Můžete si myslet, že bělostné stránky Jiného práva znovu skvrním bulvárními šprochy; i by tomu tak mohlo být, nejednalo-li by se o věc závažnou, jakou je vzdělávání křehkých duší dospívajících. Rozsudek High Court of Justice ve věci Faiz Siddiqui proti Chancellor, Masters & Scholars of the University of Oxford ze 7. února 2018 se může jevit jako anekdota o líném studentovi, jenž chce ze zhrzenosti životem vinit nedbalou přípravu v lůně své alma mater na zkoušky před 17 lety. Při bližším pohledu se ale jedná o příběh, který podtrhuje důležitost vzdělávání jako služby, která by měla být poskytována s odbornou péči, protože její dopad na utváření lidských osudů je nedozírný. Standardy kvality výuky by proto měly podléhat přísné kontrole a s jejich porušením má být spojena odpovědnost jak osobní, tak institucionální.
Odškodné absolvent Faiz Siddiqui nárokoval na základě dvou v zásadě nezávislých tvrzení. Za prvé, univerzita jej v rámci jednoho specializovaného předmětu nezvládla připravit na zkoušku, jejíž relativně nepěkná známka se projevila ve výsledném hodnocení. Za druhé, pedagogičtí pracovníci nedostatečně komunikovali informace o špatném zdravotním stavu studenta odpovědným univerzitním orgánům. Oba tvrzené nedostatky (tento post se však zabývá dále jen prvou argumentační linií) měly vyústit ve fakt, že Faiz nedosáhl na nejvyšší stupeň hodnocení celkových zkoušek (first class degree) ale pouze na stupeň druhý nejvyšší (upper second class); to se dále mělo podepsat na neúspěšnosti přihlášek na prestižní právnické fakulty (Harvard, Yale, Columbia) a celkově vyústit v řadu pracovních neúspěchů (postupně Faize vyhodili mimo jiné z advokátních kanceláří Clifford Chance a CMS Cameron McKenna). Summa summarum, jeden milion liber.
K faktům samotným – suboptimální kvalita výuky v jediném specifickém předmětu (dějiny Indie v letech 1916-1934) se měla podle žaloby promítnout do nestandardně nízkých známek skupiny 16 studentů, zejména tedy žalobce, ve velmi zvláštním formátu písemné zkoušky, tzv. gobbets paper (pro definici slova gobbet musel soudce Foskett sáhnout až do druhého dějství Shakespearova Jindřicha VI). V gobbet písemkách mají studenti za úkol krátce okomentovat a do historického kontextu zasadit výstřižky dobových textů (např. útržek z dopisu J. Nehru Mahátma Ghándímu), což samozřejmě studenti nezvládnou bez dobrého přehledu primárních zdrojů.
Faiz spolu s několika dalšími studenty jsou přesvědčení, že toho konkrétního akademického léta páně (1999-2000) oxfordská univerzita nezvládla zabezpečit výuku tak, aby ve zkoušce obstáli. Předepsané četbě se učitelé na hodinách takřka nevěnovali (probráno bylo prý méně než 10% z na zkoušky předepsané primární literatury čítající cca 2000 stran), atmosféra v seminářích byla nekvalitní a "dynamika" studentské skupiny nefungovala dobře.
Při soudním projednávání vyšlo najevo, že to nejsou pouhé spekulace. Pedagogický sbor byl v daném období výrazně poddimenzován (čtyři ze sedmi učitelů byli na sabbaticalu a fakulta se zástup neobtěžovala zajistit) a profesorka garantující daný předmět se, v soudním jednání coby svědek, nechala slyšet, že její pracovní zatížení bylo intolerable, výuku převzala pod nátlakem fakulty a po této zkušenosti by prý "už do toho nešla". Univerzita se bránila nejrůznějšími argumenty, jedním z těch veselých bylo tvrzení, že předmět se studentům musel líbit, protože na konci roku učitelům projevovali spokojenost v podobě darovaných lahví šampaňského.
Navzdory určitým pochybnostem o kvalitě výuky ale soudce odmítl, že by došlo v daném předmětu ke "strukturálním nedostatkům" ve výuce a tím k porušení právního standardu dostatečné smluvní péče. Soudce Foskett navíc v dokazování shledal, že kauzální nexus mezi případným porušením povinností fakulty a výslednými známkami nebyl příliš zřejmý, zejména když vyšlo najevo, že na povinnou četbu studenti vesměs rezignovali (nastudovali si na seminář v průměru 400 až 500 stran z určených jednoho tisíc), a Faiz samotný byl na svou nedisciplinovanost opakovaně upozorňován. Nakonec ani ty známky z gobbet testu se tolik nevymykaly statistikám úspěšnosti v jiných předmětech. Soudce poznamenal, že "kvalita výuky je sice částí toho, co se odráží ve výsledcích zkoušek, nicméně skutečně pouze jednou částí." V dokazování pak také vyšlo, že svůj podíl na horší známce mohl mít spíš Faizův zdravotní stav (který zřejmě nebyl zcela vykonstruovaný). Celkově doporučuji si rozsudek v těchto pasážích přečíst (cca odstavce 69 až 120); dobrá sonda do hlubin studentské, ale i učitelské duše.
V závěru rozhodnutí byl k Faizovi soudce Foskett poměrně přísný. Ze stolu smetl jeho argument, že špatné známky poškodily jeho přihlášky na americké právní fakulty: "žalobce byl zkrátka jedním z 6450 uchazečů, kteří se [na Harvard] nedostali. To jednoduše znamená, že 550 uchazečů mělo lepší credentials, než uchazeči zbývající, včetně žalobce. Není to vůbec o známkách." Mezi řádky rozsudku prosvítá, že soudce shlíží na žalobce jako člověka, který se celý dospělý život poněkud vymlouvá na své zdravotní problémy, a to již in statu pupillari (kdy ze zdravotních důvodů opakovaně usiloval o přehodnocení výsledků zkoušek), i potom v zaměstnáních, ze kterých ho pro neschopnost postupně propustili vždy po velmi krátkém období (Faiz se s některými neúspěšně soudil). Soudce také obiter poznamenává, že vystupování Faize v roli svědka své vlastní kauzy bylo značně účelové; svůj život se snažil prezentovat pouze "v tom nejlepším světle, zatímco realita byla nepochybně jiná."
Nuž – poučení? Se učit se učit se učit…Faiz je zjevně velmi talentovaný člověk, který dojel na nízkou osobní disciplínu a nyní u soudu také na nedostatek určité integrity a kousku cti. Ale jak se na anglického soudce sluší, nakonec přeci jen vyjádřil optimismus ve Faizův život příští:
Navzdory určitým pochybnostem o kvalitě výuky ale soudce odmítl, že by došlo v daném předmětu ke "strukturálním nedostatkům" ve výuce a tím k porušení právního standardu dostatečné smluvní péče. Soudce Foskett navíc v dokazování shledal, že kauzální nexus mezi případným porušením povinností fakulty a výslednými známkami nebyl příliš zřejmý, zejména když vyšlo najevo, že na povinnou četbu studenti vesměs rezignovali (nastudovali si na seminář v průměru 400 až 500 stran z určených jednoho tisíc), a Faiz samotný byl na svou nedisciplinovanost opakovaně upozorňován. Nakonec ani ty známky z gobbet testu se tolik nevymykaly statistikám úspěšnosti v jiných předmětech. Soudce poznamenal, že "kvalita výuky je sice částí toho, co se odráží ve výsledcích zkoušek, nicméně skutečně pouze jednou částí." V dokazování pak také vyšlo, že svůj podíl na horší známce mohl mít spíš Faizův zdravotní stav (který zřejmě nebyl zcela vykonstruovaný). Celkově doporučuji si rozsudek v těchto pasážích přečíst (cca odstavce 69 až 120); dobrá sonda do hlubin studentské, ale i učitelské duše.
V závěru rozhodnutí byl k Faizovi soudce Foskett poměrně přísný. Ze stolu smetl jeho argument, že špatné známky poškodily jeho přihlášky na americké právní fakulty: "žalobce byl zkrátka jedním z 6450 uchazečů, kteří se [na Harvard] nedostali. To jednoduše znamená, že 550 uchazečů mělo lepší credentials, než uchazeči zbývající, včetně žalobce. Není to vůbec o známkách." Mezi řádky rozsudku prosvítá, že soudce shlíží na žalobce jako člověka, který se celý dospělý život poněkud vymlouvá na své zdravotní problémy, a to již in statu pupillari (kdy ze zdravotních důvodů opakovaně usiloval o přehodnocení výsledků zkoušek), i potom v zaměstnáních, ze kterých ho pro neschopnost postupně propustili vždy po velmi krátkém období (Faiz se s některými neúspěšně soudil). Soudce také obiter poznamenává, že vystupování Faize v roli svědka své vlastní kauzy bylo značně účelové; svůj život se snažil prezentovat pouze "v tom nejlepším světle, zatímco realita byla nepochybně jiná."
Nuž – poučení? Se učit se učit se učit…Faiz je zjevně velmi talentovaný člověk, který dojel na nízkou osobní disciplínu a nyní u soudu také na nedostatek určité integrity a kousku cti. Ale jak se na anglického soudce sluší, nakonec přeci jen vyjádřil optimismus ve Faizův život příští:
"bohužel, v uplynulých čtyřech letech dal [Faiz] do tohoto soudního řízení úplně všechno; ve víře, že bude řešením jeho problémů. Když se teď ukázalo, že soudní pře takové řešení nepřinese, nezbývá než doufat, že bude schopen se zkoncentrovat, na chvíli možná slevit ze svých ambicí a začít používat svou nepochybně bystrou hlavu k vytvoření pro sebe nějaké smysluplné budoucnosti."
Žádné komentáře:
Okomentovat