Pochybnosti nad usnesením o zastavení řízení o velezradě

Předem říkám, že se nedomnívám, že by i celek všech argumentů, které ve své žalobě uplatnil Senát, zakládal velezradu bývalého prezidenta. Současně se ale domnívám, že usnesení ÚS, kterým dnes řízení o velezradě zastavil, je velmi špatně odůvodněné, je v rozporu s některými základními právněteoretickými postuláty, a je v rozporu i s dosavadní judikaturou ÚS. Dosavadní zákon umožňoval zastavit řízení tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Naopak okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, nebyla důvodem k zastavení řízení. Podle textu nového zákona není důvodem k zastavení řízení ani okolnost, že funkce prezidenta zanikla uplynutím doby (§ 98 odst. 3 ZÚS v aktuálním znění). Senát ve vztahu k možnosti pokračovat v řízení i po skončení mandátu prezidenta argumentoval především tím, že nová úprava je pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní (bod 16 usnesení). I kdyby se snad k tomuto závěru ÚS nepřiklonil, měla být aplikována nepravá retroaktivita, tedy nová procesní úprava, nikoliv procesní úprava stará (bod 17).

I. Vskutku konstitutivní norma?
Podívejme se předně na otázku, zda je nové ustanovení opravdu materiálně „nové“, tedy konstituující novou právní normu. Podle ÚS z § 98 odst. 1 a 2 ZÚS, ve znění účinném do 8. 3. 2013, nelze dovodit žádný zákaz zastavit řízení i z důvodů jiných, než těch, které jsou tu výslovně jmenovány, tj. 1. odvolání žaloby Senátem, 2. úmrtí žalovaného prezidenta (bod 35). Naopak z § 98 odst. 3 ZÚS ve znění účinném do 7. 3. 2013 lze prý argumentem a contrario dovodit, že z jiného, než tu uvedeného důvodu (tj. vzdání se prezidentského úřadu), nelze v řízení o ústavní žalobě pokračovat poté, co žalovaná osoba již úřad nezastává (bod 36). Již tyto úvahy jsou podle mne velmi pochybné. Argumentace a contrario tu není vůbec automatická – proč se naopak neargumentuje a simili, nebo dokonce a fortiori (pokud se řízení nezastaví pro vzdání se prezidentského úřadu, tím spíše se nezastaví pro doběhnutí mandátu)? Ostatně neznám případ řízení, kde by například jen v důsledku event. průtahů před soudem a následné s tím spojené skutečnosti (zde uplynutí mandátu) došlo automaticky k jeho zastavení. Právě uvedené ukazuje na teleologickou povahu údajně „logických“ argumentů výkladu práva. Současně jasně ukazuje, že argumentovat „logickými“ argumenty bez větší teleologické analýzy nabízí jednoduchou cestu k libovolnému řešení podle přání rozhodujícího orgánu.

Některé úvahy ÚS jsou, jemně řečeno, úsměvné. Například tomu, že odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce prezidenta, prý svědčí i to, že procesní normy, týkající se řízení o ústavní žalobě, označují žalovanou osobu vždy jako „prezident republiky“. Táži se tedy: co tam má být uvedeno? „Prezident republiky nebo bývalý prezident republiky“? Stačilo by ÚS, pokud by zákon vytvořil legislativní zkratku "žalovaný"?

Velmi slabá je i úvaha, podle níž pro podporu názoru ÚS může sloužit i § 104 ZÚS. Ten praví, že „vyhlášení pravomocného odsuzujícího nálezu způsobuje nástup tří sankcí, z nichž jednou je ztráta prezidentského úřadu. Tyto sankce nastupují vždy kumulativně; je samozřejmé, že po předchozím zániku funkce (uplynutím funkčního období) již ke ztrátě prezidentského úřadu nemůže dojít“ (bod 43). Táži se: jak tedy tato sankce mohla nastat v zákonem i tehdy předvídané alternativě rezignace prezidenta?!

II. Vskutku pravá retroaktivita?
Již prvý závěr ÚS, který je nepříliš organicky promíchán napříč celým odůvodněním, je tedy podle mne nesprávný. Podívejme se však na další premisu ÚS. ÚS se rozhodl na situaci aplikovat „příznivější“ normu, tedy dosavadní úpravu: „Pokud by v této věci mělo být aplikováno nové znění ust. § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu o nemožnosti zastavit řízení proto, že prezidentská funkce zanikla uplynutím funkčního období prezidenta, došlo by k ústavně nepřípustné pravé retroaktivitě zákona v neprospěch ústavně žalovaného“. Toto je nejen pochybné, neboť jde o procesní normu. Navíc je tento závěr naprosto nekompatibilní například s bodem 22 níže rozebraného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/09. Co třebas, pokud dojde k předání osoby podle evropského zatýkacího rozkazu za trestný čin, který spáchala v době, kdy ještě eurozatykač neplatil? Byli vskutku například členové Berdychova gangu, předaní z Irska do ČR, předání do ČR v rozporu se zákazem pravé retroaktivity? Samozřejmě nikoliv, ostatně i o této věci rozhodoval ÚS.

Zkusme srovnat úvahy ÚS o retroaktivitě procesních norem s jeho předchozí judikaturou. Vyberu úmyslně příklad extrémní, podle mého názoru již za hranou. Ovšem příklad, kde byl ÚS jednomyslný. V nálezu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.) ÚS jednomyslně zamítl návrh NSS na zrušení přechodných ustanovení zákona novelizujícího exekuční řád. Připomeňme, že zákon tehdy předal pravomoc rozhodovat o kárných věcech exekutorů kárnému senátu NSS. To se týkalo i všech běžících věcí. NSS tehdy čelil situaci, v níž byl kárně obviněný exekutor Exekutorskou komorou zproštěn kárné obžaloby, rozhodnutí však nebylo přede dnem účinnosti nového zákona vyhotoveno písemně. Protože nabyl účinnosti nový zákon, spis byl předán k rozhodnutí NSS. Dosavadní řízení tedy přišlo vniveč, kárného obviněný nepravomocně zproštěný exekutor musel započít nové řízení před NSS! Přes tato flagrantní fakta neměl ÚS sebemenší problém návrh zamítnout. Podle ÚS zde šlo o retroaktivitu nepravou. ÚS zde vycházel ze záměru zákonodárce, argumentace předkladatele zákona a z důležitého veřejného zájmu, který stál nad novou úpravou kárného řízení nad exekutory (body 27 násl.; všimněme si, že naopak v prezidentském usnesení se ÚS důvody nové úpravy příliš nezaobíral - nikoliv překvapivě, neboť tyto důvody jeho argumentace vůbec nesvědčily). „Na základě nové, navrhovatelem kritizované, právní úpravy mají totiž k dispozici celý proces vedený od samého počátku před vysoce kvalifikovaným senátem Nejvyššího správního soudu, jehož složení zajistí rovné, spravedlivé a nezávislé posouzení všech případů bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení mu byly postoupeny“ (bod 29).

Překvapí též styl argumentace ÚS v usnesení o zastavení. Ten cituje promiskue akademické články i různá vyjádření v elektronických médiích, pohříchu ovšem jen ve prospěch závěru ÚS. Pikantní nicméně je, že v samotném linku na web tyden.cz se skví podtitulek „experti se neshodnou“ (bod 46). Obecně se mi zdá, že citovat vyjádření akademiků pro média, činěná často bez nějakého většího rozmyslu, je krajně nevhodné. Ještě méně vhodné je pak citovat různé mediální spekulace, v řízení nijak neprokázané, o skutečných motivech navrhovatelů (odkaz na „neviditelného psa“ v bodě 47). ÚS z těchto spekulací vychází jako ze zjevených pravd, a bez dalšího k nim zaujímá negativní postoj (bod 48).
Jaký je disent soudkyně I. Janů, zatím nevíme. O konkurenci soudce Balíka, jako již ostatně tradičně, nemá smysl hovořit. V každém případě mne mrzí, že judikatura ÚS se často v obdobných případech dramaticky rozchází v závislosti na tom, o koho se jedná. Princip „co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“ (intertemporalita řízení o velezradě vs. intertemporalita kárného řízení proti exekutorům) by však neměl mít u ÚS místo.