Koncem minulého roku vyšla zpráva organizace ProFem, jejímž jedním z cílů bylo popsat „jakými úvahami se české soudy řídí při rozhodování v případech znásilnění“. Na základě této analýzy její autorka Veronika Ježková činí doporučení pro zpřísnění trestních sazeb. Tato zpráva i doporučení v nich obsažená ale mají několik základních nedostatků.
Tím hlavním je, že ignoruje jednu ze základních zásad ukládání trestů - individualizaci trestu k okolnostem případu a osobě. Pokud autorka dochází k závěru, že každému pachateli znásilnění by měl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, tak právě takový závěr jde proti principu individualizace. Každý případ je do určité míry jedinečný. Závěr, že za každý trestný čin by měl být poslán pachatel sedět natvrdo (byť připustíme možnost málo častých výjimek), je možné učinit jen u těch nejhorších a společensky extrémně škodlivých jednání, jako je promyšlená vražda. Jakkoli je znásilnění hrozným a odpudivým trestným činem, závažnosti vraždy nedosahuje. Vražda končí lidský život jednou pro vždy (očima sekulárního právního řádu); nic horšího se člověku stát nemůže. Návrh Profem by přitom posunul trestní sazby za znásilnění natolik, že by se v některých případech blížili právě sazbám za vraždu. U naprosté většiny trestných činů by soud měl mít možnost v odůvodněných případů neuložit nepodmíněný trest odnětí svobody; i tak je naplněna možnost individualizace.
Pojďme se ale hlouběji zabývat touto analýzou. Jejím cílem bylo popsat, proč soudy ukládají určité tresty za znásilnění. To ale zpráva bohužel nečiní. Konkrétně rozebírá pouze dvě odůvodnění z padesáti, aniž by tvrdila, že zrovna tyto dva případy reprezentují i ostatní; média se na tyto případy vrhla a s gustem je reportovala. V podání zprávy ale nemůžeme říct nic jiného, že se jedná o anekdotální případy, které nemohou mít vypovídací hodnotu. V prvním byl při uložení trestu využitý institut mimořádného snížení trestu – a jedná se tak o výjimečný případ. V druhém soudce výslovně zmínil, že preferoval výchovný účel trestu vzhledem k dalším okolnostem před přiměřeností k jednání; otázkou tak není sazba, ale volba účelu trestu. Pokud tedy autorka zmiňuje, že poukazuje na „nesystematičnost, s jakou ukládají tresty za sexuálně motivovanou trestnou činnost“, tak to nečiní. Ve zprávě Profemu se totiž analýza systematičnosti ukládání trestů za znásilnění vůbec nenachází. Je to škoda, protože na jiném místě zpráva velmi systematicky popisuje, jak dochází k znásilnění.
Popisování uložených trestů na konkrétních případech je přitom zásadní pro jakoukoli debatu o stavu ukládání trestů. Kriminologické výzkumy nám totiž ukazují, že pokud neznáme podrobnosti jednotlivých případů, tak jsme přísnější, než pokud je známe. Důležitou částí zprávy, kterou přitom převzala takřka všechna média, jsou statistické údaje o ukládání trestů a o tom, že se ukládá málo nepodmíněných trestů odnětí svobody. Z toho autorka vyvozuje, že uložené tresty jsou příliš mírné. Tento její výrok je pak přinejmenším předčasný. Ve chvíli, kdy o případech, kdy byly tresty odnětí svobody podmíněné odložené, nevíme nic či velmi málo (jako v tomto případě), nemůžeme tvrdit, zda rozhodnutí soudce bylo správné či nikoli. Autorka tedy měla popsat okolnosti a důvody, které vedly soud k uložení podmíněného trestu odnětí svobody; teprve poté by bylo možné diskutovat o tom, zda byly takto uložené tresty příliš mírné či ne. Není možné vycházet z obrázku anonymního pachatele znásilnění; podobně není správné mluvit o anonymních muslimech, sluníčkářích nebo voličích Trumpa; setkání s nimi nám může ukázat, že to není tak černobílé, jak se nám může zdát.
Autorka ve zprávě dále dochází k závěru, že by za znásilnění nemělo být možné uložit podmíněný trest odnětí svobody – proto navrhuje zvýšení trestních sazeb. Tento její návrh je ale teoreticky i prakticky nevhodný. Tuto kritiku rozeberu z několika hledisek: Proporcionality, efektivity a teoretického zasazení do systému ukládání trestů.
Otázka proporcionality již byla zmíněna. Podle návrhu autorky by byl trest za znásilnění dítěte mladší 15 let či vězně 10 až 15 roků. Za vraždu (úmyslné usmrcení) dospělého přitom trestní zákoník stanoví velmi podobný trest: 10 až 18 roků. Pokud by si tak vězeň na spoluvězni vynutil orální sex, měl by být odsouzen k velmi podobnému trestu, jako kdyby ho zabil. Stejně tak pokud by pachatel namíchal dítěti do pití drogu, která by dítě přivedla do stavu bezbrannosti, a vykonal na něm sexuální styk, tak by měl být odsouzen k podobnému trestu, jako kdyby zabil rodiče tohoto dítěte. To ale není správné. Ano, znásilnění může člověka poznamenat po zbytek jeho života; ano, často se dopady znásilnění na oběti podceňují a znevažují. Jsem ale hluboce přesvědčený, že vražda - úmyslné zbavení života druhé osoby - je kvalitativně odlišné. Sazba toto má zohledňovat a dnes to zohledňuje, když pro zmiňované jednání stanovuje sazbu od pěti do dvanácti let. A mimochodem, správným řešením není zvýšit trestní sazbu za vraždu. Osobně se domnívám, že i dnešní sazba za znásilnění je v některých případech až příliš přísná. Osm let za znásilnění ve formě dvojího orálního sexu ve vězení (tento trest byl nedávno uložen v Hradci Králové) mi přijde příliš přísné.
Pojďme k efektivitě. Představa, že zvýšení trestních sazeb povede k větší ochraně dětí, není založena na empirických kriminologických výzkumech. Ty naznačují, že zvýšení trestních sazeb vede nejspíše pouze k mírnému poklesu kriminality; výrazně větší roli hraje povědomí pachatele, že bude odhalen, a to, jak rychle bude potrestán. Tvrzení autorky, že český přístup, označený autorkou jako absurdně tolerantní přístup, jde minimálně proti dikci Úmluvy o ochraně práv dítěte, dle které se Česká republika zavázala chránit dítě před všemi formami sexuálního zneužívání, tak není podložené. Pokud chceme dítě chránit trestněprávně, tak toho potřebujeme dosáhnout zlepšováním postupů orgánů činných v trestním řízení, ale ne zvyšováním trestních sazeb.
Návrhy autorky jsou nakonec nesystematické i z hlediska teorie ukládání trestů. Chce-li autorka dosáhnout toho, že by měl být ukládán jiný druh trestu, pak to může řešit i jinými prostředky než zvýšením sazby. Snažit se iniciovat změnu ukládání jiného druhu trestu zvýšením sazby není vhodné. Zvýšením sazby totiž dojde nejen k ukládání více nepodmíněných trestů odnětí svobody, ale i k zvýšení délky trestů ukládaných za znásilnění! Této problematice se daná zpráva takřka vůbec nevěnuje, byť by to mělo nejspíše zbytečně přísný dopad na životy pachatelů. Autorka pouze zmiňuje, kolik trestů bylo uloženo v kategoriích 1-5 a 5-15 let. To je ale naprosto nedostatečné pro zamyšlení se nad tím, zda délka trestu odnětí svobody již dnes nemůže být dostatečně přísná i pro stávající případy. Pokud je, tak bychom po zvýšení sazby pachatelům znásilnění udělovali nespravedlivé tresty.
Přitom již dnes je Česká republika jedna z evropských zemí, které mají nejvyšší počet vězňů. A z analýzy prof. Dunkela zveřejněné před několika měsíci v European Journal of Criminology plyne, že Česká republika posílá vězně průměrně do vězení na daleko delší dobu než Německo či Švédsko - byť jich do vězení posílá méně. Pokud by tedy autorka chtěla nutně jít cestou vězení a inspirací na západě, tak by třeba mohla zvolit jinou cestu: Snížit sazby za znásilnění, ale přitom zpřísnit podmínky, kdy je možné uložit alternativní trest za znásilnění.
Při čtení analýzy si je třeba dávat pozor i na zahraniční inspirace, které autorka rozebírá. Největší pozornost je věnována Francii, zpráva konkrétně popisuje, že za znásilnění „je stanoven 15letý trest odnětí svobody“. To ale není pravda; Francie takto fixně stanovený trest nemá! Patnáctiletý trest, který je představen jako fixní, je totiž trestem maximálním. Francouzský systém ukládání trestů je striktně postaven na principu individualizace a naopak nemá minimální sazby. Francie by tak nikdy nepřijal tak ohraničené sazby, které ProFem navrhuje v části „Doporučení“; paradoxně se tak zpráva inspiruje zemí, která by návrhy zprávy šmahem odmítla.
Kritika zprávy by z hlediska vědeckých standardů mohla jít i dále: Ať již z hlediska netransparentního výběru vzorku, nevhodné práce se statistikou, nezmínění, jak byly vybrány země pro srovnání, či citování špatných ustanovení zahraničních zákoníků. To se nicméně dá odpustit zprávě, která není primárně vědeckou prací. Ostatní zmíněné nedostatky jsou ale tak velké, že by se neměla stát podkladem pro další diskuzi; jak se jí bohužel stala.
Plně souhlasím s autorkou že problematiku znásilnění a jeho trestání je třeba řešit a ptát se, zda je současná úprava nastavená správně a zda jsou reálně ukládané tresty spravedlivé. To ale potřebujem provést na základě jinak provedené analýzy: Rozebrat za které konkrétní případy (zobecněné do určitých podskupin) jsou ukládané které tresty; nenavrhovat změny, které mohou vést k zbytečnému utrpení a které nejsou v souladu s dlouho budovanou filozofií ukládání trestů. Osobně bych přidal, že v dnešní době poklesu kriminality a prosperity bychom se měli ptát, zda některé sazby nesnižovat než zvyšovat; domnívám se, že dnes jsou trestní sazby příliš přísné. Pro jakékoli zvýšení trestních sazeb potřebujeme řádný teoretický i empirický základ, protože plánujeme lidem odnímat to nejcennější: svobodu. Tato analýza takový základ neposkytuje. Představuje mnohé jiné zajímavé a podnětné myšlenky; hlavní návrh na zvýšení sankcí je ale nepodložený a nejspíše nevhodný.
Pojďme se ale hlouběji zabývat touto analýzou. Jejím cílem bylo popsat, proč soudy ukládají určité tresty za znásilnění. To ale zpráva bohužel nečiní. Konkrétně rozebírá pouze dvě odůvodnění z padesáti, aniž by tvrdila, že zrovna tyto dva případy reprezentují i ostatní; média se na tyto případy vrhla a s gustem je reportovala. V podání zprávy ale nemůžeme říct nic jiného, že se jedná o anekdotální případy, které nemohou mít vypovídací hodnotu. V prvním byl při uložení trestu využitý institut mimořádného snížení trestu – a jedná se tak o výjimečný případ. V druhém soudce výslovně zmínil, že preferoval výchovný účel trestu vzhledem k dalším okolnostem před přiměřeností k jednání; otázkou tak není sazba, ale volba účelu trestu. Pokud tedy autorka zmiňuje, že poukazuje na „nesystematičnost, s jakou ukládají tresty za sexuálně motivovanou trestnou činnost“, tak to nečiní. Ve zprávě Profemu se totiž analýza systematičnosti ukládání trestů za znásilnění vůbec nenachází. Je to škoda, protože na jiném místě zpráva velmi systematicky popisuje, jak dochází k znásilnění.
Popisování uložených trestů na konkrétních případech je přitom zásadní pro jakoukoli debatu o stavu ukládání trestů. Kriminologické výzkumy nám totiž ukazují, že pokud neznáme podrobnosti jednotlivých případů, tak jsme přísnější, než pokud je známe. Důležitou částí zprávy, kterou přitom převzala takřka všechna média, jsou statistické údaje o ukládání trestů a o tom, že se ukládá málo nepodmíněných trestů odnětí svobody. Z toho autorka vyvozuje, že uložené tresty jsou příliš mírné. Tento její výrok je pak přinejmenším předčasný. Ve chvíli, kdy o případech, kdy byly tresty odnětí svobody podmíněné odložené, nevíme nic či velmi málo (jako v tomto případě), nemůžeme tvrdit, zda rozhodnutí soudce bylo správné či nikoli. Autorka tedy měla popsat okolnosti a důvody, které vedly soud k uložení podmíněného trestu odnětí svobody; teprve poté by bylo možné diskutovat o tom, zda byly takto uložené tresty příliš mírné či ne. Není možné vycházet z obrázku anonymního pachatele znásilnění; podobně není správné mluvit o anonymních muslimech, sluníčkářích nebo voličích Trumpa; setkání s nimi nám může ukázat, že to není tak černobílé, jak se nám může zdát.
Autorka ve zprávě dále dochází k závěru, že by za znásilnění nemělo být možné uložit podmíněný trest odnětí svobody – proto navrhuje zvýšení trestních sazeb. Tento její návrh je ale teoreticky i prakticky nevhodný. Tuto kritiku rozeberu z několika hledisek: Proporcionality, efektivity a teoretického zasazení do systému ukládání trestů.
Otázka proporcionality již byla zmíněna. Podle návrhu autorky by byl trest za znásilnění dítěte mladší 15 let či vězně 10 až 15 roků. Za vraždu (úmyslné usmrcení) dospělého přitom trestní zákoník stanoví velmi podobný trest: 10 až 18 roků. Pokud by si tak vězeň na spoluvězni vynutil orální sex, měl by být odsouzen k velmi podobnému trestu, jako kdyby ho zabil. Stejně tak pokud by pachatel namíchal dítěti do pití drogu, která by dítě přivedla do stavu bezbrannosti, a vykonal na něm sexuální styk, tak by měl být odsouzen k podobnému trestu, jako kdyby zabil rodiče tohoto dítěte. To ale není správné. Ano, znásilnění může člověka poznamenat po zbytek jeho života; ano, často se dopady znásilnění na oběti podceňují a znevažují. Jsem ale hluboce přesvědčený, že vražda - úmyslné zbavení života druhé osoby - je kvalitativně odlišné. Sazba toto má zohledňovat a dnes to zohledňuje, když pro zmiňované jednání stanovuje sazbu od pěti do dvanácti let. A mimochodem, správným řešením není zvýšit trestní sazbu za vraždu. Osobně se domnívám, že i dnešní sazba za znásilnění je v některých případech až příliš přísná. Osm let za znásilnění ve formě dvojího orálního sexu ve vězení (tento trest byl nedávno uložen v Hradci Králové) mi přijde příliš přísné.
Pojďme k efektivitě. Představa, že zvýšení trestních sazeb povede k větší ochraně dětí, není založena na empirických kriminologických výzkumech. Ty naznačují, že zvýšení trestních sazeb vede nejspíše pouze k mírnému poklesu kriminality; výrazně větší roli hraje povědomí pachatele, že bude odhalen, a to, jak rychle bude potrestán. Tvrzení autorky, že český přístup, označený autorkou jako absurdně tolerantní přístup, jde minimálně proti dikci Úmluvy o ochraně práv dítěte, dle které se Česká republika zavázala chránit dítě před všemi formami sexuálního zneužívání, tak není podložené. Pokud chceme dítě chránit trestněprávně, tak toho potřebujeme dosáhnout zlepšováním postupů orgánů činných v trestním řízení, ale ne zvyšováním trestních sazeb.
Návrhy autorky jsou nakonec nesystematické i z hlediska teorie ukládání trestů. Chce-li autorka dosáhnout toho, že by měl být ukládán jiný druh trestu, pak to může řešit i jinými prostředky než zvýšením sazby. Snažit se iniciovat změnu ukládání jiného druhu trestu zvýšením sazby není vhodné. Zvýšením sazby totiž dojde nejen k ukládání více nepodmíněných trestů odnětí svobody, ale i k zvýšení délky trestů ukládaných za znásilnění! Této problematice se daná zpráva takřka vůbec nevěnuje, byť by to mělo nejspíše zbytečně přísný dopad na životy pachatelů. Autorka pouze zmiňuje, kolik trestů bylo uloženo v kategoriích 1-5 a 5-15 let. To je ale naprosto nedostatečné pro zamyšlení se nad tím, zda délka trestu odnětí svobody již dnes nemůže být dostatečně přísná i pro stávající případy. Pokud je, tak bychom po zvýšení sazby pachatelům znásilnění udělovali nespravedlivé tresty.
Přitom již dnes je Česká republika jedna z evropských zemí, které mají nejvyšší počet vězňů. A z analýzy prof. Dunkela zveřejněné před několika měsíci v European Journal of Criminology plyne, že Česká republika posílá vězně průměrně do vězení na daleko delší dobu než Německo či Švédsko - byť jich do vězení posílá méně. Pokud by tedy autorka chtěla nutně jít cestou vězení a inspirací na západě, tak by třeba mohla zvolit jinou cestu: Snížit sazby za znásilnění, ale přitom zpřísnit podmínky, kdy je možné uložit alternativní trest za znásilnění.
Při čtení analýzy si je třeba dávat pozor i na zahraniční inspirace, které autorka rozebírá. Největší pozornost je věnována Francii, zpráva konkrétně popisuje, že za znásilnění „je stanoven 15letý trest odnětí svobody“. To ale není pravda; Francie takto fixně stanovený trest nemá! Patnáctiletý trest, který je představen jako fixní, je totiž trestem maximálním. Francouzský systém ukládání trestů je striktně postaven na principu individualizace a naopak nemá minimální sazby. Francie by tak nikdy nepřijal tak ohraničené sazby, které ProFem navrhuje v části „Doporučení“; paradoxně se tak zpráva inspiruje zemí, která by návrhy zprávy šmahem odmítla.
Kritika zprávy by z hlediska vědeckých standardů mohla jít i dále: Ať již z hlediska netransparentního výběru vzorku, nevhodné práce se statistikou, nezmínění, jak byly vybrány země pro srovnání, či citování špatných ustanovení zahraničních zákoníků. To se nicméně dá odpustit zprávě, která není primárně vědeckou prací. Ostatní zmíněné nedostatky jsou ale tak velké, že by se neměla stát podkladem pro další diskuzi; jak se jí bohužel stala.
Plně souhlasím s autorkou že problematiku znásilnění a jeho trestání je třeba řešit a ptát se, zda je současná úprava nastavená správně a zda jsou reálně ukládané tresty spravedlivé. To ale potřebujem provést na základě jinak provedené analýzy: Rozebrat za které konkrétní případy (zobecněné do určitých podskupin) jsou ukládané které tresty; nenavrhovat změny, které mohou vést k zbytečnému utrpení a které nejsou v souladu s dlouho budovanou filozofií ukládání trestů. Osobně bych přidal, že v dnešní době poklesu kriminality a prosperity bychom se měli ptát, zda některé sazby nesnižovat než zvyšovat; domnívám se, že dnes jsou trestní sazby příliš přísné. Pro jakékoli zvýšení trestních sazeb potřebujeme řádný teoretický i empirický základ, protože plánujeme lidem odnímat to nejcennější: svobodu. Tato analýza takový základ neposkytuje. Představuje mnohé jiné zajímavé a podnětné myšlenky; hlavní návrh na zvýšení sankcí je ale nepodložený a nejspíše nevhodný.
(za poznámky k textu děkuji Zuzaně Andreska)
Kdyby ty rozsudky skutečně analyzovaly, tak bych byl šťastný! Ve zmiňované analýze ale nenajdete kategorizované důvody uložení určitých trestů ani odůvodnění. Jsou tam jen dva příklady, které vypadají vcelku extrémně.
OdpovědětVymazatTa analýza krásně analyzuje případy znásilnění do kategorií; kritizuji je za to, že toto neudělali s ukládáním trestů, a proto není vhodné o jejich závěrech a z nich vyplývajících doporučení cokoli vyvozovat.
Jinak hodnotové a empirické články se vždy budou lišit a ty hodnotové (pokud s nimi souhlasíme), v nás budou vždy více rezonovat a budou nám blíž... Holt tvrdá data nejsou sexy.
To je zajímavé. Přesně to, co kritizujete, mi vadí na té analýze. Že nepracuje s lidskými příběhy, lidským jednáním a s odůvodněním rozsudků, ale s daty.
OdpovědětVymazatData nám mohou odpovědět pouze na určité otázky. Pokud se ptáme, zda je znásilnění trestáno mírněji než jiné trestné činy s podobnou sazbou, tak k tomu nám data mohou posloužit. Řeknou nám, že těžké ublížení na zdraví je trestáno mírněji než znásilnění, byť jsou sazby velmi podobné. To právě ukazuje na to, že byť mnozí lidé mají mnohé hrozné názory, které vypočítáváte, tak trestání znásilnění není mírnější než trestání trestných činů se stejnou sazbou. K tomu se tento matematický přístup zkrátka hodí.
Kdyby byla rozebíraná analýza udělána řádně, tak bychom mohli skutečně zjistit, zda platí Vaše teze, že trestání jsou přísněji pachatele stereotypního znásilnění. To se neodvážím tvrdit bez empirického podkladu.
V mém textu nenajdete tvrzení, kdy přesouvám odpovědnost na oběť. S mnohými Vašimi tezemi souhlasím, ale mám dojem, že se nevztahují k tomuto článku.