Nekritickému přijímání zjevně vadných znaleckých posudků jsme se věnovali již opakovaně (zde a zde). Protože jde o poměrně rozšířený druh procesní vady, neuškodí tuto neblahou praxi zkritizovat znovu.
Hezkou ukázkou budiž rozsudek v kauze doktora Bartáka a údajného plánování vražd.
Známý doktor Jaroslav Barták byl nepravomocně odsouzen k osmnácti letům odnětí svobody pro údajné plánování vražd svých domnělých protivníků zpoza vězeňských mříží.
Součástí jeho obhajoby bylo, že byl při údajném plánování vražd ovlivněn kombinací alkoholu a léků.
V rámci procesu byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie.
Shrnutí jeho obsahu je uvedeno na str. 19-20 rozsudku. Nás bude zajímat samotný závěr pasáže:
„Ke kombinaci [léků] s alkoholem se [znalci] nevyjadřovali, jelikož považovali za nemožné, že by ve výkonu trestu mohl být obžalovaný opilý.
Soud zamítl návrh obžalovaného na doplnění a to revizním posudkem o vyšetření jeho duševního stavu, jelikož předmětný znalecký posudek, založený ve spise, je vypracován znaleckým ústavem a soud nezjistil žádné okolnosti, které by jeho kvalitu snižovaly.“
Každý student připravující se na státnice samozřejmě ví, že znalec z oboru medicíny se nemá co vyjadřovat k tomu, zda se ve věznici dá sehnat alkohol či nikoli. Nahlédnutím do základní učebnice lze přitom snadno ověřit, že znalec nemá činit hodnocení důkazů nad rámec zodpovězení zadané otázky:
„[Znalec] Nemůže tedy zaujmout stanovisko, že považuje za správný údaj jedné ze skupin a jen o tento údaj posudek opřít Jestliže například spis obviněného obsahuje jak doznání obviněného, tak jeho popírání spáchání činu, musí znalec vyjádřit své stanovisko k oběma či více alternativám, ovšem pouze stanovisko znalecké, tedy neobsahující závěr o věrohodnosti té či oné informace. […] Zjistí-li orgán činný v trestním řízení, že znalec se v posudku zabýval tím, co mu nepřísluší (hodnocením důkazů, výkladem právních předpisů, právním posouzením věci), nelze k těmto částem posudku přihlížet.“
(str. 382-383 Jelínkovy učebnice, vydání z roku 2007; všechna zvýraznění autorem článku)
Pokud soud neviděl žádný problém s kvalitou posudku, očividně se někde stala velká chyba.
Na okraj dodejme, že prostým googlováním lze snadno opatřit indicie svědčící pro možný výskyt alkoholu i jiných intoxikujících látek ve věznicích (Dozorce vězňům zajišťoval přísun alkoholu a drog, Bývalí pracovníci věznice nosili vězňům drogy a alkohol, Policejní razie na Mírově: Dozorci vytvořili kartel s vězni, pašovali steroidy, Dozorce nosil vězňům alkohol a drogy, Telefon do věznice pronese bachař. Pohlídá vám ho „kůň“).
Jak už jsme uváděli v článku Telefon Romana Janouška a jeden zvláštní důkaz, zákon o svobodném přístupu k informacím je zajímavý nástroj ke zjišťování skutečných kvalit české justice. Vezmeme-li si, jaké hrubé chyby obsahují rozsudky v mediálně sledovaných kauzách, kde se dala očekávat velká pečlivost při vedení procesu, raději si nedomýšlejme zbytek.
Dodejme, že včera bylo oznámeno zrušení prvostupňového rozsudku nadřízeným soudem, ovšem důvody zrušení nebyly dosud publikovány, takže se můžeme jen dohadovat, zda se týkaly posudku nebo něčeho odlišného.
Jinak proces s doktorem Bartákem byl zajímavý ještě z pohledu záhadně opatřených důkazů, jejichž legitimita byla sporná, ovšem tomuto tématu jsme se věnovali již na jiném blogu (Pachuť procesu se zlým doktorem Bartákem).
DOPLNĚNÍ:
Proč byl prvostupňový rozsudek
zrušen, není v tuto chvíli známo. Dlužno dodat, že rozsudek má
celou řadu slabých míst týkajících se tajně pořízené
nahrávky jako hlavního důkazu.
Například nedává smysl úvaha o
údajném vyvrácení obhajoby obviněného (str. 21 rozsudku):
„Obhajoba obviněného, že je všechno komplot a že byl
odposloucháván i jiným zařízením a že to všechno na něj bylo
nastrčené, je dál vyvráceno i svědeckými výpověďmi
pracovníků věznice, kteří potvrdili, že chování obviněného
nebylo standardní, nicméně kontrolami nebylo zjištěno žádné
protiprávní chování zaměstnanců.“
Abych si to shrnuli: obviněný byl
odposloucháván tajným nahrávacím zařízením propašovaným do
věznice, o kterém zaměstnanci věznice nevěděli (nebo alespoň
prohlašují, že o něm nevěděli). Přesto je tvrzení zaměstanců
věznice bráno jako důkaz, že nedocházelo k protiprávnímu
chování a že další odposlouchávací zařízení je vyloučeno!
Logika zde dostává mocně zabrat.
Ingerenci policie do opatřování
tajné nahrávky pokládám za značně pravděpodobnou, leda bychom
samozřejmě přijali verzi o tajemných neztotožněných osobách,
jež samy od sebe propašují do vězení i ven kameru a pak ji po
vzoru Batmana a jiných maskovaných strážců pořádku předají
policejnímu oddělení vražd. Podobně jistě bude pouhou náhodou
častý výskyt práskačů jako spolubydlících vazebně stíhaných
osob obviněných ze závažné násilné kriminality.
Pokud policie svou roli popírá, pak
je třeba se o to více ptát, kde přesně ta role končila. Verze o
policejní provokaci sice nemá přímý důkaz ve svůj prospěch,
ale utajování, jak policie vlastně nahrávku získala, vnáší
do věci nepříjemnou nejistotu. Přitom sám rozsudek potvrzuje, že
minimálně část výroků doktora Bartáka byla skutečně vyprovokována
osobou, u níž lze předpokládat možnou spolupráci s policií
(str. 7): „Jelikož bylo svědkovi jasné, že potřebuje z
obžalovaného získat nějaké peníze, tak mu vnukl myšlenku, že
potřebuje padělaný pas s fotkou na cizí jméno, že mu to zařídí
a domluva byla taková, že až mu pas ukáže, tak vyinkasuje 60.000
Kč a polovinu z dolarů, těch 50.000 USD. […]
Svědek potvrdil, že nikoho ohledně
pasu nekontaktoval, byla to z jeho strany tzv. obložka. Obžalovaný
nebyl znalý prostředí a tak bylo jednoduché to na něj zkusit.“
Více k nejistotě o získání
nahrávky a souvislostech s oscarovými dramaty na již zmiňovaném
jiném blogu.
Ač jsme začali článek kritikou
nekritického přijímání posudků jako svatého grálu, paradoxně
dalším slabým místem rozsudku bylo neprovedení znaleckého
zkoumání z jiného oboru. Obhajoba zpochybňovala autenticitu
nahrávky, s čímž se soud vypořádal s následujícím
odůvodněním (str. 20-21): „K námitkám obžalovaného, že
zvukový a obrazový záznam, tak jak byl pořízen, prostřednictvím
těch hodinek, není autentický a není možné z něj vycházet,
krajský soud konstatuje, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti,
které by toto potvrzovaly. Naopak i elitní policista Mareš
potvrdil, že záznam dal k uschování a kopírování tak, aby
nebyl zaměněn a specialisté z toho oboru nezjistili falšování.“
Nechme stranou rozsudky s elitními
policisty a soustřeďme se na jedinou část, které představuje
skutečné odůvodnění. Blíže neurčení specialisté nezjistili
falšování - v rozsudku se blíže neurčené osoby už nějak
začínají kumulovat, navíc se objevují záhadně uprostřed děje,
neboť do tohoto stručného odkazu v rozsudku není ani slovo o tom,
že by záznam byl nějak zkoumán specialisty z „toho“
oboru.
Nejbližší zmínka je „navštívil pracoviště OKTE,
které to bez jakéhokoli zásadu přehrálo na DVD“ (str. 12,
výslech svědka plk. Mareše), v ní se však o žádném zkoumání
nic nehovoří. Pak je ještě zmínka o tom, že nahrávka byla
přehrána svědkovi/spoluvězňovi, „ten uvedl, že se na nich
poznává, hovoří tam on a obžalovaný [...] není
to sestříhané, takto to bylo“ (str. 13). Tak buď se
spoluvězeň pokládá za specialistu z toho oboru, nebo už vážně
nevím, jak soud na své tvrzení přišel.
Samozřejmě je politováníhodné, že obě
pochybení soudu ohledně znaleckých posudků (nedoplnění
lékařského posudku o možný vliv kombinace léčiv a alkoholu +
neprozkoumání nahrávky pro ověření autenticity) připravila
obhajobu o možný argument ve prospěch obviněného.
autor je advokát v Praze
Paradoxně soud naopak nenechal znaleck zkoumat autenticitu nahrávky použité jako hlavní důkaz proti doktoru Bartákovi. Na vysvětlení soudu v rozsudku si učiňte názor sami.
OdpovědětVymazatNení potřeba si domýšlet proč, ruka ruku myje.
OdpovědětVymazat