Eres piklos nemeci hungar scepen iudex

Nová maďarská vláda se v roce 2011 odhodlala k dosti radikálnímu řešení „problému starých soudců”. Uvedla v život opatření, které se do té doby jinde ve střední Evropě (včetně ČR) skloňovalo snad jenom v rámci vášnivých debat ve vybraných anarchistických kroužcích. Maďarsko snížilo věkovou hranici po povinný odchod do důchodu pro soudce a státní zástupce v podstatě přes noc ze 70 na 62 let. Že toto maďarské vládě nemůže při absenci jakýchkoliv smysluplných přechodných ustanovení projít, bylo pravděpodobné. Otázka spíš zněla, kdo danou úpravu zařízne jako první. Vyhrál maďarský Ústavní soud; úterním rozsudkem v řízení o porušení Smlouvy proti Maďarsku pak zbytek dorazil Soudní dvůr. Rozsudek Soudního dvora je k dispozici zde, podrobná tisková zpráva pak zde.

Je to zajímavé čtení, především s ohledem nakolik vyházení starých soudců (ehm, oprava, správně se to jak koukám jmenuje „nastolení vyváženější věkové skladby v justici“) může být vůbec udáváno jako legitimní sociální politika jakékoliv vlády. Hlavním problémem podobných debat však bohužel bývá plochý stereotyp typu „soudce nad 60 = formalistická troska neznalá jazyků a neochotná se učit“ v kontrastu s „mladý soudce = progresivní, zářný Jasoň, otevřený světu, znalý všeho evropského a listující si po večerech střídavě v Le Monde diplomatique a Die Zeit“. Realita je však podobnému klišé hodně vzdálená. Existují soudci třicátníci či čtyřicátníci s mentálním obrazem čerstvého důchodce, stejně jako čiperní šedesátníci, kteří mám to podezření si ten Le Monde diplomatique po večerech vážně čtou. Opotřebení a únava s věkem jistě přijdou; nicméně zpravidla právě ti kariérní soudci, kteří to v rámci justice dotáhli až za 60 let věku, byli schopni tuto fázi ustát a mohou ti „mladé, nadějné“ mnohé naučit. Osobně bych se justice složené ze samých mladých, nadějných kádrů asi dost bál ...