Ústavní soud nedávno vydal pro obchodní korporátní praxi potenciálně značně významný nález ve věci sp.zn. I. ÚS 190/15. V tomto rozhodnutí nesouhlasil s dřívější judikatorní praxí vycházející z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu a zakazující tzv. souběh funkcí člena statutárního orgánu a zaměstnance společnosti (např. předsedy představenstva a generálního ředitele). Je třeba říci, že praxe si s limity danými judikaturou NS zvládala poradit a při náležité přípravě interních dokumentů dotčené společnosti a souvisejících smluv s příslušným členem orgánu / zaměstnancem, byl takový souběh s relativně přijatelným rizikem možný. Přesto je vhodné si daný nález ÚS přečíst.
Pro ty, co mají méně času, je možno odkázat na tiskovou zprávu ÚS k vydání daného nálezu, která příslušné závěry shrnuje. Osobně si nicméně myslím, že argumentační postup ÚS stojí za přečtení ve větší míře detailu (zejm. body 20-55 nálezu). Zmíněná argumentace je totiž názornou ukázkou ústavně-právního (lidsko-právního) pohledu na korporátní právo nezatíženou diskursem, se kterým zpravidla pracují korporátní právníci, a tak například neřeší některé otázky, které by se nabízely (např. jak to tedy má být při "nerozlišeném" souběhu s odpovědností za škodu člena orgánu / zaměstnance - půjde o přísnější a v zásadě neomezenou odpovědnost korporátní, anebo omezenou odpovědnost pracovněprávní?), a namísto toho zmiňuje jako relevantní úvahy, které zřejmě naprostou většinu korporátních praktiků ani nenapadnou (zejm. např. v závěru bodu 55. zmíněná potenciální nepřímá diskriminace žen).
Nemám ambici podat zde bližší rozbor daného judikátu. Opravdu stojí za to si ho přečíst a utvořit si názor sám. Případně je možno poukázat na některé již k tomu publikované věci, např. tento článek na epravo.cz.
Závěrem jen podotýkám, že je však také otázkou, jak moc tento judikát nakonec civilní soudy do své praxe převezmou, jelikož ÚS v podstatě umožňuje civilním soudům setrvat na svých dosavadních závěrech, avšak jen v případě, kdy předloží "dostatečně pádné argumenty ve prospěch svého právního názoru" (srov. bod 54). Je tedy také možné, že zmíněný judikát ÚS bude spíše jen "bouří ve sklenici vody" a na praxi civilních soudů (potažmo související korporátní praxi) se nic zásadního nezmění. Proto i mnou shora zvýrazněná "jen" potenciální významnost zmiňovaného nálezu.
Pro ty, co mají méně času, je možno odkázat na tiskovou zprávu ÚS k vydání daného nálezu, která příslušné závěry shrnuje. Osobně si nicméně myslím, že argumentační postup ÚS stojí za přečtení ve větší míře detailu (zejm. body 20-55 nálezu). Zmíněná argumentace je totiž názornou ukázkou ústavně-právního (lidsko-právního) pohledu na korporátní právo nezatíženou diskursem, se kterým zpravidla pracují korporátní právníci, a tak například neřeší některé otázky, které by se nabízely (např. jak to tedy má být při "nerozlišeném" souběhu s odpovědností za škodu člena orgánu / zaměstnance - půjde o přísnější a v zásadě neomezenou odpovědnost korporátní, anebo omezenou odpovědnost pracovněprávní?), a namísto toho zmiňuje jako relevantní úvahy, které zřejmě naprostou většinu korporátních praktiků ani nenapadnou (zejm. např. v závěru bodu 55. zmíněná potenciální nepřímá diskriminace žen).
Nemám ambici podat zde bližší rozbor daného judikátu. Opravdu stojí za to si ho přečíst a utvořit si názor sám. Případně je možno poukázat na některé již k tomu publikované věci, např. tento článek na epravo.cz.
Závěrem jen podotýkám, že je však také otázkou, jak moc tento judikát nakonec civilní soudy do své praxe převezmou, jelikož ÚS v podstatě umožňuje civilním soudům setrvat na svých dosavadních závěrech, avšak jen v případě, kdy předloží "dostatečně pádné argumenty ve prospěch svého právního názoru" (srov. bod 54). Je tedy také možné, že zmíněný judikát ÚS bude spíše jen "bouří ve sklenici vody" a na praxi civilních soudů (potažmo související korporátní praxi) se nic zásadního nezmění. Proto i mnou shora zvýrazněná "jen" potenciální významnost zmiňovaného nálezu.
Musím říct, že argumentace diskriminací žen, byť nepřímou, měl poměrně zaskočila. Argumentace soudkyně Šimáčkové vyznívá tak, že pokud by poměry ředitelky nebyly podřízeny zákoníku práce, mohlo by se jednat o nepřímou diskriminaci žen. No ale NAPROSTÁ VĚTŠINA obchodních společností přece poměry svých členů a členek orgánů zákoníku práce nepodřizuje. Znamená to snad, že jednání všech těchto společností je potenciálně diskriminační?
OdpovědětVymazatMyslím si, že bod 45 daného rozhodnutia ÚS ČR obsahuje chyby, ktoré ovplyvnili potom výsledok. V § 1 písm. a) zákona 262/2006 Sb. je totiž uvedené, že: "Tento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi
OdpovědětVymazatzaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními.", čiže pokiaľ ÚS ČR v 2. vete bodu 45 tvrdí toto: "To ale na druhou stranu neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde., tak jeho tvrdenie je nesprávne.
Pokiaľ totiž právny vzťah, ktorý na základe slobodných úkonov strán (= výrazu autonómie vôle) nebude vzťahom závislej práce, tak sa na neho nevzťahuje zákonník práce. Opačný výklad nie je možný, pretože by priamo protirečil zákonu, a to aj jeho účelu (úprava vzťahov závislej práce). Vôľou strán totiž nie je možné meniť právnu kvalifikáciu už daného právneho vzťahu, to by potom neexistovala napr. určitá časť trestnej činnosti.
"Definiční ustanovení o závislé práci není možné chápat tak, že brání takovému ujednání - takový výklad by totiž přehlížel účel právní úpravy." - práve inak: ak vzťah medzi stranami zmluvy nie je vzťahom závislej práce, nebude posudzovaný podľa zákonníku práce (tak to je aj na západe - ak nespĺňaš znaky závislej práce, nemáš výhody a nevýhody employment contract-u). Uzatvoreniu takej zmluvy nebráni nič, otázne je, ako potom taká zmluva bude kvalifikovaná, či ako pracovná (to je možno riešenie, ako by nemusela byť neplatná, len by mala mierne iné než zamýšľané právne následky). Preto celý zvyšok bodu 45 nedáva zmysel - prečo by zákonník práce mal byť "jednostranne kogentný"? Iné vzťahy ako sú vzťahy závislej práce zákonník práce neupravuje a túto možnosť si teda strany ani nemôžu zvoliť.
Postupujúc preto ďalej rozhodnutím, tento nesprávny bod ovplyvnil aj ďalší priebeh, napr. bod 47, konkrétne: "Zda je ujednán režim zákoníku práce je třeba posuzovat především podle úmyslu stran ... Takový úmysl stran nemusí být vždy ve smlouvě výslovně vyjádřen, přesto však z jednotlivých ustanovení, jejich celku nebo z okolností případu může vyplývat. Zejména v případech, kdy se strany domnívaly, že zákoník práce se na právní vztah vztahuje povinně, a smlouva vykazuje
náležitosti smluvního typu podle zákoníku práce, je zřejmé, že strany takový úmysl měly. Nadto byl zaměstnanec zpravidla v dobré víře v to, že zaměstnavatel vůči němu má i povinnosti v rámci veřejného práva (spočívající zejména v platbách nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení) a zneplatnění pracovněprávní smlouvy může pro něj mít výrazné negativní důsledky i v této oblasti. Čiže ÚS ČR chce týmto povedať, že fakt platnosti či neplatnosti pracovnoprávnej zmluvy má vplyv na povinnosti podľa verejného práva? Čiže inak povedané - podľa ÚS ČR sa zmluvné strany domnievali, že na vzťah, ktorý nie je závislou prácou, sa vzťahujú ustanovenia zákona, upravujúceho závislú prácu? Zaujímavé.
Bod 48 je potom ešte vtipnejší: "Při absenci výslovného zákazu člena statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu, v zákoníku práce je tak ústavně konformním výkladem pouze výklad, který respektuje zásadu pacta sunt servanda." Odhliadnúc od miešania hrušiek s jablkami (pacta sunt servanda je o tom, že zmluvy sa majú dodržiavať stranami, nie o neplatnosti zmluvy po externom zásahu súdu), je nezmysel, aby zákonník práce zakazoval výklad, ktorý nie je možný. Funkcionár spoločnosti totiž môže uzatvoriť zmluvu, ktorú by strany chceli podriadiť zákonníku práce, ale ak jeho vzťah podľa tejto zmluvy nebude závislou prácou, potom nebude posudzovaná podľa zákonníka práce, a až od jej konečného posúdenia sa odvíja, či bude platná.