Zapovězme cestu „uždibování“ ze základních práv

Nejpočetnější agendou veřejného ochránce práv je agenda sociálního zabezpečení, šířeji sociální pomoci. V oblasti realizace sociálních práv pokládám úlohu ochránce za zvlášť zásadní až nezastupitelnou z pohledu doplňkové ochrany základních práv a svobod. Jedná se zpravidla o zajištění přiměřeného hmotného zabezpečení či základních životních podmínek.

Pro šetření podstaty a smyslu sociálního práva je klíčové, zda a s jakou účinností se ho jednotlivec může dovolat. Každý pochopí, že dovolat se práva na mimořádnou okamžitou pomoc ve formě jednoho tisíce korun na zajištění základních potravin v případě ohrožení sociálním vyloučením (jako součásti práva na pomoc v hmotné nouzi) prostřednictvím soudního rozhodnutí po třech letech, kdy jsem měl hlad, je bezpochyby cenné vítězství, ale málokdo si ho vychutná. Sociální práva realizují zpravidla ti nejzranitelnější, kteří mají ztížený přístup k právní pomoci (nejen z důvodů ekonomických, ale také z důvodu věku či zdravotního znevýhodnění). Zejména v oblasti tzv. nepojistných sociálních dávek je tak judikatura skromná.

Podmínky přístupu k sociální pomoci se zpřísňují. Obvykle s odkazem na zabránění zneužívání sociálních dávek. Zpřísnění podmínek pro všechny je pak všeobecně preferovanější a líbivější, než otravná adresná kontrola s konkrétními důsledky pro  dopadené a odhalené zneužívače.

Dochází až ke splynutí systému státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi (zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi, projednávané „sjednocení“ dávek na bydlení). Objevují se „nové“ instituty (veřejná služba, docházka nezaměstnaných /tzv. donez/, s-karta). Jiné stále po hříchu chybí (sociální bydlení).

Tyto faktory přispívají neustále k rostoucímu nápadu podnětů adresovaných veřejnému ochránci práv v této oblasti.

U zmíněných nových institutů pozoruji tyto společné jmenovatele. Překotný legislativní proces spojený se zásadními změnami návrhu zákona až v Poslanecké sněmovně,  minimální legisvakance,  nepromyšlení dopadu do organizace státní správy, nepředvídatelná správní praxe bez opory v zákoně („dotváření“ chybějící právní úpravy interními pokyny bez požehnání zákonodárce, libovůle ve správním rozhodování) využívající žádnou nebo pouze fragmentární právní regulaci.

Dopady změn právní úpravy právní regulace jsou pak jiné, než ty zamýšlené (nebo deklarované). 

V případě veřejné služby je paradoxem péče o zachování pracovních návyků u osob 55+ s třicetiletou praxí, u donezu starost o zabránění nelegálního zaměstnávání docházkou na poštu třikrát za týden u osoby pečující o postižené dítě, u s-karet maminkami na rodičovské dovolené, zdravotně postiženými či seniory nepoptávaný servis zajištění karty u bankovního ústavu pro dispozici s rodičovským příspěvkem či příspěvkem na péči.

Tyto postupy umožňují nenápadné přehoupnutí ze sféry sociálních práv do základních lidských práv a svobod (práva na soukromí, práva na ochranu rodinného a soukromého života, práva na zachování lidské důstojnosti, zákazu nucené práce).  Společné je to, že postrádají oporu v zákoně. Stát nevystupuje vůči jednotlivci na základě zákona a v jeho mezích.           

Umožňuje-li právní úprava libovůli úřadu, jedná se o úpravu protiústavní. Ústavní soud se vyjadřoval opakovaně k zákazu libovůle v souvislosti s normotvorbou podzákonných právních předpisů. Formuloval podmínky zmocnění, které musí být splněny. Je-li libovůlí postup podle podzákonného právního předpisu v případě nedostatečného zmocnění nebo jeho překročení, tím spíše je libovůlí postup bez opory v zákoně (či opory fragmentární) na základě interních pokynů či jiných aktů (nikoliv normativní povahy).    

Například systém donez má jen velmi strohé zakotvení v právním předpisu, přičemž jeho konkrétní podoba (včetně například frekvence návštěv, které mnohonásobně převažují zavedenou praxi na pobočkách úřadů práce) vychází z pravidel systému, o kterých je možné se dočíst výhradně na internetových stránkách http://donez.cz/.

V případě celoplošné nezákonné správní praxe si lze pak velmi těžko představit efektivní obranu jednotlivce obvyklými prostředky. Právní pomoc je v dané sociální situaci často reálně nedosažitelná. Navíc se jedná o zajištění základních životních podmínek, které jednotlivec potřebuje uspokojit v reálném čase.

Tím spíše by nedostatečnost opory v zákoně pro postup úřadu vůči jednotlivci měla být posuzována zvlášť přísně.

 Nejedná se totiž již „pouze“ o šetření podstaty a smyslu sociálních práv, ale zachování zásady legality a zákazu libovůle.