Jan Vučka: Ivo Svoboda před svatým Ivem

O formalizmu českých soudů a o tom, že si občas vymýšlejí neexistující trestné činy, píši pravidelně (nedávno zde). Tomáš Pecina nyní zveřejnil velmi ilustrativní ukázku toho, jak se dá neuvěřitelně formální konstrukcí vytvořit trestný čin ze zjevně civilní záležitosti. Protože se Tomáš zaměřil na jiné otázky, rozeberme si skutek z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty.
Obžalovanému (podle Tomáše Peciny šlo o Ivo Svobodu, dobře známého znalce z procesů proti extremistům) bylo kladeno za vinu, že zneužil intimní fotografie poškozené, které pořídil během trvání jejich vztahu, a zveřejnil je na sociální síti na jejím falešném profilu, který založil. Současně měl jejím jménem odeslat dopisy s intimními fotografiemi jejím kolegům.
Etické souvislosti takového jednání netřeba rozebírat. Pozoruhodná je však trestněprávní kvalifikace provedená orgány činnými v trestním řízení. Podle rozsudku měl obžalovaný využít omylu poškozené, která spoléhala na důvěrnost fotografických aktivit, a současně měl uvést v omyl návštěvníky falešného profilu na sociální síti. Tím měl způsobit vážnou újmu na právech poškozené a spáchat tak trestný čin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku.
Využívání omylu a uvádění v omyl zvýrazňuji, protože představují právě ten bezduchý formalizmus: vytvoří se na první pohled bezvadná formální konstrukce, ale nikoho už nezajímá, že odporuje tomu nejelementárnějšímu zdravému rozumu!
Obžalovaný měl podle soudu využít omylu poškozené. Z jistého úhlu pohledu je to pravda. Nepochybuji o tom, že poškozená nebyla srozuměna s tím, jak bude s fotografiemi naloženo. Ale obžalovaný fotografoval poškozenou v době jejich intimního vztahu, zatímco fotografie rozesílal později, po jejich rozchodu. Tedy při fotografování žádného jejího omylu nevyužíval (leda bychom bez důkazu spekulovali, že měl již v okamžiku fotografování v úmyslu nezvládnout rozchod a fotografie rozesílat).
Pokud bychom konstruovali, že využít omylu lze i později, jak konstruoval soud, pak bychom úplně převrátili chápání trestného činu podvodu. Když někomu neposkytnu sjednané plnění, ač jsem protiplnění druhé strany již přijal, existovala dosud shoda, že nejde o trestný čin - leda by se prokázalo, že jsem to měl v úmyslu již v okamžiku, kdy jsem protiplnění  druhé strany přijímal. Pokud bychom však přijali konstrukci, že odmítnutím poskytnout plnění dodatečně "využívám omylu" druhé strany, že dostane protiplnění, pak by náhle bylo nesplnění smluvního závazku automaticky trestným činem podvodu.
Tedy buď je chybná konstrukce OS Karlovy Vary ohledně trestnosti dodatečného "využívání omylu, že nebude šířit fotky", nebo jsou chybné veškeré dosavadní závěry nauky i judikatury, že dodatečné "využívání omylu, že dostanu zaplaceno" není trestné. Vyberte si.
Můj názor je jasný: dodatečné nesplnění dohody je sice porušením závazku, ale nemůže být "využitím omylu" v trestněprávním smyslu.
Kromě využití omylu poškozené měl obžalovaný ještě uvést v omyl náštěvníky falešného profilu poškozené na sociální síti. Horší ukázku formalizmu po česku si snad nelze představit (i když ... viz níže). Nechť si čtenář představí, že na jeho pracovišti všichni kolegové dostanou dopis se sebeobviňujícími informacemi a s hambatými fotkami své kolegyně včetně odkazu na její zaručeně pravý profil na Facebooku. Budete se domnívat, že to opravdu psala Vaše kolegyně?
Asi je zbytečné činit anketu; ostatně sami svědci vypověděli, že tomu nevěřili a přišlo jim to směšné. Něčemu takovému mohl těžko věřit kdokoli s věkem nad deset let. Tak proč ale soud konstruuje trestný čin a uvedení v omyl; nalezl snad soud jediného člověka, který byl uveden v omyl? Pokud ne, proč soud tvrdí, že byl někdo uveden v omyl?!
Zase se tu vracíme k tradičnímu českému formalizmu. Obžalovaný měl napsat zjevně podvržený dopis jménem poškozené. Sice tomu nikdo nemohl věřit a také nevěřil, ale soud se tím nenechal zmást. Formální znaky nade vše!
Rozsudek pochází z roku 2013. Po 1. lednu 2014 si už můžeme vypomoci novým občanským zákoníkem: "§ 4(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý on ní může v právním styku důvodně očekávat." Dovolím si však podotknout, že na podobnou samozřejmost snad netřeba nového kodexu.
Že se od dospělých osob očekává jisté používání rozumu, připomněl ostatně Nejvyšší soud i pro trestní řízení, viz usnesení NS ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Aplikace na daný případ je jasná: pokud jednání objektivně nebylo schopné nikoho jen trochu soudného uvést v omyl, tak se soud nemůže formalisticky opírat jen a pouze o to, že pachatel se podepsal jako někdo jiný.
A protože každý správný příběh má přinést obecné poučení, pokusme se patálie krásné praporčice převést do rad pro pracovníky orgánů činných v trestním řízení:

1) Trestní právo nemá být univerzální nástroj nápravy problémů světa. Je paradoxní, že nyní, když máme zásadu subsidiarity trestní represe výslovně uvedenou v trestním zákoníku, dochází zase k utahování šroubů a stíhá se stále více věcí, které se k trestnímu soudu správně vůbec dostat neměly.
Trestní řízení není jediný druh řízení, jež náš právní řád zná.  I když se někdo dopustí zavrženíhodného jednání, opravdu není nutné za každou cenu vymýšlet umělou konstrukci k udržení údajného trestného činu.

2) Orgány činné v trestním řízení nemohou žít uzavřené ve slonovinové věži. Trestní právo řeší problémy reálných lidí z reálného života a musí se tomu přizpůsobit. Není to tak, že lidé se mají přizpůsobovat formalistickému hračičkování se slovíčky.
V našem případě se obviněný podepsal jiným jménem, takže tím uvedl v omyl, třebaže ve skutečnosti nikoho v omyl neuvedl. Nádherný formalizmus!
Mohu uvést i jiný příklad formalizmu po česku: obviněný (zde uvádím verzi obžaloby!) zaklepal na dveře. Když mu otevřela bytná, prohlásil, že chce mluvit s podnájemníkem, a vešel dovnitř. Bytná se na něj z půl metru dívala, nebránila mu ve vstupu, nevyzývala jej k odchodu. Místo toho zašla za podnájemníkem a normálním způsobem mu ohlásila, že má návštěvu v předsíni. Z toho později vznikl trestný čin porušování domovní svobody, protože neměl obviněný hlasitý souhlas bytné ke vstupu.
Letos na jaře se to řešilo před ostravským soudem. Podle tamní policie a státního zastupitelství jsme roboti a komunikujeme nějakým pevně daným protokolem, takže když se na vás někdo z půl metru dívá a nebrání vám, a ještě vás ohlásí jako návštěvu, nemůžete se prý spoléhat na jeho tacitní souhlas.
Zde vidíte, jak formalistické hrátky nemají se spravedlností nic společného. Proto jim nepodléhejte a přípomínejte si, že formální znaky nejsou všechno. Právo bez zapojení zdravého rozumu nevede ke spravedlnosti.

3) Vezměte prosím v úvahu, zdali Vaše právní úvahy nemohou mít vedlejší důsledky. Porušení rady č. 1 nebo č. 2 může občas vést k hodně zvláštním koncům.

autor je advokát v Praze