Na železničním přejezdu ve Studénce na Novojičínsku uvízl
mezi závorami řidič kamionu. Řidič daného kamionu byl polské národnosti. K přejezdu
se blížil vlak. Nic se ale nestalo a řidič dostal pokutu 2500 Kč. O dva roky
později totožná situace – jen vlak narazil do kamionu. Ztráty na životech,
zdraví i majetku. Je spravedlivé udělit v jednom případě za jedno jednání
minimální pokutu a za druhé trest odnětí svobody v rozmezí tří až deseti
let? Má o takto rozdílných trestech rozhodovat i náhoda – např. po které koleji
jel vlak?
Pro další přemýšlení je třeba se podívat na kontext. K přejezdu
byly cíleně nainstalované kamery. Jezdilo se přes něj běžně i po spuštění
výstražných světel. Druhý den po smrtelné nehodě řidiči jezdili stejným způsobem jako pachatel zadržený ve vazbě.
Lze usuzovat, že policie a obec neřešila přejíždění tratě za
blikajících výstražných světel. Automatické kamery, které by toto jednání
zaznamenávaly, jsou přitom na podobné úkony běžné ve větších městech. Byť se
tedy o problému vědělo – z tohoto důvodu byly nainstalovány na přejezdu
kamery a někdy se řešily přestupky, které mohly vyústit v katastrofu – nikdo
nezasáhl. Na rozdíl od radaru, který řidiče přinutí na určitém úseku zpomalit, zde
nebylo přijato takovéto řešení. Ve společnosti (která přes přejezd pravidelně
jezdila) tak musel vzniknout dojem, že toto není něco, co je skutečně důležité.
Respektive co by státu stálo za to vymáhat.
Za co tedy tohoto řidiče soudíme? Za porušení předpisů,
kterým ostatním procházelo s vědomím policejních orgánů a které nebylo
přiměřeně trestáno. Za shodu náhod, že vlak jel zrovna po určité koleji. A za
skutečnost, že když řidič zůstal uprostřed kolejiště, tak jen popojel k bližší
závoře, načež došlo k nárazu. Nebyl by trestán kdyby a) měl více času a popojel
o několik metrů dál, b) závory byly o několik metrů dál a on popojel až k nim,
c) mu to zkrátka jen chcíplo a nestačil vycouvat jako jeho kolega o dva roky
dříve, d) by vlak jel po vzdálenější koleji či e) [doplňte dle libosti]. V takových
případech (které některé nemusí být závislé na jeho vůli či jsou na různých
přejezdech různě) činí rozdíl mezi pokutou 2500 Kč a třemi až deseti lety ve
vězení často náhoda.
Před padesáti lety napsal prof. Oto Novotný knihu O
trestu a vězeňství. V ní na tento problém upozorňuje a vyjadřuje se k němu
vcelku jednoznačně. Bavíme-li se o preventivním působení trestu, pak zákonem
stanovený trest toto nereflektuje. Individuálně preventivní účel splní výrazně
lépe dlouholetý zákaz činnosti než pobyt ve vězení. Respektive nepodmíněný trest
odnětí svobody jej nesplní výrazně lépe.
Generálně preventivní účel trest rozhodně nenaplní. S vší výmluvností,
hrozbami deset let ve vězení, vzetí do vazby i ohromnou mediální kritikou
ostatní řidiči druhý den jezdili stejně jako tento řidič.
Generálně preventivní účel trestu je oslaben i dalšími
faktory. Vzdálenost od porušení předpisu k následku je příliš velká,
stejně tak velkou roli hrají nejrůznější nahodilé momenty. Veřejné mínění zároveň
toleruje běžné dopravní přestupky. Pokud člověk jede nad limit či nedá přednost
v jízdě, není to veřejností považováno za zavrženíhodné, je to naopak
něco, nad čím by se mělo přimhouřit oko. Jakmile se ale výsledkem takového
jednání stane dopravní nehoda se smrtelným následkem, ta samá veřejnost
požaduje exemplární potrestání dlouholetými tresty odnětí svobody.
Jak píše Novotný, nebezpečnost
trestného činu pro společnosti není totožná s významem a rozsahem jím
podmíněných škod. Pokud závažnost spočívá v jednání a nikoli v následku,
byli-li příliš vzdálen od vůle jednající osoby a působili na něj náhodné faktory,
pak nelze dojít k jinému závěru, než ke kterému dochází Novotný. A to, že dlouhodobé
tresty odnětí svobody nejsou u kulpózních trestných činů spravedlivou odplatou.
Vhodným opatřením by bylo snížení minimálních sazeb u nedbalostních trestných
činů usmrcení, ublížení na zdraví a obecného ohrožení. Tak by mohly soudy lépe
reflektovat různě vážné situace.
Trestáme-li taková jednání přísně, pak vycházíme z myšlenky
primitivně chápané odplaty, což není plně v souladu s moderním trestním
právem. Problémem takového přístupu je právě jeho nesystémovost. Následující
otázkou je totiž, v jakých dalších případech by se měl uplatnit princip retribuce
jako ten hlavní princip?
Přísným potrestáním pachatele ale
zastíráme i všechny další problémy, které k problému vedly. Důvodem, proč
touto trasou kamion jel, bylo zpoplatnění jízdy po dálnicích, nikoli však po
běžných komunikacích. Kolik nehod toto ročně působí? Na přejezdu bylo
porušování dopravních předpisů na denním pořádku. Předtím i den poté nebylo
nijak trestáno – a policisté zde chyběli i den po nehodě, kdy bylo možné čekat
největší nápor pozornosti veřejnosti.
Přísný trest se tak jeví jako
nespravedlivý a zároveň kamuflující ostatní problémy. Když ministr vnitra
mluvil o lidském selhání, tak bylo na místě mluvit o lidských selháních tomu
předcházejících, která byla mnohá. Je-li trestní právo tím posledním
prostředkem řešení problémů, tak zde se jeví v mnohém jako to první. Jeho
přísný přístup lze ospravedlnit ve chvíli, kdy a) existují fakticky uplatňované
méně přísné sankční systémy a b) kdy o (ne)odsouzení rozhodují náhodné faktory.
To však tato situace (dle veřejně dostupných zdrojů) nesplňuje.
Člověk přirozeně pociťuje chuť
k odplatě. Je zasažen smutkem nad ztrátou životů a zdraví nevinných lidí,
rozhořčen nad způsobenou škodou. I zde by však spravedlnost měla být slepá – a
to právě pro tyto případy, kdy by lidská ruka s gustem trestala.