Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku

Jednou z novinek, kterou přináší nový občanský kodex, je svépomoc směřující k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno (§ 14 odst. 2). V takovýchto případech se musí ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci. Jde o ustanovení velmi praktické. Pamatuje totiž na případy svépomocného zadržení delikventa za účelem zjištění jeho totožnosti, zajištění důkazů nebo odnětí věci, kterou si přisvojil. Takovéto případy se běžně stávají, ať již jsou to aktivity nejrůznějších soukromých ostrah v supermarketech nebo spory revizorů s černými pasažéry v hromadné dopravě. V tomto postu popíšu stručně novou úpravu a její možnou aplikovatelnost. V postu příštím pak upozorním na důležitý problém, který by neměl být podceněn – totiž na odpovědnost zasahující osoby za nezákonné zadržení nebo exces ze svépomoci.

Dosavadní právní úprava o podobných případech naprosto mlčela, a výslovně pamatovala jen na zadržení osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté (§ 76 odst. 2 TŘ). Legislativně neupraven tedy zůstal postup proti osobám podezřelým z přestupku nebo civilního deliktu. Přesto se však soudní praxe NS a NSS postupně přiklonila k akceptování zadržení i v situacích, kdy osoba spáchala pouze přestupek nebo třebas jen civilní delikt. „Normativní síla fakticity“, tedy reálné chování lidí a jejich představy o tom, co je správné, v podstatě samy modifikovaly výklad předchozího občanského zákoníku. Tuto proměnu komentované ustanovení jen stvrzuje. 

Nejvyšší soud již v roce 2006 dovodil, že pokud byl obviněný z přestupku přistižen pracovníky bezpečnostní agentury při odcizení zboží, a byl jimi vyzván k prokázání totožnosti a umožnění provedení osobní prohlídky za účelem nalézt odcizené zboží, lze na věc použít ustanovení o svépomoci podle § 6 OZ 1964. Podle NS „pracovníci bezpečnostní služby v daném případě naplnili podmínky svémoci podle § 6 OZ 1964, neboť tím, že přistihli obviněného při drobné krádeži zboží v obchodním domě, obviněný neoprávněně zasáhl do práv majitele tohoto obchodu, a pokud by nebyl zajištěn, hrozilo, že s odcizeným zbožím odejde. Ze všech těchto zjištění vyplývá, že pracovníci bezpečnostní služby se za prokázaných okolností k obviněnému chovali přiměřeně, neboť jej nejprve vyzvali, aby je následoval do služební místnosti. Zde obviněného pouze slovně vyzývali, aniž by jakékoliv konkrétní úkony konali, aby prokázal totožnost, a aby jim dobrovolně umožnil provedení osobní prohlídky, což jsou skutečnosti, které vyplývají ze skutkových zjištění. Je však vhodné poznamenat, že […] obviněnému bylo dáno na výběr, zda se dobrovolně podrobí osobní prohlídce nebo zda počká na příjezd Policie České republiky, přičemž z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zamýšleli provést takovouto osobní prohlídku proti vůli obviněného anebo že by dokonce již činili jakékoli úkony směřující k vynucení si takové osobní prohlídky.“ Soud zdůraznil, že postup pracovníků bezpečnostní služby byl ve vztahu k osobě podezřelé z krádeže korektní, slušný a odpovídal podmínkám svépomoci. Proto proti úkonům pracovníků bezpečnostní služby nebyla připuštěna nutná obrana, neboť z jejich stran šlo o výkon práva (Usnesení NS ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 572/2006). 

K obdobným závěrům dospěl NSS v kauze zadržení černého pasažéra revizorem plzeňského dopravního podniku (rozsudek ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010-73, č. 2208/2011 Sb. NSS). Černý pasažér se odmítl revizorovi ztotožnit, a namísto splnění povinnosti setrvat na místě až do příjezdu hlídky policie se pokusil z trolejbusu utéci. Revizor ho proto zadržel, což vyústilo ve vzájemnou potyčku. Správní orgány jednání revizora posoudily jako přestupek proti občanskému soužití. Naopak správní soudy dospěly k závěru, že jednání revizora proběhlo za účelem obrany majetku zaměstnavatele, a proto v rámci okolností vylučujících protiprávnost. NSS vzal předně v potaz to, že vztah mezi provozovatelem hromadné dopravy a cestujícím je vztahem soukromoprávním. Černý pasažér tedy porušuje své soukromoprávní povinnosti vůči provozovateli, páchá civilní delikt. Soud současně pracoval s pojmem dokončení „civilního“ deliktu: „Právě pokus o únik cestujícího z místa, kde jej revizor vyzval k vyčkání na příchod osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, je útokem na majetková práva provozovatele, tedy na zájem chráněný zákonem. Úspěšným útěkem „černého pasažéra“ bude dokončeno jeho protiprávní jednání, kterým bylo využití přepravních služeb provozovatele bez zaplacení stanoveného jízdného a přirážky“ (bod 61). 

NSS podotkl, že na věc by bylo možno aplikovat též občanskoprávní ustanovení o svépomoci, toto ustanovení však nakonec neaplikoval, a namísto toho na věc použil nutnou obranu podle zákona o přestupcích. Jako soudce-zpravodaj musím sebekriticky říci, že to byla zbytečná zdrženlivost správního soudu vůči soukromému právu. Na svépomocné zadržení osoby totiž není institut nutné obrany ideální. Naopak i před účinností § 14 odst. 2 to byl institut svépomoci podle § 6 OZ 1964, který byl mnohem lepší možností, jak podchytit svépomocné zadržení delikventa. 

Pro naše účely je důležité, že NSS výslovně neomezil svépomocné zadržení jen na specifické případy černých pasažérů. Právě naopak: „[U]vedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd.“ (bod 63). 

Povinnost obrátit se bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci, o níž hovoří komentovaný § 14 odst. 2 věta druhá, je provázána též s veřejnoprávními předpisy. Prakticky se totiž bude osoba jednající ve svépomoci obracet na policejní orgány, které mají pravomoc ztotožnit osoby, je-li na tom právní zájem. Policie ČR je oprávněna vyzvat k prokázání totožnosti osobu na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala (§ 63 odst. 2 písm. k) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, případně § 12 odst. 2 písm. e) a f) zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii). 

Soukromé zadržení podle § 14 odst. 2 věta druhá je založeno na podmínce přiměřenosti. Pro účely tohoto typu svépomoci by mělo především platit, že zadržení osoby musí být provedeno jen vskutku na dobu nezbytně nutnou. Pokud nebude orgán veřejné moci s to provést ztotožnění či jiné úkony bez zbytečného odkladu, zásadně by mělo platit, že zadržená osoba musí být propuštěna. Rozhodně nelze akceptovat stav, že by například ochranka supermarketu mohla zadržovat delikventa dlouhé hodiny bez jakéhokoliv vyústění intervencí policejního orgánu. 

 Svépomoc je omezena výlučně k zajištění subjektivního práva, které by jinak bylo zmařeno. Zasahující svépomocí proto nemůže využít svého jednání k vymožení pohledávky, nemůže sám přes odpor zadržené osoby tuto osobu prohledat, odebrat jí přes její odpor průkaz totožnosti, vzít jí například hodinky atd. Nutno upozornit, že ani tento typ svépomoci nelze využít, pokud již delikvent nastolí pokojný stav. Takovýto pokojný stav nicméně nelze zaměňovat s dokonáním veřejnoprávního deliktu. Jakkoliv tedy například delikvent, který krade zboží v obchodě, dokoná tento trestný čin nebo přestupek tím, že se věci zmocní, svůj delikt dokončí až v okamžiku, kdy se s věcí dostane do bezpečí. Teprve v okamžiku dokončení deliktu nepřichází svépomoc v úvahu.