Zbavit generálního ředitele Vězeňské služby hodnosti generála? Aneb civilizace vězeňství

Aktuálně zuří spor v rámci Vězeňské služby České republiky. Jeden ředitel nebo dva ředitelé? Může jeden odvolávat podřízené, jak se mu zachce, nebo to musí podepsat i ten druhý? Mají mít oba přístup na Generální ředitelství? A jakou roli má sehrát ministr spravedlnosti? Tyto otázky jsou důležité a řeší zajímavé právní problémy z hlediska dvojvládí i problémy v mezilidských vztazích. Tento článek se jim ale věnovat nebude. Budu řešit jinou otázku, která by na současnou situaci měla vliv. Má být generální ředitel Vězeňské služby vůbec příslušníkem bezpečnostního sboru?

Prvotně si člověk řekne, že to je správně. Vězeňstí dozorci se setkávají s kriminálníky a podílejí se na zajišťování bezpečnosti České republiky. Jistě. Ředitel Vězeňské stráže musí být příslušníkem bezpečnostního sboru, nejspíše i generálem. S řádnou uniformou, se služebním postupem i poslušností v rámci organizace. Cíleně jsem napsal ředitel vězeňské stráže a nikoli ředitel vězeňské služby. Vězeňská stráž je podle zákona podskupinou vězeňské služby. V této oblasti je ale problém. Vězeňskou službu (a jednotlivé věznice) totiž vede příslušník bezpečnostního sboru.

Vězeňská službě je pojem širší než vězeňská stráž. Zatímco stráž se stará primárně o pořádek v rámci věznice, služba má širší kompetence. Pěkně to je vidět na justiční stráži, která je upravena stejným zákonem. Justiční stráž se stará o pořádek a bezpečnost primárně justičních areálů. Neřídí soudy ani státní zastupitelství, nemá hlavní slovo v rozhodovací činnosti. V čele Nejvyššího soudu, Nejvyššího státního zastupitelství ani Ministerstva spravedlnosti nestojí příslušník bezpečnostního sboru. Toto přirovnání je přehnané – ukazuje ale pěkně, že ten, kdo střeží, často nevede. Pokud ten, kdo střeží i vede, pak říkáme, že střežení je primárním úkolem instituce.

Ve vězeňství je otázka složitější. Má ten, kdo střeží, být hlavním organizátorem celého komplexu? Zde záleží na tom, co požadujeme od systému. Jedním z jejich účelů je odstranění kriminálníků ze společnosti a zamezení tomu, aby páchali trestnou činnost. O tom, nakolik toto skutečně funguje, někdy příště. Je tedy třeba dohledu. Nakolik přísný je opět jinou otázkou. Zahraniční úpravy (nejen ve Skandinávii, ale např. i v Chorvatsku) ukazují, že ostraha nemusí být vždy tak přísná, jak ji máme my. Je ale jasné, že spolupráce bezpečnostních složek s těmi 'civilními' je důležitější než v jiných oblastech státní správy.

Kdo to pak má vést? Vodítkem by měl být účel zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tím je na prvním místě proměna pachatele, dále ochrana společnosti před pachateli a nakonec zabránění jim v další trestné činnosti. Má-li být prvotním cílem právě snaha o změnu pachatele, je otázkou, nakolik jí dokáže zabezpečit bezpečnostní sbor. Je k tomu vůbec bezpečnostní sbor stavěný? Jistě, zaměstnává civilní zaměstnance, kteří tvoří přibližně třetinu všech zaměstnanců. Nedokázal by ale působení na pachatele zabezpečit lépe jinak organizovaný úřad? Domnívám se, že ano. Není žádný důvod věřit tomu, že organizace zaměřená na zajištění bezpečnosti je tou nejlepší volbou pro zajištění proměny pachatele. Implicitně tak naší volbou říkáme, že na proměně pachatele nám tolik nezáleží, respektive není vysokou prioritou. Podobně jako v jiných sférách trestního práva se tak odvoláváme na ctnostné ideály restorativní justice, rehabilativních přístupů či neretributivních účelů trestů. Detailní ustanovení i praxe ale vypovídají o něčem jiném.

Někdy mne napadá, jaké dopady na vězeňský život má skutečnost, že vězení je řízeno právě bezpečnostním sborem. Je skutečně potřeba, aby vězni měli velmi pěkně ustláno? Je nutné, aby si nemohli ráno lehat na postel v určitých dobách? Toto jsou příklady pravidel, které se nacházejí spíš v armádě než v běžném světě. Člověk se naučí s nimi žít a poslouchat je – prisonizuje se. K životu venku mu ale k ničemu nejsou a ke změně chování nevedou. Tzv. boot camps (věznice či převýchovné tábory pořádané po vojensku) nemají vliv na míru recidivy pachatele.

Domnívám se, že by se měla přestat hrát hra, že Vězeňská služba má být bezpečnostním sborem. Vězeňská stráž by jim měla být, vězeňská služba nikoli. Je možné, že by to nepřineslo nic nového. Zároveň je ale možné, že by i tato změna vedla k menší změně ve vězeňství. A zákonná úprava by se přiblížila k realitě. Tedy, že organizace, která má pracovat zejména k proměně pachatelů, není vedena pouze těmi, kteří se prezentují jako bezpečnostní sbor.

Jaký by tato úprava měla vliv na aktuální problematiku? Velkou. Zatímco ministerstvo postupovalo podle zákona o vězeňské službě při odvolávání generálního ředitele, soud řekl, že se mělo postupovat podle služebního zákona. Nebyla-li by vězeňská služba bezpečnostním sborem, situace by nevznikla. Problematická by byla stejně. Řešila by se ale nejspíše jinak. Takto máme alespoň zajímavý judikát.

P.S: V článku se příliš nevěnuji justiční stráži, pouze jí odčítám od počtu příslušníků. Její zařazení pod vězeňskou službu mi přijde nešťastné a nesystematické. Má ochranu soudů, státních zastupitelství a ministerstva spravedlnosti organizovat stejný subjekt, co zabezpečuje věznice? Jedná se o výrazně jinou práci, což není příliš reflektováno. To je ale námět na jiný článek.