Hidžáby na střední zdravotnické škole: o náboženské svobodě bez náboženské svobody

České republice se dlouhou dobu vyhýbaly soudní spory o náboženské symboly nově příchozích ve veřejném prostoru. Toto téma sice bylo předmětem vášnivých diskusí všelikého charakteru, ale před soud se dostalo až v roce 2016 v případu nošení hidžábu muslimskou studentkou Ahmednuur Ayan Jamaal na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze. Obě strany přistoupily k řízení s vědomím, že výsledek může mít charakter precedentu. Nepřekvapí proto, že se na podporu své pozice snaží dovolávat jak lidskoprávní judikatury a evropského práva, tak formalistní interpretace českých norem a populistických hesel. Zatím jsme se dočkali pouze nepravomocného prvoinstančního rozhodnutí, ve kterém se soud otázkám náboženské svobody a diskriminace vyhnul. Jak se mu to podařilo?

Stručná chronologie

Žalobkyně pochází ze Somálska, odkud utekla, neboť ji příbuzní chtěli provdat za muže z ozbrojených milic Al Shabab a jako svobodné matce jí hrozil trest smrti ukamenováním. Česká republika jí 13. prosince 2011 udělila azyl. Absolvovala kurz základního vzdělání a v létě 2013 se rozhodla studovat na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze. Zúčastnila se dvou setkání s vedením školy, při kterých bylo předmětem rozhovoru i nošení muslimského šátku na praxích ve zdravotnických zařízeních. Studia zanechala na vlastní  žádost hned první školní den pro incident, který je předmětem řízení: na základě vyvolání rozhlasem se dostavila do ředitelny, kde jí dle verze školy ředitelka vytkla, že nepředložila průkaz o pobytu; dle verze žalobkyně ji ředitelka vyzvala k sundání šátku. Dle žalobkyně jí pak ředitelka předložila formulář "Sdělení o zanechání vzdělávání", zatímco dle verze školy si tento formulář někde opatřila sama žalobkyně a následně ho částečně vyplněný donesla na vedení školy.
Incidentem se z podnětu žalobkyně zabývala česká školní inspekce a veřejná ochránkyně práv. Školní inspekce nejprve shledala stížnost žalobkyně částečně důvodnou a na základě stanoviska veřejné ochránkyně pak plně důvodnou. Veřejná ochránkyně ve své zprávě o šetření ze dne 2. července 2014 dospěla k závěru, že se škola dopustila nepřímé diskriminace.
Žalobkyně se na školu obrátila dne 30. dubna 2015 se žádostí o omluvu a náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že se jí nedostalo žádné odpovědi, podala dne 1. února 2016 žalobu, kterou se domáhala omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 60.000,- Kč (žaloba je vedena Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 61/2016). Obvodní soud věc z části projednal s vyloučením veřejnosti, neboť podporovatelé ředitelky zdravotnické školy hrubě narušovali jednání soudu (ač se ve svých projevech často dovolávali dodržování místních pravidel příchozími). Dne 27. ledna 2017 pak soud vynesl rozsudek, ve kterém žalobu zamítl. Žalobkyně proto podala 23. února 2017 odvolání.

Prokázání studentského statusu

Střední zdravotnická škola vystavěla svou obranu na tvrzení, že se žalobkyně nikdy nestala řádnou studentkou, a proto nemohla být diskriminována. Dle školy žalobkyně nesplnila podmínky k nastoupení ke studiu, neboť nepředložila průkaz (totožnosti) azylanta. Soud vzal tento stav za prokázaný na základě výpovědí ředitelky, její zástupkyně a sekretářky, které považoval za důvěryhodné (a rozpory mezi jejich verzemi za nepodstatné). Soud nezohlednil žádné z důkazů, ze kterých vyplývalo, že škola přišla s argumentací nedoložením průkazu azylanta až ex post.
Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici listinné důkazy a že jsem se jako veřejnost účastnil pouze části jednání, nejsem v pozici, abych posuzoval způsob hodnocení důkazů soudem. To bude úkolem odvolacího soudu a jsem zvědavý, zda se ztotožní se závěry soudu prvního stupně.
Jednu poznámku k hodnocení důkazů si nicméně neodpustím: Jako advokát si jsem dobře vědom obtížné prokazatelnosti konkrétního průběhu události, u které byly přítomny pouze osoby, které mají na věci zájem. Proto je pro mne překvapivé, že soud vystavěl své skutkové závěry o sporných aspektech incidentu pouze na výpovědi ředitelky školy (účastnický výslech dle § 131 o. s. ř.) a dvou zaměstnankyň školy (zástupkyně ředitelky a sekretářka), které jsou k žalované ve vztahu závislosti a musí se řídit pokyny nadřízených (ředitelky). Vzhledem k tomu, že se soud odchýlil od běžného přístupu, který velí kritické hodnocení účastnických výpovědí prizmatem jejich zájmu na výsledku věci, působí na mne skutkové závěry soudu značně nepřesvědčivě a jednostranně.

Přenos důkazního břemene

Právě uvedených problémů s dokazováním si byli vědomi i evropští a čeští zákonodárci, když pro některé případy diskriminace přenesli na žalovaného povinnost dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, resp. že rozdílné zacházení nebylo odůvodněno zakázaným důvodem. Žalobkyně proto logicky navrhovala přenos důkazního břemene, zatímco žalovaná s takovým postupem nesouhlasila. Soud dospěl k následujícímu závěru:

V řízení bylo na žalobkyni, aby výše uvedený skutkový děj popsaný v žalobě prokázala. Pokud jde o důkazní břemeno, soud se ztotožnil s názorem žalované, že nelze přenášet důkazní břemeno na ni dle ust. § 133a písm. a) o.s.ř., neboť přenášení důkazního břemena na žalovaného dle tohoto ustanovení připadá v úvahu pouze v případě tvrzené diskriminace mimo jiné na základě náboženství a víry pouze v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách.

Tento závěr soudu má oporu v jazykovém výkladu § 133a o. s. ř., který přístup ke vzdělání a odborné přípravě uvádí pouze u diskriminace na základě rasového nebo etnického původu, zatímco u diskriminace z důvodu náboženství se omezuje na oblast pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim a povolání včetně přístupu k němu.
Závěr soudu však dle mého názoru neobstojí v konfrontaci s textem směrnice Rady 2000/78/ES, kterou text § 133a písm. a) provádí (odkaz na ni je uveden i v poznámce pod čarou). Článek 3 odst. 1 písm. b) vztahuje působnost směrnice na přístup ke všem typům a úrovním poradenství pro volbu povolání, odborného vzdělávání, dalšího odborného vzdělávání a rekvalifikace včetně pracovní praxe (v anglickém znění: access to all types and to all levels of vocational guidance, vocational training, advanced vocational training and retraining, including practical work experience). Nemyslím si, že by byly jakékoliv pochybnosti o tom, že by maturitní obor zdravotnický asistent nebo učební obor ošetřovatelství (na které se žalobkyně hlásila) nepatřily pod odborné vzdělávání (vocational training).¹ Přístup k povolání ve smyslu § 133a o. s. ř. je proto třeba vykládat takovým způsobem, aby zahrnoval i odborné vzdělávání k tomuto povolání vedoucí.
Jen pro úplnost uvádím, že článek 10 odst. 1 směrnice ukládá státům povinnost přijmout nezbytná opatření, aby pokud se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.
Soud proto dle mého názoru pochybil, když při výkladu § 133a o. s. ř. nezohlednil text směrnice Rady 2000/78/ES, ze které předmětné ustanovení vychází, a nepostupoval v souladu s pravidly eurokonfomního výkladu. Ačkoliv byl soud na rozpor mezi občanským soudním řádem a směrnicí upozorněn, vůbec se touto otázkou v odůvodnění rozsudku nezabýval.

Hlavně se vyhnout posuzování diskriminace a náboženské svobody

Z hlediska právní argumentace stojí za citaci závěr předmětného rozsudku:

Vzhledem k výše uvedeným skutkovým závěrům a jeho právnímu hodnocení se již soud dále nezabýval shora uvedeným ustanovením školního řádu vydaného žalovanou, účinného ve školním roce 2013/2014, a to tím, zda toto ustanovení bylo ve vztahu k žalobkyni diskriminačním, toto soud považoval za nadbytečné. Úkolem soudu v řízení bylo nejprve posoudit na základě provedeného dokazování, zda žalobkyně prokázala svá tvrzení obsažená v žalobě, tj. skutkový děj v ní popsaný, z něhož svůj nárok uplatňuje. Z výše uvedených důvodů pak soud dospěl k závěru, že důvody nezahájení studia byly na straně žalobkyně, jak výše uvedeno, nikoli na straně žalované. Obsahem školního řádu a postupem žalované z hlediska naplnění důvodu pro uplatnění nároku dle ust. § 10 odst.1 zák.č. 168/1999 Sb. by se soud zabýval pouze v případě, pokud by v řízení bylo prokázáno, že důvodem nezahájení studia, resp. ukončení studia žalobkyní byl výhradně výslovný zákaz nošení šátku na půdě školy v rámci teoretické výchovy s odkazem na znění školního řádu. Takový důvod však v řízení prokázán nebyl.

V prvé řadě je třeba uvést, že dle judikatury bylo povinností žalobkyně pouze prokázat prima facie zásah, tj. předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr, že s ní bylo z důvodu nošení muslimského šátku zacházeno jiným způsobem, než by bylo zacházeno s jinou srovnatelnou studentkou, resp. že s ní bylo zacházeno nepříznivě na základě zdánlivě neutrálního kritéria. S ohledem na to, že pozice uchazečky či studentky je ve vztahu ke škole obdobně oslabená jako pozice zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli, neměl soud po žalobkyni požadovat předložení důkazů, ke kterým nemůže mít přístup, ale zabývat se tím, zda předložené důkazy odůvodňují závěr o rozumné pravděpodobnosti diskriminačních pohnutek na straně školy.²
Ze skutkového stavu popsaného soudem je zřejmé, že při návštěvě ředitelny žalobkyní dne 2. září 2013 ředitelka poukázala na ustanovení školního řádu obsahující zákaz nošení pokrývek hlavy a vyjádřila nad hidžáby žalobkyně a její kolegyně nelibost. Ředitelka ve své výpovědi uvedla, že na škole byla doposud povolena pouze jedna výjimka ze zákazu nošení pokrývky hlavy, a to ze zdravotních důvodů; žádná muslimka hidžáb na škole nikdy nenosila. Soud rovněž provedl důkaz formulářem "sdělení o zanechání studia" z prvního školního dne, ve kterém je uvedeno jako důvod „noešane pokrivky hlavy“ a poznámka „beru na vědomí“. Domnívám se, že jen na základě těchto nesporných skutečností je zřejmé, že muslimský šátek hrál při ukončení či nenastoupení studia nezanedbatelnou roli, že důvody nezahájení studia nebyly pouze na straně žalobkyně a že se soud měl oprávněností požadavků ředitelky (školního řádu) zabývat.
Zkusme si představit stejnou situaci na jiném případě: pokud by ředitelka černošskému uchazeči řekla, že podle školního řádu může chodit po chodbách pouze s maškarní maskou a student by nad takovým požadavkem zakroutil hlavou, odešel a do školy se nikdy nevrátil, logicky bychom se zabývali tím, jestli byl požadavek ředitelky souladný s Listinou. Stejně tak se měl soud zabývat tím, jestli požadavek vznesený před údajným odchodem žalobkyně byl souladný s požadavkem nediskriminace z důvodu náboženství (a to bez ohledu na stav předložených dokladů, který nelze považovat za nespornou skutečnost).
Za značně problematický pak považuji závěr soudu, že pro přistoupení k hodnocení souladu školního řádu a jednání ředitelky s lidskými právy by bylo třeba, aby výslovný zákaz nošení šátků byl jediným důvodem pro ukončení studia. Pokud bychom tento závěr vzali do důsledků, mohl by se zakázané diskriminaci vyhnout každý, kdo by tvrdil, že kromě diskriminačního motivu vzal v potaz i nějakou jinou informaci, byť neměla na výsledek výrazný vliv.³ Takový přístup by učinil veškeré normy v oblasti rovnosti a nediskriminace zbytečnými.

Celkově musím říct, že ve mně průběh řízení i četba rozsudku vyvolává pocit, že se soud snažil případu co nejjednodušším způsobem zbavit, aniž by se zabýval jeho podstatou. Chápu, že rozhodování případů dotýkajících se náboženské svobody je obtížné a kontroverzní, neboť v nich zpravidla soupeří různá práva a světonázory, jejichž obsah je třeba pochopit a podstatu základních práv zachovat. Vzhledem k tomu, že výsledné rozhodnutí vždy vyvolá kontroverze, mělo by být poctivě a přesvědčivě odůvodněno, aby mohlo být východiskem pro další diskuse a rozhodnutí. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 tohoto standardu žel nedosahuje.

---

1 Charakteristiky oborů na stránkách školy zde.^↩
2 Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/15 ze dne 8. října 2015 a odkazy na judikaturu v něm uvedené.^↩
3 Ústavní soud v této souvislosti uznává, že k diskriminaci zpravidla dochází pod různými záminkami, viz např. nález ze dne 22. září 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13; požadavek na prokázání, že byla osoba diskriminována právě a výlučně z určitého důvodu, je pak Ústavním soudem považován za nesplnitelný, viz nález ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.^↩