Čím v posledních týdnech žijí daňoví procesualisté?

Stejně jako ostatní zbytek právnické veřejnosti s napětím sledujeme snahu dotčených orgánů přijmout veškerou doprovodnou legislativu k rekodifikaci soukromého práva včas. Pro nás tento kvapík přinesl hutný text v podobě novely daňových předpisů, jehož obsahem je i novela daňového řádu. Nechci na tomto místě hodnotit, zda tato novela je skutečně potřebná či zda opravdu souvisí s NOZem, ani se zabývat změnami, které jsou navrhovány v zákoně o daních z příjmů či v DPH (a že jich je). Pojďme se společně podívat na některé navrhované změny v daňovém řádu.

Zavedení pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy

 V návrhu zákona se počítá s tím, že by správce daně mohl napříště uložit daňovému subjektu pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy („pokuta“) až 500 tis Kč (a opakovaně) ve třech případech: (i) pokud daňový subjekt nevyhoví bez dostatečné omluvy ve stanovené lhůtě výzvě správce daně ke splnění procesní povinnosti nepeněžité povahy, (ii) pokud daňový subjekt nesplní registrační, ohlašovací nebo jinou oznamovací povinnost a konečně (iii) pokud daňový subjekt nesplní záznamní povinnost. Chápu snahu předkladatele v případech sub(ii) a (iii) sankcionovat „závadné“ chování daňových subjektů a dát tak správci daně do rukou bič na poplatníky, kteří neplní své povinnosti. Otazníky však mám u povinnosti vymezené sub (i), a to zejména ve spojení s navrhovaným odst. 2, které zní: „Pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy lze uložit pouze tehdy, nestanoví-li zákon jiný následek; tímto následkem není stanovení daně”. Má tím snad zákonodárce na mysli, že když mi správce daně pošle v rámci daňové kontroly / postupu k odstranění pochybností výzvu, abych mu prokázala např. že jsem určitý výdaj vynaložila na dosažení, zajištění či udržení příjmů, a já se z důvodů, které pro mě budou v danou chvíli důležité, rozhodnu na výzvu nereagovat, že mi správce daně bude moci uložit pokutu? Podotýkám, že v daňovém řízení máme jako obecný princip tzv. obrácené důkazní břemeno, tj. je to a priori daňový subjekt, kdo je povinen v daňovém řízení prokázat skutečnosti, které uváděl ve svém daňovém přiznání. Pakliže se mu to nepodaří, správce daně mu může např. vynaložený náklad neuznat jako daňové uznatelný (tj. o něj fakticky zvýšit základ daně) či v krajním případě stanovit daň podle pomůcek. Daňový řád tedy zná způsob, jak si s takovýmto „potížistou“ poradit; nesoučinnost daňového subjektu tak nevede k nemožnosti správce daně stanovit daň. Je snad tato navrhovaná úprava vyústěním ust. § 86 odst. 3 písm. c) a e) (které mi už dlouho pije krev)? A jak se tyto povinnosti a jejich sankcionování má k nálezu Ústavního soudu ze dne 18.02.2010, sp. zn. I.ÚS 1849/08, ve kterém soud dospěl k závěru, že „[t]ak také nelze pokutovat osobu, která odmítne podat správnímu orgánu vysvětlení v případě, kdy je zřejmé, že by jím, byť i jen teoreticky, mohla přispět ke svému postihu za přestupek […] Jinak řečeno - veřejná moc vykonává pravomoci a kompetence, jimž je jednotlivec zásadně povinen se podrobovat, ovšem za předpokladu, že jsou vykonávány souladně s požadavky plynoucími právě z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve shora uvedeném materiálním rozměru jejich působení a při dodržení požadavku plynoucího z principu přiměřenosti. Pokud výkon veřejné moci takové požadavky nesplňuje, jde o excesivní vybočení z mezí daných ústavním pořádkem. Jednotlivec není povinen vykonat takovou uloženou povinnost, která je v rozporu s příkazem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny.“ Když to trošku vyhrotím, mám tedy jako daňový subjekt mít právo zvolit si, zda správci daně poskytnu důkazní prostředky či vysvětlení, aniž by mi za to byla uložena pokuta, nebo nikoliv (s tím, že si budu vědoma, že tato moje „nesoučinnost“ může vést k doměření daně)? Odlišilo by moji situaci nějak, kdybych správci daně napsala dopis, ve kterém bych uvedla, že mu žádné důkazní prostředky nepředložím?

Nová výše úroku z neoprávněného jednání správce daně

V sankcích budeme pokračovat, tentokráte však v sankcích, které daňový řád stanoví pro správce daně. Jedná se vždy o úrok, který je správce daně povinen hradit daňovému subjektu, a to ve dvou případech (i) když mu k jeho žádosti pozdě vrátí vratitelný přeplatek a (ii) když je z důvodu nezákonnosti nebo nesprávného úředního postupu zrušeno rozhodnutí správce daně o stanovení daně. Současný text daňového řádu stanoví, že v takových případech „vrací“ správce daně danou částku společně s úrokem ve výši repo sazby zvýšené o 14 procentních bodů. Výše úroku koresponduje s výší úroku z prodlení, kterou je povinen hradit daňový subjekt v případě, kdy zaplatí daň správci daně pozdě (tj. i v případě, kdy je mu následně, třebas na základě daňové kontroly dodatečně stanovena daň vyšší). Návrh novely však snižuje výši (sankčního) úroku (pouze) pro správce daně na repo sazba plus 7 procentních bodů (což je současná výše úroku z prodlení dle občanského zákoník). V důvodové zprávě se dočteme, že je tak navrhováno proto, že „[j]de tedy o jakousi paušalizovanou náhradu škody, která by měla zohledňovat obvyklou cenu peněz. Ta by měla být v rámci právního řádu vnímána jednotně“. Vysvětlení zdá se býti logické, správce daně daňovému subjektu po určitou dobu neoprávněně zadržoval peníze, měl by mu tedy nahradit to, co mu po tu dobu ušlo (cena peněz). Je však třeba se ptát, „co“ ve světle tohoto vysvětlení představuje úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu, tedy ten úrok, který v případě svého prodlení hradí správci daně daňový subjekt. Zde je třeba podotknout, že daňový řád zná v případě, že je daňovému subjektu doměřena vyšší daňová povinnost (tj. dojde k jejímu „znovu“ vyměření obvykle na základě daňové kontroly poté, co daňový subjekt podal daňové přiznání, deklaroval tam určitou výši daně a byl vydán platební výměr) tzv. penále, které se hradí z rozdílu mezi daní původní a nově stanovenou. Výše penále je 20% (1% v případě daňové ztráty, penále nevzniká, když je daň doměřena na základě dodatečného daňového přiznání). V situaci, kdy je tedy daňovému subjektu doměřena daň 100 z původních 10, zaplatí daňový subjekt 20% penále z 90 a dále z této i částky úrok z prodlení repo sazba plus 14%. Penále sankcionuje fakt, že daňový subjekt státu „lhal“ o výši své daně, úrok z prodlení by pak měl dle mého názoru představovat cenu peněz. Jak se teď ale vyrovnat s tím, že ministerstvo financí říká, že i pro daňové řízení platí shodná cena peněž jako pro řízení občanská, tj. nižší, než jaká je současná výše úroku z prodlení. Co pak představuje „zbývajících“ 7 procentních bodů? Další sankci? Za jedno porušení? Nebo je snad cena peněz pro stát větší než pro daňový subjekt?

Mnoho otázek, málo odpovědí. Uvidíme, co bude s návrhem zákona v dalších měsících. V současnosti je ve vnějším připomínkovém řízení. Otazníků či sporných míst však jen v části týkající se daňového řádu obsahuje daleko více, namátkou např. zavedení mezinárodního dožádání jako úkonu, který staví běh lhůty pro stanovení daně či zkracování lhůt pro podávání daňových přiznání v insolvenci, v dědickém řízení a u právního nástupnictví.

A co na závěr?

Pozdrav z bílé stopy.-)

pozn.

daňový procesualita je v očích ostatích daňařů ten, kdo v březnu může jet na hory a ve výletech může pokračovat klidně až do června – nemá totiž „sezónu“, tj. období, kdy jsou zpracovávána daňová přiznání k dani z příjmů. K jeho dalším znakům patří, že ví, co je to autoremedura a prekluze a trvá na takových banalitách jako je správná plná moc).

§ 86 odst. 3 daňového řádu

Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, plní povinnosti podle § 82 a dále je povinen

c) předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení,

e) nezatajovat důkazní prostředky, které má k dispozici, nebo o nichž je mu známo, kde se nacházejí.