného pravidla bude v nejbližších měsících rozhodovat okresní soud v Darmstadtu. Soudní dvůr mu poskytl užitečnou odpověď na položené předběžné otázky, ve které naznačil sportovcům i sportovním spolkům mnohá kritéria souladu sportovních pravidel s právem EU. Podle mého názoru však význam rozsudku Soudního dvora překračuje hranice konkrétního sporu i sportu jako takového. Je-li správný můj dojem, že Soudní dvůr přiznal článku 21 SFEU horizontální přímý účinek, občané EU se mohou dovolávat svého práva na volný pohyb a pobyt nejenom vůči hostitelským členským státům, ale i vůči jiným soukromým osobám, přestože nejsou pracovníci ani podnikatelé. Má článek 21 SFEU horizontální přímý účinek jen v obdobných situacích týkajících se sportu, případně přístupu k volnočasovým aktivitám v hostitelském členském státě? Nebo jde o další vlaštovku mířící k pravému horizontálnímu přímému účinku článku 21 SFEU? Je možné ospravedlnit přímou diskriminaci i důvody neuvedenými ve Smlouvě? Je to možné pouze v oblasti sportu a jemu podobných oblastech, nebo lze obdobnou argumentaci využít i v širším měřítku?
---
Jsem interním doktorandem a asistentem na katedře evropského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a právníkem Českého olympijského výboru. Tento článek však představuje můj osobní pohled na rozsudek Soudního dvora, který žádným způsobem nevyjadřuje postoj a nezavazuje žádnou z výše uvedených institucí. Děkuji Tereze Kunertové za cenné připomínky. Za veškeré nedostatky textu však odpovídám výlučně já.
Žádné komentáře:
Okomentovat