V zimním čísle Bulletinu Centra pro lidská práva vyšel exkluzivní rozhovor s profesorem Jiřím Malenovským, soudcem Soudního dvora EU a předním odborníkem v oblastech mezinárodního a evropského práva. Mluví o začátku své profesní kariéry, o své práci v Lucemburku i o plánech do budoucna a také srovnává práci soudce Ústavního soudu ČR a Soudního dvora EU. Jinak v Bulletinu vyšel i již tradičně text Veroniky Bílkové z prosincového zasedání Benátské komise, které se věnovalo mimo jiné mimořádným opatřením zaváděným Tureckem po letním neúspěšném pokusu o převrat.
Rozhovor vedl Jan Lhotský.
Co se týká srovnání soudcování na Ústavním soudu ČR a na Soudním dvoru EU, v čem se tyto dvě činnosti významně liší?
Na Ústavním soudu jsem jako soudce zpravodaj musel vyřídit více než dvacet případů měsíčně, zatímco u Soudního dvora EU takto zpracovávám obdobné množství za celý rok. Roční nápad k Ústavnímu soudu v současné době představuje cca 4000 podání. Nápad k Soudnímu dvoru činí přibližně 800 za rok. Z kvantitativního hlediska jsou tedy podmínky obou soudních misí dramaticky odlišné.
Rozdíl je i v kvalitě rozhodování. Zjednodušeně řečeno, z oněch dvaceti případů za měsíc u Ústav- ního soudu se devatenáct odmítalo usnesením jako zjevně neopodstatněné. Stížnosti byly posuzovány podle určitého formálního „mustru“ a z hlediska svého obsahu spíše povrchně. Na Soudním dvoře je tomu jinak. Ze svých zhruba 25 případů soudce zpravodaje za rok vyhotovím dvě tři odmítavá usnesení. Ve zbytku se jedná o návrhy rozsudků ve věci samé.
Konečně, různý je i předmět rozhodování. Hlavní agendou Soudního dvora je rozhodování o předběžných otázkách, tedy hlavně o výkladu práva. Naopak agenda ústavních stížností není primárně rozhodováním o výkladu, ale o ústavních právech určitých osob. Jinými slovy, rozhodování o ústavních stížnostech je „konkrétní“, kdežto rozhodování o předběžných otázkách mnohem více „abstraktní“. Tento rozdíl určitě ale není absolutní.
Žádné komentáře:
Okomentovat