Ladislav Vyhnánek: May the Constitution be with you...

Víta Bártu Ústava provázela, a proto má nyní alespoň drobný důvod k radosti. Nejvyšší soud minulý týden vyslovil právní názor, podle něhož se na projev Víta Bárty učiněný v rámci jednání na poslaneckém klubu VV (eufemisticky nazývaný „nabídka poskytnutí výhodné finanční půjčky“) vztahuje indemnita podle čl. 27 odst. 2 Ústavy. V důsledku toho se tak část skutku, jehož se měl Vít Bárta dopustit, stala nepostižitelnou a řízení se dál bude soustředit pouze na otázky projevů učiněných jinde (doma, v restauraci) a samotného poskytnutí půjčky Kristýně Kočí a Jaroslavu Škarkovi. Vzhledem k tomu, že Vít Bárta byl v této otázce úspěšný, lze si jen těžko představit, že by se věcí mohl zabývat Ústavní soud (staré hříchy jako nález sp. zn. I. ÚS 35/94 budiž zapomenuty). Již proto je podle mého názoru na místě diskuse o tom, zda je výklad Ústavy provedený Nejvyšším soudem správný. V tomto postu se omezím jen na pár stručných poznámek a výchozích úvah, které doufám budeme mít možnost rozebrat v diskusi.
Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil (podle prozatímní stručné tiskové zprávy) tím, že se 1) jednalo o projev a 2) byla splněna i podmínka, podle níž musí být projev učiněn „v Poslanecké sněmovně nebo Senátu“ nebo „v jejich orgánech“. Ze znění zprávy se přitom prozatím zdá, že NS zařadil poslanecký klub do kategorie orgánů PS a nikoliv do kategorie „Poslanecká sněmovna“.

Případná polemika se závěry rozsudku se tak může odvíjet ve dvou rovinách. V první z nich se jedná o to, zda je „projevem“ míněn jakýkoliv projev (např. ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy) nebo zda by byla vhodná určitá teleologická redukce (např. dle obsahu, jen těžko podle formy). Druhá rovina se pak týká zařazení poslaneckého klubu pod pojem orgánů Poslanecké sněmovny, případně pod pojem „v Poslanecké sněmovně“. Dopad obou dvou rovin problému pochopitelně není omezen pouze na Víta Bártu, kterému zbylé části skutku stále budou přidělávat vrásky, nýbrž je podstatný i obecné chápání smyslu a výkladu indemnity.

Je chráněný každý projev?

První otázkou pochopitelně je, jestli je indemnitou pokryt každý projev, např. včetně veřejné nabídky odměny za vraždu určité osoby, či pouze projev „politický“. Samotný text Ústavy žádné omezení kategorie projevu neobsahuje. Mám však za to, že smyslem indemnity není nahodilá, nesystémová ochrana poslance, nýbrž ochrana poslance jako nositele určité ústavní funkce, která má již Ústavou částečně definovaný obsah, spočívající zejména v realizaci svobodné soutěže politických sil. Indemnita pak logicky směřuje právě k ochraně nerušeného výkonu této funkce (tj. k ochraně výkonu mandátu).

Proto je nepochybné, že hmotněprávní imunita musí krýt jakýkoliv politický projev, byť by šlo o projev kontroverzní, menšinový či o projev jinak v ČR trestně postižitelný (např. hate speech, podpora či propagace nacismu, zejména tedy verbální trestné činy). S ohledem na uvedené se rovněž přikláním k závěru, že i v případě pochybností, zda jde o politický projev ve shora nastíněném smyslu, musí být indemnita aplikována. Bylo by totiž proti smyslu indemnity, pokud by orgány státu mohly posuzovat, co je obsahem „správného politického projevu“ a pouze takovému by pak poskytly ochranu.

Otázkou však zůstává, zda indemnitu aplikovat i v situacích, kdy se jedná o zjevný exces z toho, co lze za politický projev považovat. Jako příklad lze uvést situaci, v níž by poslanec na živě přenášeném jednání vystoupil s nabídkou, že vyplatí milion korun osobně tomu, kdo zabije milence jeho ženy. V tomto případě jde nepochybně o projev, ten se však nijak nevztahuje k výkonu mandátu, nýbrž pouze k naplňování vlastního zájmu (navíc – řekněme – poměrně kontroverzního). Právě obdobné situace, tj. ty, v nichž je posuzovaný projev zjevně motivován osobním zájmem či prospěchem a nelze jej nijak rozumně vztáhnout k výkonu mandátu či obecně k politické činnosti, budou tvořit většinu excesů. Kloním se k závěru, že ve vztahu k takovýmto projevům je na místě provést teleologickou redukci a z ochrany poskytované ustanovením čl. 27 odst. Ústavy je vyjmout. Případ Víta Bárty považuji z hlediska zařazení do kategorie excesů za hraniční. Pokud bychom však dospěli k závěru, že 1) se jednalo o nabídku korupce a 2) korupce měla sloužit určitému osobnímu zájmu, pak by byl vztah k výkonu mandátu, jak jej pojímá Ústava, velmi slabý. Na druhou stranu si však lze představit argument, podle něhož je získání vlivu v rámci poslaneckého klubu zcela přirozenou součástí výkonu mandátu a jakýkoliv projev směřující k tomuto cíli, byť by byl jinak protiprávní, je indemnitou chráněn (nejsem si však jist, zda úmyslem ústavodárce bylo takto široký výklad výkonu mandátu chránit).

Místo projevu?

Druhou otázkou, byť nikoliv tak významnou, je povaha poslaneckého klubu. Ani Ústava ani zákon (i když použití zákonné terminologie pro výklad Ústavy je vždy problematické) totiž PK jako orgán sněmovny neoznačují. Přesto se však kloním k závěru, že z materiálního hlediska PK za orgán – minimálně pro účely čl. 27 odst. 2 Ústavy – považovat lze. Nejde přitom přirozeně ani tak o místo, kde PK jedná, nýbrž opět o účel, za nímž se jeho jednání koná.

S ohledem na uvedené bych se po určitém váhání klonil spíše k závěru, že v Bártově věci indemnita neměla být použita. S názorem NS, že se jednalo o projev, a to projev učiněný v orgánu PS, se ztotožňuji. Na druhou stranu však pokládám Bártovo jednání, jak bylo kvalifikováno soudy, za exces z výkonu mandátu poslance; takový exces pak s ohledem na smysl indemnity ústavní ochrany nepožívá.

Ladislav Vyhnánek