Původním a stále hlavním posláním veřejného ochránce práv je ochrana osob před nezákonným jednáním úřadům nebo jejich nečinností. Je také tím, kdo vykládá, co se rozumí principy dobré správy.
V poslední době stojí za zmínku šetření ministerstev v oblasti odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb. (zákon o odškodňování) nebo úsilí o změnu praxe druhostupňových úřadů, aby poučovaly účastníky o možnosti podat správní žalobu.
Výstupem z těchto šetření bylo formulování „desatera dobré správní praxe pro vyřizování žádostí o odškodnění“ (včetně usnesení vlády s doporučením, aby se ministerstva desateremřídila), a doporučení ochránce adresované Poslanecké sněmovně v souhrnné zprávěza rok 2011, aby schválila změnu zákona, která by přímo uložila úřadům povinnost připojit k rozhodnutí poučení o správní žalobě.
Podání žádosti o odškodnění za nesprávný úřední postup je jedním z opatření k nápravě veřejného ochránce práv především v případě shledání nečinnosti v postupu úřadu. Právě nepředvídatelnost průběhu a výsledku tohoto procesu (s ohledem na rozdílnou praxi ministerstev, odlišný náhled na samou povahu tohoto procesu /veřejnoprávnost x soukromoprávnost/, nerozlišování mezi náhradou škody a přiměřeným zadostiučiněním /co do odlišnosti procesu a povinností na straně žadatele/ )byla jedním z důvodů, proč ochránce šetření z vlastní iniciativy zahájil.
I přes zmíněné usnesení vlády a přijetí dobré správní praxe ministerstvy přetrvává v praxi poměrněopatrnický přístup k odškodňování (dobrovolnému) jednotlivců za nesprávný úřední postup, a to i v případě, kdy je nečinnost zjevná. Naposledy to bylo zřejmé při kolapsu registru vozidel.
Stále nepanuje mezi ministerstvy shoda na tom, zda se za nesprávný úřední postup považuje celková nepřiměřená délka řízení (a postačí tedy dodržování formálních lhůt pro vydání procesníchči meritorních rozhodnutí, ač následně opakovaně rušených, či nesmyslných), i přes judikaturu Nejvyššího soudu (vztahující se primárně k průtahům soudním).
Přes neujasněnost, zda se v případěpředběžného uplatnění nároku na odškodnění u příslušného ministerstva jedná o proces čistě soukromoprávní či veřejnoprávní (čemuž nasvědčuje poslední judikatura Ústavního soudu), není pochyb o tom, že v obou případech jsou uplatnitelné na postup státu (tedy i tam, kde vystupuje tzv. v rovném postavení) principy dobré správy.
Dalším poměrně rozšířeným bolem státní správy je odlišná správní praxe a absence metodického usměrnění (ať se to týká zaujetí včasných výkladových stanovisek v případě zásadní změny právní úpravy, reakce na judikaturu soudů, výklad průřezového institutu v případěkompetence vícero ústředních orgánů apod.). Kapitolou pro sebe je závaznost usměrňování, zejména v případě územní veřejné správy. V praxi se tak v podstatě nikdy neděje prostřednictvím Věstníku vlády pro orgány krajů a obcí.
Za problém v tomto směru osobně pokládám absenci možnosti zaujetí stanovisek Nejvyšším správním soudem (resp. jejich nezaujímání). I když lze výkladová stanoviska bezpochyby pokládat za součást řízení a tedy primárně úkol exekutivy, správní praxe tomu neodpovídá. Nepomáhá ani judikování sporných právních otázek jednotlivými správními soudy, neboť nemáme účinný mechanismus sjednocování rozhodování, není-li věc „posunuta“ k Nejvyššímu správnímu soudu (což se často nestane). Bohužel není neobvyklé, že úřady ignorují ve své praxi stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
I veřejný ochránce práv by měl důsledně dosledovat, zda stanovisko, které zaujal jeden úřad ve sporné věci, je přijato ústředním správním úřadem a bude jím na příště aplikováno (včetnězajištění jednotné správní praxe na území). Stejně tak je na místě zajistit reálnou přístupnost k usměrněním, metodickým pokynům apod., na základěnichž úřady postupují, adresátům veřejné správy. V opačném případě nelze hovořit o předvídatelnosti správního rozhodování.
31 října 2012
30 října 2012
(Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
Svým usnesením ze dne 13. března 2012 (a znovu dne 17. května 2012) se představenstvo České advokátní komory rozhodlo prosazovat novelu Zákona o advokacii, která by mimo jiné prodloužila délku požadované koncipientské praxe ze tří na pět let. Tento návrh považuji za nemravný. Jeho text nejsem bohužel schopen dohledat na stránkách ČAK. Visí nicméně coby „únik“ v internetu: návrh novely zde, návrh „důvodové zprávy“ zde. Tento návrh je empirickým ověřením tvrzení, že samosprávné organizace mají sklon ke kartelizaci. Jejich rozhodnutí zasahující do práv třetích osob (stojících mimo profesi), stejně jako jejich vlastních členů, musí proto podléhat vnějšímu dozoru (v obecné rovině legislativnímu a v konkrétním/semi-obecném soudnímu).
K návrhu samotnému pár poznámek.
1/ Současný model právnického studia v ČR studenty na výkon advokátní praxe příliš nepřipraví. To asi nebude sporné (tedy přinejmenším na tomto blogu). Nakolik skutečně „školí“ systém koncipientské praxe je nicméně také slovo do pranice. Kdyby byl nicméně návrh myslen vážně a byl veden skutečnou snahou o výchovu kvalitních a všeho-znalých advokátů, tak by tento návrh novely Zákona o advokacii vlastně vystavoval českému vzdělání právníků jednu z nejdrsnějších vizitek od Listopadu 1989: pětileté studium práva absolventa vůbec ničemu nenaučí. Aby mohl absolvent cokoliv vlastním jménem a na vlastní triko napsat, potřebuje dalších pět let „výuky praxí“. Co takový návrh vlastně říká? Že pět let studia na fakultě je k ničemu? Anebo také (či spíše) že Komora není schopna uspořádat vlastní systém vzdělávání tak, aby absolventa, který i kdyby třeba nakrásně vážně nic neuměl, naučila něčemu smysluplnému za tři (opakuji: tři) roky povinné praxe?
2/ Je patrné, že jádro pudla bude trochu jinde. V reálném fungování současného systému je koncipient levná pracovní síla, která nemá ekonomicky na výběr než pracovat za minimální mzdu. I v případech, kdy je mzda rozumná (nerozumná je pak jenom pracovní doba), je koncipientský „bezzemek“ svázán s lénem svého advokátního pána: k profesní zkoušce se nějak dostat musí. Praxe je pak taková, že ve většině advokátních kanceláří dělá šikovný koncipient po pár měsících či roce už v podstatě jakoukoliv práci, která je v poměru k tomu, za jaký obolus je účtována, velice levná. Hlavní zájem tak není na „vzdělávání“ koncipienta, ale na zisku. V podobné situaci mi březnový návrh představenstva připomíná scénu, kde se lenní panstvo sejde na hostině a v jejím rámci dojde k závěru, že by přeci vůbec nebylo špatné, kdyby se napřístě muselo „na panském“ pracovat ne jeden den v týdnu, ale dva či tři. Kde jinde by se přeci ti bezzemci mohli naučit jak správně okopávat tu řepu, což?
Ale třeba jsem k ČAKu jenom ošklivý a skutečně má v plánu vytvořit skvělý systém vzdělávání koncipientů, na který bude potřebovat 5 let (a který nestihne za současné 3 roky). Pokud tomu skutečně tak je, pak by bylo vhodné podobný plán v podrobnostech přestavit před případným navržením prodloužení délky koncipování, aby bylo jasné, že všechny výše uvedené ošklivosti jsou liché. Důvodová zpráva v podobě jednoho odstavce v tomto ohledu příliš důvěry nevzbuzuje.
3/ Netroufám si předvídat, jak by se případná změna podobného typu podepsala na sociálním pozadí a fungování advokacie. Mám nicméně podezření, že prodloužení v zásadě „neproduktivní“ fáze advokáta in spe na 10 let by z advokacie činilo více a více dědičné řemeslo (pardon, dědičnou vědu, neboť na její řádné provozování je nezbytné druhé pětileté studium). „Neproduktivní“ fází myslím období, kdy jedinec buď vůbec nevydělává (fakulta), či vydělává minimum (koncipování), a v konečné fázi je tak stále ekonomicky závislý na někom jiném (v drtivé většině případů rodičích). Jinak řečeno, budou rodiče muset budoucího advokáta živit až do 30 let? Kdo se pak bude stávat advokátem? Dcery a synové současných advokátů, kteří nemají problém s tím živit svoji ratolest, která převezme praxi, o pár let déle? Co by podobný krok znamenal pro mladé dámy, které se někdy v rozumné době chtějí stát matkami?
4/ Zamyslel se někdo nad vztahem Zákona o advokacii a jím upravené délky praxe k ostatním profesním předpisům v okamžiku, kdy profesní předpisy vycházejí v zásadě ze vzájemné uznatelnosti profesní zkoušky (a minimálně částečné započitatelnosti praxe)? Advokátní zkouška po pěti letech, justiční zkouška po třech letech, odborná zkouška státního zástupce po třech letech, exekutorská zkouška po třech letech, notářská zkouška po pěti letech? Namísto snah o sjednocení jednotlivých drah i požadavků (osobně si myslím, že nejlepší by byla jednotná profesní zkouška pro všechny právnická povolání po vzoru německé druhé státní zkoušky) se nám budou jednotlivé profese dále rozcházet? Co by podobný krok v advokacii znamenal pro ostatní profese? Následovat notářství? To ale není zrovna zářný vzor s ohledem na prostupnost a otevřenost profese, o jejím dědění ani nemluvě (ale argumenty pětiletou notářskou praxí dobře ukazují, kam by se představenstvo ČAKu asi vydat chtělo). Přišel by větší zájem o justici, především tedy o místa asistentů, (Stejná kvalifikace za méně muziky...?) doprovázený následně dalším uzavíráním advokacie (ta justiční odborná zkouška není dostatečně kvalitní, protože vyžaduje jenom tři roky praxe, takže ji napříště nechceme uznávat ...?).
5/ Požadavek pětileté praxe v návaznosti na pětileté studium by dostal ČR na evropský unikát co se týká délky vyžadované přípravy pro výkon funkce advokáta. Na evropském kontinentu převažující model je zdá se 5 + 1,5 až 5 + 3 roky max, často ještě níže (jedinou výjimkou je zdá se Finsko s modelem 5 + 4). V anglosaských zemích je pak doba kratší, zpravidla 3 + 2. S výjimkou Finska se však v Evropě zdá se nikdo nevydává nad celkem 8 let požadovaného vzdělání pro výkon funkce samostatného advokáta oprávněného zastupovat před soudy (pro prosté „právní poradenství“ je pak často celková doba či požadavky nižší).
Nezbývá než se ptát, co je na české právu tak unikátně složitého, že by mělo vyžadovat celkem desetiletou profesní přípravu pro výkon funkce advokáta? Pokud může anglický advokát, přinejmenším teoreticky s ohledem na dosaženou kvalifikaci, zastupovat složité mezinárodní kauzy v londýnské City ve svých 24 letech (3 + 2 s nástupem na univerzitu v 18 či 19 letech), proč by se před Obvodní soud pro Prahu X smělo až de facto ve 30 letech?
Pravda, jeden zahraniční vzor zde nicméně je: slovenský. A rozhodně není hoden následování. Ekonomické a sociální otázky a pozadí obdobné, novela zákona napsaná zdá se přímo ve Slovenské advokátní komoře a prohnaná Národní radou je již na světě (viz zde a zde). Byť je hezké, že „(m)ezi Českou a Slovenskou advokátní komorou jsou velmi úzké vazby“, v tomto ohledu by bylo vhodné je výrazně rozvolnit. Ostatně slovenskou justici máme také rádi (tedy přinejmenším já řadu lidí v ní). Její cestou „justiční samosprávy“ bychom se však také rozhodně vydat nechtěli, tedy já určitě ne...
Sečteno a podtrženo, několik návrhů:
Pro legislativní proces a zákonodárný sbor: nastává ideální chvíle ukázat, že český zákonodárný proces je stále ještě alespoň trochu o střetávání partikulárních zájmů, ze kterého se vynoří zájem obecný, a nikoliv pouze o násilném prosazování zájmů jedné úzké skupiny, která si to "ošetří". Diskutovaný návrh na zvýšení praxe advokátního koncipienta je čítankovým příkladem situace, ve které se systém profesní autoregulace stává nefunkčním a musí být kontrolován politickým procesem. Ekonomický zájem skupiny advokátů, jehož smyslem je zvýšit vlastní zisk na úrok celé společnosti (která v konečné fázi ponese náklady na dva přidané roky „přípravy na výkon povolání“) a vytlačit mladší konkurenci, není zájmem ani veřejným, a ostatně ani profesním.
Pro studenty, koncipienty a další bezzemky: Křičte! A křičte nyní, dokud to jde.
Douška pro ČAK: pokud je navrhovaná změna vedena skutečně deklarovanou snahou o „zabezpečení řádného výkonu advokacie“ a nezbytností, aby „advokátní koncipienti načerpali během právní praxe dostatečné znalosti“ (jak tvrdí zvláštní část důvodové zprávy ve svém bodě 1), a nikoliv pouze snahou o další vykořisťování nevolníků a eliminaci konkurence, jak si myslí tento příspěvek, tak co se začít skutečně a seriózně zajímat o kvalitu vzdělávání, kterou studenti na fakultách získávají? V řadě států, především angloamerického právního okruhu, ale i jinde, je běžné, že profesní organizace (a hlavně advokátní komory) aktivně spoluutvářejí obsah právního vzdělávání, hodnotí kvalitu škol apod. (ABA ve Spojených státech dokonce provozuje systém akreditace fakult). Kdo jiný než praktici mohou poskytnout smysluplnou zpětnou vazbu na téma nakolik škola připravuje pro praxi? To by však znamenalo přijít se skutečnými argumenty na téma výstupů, potřeba a změn, nikoliv jednostrannými a hodně pochybnými návrhy, které diplomaticky řečeno ani trochu nevoní.
K návrhu samotnému pár poznámek.
1/ Současný model právnického studia v ČR studenty na výkon advokátní praxe příliš nepřipraví. To asi nebude sporné (tedy přinejmenším na tomto blogu). Nakolik skutečně „školí“ systém koncipientské praxe je nicméně také slovo do pranice. Kdyby byl nicméně návrh myslen vážně a byl veden skutečnou snahou o výchovu kvalitních a všeho-znalých advokátů, tak by tento návrh novely Zákona o advokacii vlastně vystavoval českému vzdělání právníků jednu z nejdrsnějších vizitek od Listopadu 1989: pětileté studium práva absolventa vůbec ničemu nenaučí. Aby mohl absolvent cokoliv vlastním jménem a na vlastní triko napsat, potřebuje dalších pět let „výuky praxí“. Co takový návrh vlastně říká? Že pět let studia na fakultě je k ničemu? Anebo také (či spíše) že Komora není schopna uspořádat vlastní systém vzdělávání tak, aby absolventa, který i kdyby třeba nakrásně vážně nic neuměl, naučila něčemu smysluplnému za tři (opakuji: tři) roky povinné praxe?
2/ Je patrné, že jádro pudla bude trochu jinde. V reálném fungování současného systému je koncipient levná pracovní síla, která nemá ekonomicky na výběr než pracovat za minimální mzdu. I v případech, kdy je mzda rozumná (nerozumná je pak jenom pracovní doba), je koncipientský „bezzemek“ svázán s lénem svého advokátního pána: k profesní zkoušce se nějak dostat musí. Praxe je pak taková, že ve většině advokátních kanceláří dělá šikovný koncipient po pár měsících či roce už v podstatě jakoukoliv práci, která je v poměru k tomu, za jaký obolus je účtována, velice levná. Hlavní zájem tak není na „vzdělávání“ koncipienta, ale na zisku. V podobné situaci mi březnový návrh představenstva připomíná scénu, kde se lenní panstvo sejde na hostině a v jejím rámci dojde k závěru, že by přeci vůbec nebylo špatné, kdyby se napřístě muselo „na panském“ pracovat ne jeden den v týdnu, ale dva či tři. Kde jinde by se přeci ti bezzemci mohli naučit jak správně okopávat tu řepu, což?
Ale třeba jsem k ČAKu jenom ošklivý a skutečně má v plánu vytvořit skvělý systém vzdělávání koncipientů, na který bude potřebovat 5 let (a který nestihne za současné 3 roky). Pokud tomu skutečně tak je, pak by bylo vhodné podobný plán v podrobnostech přestavit před případným navržením prodloužení délky koncipování, aby bylo jasné, že všechny výše uvedené ošklivosti jsou liché. Důvodová zpráva v podobě jednoho odstavce v tomto ohledu příliš důvěry nevzbuzuje.
3/ Netroufám si předvídat, jak by se případná změna podobného typu podepsala na sociálním pozadí a fungování advokacie. Mám nicméně podezření, že prodloužení v zásadě „neproduktivní“ fáze advokáta in spe na 10 let by z advokacie činilo více a více dědičné řemeslo (pardon, dědičnou vědu, neboť na její řádné provozování je nezbytné druhé pětileté studium). „Neproduktivní“ fází myslím období, kdy jedinec buď vůbec nevydělává (fakulta), či vydělává minimum (koncipování), a v konečné fázi je tak stále ekonomicky závislý na někom jiném (v drtivé většině případů rodičích). Jinak řečeno, budou rodiče muset budoucího advokáta živit až do 30 let? Kdo se pak bude stávat advokátem? Dcery a synové současných advokátů, kteří nemají problém s tím živit svoji ratolest, která převezme praxi, o pár let déle? Co by podobný krok znamenal pro mladé dámy, které se někdy v rozumné době chtějí stát matkami?
4/ Zamyslel se někdo nad vztahem Zákona o advokacii a jím upravené délky praxe k ostatním profesním předpisům v okamžiku, kdy profesní předpisy vycházejí v zásadě ze vzájemné uznatelnosti profesní zkoušky (a minimálně částečné započitatelnosti praxe)? Advokátní zkouška po pěti letech, justiční zkouška po třech letech, odborná zkouška státního zástupce po třech letech, exekutorská zkouška po třech letech, notářská zkouška po pěti letech? Namísto snah o sjednocení jednotlivých drah i požadavků (osobně si myslím, že nejlepší by byla jednotná profesní zkouška pro všechny právnická povolání po vzoru německé druhé státní zkoušky) se nám budou jednotlivé profese dále rozcházet? Co by podobný krok v advokacii znamenal pro ostatní profese? Následovat notářství? To ale není zrovna zářný vzor s ohledem na prostupnost a otevřenost profese, o jejím dědění ani nemluvě (ale argumenty pětiletou notářskou praxí dobře ukazují, kam by se představenstvo ČAKu asi vydat chtělo). Přišel by větší zájem o justici, především tedy o místa asistentů, (Stejná kvalifikace za méně muziky...?) doprovázený následně dalším uzavíráním advokacie (ta justiční odborná zkouška není dostatečně kvalitní, protože vyžaduje jenom tři roky praxe, takže ji napříště nechceme uznávat ...?).
5/ Požadavek pětileté praxe v návaznosti na pětileté studium by dostal ČR na evropský unikát co se týká délky vyžadované přípravy pro výkon funkce advokáta. Na evropském kontinentu převažující model je zdá se 5 + 1,5 až 5 + 3 roky max, často ještě níže (jedinou výjimkou je zdá se Finsko s modelem 5 + 4). V anglosaských zemích je pak doba kratší, zpravidla 3 + 2. S výjimkou Finska se však v Evropě zdá se nikdo nevydává nad celkem 8 let požadovaného vzdělání pro výkon funkce samostatného advokáta oprávněného zastupovat před soudy (pro prosté „právní poradenství“ je pak často celková doba či požadavky nižší).
Nezbývá než se ptát, co je na české právu tak unikátně složitého, že by mělo vyžadovat celkem desetiletou profesní přípravu pro výkon funkce advokáta? Pokud může anglický advokát, přinejmenším teoreticky s ohledem na dosaženou kvalifikaci, zastupovat složité mezinárodní kauzy v londýnské City ve svých 24 letech (3 + 2 s nástupem na univerzitu v 18 či 19 letech), proč by se před Obvodní soud pro Prahu X smělo až de facto ve 30 letech?
Pravda, jeden zahraniční vzor zde nicméně je: slovenský. A rozhodně není hoden následování. Ekonomické a sociální otázky a pozadí obdobné, novela zákona napsaná zdá se přímo ve Slovenské advokátní komoře a prohnaná Národní radou je již na světě (viz zde a zde). Byť je hezké, že „(m)ezi Českou a Slovenskou advokátní komorou jsou velmi úzké vazby“, v tomto ohledu by bylo vhodné je výrazně rozvolnit. Ostatně slovenskou justici máme také rádi (tedy přinejmenším já řadu lidí v ní). Její cestou „justiční samosprávy“ bychom se však také rozhodně vydat nechtěli, tedy já určitě ne...
Sečteno a podtrženo, několik návrhů:
Pro legislativní proces a zákonodárný sbor: nastává ideální chvíle ukázat, že český zákonodárný proces je stále ještě alespoň trochu o střetávání partikulárních zájmů, ze kterého se vynoří zájem obecný, a nikoliv pouze o násilném prosazování zájmů jedné úzké skupiny, která si to "ošetří". Diskutovaný návrh na zvýšení praxe advokátního koncipienta je čítankovým příkladem situace, ve které se systém profesní autoregulace stává nefunkčním a musí být kontrolován politickým procesem. Ekonomický zájem skupiny advokátů, jehož smyslem je zvýšit vlastní zisk na úrok celé společnosti (která v konečné fázi ponese náklady na dva přidané roky „přípravy na výkon povolání“) a vytlačit mladší konkurenci, není zájmem ani veřejným, a ostatně ani profesním.
Pro studenty, koncipienty a další bezzemky: Křičte! A křičte nyní, dokud to jde.
Douška pro ČAK: pokud je navrhovaná změna vedena skutečně deklarovanou snahou o „zabezpečení řádného výkonu advokacie“ a nezbytností, aby „advokátní koncipienti načerpali během právní praxe dostatečné znalosti“ (jak tvrdí zvláštní část důvodové zprávy ve svém bodě 1), a nikoliv pouze snahou o další vykořisťování nevolníků a eliminaci konkurence, jak si myslí tento příspěvek, tak co se začít skutečně a seriózně zajímat o kvalitu vzdělávání, kterou studenti na fakultách získávají? V řadě států, především angloamerického právního okruhu, ale i jinde, je běžné, že profesní organizace (a hlavně advokátní komory) aktivně spoluutvářejí obsah právního vzdělávání, hodnotí kvalitu škol apod. (ABA ve Spojených státech dokonce provozuje systém akreditace fakult). Kdo jiný než praktici mohou poskytnout smysluplnou zpětnou vazbu na téma nakolik škola připravuje pro praxi? To by však znamenalo přijít se skutečnými argumenty na téma výstupů, potřeba a změn, nikoliv jednostrannými a hodně pochybnými návrhy, které diplomaticky řečeno ani trochu nevoní.
29 října 2012
Volné místo asistenta/tky na NSS
Soudkyně Nejvyššího správního soudu K. Šimáčková hledá asistenta/asistentku. Bližší informace dále v postu.
Milé kolegyně a kolegové, jako soudkyně NSS hledám asistenta/asistentku. Nemám žádné apriorní představy či požadavky, při výběru se budu řídit částečně životopisem a osobními sympatiemi a především pak předvedeným výkonem. Všichni uchazeči dostanou ke zpracování dva úkoly – jeden z unijního práva a druhý z oblasti práva procesního, na vyřešení budou mít několik dní. Poté s nejlepšími provedu osobní pohovor o odevzdaných textech a o jejich pracovních motivacích.
Ráda bych seznam zájemců o účast ve výběrovém řízení uzavřela 9. 11. ve 12 hodin, týž den rozeslala zadání, termín odevzdání písemných prací by byl 16.11. a případné ústní výběrové řízení by se konalo v týdnu od 19.11.
Pokud budete pro mne i na sobě hodně pracovat, nabízím Vám šanci stát se lepším právníkem.
Tak se na Vás těším, svůj životopis a motivační dopis mi prosím pošlete co nejdříve na katerina.simackova(zavináč)nssoud.cz.
Kateřina Šimáčková
Milé kolegyně a kolegové, jako soudkyně NSS hledám asistenta/asistentku. Nemám žádné apriorní představy či požadavky, při výběru se budu řídit částečně životopisem a osobními sympatiemi a především pak předvedeným výkonem. Všichni uchazeči dostanou ke zpracování dva úkoly – jeden z unijního práva a druhý z oblasti práva procesního, na vyřešení budou mít několik dní. Poté s nejlepšími provedu osobní pohovor o odevzdaných textech a o jejich pracovních motivacích.
Ráda bych seznam zájemců o účast ve výběrovém řízení uzavřela 9. 11. ve 12 hodin, týž den rozeslala zadání, termín odevzdání písemných prací by byl 16.11. a případné ústní výběrové řízení by se konalo v týdnu od 19.11.
Pokud budete pro mne i na sobě hodně pracovat, nabízím Vám šanci stát se lepším právníkem.
Tak se na Vás těším, svůj životopis a motivační dopis mi prosím pošlete co nejdříve na katerina.simackova(zavináč)nssoud.cz.
Kateřina Šimáčková
Michal Hájek: Občasník NSS Info je na webu
Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu již od roku 2006 vydává svůj "občasník" s názvem NSS Info, který shrnuje zajímavá rozhodnutí některých zahraničních soudů, která se týkají správního soudnictví nebo mají zajímavý judikaturní přesah (typicky německého Bundesverwaltungsgericht, rakouského Verwaltungsgerichtshof nebo Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie). Cílem tohoto občasníku je upozornit čtenáře na zajímavá rozhodnutí a také jim alespoň trochu ulehčit jejich práci. Nicméně do této doby byl NSS Info pouze interním dokumentem soudu. Přišlo nám však škoda nepodělit se o informace v něm obsažené s širší veřejností. Z toho důvodu vznikl blog http://nssinfo.blogspot.cz/
Jaké jsou výhody NSS Info blogu?
1. Dostupnost - K informacím zde umístěným má přístup každý.
2. Aktuálnost - O zajímavých rozhodnutích se dozvíte ihned, nikoli tedy až když vyjde náš občasník.
3. Interaktivita - Prostřednictvím komentářů nám můžete poskytnout zpětnou vazbu nebo s dalšími čtenáři o daných rozhodnutích diskutovat.
Doufáme, že zde naleznete užitečné informace!
Oddělení dokumentace a analytiky NSS
Jaké jsou výhody NSS Info blogu?
1. Dostupnost - K informacím zde umístěným má přístup každý.
2. Aktuálnost - O zajímavých rozhodnutích se dozvíte ihned, nikoli tedy až když vyjde náš občasník.
3. Interaktivita - Prostřednictvím komentářů nám můžete poskytnout zpětnou vazbu nebo s dalšími čtenáři o daných rozhodnutích diskutovat.
Doufáme, že zde naleznete užitečné informace!
Oddělení dokumentace a analytiky NSS
Výzva k zasílání námětů příspěvků na Karlovarské právnické dny 2013
Společnost Karlovarské právnické dny (Karlsbader Juristentage - KJT) vyhlašuje výzvu k předkládání námětů vystoupení (příspěvků) pro XXI. Konferenci Karlovarské právnické dny, která by se měla konat ve dnech 12. -14. 6. 2013, hotel Thermal, Karlovy Vary.
Pokud byste měli zájem vystoupit s příspěvkem na téma týkající se rekodifikace soukromého práva v ČR, téma mající přeshraniční rozměr (typicky problémy související s právem EU) či jiné aktuální téma z kteréhokoliv oboru práva, pošlete nám svůj návrh do 20. listopadu 2012 na emailovou adresu kjt@kjt.cz.
Návrh by měl stručně nastínit několik základních bodů (osnovu) zamýšleného vystoupení (a souvisejícího písemného příspěvku pro sborník KJT) a vystihnout i hlavní myšlenku, popř. otázku, kterou chce autor(ka) ve svém vystoupení zodpovědět. Pořadatelé zvláště vítají témata kontroverzní a kritický přístup jejich zpracovatelů. K návrhu prosím zároveň přiložte i stručné profesní CV jeho autora/autorky.
Předpokládaná délka jednotlivých vystoupení bude cca 40 min, nicméně pořadatelé si vyhrazují právo omezit některá vystoupení na 20 min (a umožnit tak širší a pestřejší okruh přednášejících). Autoři návrhů, které programové grémium společnosti zařadí do programu XXI. Konference Karlovarské právnické dny, budou o této skutečnosti informováni do konce letošního roku.
Tradiční vystupující na Karlovarských právnických dnech budou s žádostí o předložení námětu osloveni adresně a i jejich návrhy budou následně posouzeny spolu s ostatními, kteří odpovědí na tuto veřejnou výzvu.
Děkujeme předem za Váš zájem a těšíme se na Vaše náměty.
Vladimír Zoufalý
Návrh by měl stručně nastínit několik základních bodů (osnovu) zamýšleného vystoupení (a souvisejícího písemného příspěvku pro sborník KJT) a vystihnout i hlavní myšlenku, popř. otázku, kterou chce autor(ka) ve svém vystoupení zodpovědět. Pořadatelé zvláště vítají témata kontroverzní a kritický přístup jejich zpracovatelů. K návrhu prosím zároveň přiložte i stručné profesní CV jeho autora/autorky.
Předpokládaná délka jednotlivých vystoupení bude cca 40 min, nicméně pořadatelé si vyhrazují právo omezit některá vystoupení na 20 min (a umožnit tak širší a pestřejší okruh přednášejících). Autoři návrhů, které programové grémium společnosti zařadí do programu XXI. Konference Karlovarské právnické dny, budou o této skutečnosti informováni do konce letošního roku.
Tradiční vystupující na Karlovarských právnických dnech budou s žádostí o předložení námětu osloveni adresně a i jejich návrhy budou následně posouzeny spolu s ostatními, kteří odpovědí na tuto veřejnou výzvu.
Děkujeme předem za Váš zájem a těšíme se na Vaše náměty.
26 října 2012
Tomáš Langášek: Opravdu jen technická novela zákona o Ústavním soudu?
Senát před několika dny bez větší rozpravy schválil novelu občanského soudního řádu (http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=686), jež kromě jiných věcí reaguje na nález Ústavního soudu z února tohoto roku [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) – http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-29-11_1], kterým byla za protiústavní označena stávající úprava tzv. civilního nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Touto komplexní otázkou, jež si vyžádá vášnivé diskuse v míře stejné nebo i větší, jaká byla věnována zmíněnému únorovému nálezu Ústavního soudu, se zde nyní zabývat nechci. Doprovodná novela zákona o Ústavním soudu však přináší dílčí technické změny řízení před Ústavním soudem, které mohou výrazně ovlivnit jeho práci. Pojďme si ty nejvýznamnější představit.
Písemnost procesu versus stručnost odůvodňování
Asi nejvýznamnější a doslova optickou změnou je odstranění povinnosti konat ústní jednání. Podle dosavadního znění § 44 mělo být ústní jednání pravidlem. Upustit od něj Ústavní soud mohl jen tehdy (parafrázuji), když bylo lze ve věci rozhodnout pouze na základě písemných podkladů a jen když s tím účastníci (a vedlejší účastníci) souhlasili. Přitom Ústavní soud vede z povahy věci proces převážně písemný a rozhodnout jen na podkladě spisu lze v naprosté většině případů. Tato skutečnost některé senáty a soudce zpravodaje (případně jimi pověřené asistenty) vedla ke zautomatizované praxi, že o souhlas s upuštěním od jednání jsou účastníci a vedlejší účastníci žádáni již při prvotní komunikaci a zasílání textu návrhu k vyjádření, nadto s doložkou (opřenou o „přiměřenou“ aplikaci § 101 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), že mlčení k dotazu znamená souhlas. Nechávám stranou, že taková žádost na samém počátku řízení zcela pomíjí logiku § 44, neboť v této fázi Ústavní soud prostě nemůže vědět, že od ústního jednání „nelze očekávat další objasnění věci“, a ze stejného důvodu ani nemůže spravedlivě žádat od účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se ještě před započetím shromažďování podkladů pro rozhodnutí zodpovědně vyslovili k tomu, že nebude třeba při ústním jednání něco objasnit. Ale budiž.
Je známo, v komentářové literatuře popsáno a kritizováno, že povinnost konat ústní jednání, v kombinaci s možností procesně jednodušeji odmítnout návrh bez jednání usnesením pro zjevnou neopodstatněnost, vedla v rozhodovací praxi Ústavního soudu k tomu, že meritorní nálezy jsou z naprosté většiny vyhovující (vyhovět návrhu totiž usnesením nejde), zatímco zamítavé nálezy jsou raritní (často s disentem, neboť k odmítnutí usnesením pro zjevnou neopodstatněnost nebylo dosaženo jednomyslné shody, tudíž muselo být věcně rozhodnuto nálezem dva ku jedné), ve srovnání s masou odmítacích usnesení. Ta přitom často na mnoha stranách ústavněprávně sofistikovaně argumentují, že návrh zjevně nebyl opodstatněný. Jinými slovy, odmítací usnesení jsou nepřiznaně zamítavými nálezy.
Novela mění § 44 tak, že Ústavní soud ústní jednání nařídí jen tehdy, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci – vůle účastníků a vedlejších účastníků může být napříště již jen indikátorem (nemluvě o tom, že nebudou tázáni), nebude však nadále pro Ústavní soud závazná. Posouzení, zda jednat či nejednat, bude zcela na něm (v praxi na soudci zpravodaji v souhře s předsedou senátu, případně předsedajícího pléna). Mezi přijetím zamítavého nálezu a odmítacího usnesení tak nebude praktického rozdílu co do procesních podmínek (kromě počtu hlasů v senátu) a soudci budou moci jemněji vážit i důsledky formy (závazný nález oproti více méně nezávaznému usnesení) a podle toho volit mezi zamítavým nálezem a odmítavým usnesením.
Mám-li mluvit za sebe, k příznivcům omezování ústních jednání nepatřím. Soud by měl být vidět, veřejně jednat, komunikovat s účastníky v soudní síni, poznávat za spisem reálné osoby a jejich příběhy. To, že je u Ústavního soudu asi obecně vnímáno ústní jednání jako zbytečná zátěž, pramení také ze způsobu, jak bylo od prvopočátků novodobého Ústavního soudu aranžováno (zdlouhavé a nudné čtení podrobné zpravodajské zprávy o dosavadním obsahu spisu, minimální prostor pro přirozené přednesy účastníků, převládající pasivita soudců pramenící z toho, že již mají věc mezi sebou mnohokrát „vydiskutovánu“ a rozhodnutí v podstatě připravené, zkušenost, že právní zástupci stran při ústním jednání zpravidla nic nového nedodají, což ani není žádoucí, protože tak mohli učinit dříve a písemně). Možná by stačilo angažovat nějakého dramatika ...
Ale to jsem odbočil. Bude zajímavé sledovat, zda se odstranění povinnosti konat ústní jednání (resp. žádat účastníky o souhlas s upuštěním od ústního jednání) projeví na statistice zamítavých nálezů. Lze předpokládat, že do určité míry jejich zastoupení vzroste.
Svůj vliv však může mít další změna, a sice pokyn zákonodárce, že odmítací usnesení mají být odmítána stručně uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3). Tato změna uvnitř Ústavního soudu vyvolává vzrušenou diskusi – někteří v tom vidí dveře pro nepřijatelnou libovůli a diskriminaci, jiní ji vznešeněji označují jako otevření dveří pro praktické uplatnění principu výběru (model a certiorari), zaznívají též hlasy, že na dosavadní praxi obsáhlejších odůvodnění nic podstatného měnit nebudou nebo nehodlají.
Sám se kloním k těm, kteří tuto změnu za nějak významnou a podstatnou nepovažují. I dosavadní dikce § 43 odst. 3 umožňuje Ústavnímu soudu odůvodňovat odmítavá usnesení nanejvýš stručně (přeženu-li to, à la „ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože je zjevně neopodstatněná, pročež se odmítá“) a pohled do NALUSu odhaluje, že taková i existují, nadto zákon ani v novém znění nebrání psát odůvodnění obsáhlejší, ani nelimituje jeho maximální rozsah. Stručnost je tedy jen možností, využitelnou tam, kde je to vhodné. Podstatné pro dosavadní praxi odmítavých usnesení je totiž styl práce jednotlivých soudců a senátů. Pokud soudce pro úsporu svého času a energie vychází z resumé či konceptu zpracovaného asistentem, aniž by – spoléhaje se na něj – nutně studoval celý spis, anebo pokud se soudci v senátu neschází osobně, ale hlasují per rollam, bude i nadále nezbytné a do jisté míry i pohodlné, aby měli k dispozici předpřipravený koncept s podrobnou narací a argumentací, jenž se po získání dostatečného počtu hlasů jednoduše v soudní kanceláři přetaví ve formální usnesení; není pak ani žádný důvod usnesení proškrtávat a již hotové odůvodnění zkracovat. Změnu praxe a zkrácení odmítacích usnesení na jeden či dva odstavce by novelizace mohla přivodit jen za předpokladu změny stylu práce tak, že soudce zpravodaj při poradě senátu ve stručnosti kauzu pro své kolegy ústně „zreferuje“, načež se všichni na místě shodnou na tom, že má být odmítnuta z toho či onoho zákonného důvodu, a bezprostředně poté může být usnesení s takovým stručným odůvodněním vyhotoveno soudním tajemníkem, podepsáno a expedováno.
Cynik by dodal, že rozšíření této praxe by mohlo nakonec nezamýšleně vést i ke zlepšení pozice Ústavního soudu před soudem štrasburským, neboť se ukazuje, že jsou to právě odmítací usnesení s nekonzistentní argumentací v odůvodnění, jež Ústavnímu soudu před tímto mezinárodním soudem příslovečně podrážejí nohy – přitom co do výroku „ústavní stížnost se odmítá“ jde o tentýž výsledek řízení s tímtéž důsledkem pro účastníky.
Anonymizační (r)evoluce?
Další zajímavou změnou může být novelizace § 59 odst. 3, jenž upravuje tzv. anonymizaci jmen a názvů subjektů v publikovaných rozhodnutích. Dosavadní úprava stojí zjednodušeně řečeno na principu „anonymizuje se vše“, přičemž Ústavní soud při informování veřejnosti ať už prostřednictvím tiskových výstupů či zveřejňování rozhodnutí ve sbírkách a v databázi NALUS se snaží jen (více méně nejistou) cestou interpretace o maximálně možný zužující výklad tohoto ustanovení, aby nebyl popotahován přísným a obávaným Ú..Ú, jehož jméno neradno vyslovovat (tak např. jsou striktně anonymizovány jen údaje osobní vážící se k osobám fyzickým, naopak se neanonymizují údaje o právnických osobách soukromého práva nebo veřejného práva nebo o zvláštních procesně legitimovaných subjektech, ani jméno a příjmení členů jejich statutárních orgánů, údaje o orgánech veřejné moci ani jména a příjmení osob, které za tyto orgány vystupují jako úřední osoby, a plně jsou publikovány i údaje o advokátech, kteří při výkonu svého povolání vystupují jako právní zástupci stěžovatele, účastníků nebo vedlejších účastníků řízení). Novelizace dosavadní princip opouští – napříště se anonymizovat jména a příjmení zásadně nebudou, ledaže – a zde je zvolena stejná dikce jako v § 45 odst. 1 umožňujícím omezit účast veřejnosti na ústním jednání – je třeba je anonymizovat z důvodu ochrany důležitých zájmů účastníků řízení, státu anebo vyžaduje-li to mravnost (a taktéž stanoví-li tak zvláštní zákon, např. o soudnictví nad mládeží). Rozhodovat o tom má ten, kdo řídí vydávání sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, tj. předseda Ústavního soudu [nejlépe usnesením, aby na něj nemohl Ú..Ú či správní soud :-) – § 54 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 3, obdobně též rozhodování dle § 45 odst. 1]. Učinit tak může zřejmě kdykoliv, je-li to praktické a možné (tj. zřejmě asi ne poté, až je knižní svazek SbNU odeslán do tisku a vytištěn, naopak v případě elektronického NALUSu kdykoliv), z vlastního úsudku, anebo (zpravidla) na podnět toho, v jehož zájmu má být anonymizováno. Uplatní se zde tedy i obecný princip vigilantibus iura. Na účastníky řízení, resp. jejich právní zástupce, bude nová právní úprava klást úkol vážit též důsledek obracení se na Ústavní soud, spočívající v zanechání nepřehlédnutelné stopy v historii ústavního soudnictví a ve veřejném prostoru, případně – mají-li k tomu důvod – žádat včas o anonymizaci svých údajů při publikaci rozhodnutí. Předpokládám, že to nebude tak časté, takže publikovaná rozhodnutí budou srozumitelnější a bude na ně možné odkazovat i jménem stran, jako je tomu například před Soudním dvorem EU v Lucemburku či před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku – nález poslanec Melčák proti prezidentu Klausovi či usnesení Rath proti Poslanecké sněmovně tak již nebudou faktickými výjimkami.
Přezkum zákonů – elitní souboj institucializovaných amicorum curiae
Velmi atraktivní a podle mého dlouhodobě přínosnou změnou bude zavedení vedlejšího účastenství vlády a veřejného ochránce práv na základě tzv. odpovědi rozepře (§ 69 odst. 2 a 3). Ombudsman toto postavení měl i dříve, avšak jen v případě přezkumu podzákonných norem.
Lze uvítat, že se na jedné straně vyřeší letitý problém „prázdné židle“ před Ústavním soudem, jak o tom výstižně psal ve sborníku k desetiletému výročí existence zákona o Ústavním soudu Hynek Baňouch. Vyjádření komor Parlamentu jsou eufemisticky řečeno sterilní – přísně vzato ani nejde o vyjádření komor, o nichž by komora vedla rozpravu a hlasovala, nýbrž o vyjádření jejich vedení, které se (právě proto) omezuje jen na faktický popis legislativního procesu a informaci o poměrech hlasů v té či oné komoře (možnost nechat se zastoupit advokátem, jenž by vystupoval jako alter ego komory, parlament dosud nevyužil). Ústavní soud tak čelí poměrně jednostranné věcné argumentaci navrhovatele, což více či méně úspěšně, tu a tam, soudce od soudce, vyvažuje oslovováním těch či oněch úřadů, institucí či subjektů, jež coby „kamarádi“ soudu (amici curiae) mají k věci co říci, případně si soudci sami protiargumenty vymýšlí a následně si je i vyvracejí, což je zvláštní a poněkud náročné intelektuální cvičení.
Vláda tak – podle své volby – bude moci v každém řízení o kontrole norem hájit veřejný zájem na zachování napadené právní úpravy, resp. to, co za veřejný zájem aktuálně vládnoucí politická reprezentace považuje. Ostatně je to právě vláda coby kvalifikovaný nositel zákonodárné iniciativy, která nese primární odpovědnost za iniciování řešení situace způsobené derogací nějakého zákona Ústavním soudem v souladu s jeho všeobecně závazným právním názorem. Lze si dokonce představit, že dříve nebo později vznikne (tak jako existují zmocněnci pro Štrasburk a Lucemburk) úřad vládního zmocněnce pro zastupování před Ústavním soudem, s malým výkonným aparátem expertů, který by mohl profesionálně a pravidelně vládu před Ústavním soudem zastupovat, pečlivě sledovat dění v brněnské Joštově ulici č. 8, případně koordinovat legislativní iniciativy vlády poté, co Ústavní soud tu či onu část právního řádu deroguje pro rozpor s ústavním pořádkem (zájemci by se už už měli hlásit ve Strakovce!). Ombudsman naproti tomu se svým aparátem skvělých právníků z nedaleké Údolní a se znalostí „terénu“ může Ústavní soud zásobovat cennými informacemi o dopadech přezkoumávané právní úpravy v praxi, na lid obecný, a zbrojit proti argumentům zmocněnce vlády.
Krom toho, že si od těchto změn osobně slibuji perrymasonovské zatraktivnění jednání před Ústavním soudem, lze očekávat i zkvalitnění odůvodnění nálezů – neboť jejich kvalita se často odvíjí právě od kvality a hloubky argumentace účastníků řízení (aneb jak se u nás na Slovácku výstižně, byť poněkud syrově říká, „z [exkrementu] bič neupleteš“).
Vůbec nejpodstatnější změnou, již novela přináší, je však v úvodu zmiňovaná úprava přípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na nově univerzálně konstruované civilní dovolání, s parametry dosavadního dovolání – v našem žargonu – „céčkového“ [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Proto jen pro úplnost, zatímco dosud nebylo nutno toto dovolání vyčerpat z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím odvolacích soudů, takže stěžovatel měl volbu, zda ještě zkusí Nejvyšší soud a teprve poté soud ústavní, anebo zda půjde přímo k Ústavnímu soudu, kde je to navíc zadarmo, nyní bude nutno vždy Nejvyšší soud o přezkum cestou dovolání požádat a teprve poté bude možné brojit ústavní stížností jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i proti předchozím rozhodnutím soudů nižších (samozřejmě za předpokladu, že dovolání k Nejvyššímu soudu není ze zákona vyloučeno). Změna je to opticky drobná a tváří se jako elegantní (v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se slova „to neplatí“ mění na slova „to platí i“ a dále zůstává text stejný „... pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení“), avšak důsledky a možné interpretační varianty mohou být stejně dramatické, jako tomu bylo dosud při posuzování přípustnosti ústavních stížností ve vazbě na uplatněné či neuplatněné „nenárokové céčkové“ dovolání. Tož uvidíme.
Tomáš Langášek
Písemnost procesu versus stručnost odůvodňování
Asi nejvýznamnější a doslova optickou změnou je odstranění povinnosti konat ústní jednání. Podle dosavadního znění § 44 mělo být ústní jednání pravidlem. Upustit od něj Ústavní soud mohl jen tehdy (parafrázuji), když bylo lze ve věci rozhodnout pouze na základě písemných podkladů a jen když s tím účastníci (a vedlejší účastníci) souhlasili. Přitom Ústavní soud vede z povahy věci proces převážně písemný a rozhodnout jen na podkladě spisu lze v naprosté většině případů. Tato skutečnost některé senáty a soudce zpravodaje (případně jimi pověřené asistenty) vedla ke zautomatizované praxi, že o souhlas s upuštěním od jednání jsou účastníci a vedlejší účastníci žádáni již při prvotní komunikaci a zasílání textu návrhu k vyjádření, nadto s doložkou (opřenou o „přiměřenou“ aplikaci § 101 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), že mlčení k dotazu znamená souhlas. Nechávám stranou, že taková žádost na samém počátku řízení zcela pomíjí logiku § 44, neboť v této fázi Ústavní soud prostě nemůže vědět, že od ústního jednání „nelze očekávat další objasnění věci“, a ze stejného důvodu ani nemůže spravedlivě žádat od účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se ještě před započetím shromažďování podkladů pro rozhodnutí zodpovědně vyslovili k tomu, že nebude třeba při ústním jednání něco objasnit. Ale budiž.
Je známo, v komentářové literatuře popsáno a kritizováno, že povinnost konat ústní jednání, v kombinaci s možností procesně jednodušeji odmítnout návrh bez jednání usnesením pro zjevnou neopodstatněnost, vedla v rozhodovací praxi Ústavního soudu k tomu, že meritorní nálezy jsou z naprosté většiny vyhovující (vyhovět návrhu totiž usnesením nejde), zatímco zamítavé nálezy jsou raritní (často s disentem, neboť k odmítnutí usnesením pro zjevnou neopodstatněnost nebylo dosaženo jednomyslné shody, tudíž muselo být věcně rozhodnuto nálezem dva ku jedné), ve srovnání s masou odmítacích usnesení. Ta přitom často na mnoha stranách ústavněprávně sofistikovaně argumentují, že návrh zjevně nebyl opodstatněný. Jinými slovy, odmítací usnesení jsou nepřiznaně zamítavými nálezy.
Novela mění § 44 tak, že Ústavní soud ústní jednání nařídí jen tehdy, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci – vůle účastníků a vedlejších účastníků může být napříště již jen indikátorem (nemluvě o tom, že nebudou tázáni), nebude však nadále pro Ústavní soud závazná. Posouzení, zda jednat či nejednat, bude zcela na něm (v praxi na soudci zpravodaji v souhře s předsedou senátu, případně předsedajícího pléna). Mezi přijetím zamítavého nálezu a odmítacího usnesení tak nebude praktického rozdílu co do procesních podmínek (kromě počtu hlasů v senátu) a soudci budou moci jemněji vážit i důsledky formy (závazný nález oproti více méně nezávaznému usnesení) a podle toho volit mezi zamítavým nálezem a odmítavým usnesením.
Mám-li mluvit za sebe, k příznivcům omezování ústních jednání nepatřím. Soud by měl být vidět, veřejně jednat, komunikovat s účastníky v soudní síni, poznávat za spisem reálné osoby a jejich příběhy. To, že je u Ústavního soudu asi obecně vnímáno ústní jednání jako zbytečná zátěž, pramení také ze způsobu, jak bylo od prvopočátků novodobého Ústavního soudu aranžováno (zdlouhavé a nudné čtení podrobné zpravodajské zprávy o dosavadním obsahu spisu, minimální prostor pro přirozené přednesy účastníků, převládající pasivita soudců pramenící z toho, že již mají věc mezi sebou mnohokrát „vydiskutovánu“ a rozhodnutí v podstatě připravené, zkušenost, že právní zástupci stran při ústním jednání zpravidla nic nového nedodají, což ani není žádoucí, protože tak mohli učinit dříve a písemně). Možná by stačilo angažovat nějakého dramatika ...
Ale to jsem odbočil. Bude zajímavé sledovat, zda se odstranění povinnosti konat ústní jednání (resp. žádat účastníky o souhlas s upuštěním od ústního jednání) projeví na statistice zamítavých nálezů. Lze předpokládat, že do určité míry jejich zastoupení vzroste.
Svůj vliv však může mít další změna, a sice pokyn zákonodárce, že odmítací usnesení mají být odmítána stručně uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3). Tato změna uvnitř Ústavního soudu vyvolává vzrušenou diskusi – někteří v tom vidí dveře pro nepřijatelnou libovůli a diskriminaci, jiní ji vznešeněji označují jako otevření dveří pro praktické uplatnění principu výběru (model a certiorari), zaznívají též hlasy, že na dosavadní praxi obsáhlejších odůvodnění nic podstatného měnit nebudou nebo nehodlají.
Sám se kloním k těm, kteří tuto změnu za nějak významnou a podstatnou nepovažují. I dosavadní dikce § 43 odst. 3 umožňuje Ústavnímu soudu odůvodňovat odmítavá usnesení nanejvýš stručně (přeženu-li to, à la „ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože je zjevně neopodstatněná, pročež se odmítá“) a pohled do NALUSu odhaluje, že taková i existují, nadto zákon ani v novém znění nebrání psát odůvodnění obsáhlejší, ani nelimituje jeho maximální rozsah. Stručnost je tedy jen možností, využitelnou tam, kde je to vhodné. Podstatné pro dosavadní praxi odmítavých usnesení je totiž styl práce jednotlivých soudců a senátů. Pokud soudce pro úsporu svého času a energie vychází z resumé či konceptu zpracovaného asistentem, aniž by – spoléhaje se na něj – nutně studoval celý spis, anebo pokud se soudci v senátu neschází osobně, ale hlasují per rollam, bude i nadále nezbytné a do jisté míry i pohodlné, aby měli k dispozici předpřipravený koncept s podrobnou narací a argumentací, jenž se po získání dostatečného počtu hlasů jednoduše v soudní kanceláři přetaví ve formální usnesení; není pak ani žádný důvod usnesení proškrtávat a již hotové odůvodnění zkracovat. Změnu praxe a zkrácení odmítacích usnesení na jeden či dva odstavce by novelizace mohla přivodit jen za předpokladu změny stylu práce tak, že soudce zpravodaj při poradě senátu ve stručnosti kauzu pro své kolegy ústně „zreferuje“, načež se všichni na místě shodnou na tom, že má být odmítnuta z toho či onoho zákonného důvodu, a bezprostředně poté může být usnesení s takovým stručným odůvodněním vyhotoveno soudním tajemníkem, podepsáno a expedováno.
Cynik by dodal, že rozšíření této praxe by mohlo nakonec nezamýšleně vést i ke zlepšení pozice Ústavního soudu před soudem štrasburským, neboť se ukazuje, že jsou to právě odmítací usnesení s nekonzistentní argumentací v odůvodnění, jež Ústavnímu soudu před tímto mezinárodním soudem příslovečně podrážejí nohy – přitom co do výroku „ústavní stížnost se odmítá“ jde o tentýž výsledek řízení s tímtéž důsledkem pro účastníky.
Anonymizační (r)evoluce?
Další zajímavou změnou může být novelizace § 59 odst. 3, jenž upravuje tzv. anonymizaci jmen a názvů subjektů v publikovaných rozhodnutích. Dosavadní úprava stojí zjednodušeně řečeno na principu „anonymizuje se vše“, přičemž Ústavní soud při informování veřejnosti ať už prostřednictvím tiskových výstupů či zveřejňování rozhodnutí ve sbírkách a v databázi NALUS se snaží jen (více méně nejistou) cestou interpretace o maximálně možný zužující výklad tohoto ustanovení, aby nebyl popotahován přísným a obávaným Ú..Ú, jehož jméno neradno vyslovovat (tak např. jsou striktně anonymizovány jen údaje osobní vážící se k osobám fyzickým, naopak se neanonymizují údaje o právnických osobách soukromého práva nebo veřejného práva nebo o zvláštních procesně legitimovaných subjektech, ani jméno a příjmení členů jejich statutárních orgánů, údaje o orgánech veřejné moci ani jména a příjmení osob, které za tyto orgány vystupují jako úřední osoby, a plně jsou publikovány i údaje o advokátech, kteří při výkonu svého povolání vystupují jako právní zástupci stěžovatele, účastníků nebo vedlejších účastníků řízení). Novelizace dosavadní princip opouští – napříště se anonymizovat jména a příjmení zásadně nebudou, ledaže – a zde je zvolena stejná dikce jako v § 45 odst. 1 umožňujícím omezit účast veřejnosti na ústním jednání – je třeba je anonymizovat z důvodu ochrany důležitých zájmů účastníků řízení, státu anebo vyžaduje-li to mravnost (a taktéž stanoví-li tak zvláštní zákon, např. o soudnictví nad mládeží). Rozhodovat o tom má ten, kdo řídí vydávání sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, tj. předseda Ústavního soudu [nejlépe usnesením, aby na něj nemohl Ú..Ú či správní soud :-) – § 54 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 3, obdobně též rozhodování dle § 45 odst. 1]. Učinit tak může zřejmě kdykoliv, je-li to praktické a možné (tj. zřejmě asi ne poté, až je knižní svazek SbNU odeslán do tisku a vytištěn, naopak v případě elektronického NALUSu kdykoliv), z vlastního úsudku, anebo (zpravidla) na podnět toho, v jehož zájmu má být anonymizováno. Uplatní se zde tedy i obecný princip vigilantibus iura. Na účastníky řízení, resp. jejich právní zástupce, bude nová právní úprava klást úkol vážit též důsledek obracení se na Ústavní soud, spočívající v zanechání nepřehlédnutelné stopy v historii ústavního soudnictví a ve veřejném prostoru, případně – mají-li k tomu důvod – žádat včas o anonymizaci svých údajů při publikaci rozhodnutí. Předpokládám, že to nebude tak časté, takže publikovaná rozhodnutí budou srozumitelnější a bude na ně možné odkazovat i jménem stran, jako je tomu například před Soudním dvorem EU v Lucemburku či před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku – nález poslanec Melčák proti prezidentu Klausovi či usnesení Rath proti Poslanecké sněmovně tak již nebudou faktickými výjimkami.
Přezkum zákonů – elitní souboj institucializovaných amicorum curiae
Velmi atraktivní a podle mého dlouhodobě přínosnou změnou bude zavedení vedlejšího účastenství vlády a veřejného ochránce práv na základě tzv. odpovědi rozepře (§ 69 odst. 2 a 3). Ombudsman toto postavení měl i dříve, avšak jen v případě přezkumu podzákonných norem.
Lze uvítat, že se na jedné straně vyřeší letitý problém „prázdné židle“ před Ústavním soudem, jak o tom výstižně psal ve sborníku k desetiletému výročí existence zákona o Ústavním soudu Hynek Baňouch. Vyjádření komor Parlamentu jsou eufemisticky řečeno sterilní – přísně vzato ani nejde o vyjádření komor, o nichž by komora vedla rozpravu a hlasovala, nýbrž o vyjádření jejich vedení, které se (právě proto) omezuje jen na faktický popis legislativního procesu a informaci o poměrech hlasů v té či oné komoře (možnost nechat se zastoupit advokátem, jenž by vystupoval jako alter ego komory, parlament dosud nevyužil). Ústavní soud tak čelí poměrně jednostranné věcné argumentaci navrhovatele, což více či méně úspěšně, tu a tam, soudce od soudce, vyvažuje oslovováním těch či oněch úřadů, institucí či subjektů, jež coby „kamarádi“ soudu (amici curiae) mají k věci co říci, případně si soudci sami protiargumenty vymýšlí a následně si je i vyvracejí, což je zvláštní a poněkud náročné intelektuální cvičení.
Vláda tak – podle své volby – bude moci v každém řízení o kontrole norem hájit veřejný zájem na zachování napadené právní úpravy, resp. to, co za veřejný zájem aktuálně vládnoucí politická reprezentace považuje. Ostatně je to právě vláda coby kvalifikovaný nositel zákonodárné iniciativy, která nese primární odpovědnost za iniciování řešení situace způsobené derogací nějakého zákona Ústavním soudem v souladu s jeho všeobecně závazným právním názorem. Lze si dokonce představit, že dříve nebo později vznikne (tak jako existují zmocněnci pro Štrasburk a Lucemburk) úřad vládního zmocněnce pro zastupování před Ústavním soudem, s malým výkonným aparátem expertů, který by mohl profesionálně a pravidelně vládu před Ústavním soudem zastupovat, pečlivě sledovat dění v brněnské Joštově ulici č. 8, případně koordinovat legislativní iniciativy vlády poté, co Ústavní soud tu či onu část právního řádu deroguje pro rozpor s ústavním pořádkem (zájemci by se už už měli hlásit ve Strakovce!). Ombudsman naproti tomu se svým aparátem skvělých právníků z nedaleké Údolní a se znalostí „terénu“ může Ústavní soud zásobovat cennými informacemi o dopadech přezkoumávané právní úpravy v praxi, na lid obecný, a zbrojit proti argumentům zmocněnce vlády.
Krom toho, že si od těchto změn osobně slibuji perrymasonovské zatraktivnění jednání před Ústavním soudem, lze očekávat i zkvalitnění odůvodnění nálezů – neboť jejich kvalita se často odvíjí právě od kvality a hloubky argumentace účastníků řízení (aneb jak se u nás na Slovácku výstižně, byť poněkud syrově říká, „z [exkrementu] bič neupleteš“).
Vůbec nejpodstatnější změnou, již novela přináší, je však v úvodu zmiňovaná úprava přípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na nově univerzálně konstruované civilní dovolání, s parametry dosavadního dovolání – v našem žargonu – „céčkového“ [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Proto jen pro úplnost, zatímco dosud nebylo nutno toto dovolání vyčerpat z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím odvolacích soudů, takže stěžovatel měl volbu, zda ještě zkusí Nejvyšší soud a teprve poté soud ústavní, anebo zda půjde přímo k Ústavnímu soudu, kde je to navíc zadarmo, nyní bude nutno vždy Nejvyšší soud o přezkum cestou dovolání požádat a teprve poté bude možné brojit ústavní stížností jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i proti předchozím rozhodnutím soudů nižších (samozřejmě za předpokladu, že dovolání k Nejvyššímu soudu není ze zákona vyloučeno). Změna je to opticky drobná a tváří se jako elegantní (v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se slova „to neplatí“ mění na slova „to platí i“ a dále zůstává text stejný „... pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení“), avšak důsledky a možné interpretační varianty mohou být stejně dramatické, jako tomu bylo dosud při posuzování přípustnosti ústavních stížností ve vazbě na uplatněné či neuplatněné „nenárokové céčkové“ dovolání. Tož uvidíme.
Tomáš Langášek
25 října 2012
Morální volba? Napište o ní!
Harvardská pedagogická legenda, právní filosof Michael Sandel, začíná svůj věhlasný kurz těmito slovy: This is a course about justice and we begin with a story. Načež se pustí do výkladu, uhrane všechny posluchače v sále a strhne je k pozoruhodné diskusi. Všech dvanáct dílů jeho skvělých přednášek pod titulem Justice je zdarma ke stažení zde. V prvním díle M. Sandel pojednává o (ne)vyčíslitelnosti hodnoty lidského života, mj. skrze rozbor případu "The Lifeboat Case" (The Queen vs Dudley and Stephens). A právě v souvislosti s tématem prvního dílu vyhlásil na facebooku soutěž: vybavte si některé morální rozhodnutí, před nímž jste ve svém životě stáli a napište, jak jste se rozhodli. (Jistěže nemusí jít o rozhodnutí na život a na smrt, nic takového alespoň ze zadání nevyplývá). Stačí pár řádků. Varování: váš text si může přečíst až 16,000 lidí, kteří Michaela Sandela na facebooku sledují a nelítostně diskutují. Nadto se může stát, že váš příspěvek Michael Sandel uvede v samostatném postu.
P.S. Přednášku k Sandelově nejnovější knize What Money Can't Buy: The Moral Limits of Markets najdete zde. Kdo z vás učíte právo a/nebo ekonomii, v této knize (i v celém kurzu Justice) najdete spousty atraktivních námětů k diskusím (nejen) se studenty.
24 října 2012
Zapovězme cestu „uždibování“ ze základních práv
Nejpočetnější agendou veřejného ochránce práv je agenda sociálního zabezpečení, šířeji sociální pomoci. V oblasti realizace sociálních práv pokládám úlohu ochránce za zvlášť zásadní až nezastupitelnou z pohledu doplňkové ochrany základních práv a svobod. Jedná se zpravidla o zajištění přiměřeného hmotného zabezpečení či základních životních podmínek.
Pro šetření
podstaty a smyslu sociálního práva je klíčové, zda a s jakou účinností se ho
jednotlivec může dovolat. Každý pochopí, že dovolat se práva na mimořádnou
okamžitou pomoc ve formě jednoho tisíce korun na zajištění základních potravin
v případě ohrožení sociálním vyloučením (jako součásti práva na pomoc
v hmotné nouzi) prostřednictvím soudního rozhodnutí po třech letech, kdy
jsem měl hlad, je bezpochyby cenné vítězství, ale málokdo si ho vychutná. Sociální
práva realizují zpravidla ti nejzranitelnější, kteří mají ztížený přístup
k právní pomoci (nejen z důvodů ekonomických, ale také z důvodu
věku či zdravotního znevýhodnění). Zejména v oblasti tzv. nepojistných sociálních
dávek je tak judikatura skromná.
Podmínky
přístupu k sociální pomoci se zpřísňují. Obvykle s odkazem na
zabránění zneužívání sociálních dávek. Zpřísnění podmínek pro všechny je pak
všeobecně preferovanější a líbivější, než otravná adresná kontrola
s konkrétními důsledky pro dopadené
a odhalené zneužívače.
Dochází až ke
splynutí systému státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi (zrušení
sociálního příplatku pro rodiny s dětmi, projednávané „sjednocení“ dávek
na bydlení). Objevují se „nové“ instituty (veřejná služba, docházka
nezaměstnaných /tzv. donez/, s-karta). Jiné stále po hříchu chybí (sociální
bydlení).
Tyto faktory
přispívají neustále k rostoucímu nápadu podnětů adresovaných veřejnému
ochránci práv v této oblasti.
U zmíněných
nových institutů pozoruji tyto společné jmenovatele. Překotný legislativní
proces spojený se zásadními změnami návrhu zákona až v Poslanecké
sněmovně, minimální legisvakance, nepromyšlení dopadu do organizace státní
správy, nepředvídatelná správní praxe bez opory v zákoně („dotváření“
chybějící právní úpravy interními pokyny bez požehnání zákonodárce,
libovůle ve správním rozhodování) využívající žádnou nebo pouze
fragmentární právní regulaci.
Dopady změn
právní úpravy právní regulace jsou pak jiné, než ty zamýšlené (nebo
deklarované).
V případě
veřejné
služby je paradoxem péče o zachování pracovních návyků u osob 55+
s třicetiletou praxí, u donezu starost o zabránění nelegálního
zaměstnávání docházkou na poštu třikrát za týden u osoby pečující o postižené
dítě, u s-karet
maminkami na rodičovské dovolené, zdravotně postiženými či seniory nepoptávaný
servis zajištění karty u bankovního ústavu pro dispozici s rodičovským
příspěvkem či příspěvkem na péči.
Tyto postupy
umožňují nenápadné přehoupnutí ze sféry sociálních práv do základních lidských
práv a svobod (práva na soukromí, práva na ochranu rodinného a soukromého
života, práva na zachování lidské důstojnosti, zákazu nucené práce). Společné je to, že postrádají oporu
v zákoně. Stát nevystupuje vůči jednotlivci na základě zákona a
v jeho mezích.
Umožňuje-li
právní úprava libovůli úřadu, jedná se o úpravu protiústavní. Ústavní soud se
vyjadřoval opakovaně k zákazu libovůle v souvislosti
s normotvorbou podzákonných právních předpisů. Formuloval podmínky
zmocnění, které musí být splněny. Je-li libovůlí postup podle podzákonného
právního předpisu v případě nedostatečného zmocnění nebo jeho překročení,
tím spíše je libovůlí postup bez opory v zákoně (či opory fragmentární) na
základě interních pokynů či jiných aktů (nikoliv normativní povahy).
Například systém
donez má jen velmi strohé zakotvení v právním předpisu, přičemž jeho konkrétní
podoba (včetně například frekvence návštěv, které mnohonásobně převažují
zavedenou praxi na pobočkách úřadů práce)
vychází z pravidel systému, o kterých je možné se dočíst výhradně na
internetových stránkách http://donez.cz/.
V případě
celoplošné nezákonné správní praxe si lze pak velmi těžko představit efektivní
obranu jednotlivce obvyklými prostředky. Právní pomoc je v dané sociální
situaci často reálně nedosažitelná. Navíc se jedná o zajištění základních
životních podmínek, které jednotlivec potřebuje uspokojit v reálném čase.
Tím spíše by
nedostatečnost opory v zákoně pro postup úřadu vůči jednotlivci měla být
posuzována zvlášť přísně.
Nejedná se totiž již „pouze“ o šetření
podstaty a smyslu sociálních práv, ale zachování zásady legality a zákazu
libovůle.
22 října 2012
Ladislav Vyhnánek: May the Constitution be with you...
Víta Bártu Ústava provázela, a proto má nyní alespoň drobný důvod k radosti. Nejvyšší soud minulý týden vyslovil právní názor, podle něhož se na projev Víta Bárty učiněný v rámci jednání na poslaneckém klubu VV (eufemisticky nazývaný „nabídka poskytnutí výhodné finanční půjčky“) vztahuje indemnita podle čl. 27 odst. 2 Ústavy. V důsledku toho se tak část skutku, jehož se měl Vít Bárta dopustit, stala nepostižitelnou a řízení se dál bude soustředit pouze na otázky projevů učiněných jinde (doma, v restauraci) a samotného poskytnutí půjčky Kristýně Kočí a Jaroslavu Škarkovi. Vzhledem k tomu, že Vít Bárta byl v této otázce úspěšný, lze si jen těžko představit, že by se věcí mohl zabývat Ústavní soud (staré hříchy jako nález sp. zn. I. ÚS 35/94 budiž zapomenuty). Již proto je podle mého názoru na místě diskuse o tom, zda je výklad Ústavy provedený Nejvyšším soudem správný. V tomto postu se omezím jen na pár stručných poznámek a výchozích úvah, které doufám budeme mít možnost rozebrat v diskusi.
Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil (podle prozatímní stručné tiskové zprávy) tím, že se 1) jednalo o projev a 2) byla splněna i podmínka, podle níž musí být projev učiněn „v Poslanecké sněmovně nebo Senátu“ nebo „v jejich orgánech“. Ze znění zprávy se přitom prozatím zdá, že NS zařadil poslanecký klub do kategorie orgánů PS a nikoliv do kategorie „Poslanecká sněmovna“.
Případná polemika se závěry rozsudku se tak může odvíjet ve dvou rovinách. V první z nich se jedná o to, zda je „projevem“ míněn jakýkoliv projev (např. ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy) nebo zda by byla vhodná určitá teleologická redukce (např. dle obsahu, jen těžko podle formy). Druhá rovina se pak týká zařazení poslaneckého klubu pod pojem orgánů Poslanecké sněmovny, případně pod pojem „v Poslanecké sněmovně“. Dopad obou dvou rovin problému pochopitelně není omezen pouze na Víta Bártu, kterému zbylé části skutku stále budou přidělávat vrásky, nýbrž je podstatný i obecné chápání smyslu a výkladu indemnity.
Je chráněný každý projev?
První otázkou pochopitelně je, jestli je indemnitou pokryt každý projev, např. včetně veřejné nabídky odměny za vraždu určité osoby, či pouze projev „politický“. Samotný text Ústavy žádné omezení kategorie projevu neobsahuje. Mám však za to, že smyslem indemnity není nahodilá, nesystémová ochrana poslance, nýbrž ochrana poslance jako nositele určité ústavní funkce, která má již Ústavou částečně definovaný obsah, spočívající zejména v realizaci svobodné soutěže politických sil. Indemnita pak logicky směřuje právě k ochraně nerušeného výkonu této funkce (tj. k ochraně výkonu mandátu).
Proto je nepochybné, že hmotněprávní imunita musí krýt jakýkoliv politický projev, byť by šlo o projev kontroverzní, menšinový či o projev jinak v ČR trestně postižitelný (např. hate speech, podpora či propagace nacismu, zejména tedy verbální trestné činy). S ohledem na uvedené se rovněž přikláním k závěru, že i v případě pochybností, zda jde o politický projev ve shora nastíněném smyslu, musí být indemnita aplikována. Bylo by totiž proti smyslu indemnity, pokud by orgány státu mohly posuzovat, co je obsahem „správného politického projevu“ a pouze takovému by pak poskytly ochranu.
Otázkou však zůstává, zda indemnitu aplikovat i v situacích, kdy se jedná o zjevný exces z toho, co lze za politický projev považovat. Jako příklad lze uvést situaci, v níž by poslanec na živě přenášeném jednání vystoupil s nabídkou, že vyplatí milion korun osobně tomu, kdo zabije milence jeho ženy. V tomto případě jde nepochybně o projev, ten se však nijak nevztahuje k výkonu mandátu, nýbrž pouze k naplňování vlastního zájmu (navíc – řekněme – poměrně kontroverzního). Právě obdobné situace, tj. ty, v nichž je posuzovaný projev zjevně motivován osobním zájmem či prospěchem a nelze jej nijak rozumně vztáhnout k výkonu mandátu či obecně k politické činnosti, budou tvořit většinu excesů. Kloním se k závěru, že ve vztahu k takovýmto projevům je na místě provést teleologickou redukci a z ochrany poskytované ustanovením čl. 27 odst. Ústavy je vyjmout. Případ Víta Bárty považuji z hlediska zařazení do kategorie excesů za hraniční. Pokud bychom však dospěli k závěru, že 1) se jednalo o nabídku korupce a 2) korupce měla sloužit určitému osobnímu zájmu, pak by byl vztah k výkonu mandátu, jak jej pojímá Ústava, velmi slabý. Na druhou stranu si však lze představit argument, podle něhož je získání vlivu v rámci poslaneckého klubu zcela přirozenou součástí výkonu mandátu a jakýkoliv projev směřující k tomuto cíli, byť by byl jinak protiprávní, je indemnitou chráněn (nejsem si však jist, zda úmyslem ústavodárce bylo takto široký výklad výkonu mandátu chránit).
Místo projevu?
Druhou otázkou, byť nikoliv tak významnou, je povaha poslaneckého klubu. Ani Ústava ani zákon (i když použití zákonné terminologie pro výklad Ústavy je vždy problematické) totiž PK jako orgán sněmovny neoznačují. Přesto se však kloním k závěru, že z materiálního hlediska PK za orgán – minimálně pro účely čl. 27 odst. 2 Ústavy – považovat lze. Nejde přitom přirozeně ani tak o místo, kde PK jedná, nýbrž opět o účel, za nímž se jeho jednání koná.
S ohledem na uvedené bych se po určitém váhání klonil spíše k závěru, že v Bártově věci indemnita neměla být použita. S názorem NS, že se jednalo o projev, a to projev učiněný v orgánu PS, se ztotožňuji. Na druhou stranu však pokládám Bártovo jednání, jak bylo kvalifikováno soudy, za exces z výkonu mandátu poslance; takový exces pak s ohledem na smysl indemnity ústavní ochrany nepožívá.
Ladislav Vyhnánek
Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil (podle prozatímní stručné tiskové zprávy) tím, že se 1) jednalo o projev a 2) byla splněna i podmínka, podle níž musí být projev učiněn „v Poslanecké sněmovně nebo Senátu“ nebo „v jejich orgánech“. Ze znění zprávy se přitom prozatím zdá, že NS zařadil poslanecký klub do kategorie orgánů PS a nikoliv do kategorie „Poslanecká sněmovna“.
Případná polemika se závěry rozsudku se tak může odvíjet ve dvou rovinách. V první z nich se jedná o to, zda je „projevem“ míněn jakýkoliv projev (např. ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy) nebo zda by byla vhodná určitá teleologická redukce (např. dle obsahu, jen těžko podle formy). Druhá rovina se pak týká zařazení poslaneckého klubu pod pojem orgánů Poslanecké sněmovny, případně pod pojem „v Poslanecké sněmovně“. Dopad obou dvou rovin problému pochopitelně není omezen pouze na Víta Bártu, kterému zbylé části skutku stále budou přidělávat vrásky, nýbrž je podstatný i obecné chápání smyslu a výkladu indemnity.
Je chráněný každý projev?
První otázkou pochopitelně je, jestli je indemnitou pokryt každý projev, např. včetně veřejné nabídky odměny za vraždu určité osoby, či pouze projev „politický“. Samotný text Ústavy žádné omezení kategorie projevu neobsahuje. Mám však za to, že smyslem indemnity není nahodilá, nesystémová ochrana poslance, nýbrž ochrana poslance jako nositele určité ústavní funkce, která má již Ústavou částečně definovaný obsah, spočívající zejména v realizaci svobodné soutěže politických sil. Indemnita pak logicky směřuje právě k ochraně nerušeného výkonu této funkce (tj. k ochraně výkonu mandátu).
Proto je nepochybné, že hmotněprávní imunita musí krýt jakýkoliv politický projev, byť by šlo o projev kontroverzní, menšinový či o projev jinak v ČR trestně postižitelný (např. hate speech, podpora či propagace nacismu, zejména tedy verbální trestné činy). S ohledem na uvedené se rovněž přikláním k závěru, že i v případě pochybností, zda jde o politický projev ve shora nastíněném smyslu, musí být indemnita aplikována. Bylo by totiž proti smyslu indemnity, pokud by orgány státu mohly posuzovat, co je obsahem „správného politického projevu“ a pouze takovému by pak poskytly ochranu.
Otázkou však zůstává, zda indemnitu aplikovat i v situacích, kdy se jedná o zjevný exces z toho, co lze za politický projev považovat. Jako příklad lze uvést situaci, v níž by poslanec na živě přenášeném jednání vystoupil s nabídkou, že vyplatí milion korun osobně tomu, kdo zabije milence jeho ženy. V tomto případě jde nepochybně o projev, ten se však nijak nevztahuje k výkonu mandátu, nýbrž pouze k naplňování vlastního zájmu (navíc – řekněme – poměrně kontroverzního). Právě obdobné situace, tj. ty, v nichž je posuzovaný projev zjevně motivován osobním zájmem či prospěchem a nelze jej nijak rozumně vztáhnout k výkonu mandátu či obecně k politické činnosti, budou tvořit většinu excesů. Kloním se k závěru, že ve vztahu k takovýmto projevům je na místě provést teleologickou redukci a z ochrany poskytované ustanovením čl. 27 odst. Ústavy je vyjmout. Případ Víta Bárty považuji z hlediska zařazení do kategorie excesů za hraniční. Pokud bychom však dospěli k závěru, že 1) se jednalo o nabídku korupce a 2) korupce měla sloužit určitému osobnímu zájmu, pak by byl vztah k výkonu mandátu, jak jej pojímá Ústava, velmi slabý. Na druhou stranu si však lze představit argument, podle něhož je získání vlivu v rámci poslaneckého klubu zcela přirozenou součástí výkonu mandátu a jakýkoliv projev směřující k tomuto cíli, byť by byl jinak protiprávní, je indemnitou chráněn (nejsem si však jist, zda úmyslem ústavodárce bylo takto široký výklad výkonu mandátu chránit).
Místo projevu?
Druhou otázkou, byť nikoliv tak významnou, je povaha poslaneckého klubu. Ani Ústava ani zákon (i když použití zákonné terminologie pro výklad Ústavy je vždy problematické) totiž PK jako orgán sněmovny neoznačují. Přesto se však kloním k závěru, že z materiálního hlediska PK za orgán – minimálně pro účely čl. 27 odst. 2 Ústavy – považovat lze. Nejde přitom přirozeně ani tak o místo, kde PK jedná, nýbrž opět o účel, za nímž se jeho jednání koná.
S ohledem na uvedené bych se po určitém váhání klonil spíše k závěru, že v Bártově věci indemnita neměla být použita. S názorem NS, že se jednalo o projev, a to projev učiněný v orgánu PS, se ztotožňuji. Na druhou stranu však pokládám Bártovo jednání, jak bylo kvalifikováno soudy, za exces z výkonu mandátu poslance; takový exces pak s ohledem na smysl indemnity ústavní ochrany nepožívá.
Ladislav Vyhnánek
17 října 2012
Markéta Trimble: Inovace v americkém právnickém vzdělávání
Právnické školství v USA ovládl názor, že současný model právnického vzdělávání neodpovídá potřebám praxe a musí být změněn, a tak americké právnické fakulty hledají způsoby, jak inovovat právnické vzdělávání. Hledání nových přístupů je však omezeno určitým sebezahleděním, které brání konstruktivnímu pohledu do zahraničí a poučení ze zahraničních systémů. A tak se nelze divit, že mnohá vylepšení, která by se dala vyvodit z praxe v zahraničí, jsou v USA prezentována jako pozoruhodné inovace.
Americký systém právnického vzdělávání, který spočívá ve tříletém doktorandském studiu, je mnohými americkými akademiky považován za nejlepší na světě. Studenti absolvují nejprve čtyřleté bakalářské studium a teprve pak nastupují na právnickou fakultu. Bezprostředně po absolvování fakulty mohou studenti složit advokátní zkoušku a po složení advokátního slibu mohou rovnou nastoupit do praxe jako advokáti. Za výhodu je mimo jiné považováno to, že studenti mají kromě právnického vzdělání díky bakalářskému studiu také vzdělání v dalším oboru, což může být přínosné v jejich právnické praxi. Jako na důkaz kvality amerického právnického vzdělávání je poukazováno na to, že v některých zemích (v Číně, Japonsku a Austrálii) byl model výhradně doktorandského právnického studia (bez předchozího magisterského právnického programu) převzat – alespoň na některých fakultách (viz článek zde).
Není však sporu o tom, že americké právnické vzdělávání prodělává těžké chvíle. Pracovní trh přišel o mnoho míst pro absolventy (viz článek zde) a počet uchazečů o studium se dramaticky snižuje (v roce 2012 klesl počet přihlášek o 13,7 % v porovnání s rokem 2011 – viz článek zde). Školné se zvyšuje, studenti se čím dál více zadlužují a čím dál méně si mohou dovolit přijímat méně placená zaměstnání. Přitom potřeba právníků neupadá – jen je to potřeba mezi lidmi, kteří si nemohou právníky za ceny advokátních kanceláří dovolit. Advokátní kanceláře již odmítají najímat absolventy s tím, že je první dva až tři roky budou zacvičovat. Místo toho advokátní firmy požadují, aby právnické fakulty dodávaly „hotové“ právníky. Tlak je tak zejména na rozšíření vzdělávání v praktických schopnostech (viz např. článek zde).
Zatímco potřeba nějak inovovat právnické vzdělávání se zdá být v USA obecně akceptována, přesvědčení, že americký systém právnického vzdělávání je přese všechnu kritiku stejně ten nejlepší systém na světě, vede k závěru, že tento systém se nemůže nic přínosného naučit od jiných systémů. Ve své snaze po inovaci je tak odkázán na vlastní tvořivost. Příklady nově objevených vylepšení však leckdy překvapí tím, jak se podobají praxi jiných systémů. Na právnické fakultě University of Virginia se například ukázalo, že místo tradiční americké právnické výuky v interaktivních hodinách může být efektivnější nejprve studentům materii přednést v rámci přednášky, a teprve poté ji prodiskutovat v menších skupinách v seminářích. Co tento přístup odlišuje od toho, co známe z evropských fakult, je to, že přednášky jsou studentům poskytovány na internetu a že počítače jsou dále využívány ve výuce během seminářů (viz článek zde). Hastings College of the Law, fakulta, která patří k University of California, se rozhodla, že nabídne svým nezaměstnaným absolventům možnost získat praxi v předem dohodnutých místech, která budou vytvořena u zaměstnavatelů na základě principu dva absolventi za jeden plat. Zaměstnavatel tak za plat, který by za normálních okolností platil čerstvému absolventovi, získá absolventy dva. Zaměstnavatelé jsou fakultou vybíráni tak, aby absolventům skutečně poskytli dostatečnou praxi. Tím tak Hastings vytváří vlastně systém koncipientů – opět něco, co evropské právníky stěží překvapí.
Pokud se tak tedy snad dá v tuto chvíli vyvodit něco z amerického systému a jeho současné krize, je poučení, že pohled do zahraničí může přispět k vylepšení vlastního systému doma. K takovému pohledu je zapotřebí více než jen zběžné porovnání (magisterské versus doktorandské studium), ale skutečné zhodnocení znalostí, které si studenti na konci studia odnášejí. Může se pak ukázat, že kvalitní pětileté magisterské studium by bylo srovnatelné se třemi roky právnického doktorandského studiav kombinaci se čtyřmi roky méně náročného bakalářského studia, jehož skutečně použitelné jádro by se dalo – alespoň v některých případech – efektivně vměstnat do dvouletého programu.
Markéta Trimble
Americký systém právnického vzdělávání, který spočívá ve tříletém doktorandském studiu, je mnohými americkými akademiky považován za nejlepší na světě. Studenti absolvují nejprve čtyřleté bakalářské studium a teprve pak nastupují na právnickou fakultu. Bezprostředně po absolvování fakulty mohou studenti složit advokátní zkoušku a po složení advokátního slibu mohou rovnou nastoupit do praxe jako advokáti. Za výhodu je mimo jiné považováno to, že studenti mají kromě právnického vzdělání díky bakalářskému studiu také vzdělání v dalším oboru, což může být přínosné v jejich právnické praxi. Jako na důkaz kvality amerického právnického vzdělávání je poukazováno na to, že v některých zemích (v Číně, Japonsku a Austrálii) byl model výhradně doktorandského právnického studia (bez předchozího magisterského právnického programu) převzat – alespoň na některých fakultách (viz článek zde).
Není však sporu o tom, že americké právnické vzdělávání prodělává těžké chvíle. Pracovní trh přišel o mnoho míst pro absolventy (viz článek zde) a počet uchazečů o studium se dramaticky snižuje (v roce 2012 klesl počet přihlášek o 13,7 % v porovnání s rokem 2011 – viz článek zde). Školné se zvyšuje, studenti se čím dál více zadlužují a čím dál méně si mohou dovolit přijímat méně placená zaměstnání. Přitom potřeba právníků neupadá – jen je to potřeba mezi lidmi, kteří si nemohou právníky za ceny advokátních kanceláří dovolit. Advokátní kanceláře již odmítají najímat absolventy s tím, že je první dva až tři roky budou zacvičovat. Místo toho advokátní firmy požadují, aby právnické fakulty dodávaly „hotové“ právníky. Tlak je tak zejména na rozšíření vzdělávání v praktických schopnostech (viz např. článek zde).
Zatímco potřeba nějak inovovat právnické vzdělávání se zdá být v USA obecně akceptována, přesvědčení, že americký systém právnického vzdělávání je přese všechnu kritiku stejně ten nejlepší systém na světě, vede k závěru, že tento systém se nemůže nic přínosného naučit od jiných systémů. Ve své snaze po inovaci je tak odkázán na vlastní tvořivost. Příklady nově objevených vylepšení však leckdy překvapí tím, jak se podobají praxi jiných systémů. Na právnické fakultě University of Virginia se například ukázalo, že místo tradiční americké právnické výuky v interaktivních hodinách může být efektivnější nejprve studentům materii přednést v rámci přednášky, a teprve poté ji prodiskutovat v menších skupinách v seminářích. Co tento přístup odlišuje od toho, co známe z evropských fakult, je to, že přednášky jsou studentům poskytovány na internetu a že počítače jsou dále využívány ve výuce během seminářů (viz článek zde). Hastings College of the Law, fakulta, která patří k University of California, se rozhodla, že nabídne svým nezaměstnaným absolventům možnost získat praxi v předem dohodnutých místech, která budou vytvořena u zaměstnavatelů na základě principu dva absolventi za jeden plat. Zaměstnavatel tak za plat, který by za normálních okolností platil čerstvému absolventovi, získá absolventy dva. Zaměstnavatelé jsou fakultou vybíráni tak, aby absolventům skutečně poskytli dostatečnou praxi. Tím tak Hastings vytváří vlastně systém koncipientů – opět něco, co evropské právníky stěží překvapí.
Pokud se tak tedy snad dá v tuto chvíli vyvodit něco z amerického systému a jeho současné krize, je poučení, že pohled do zahraničí může přispět k vylepšení vlastního systému doma. K takovému pohledu je zapotřebí více než jen zběžné porovnání (magisterské versus doktorandské studium), ale skutečné zhodnocení znalostí, které si studenti na konci studia odnášejí. Může se pak ukázat, že kvalitní pětileté magisterské studium by bylo srovnatelné se třemi roky právnického doktorandského studiav kombinaci se čtyřmi roky méně náročného bakalářského studia, jehož skutečně použitelné jádro by se dalo – alespoň v některých případech – efektivně vměstnat do dvouletého programu.
Markéta Trimble
16 října 2012
Novinky EuroSoudní
Poslední týden byl na Soudním dvoře EU plný událostí. Dovolím si na ně telegraficky odkázat.
Předně došlo k částečné obnově Soudu. Obměna nicméně nebyla nijak výrazná: většina stávajících soudců byla potvrzena na další funkční období. Jediným nováčkem je vlastně jenom Christopher Vajda coby soudce za Spojené království (za Konráda Schiemanna). S ohledem na Melchiora Watheleta (nový generální advokát za Belgii, nahradil v křesle generálního advokáta rotujícího mezi malými členskými státy Jana Mazáka) a José Luís da Cruz Vilaçu (nový soudce za Portugalsko) mě s ohledem na jejich předchozí životopis napadá spíše něco na téma „všichni dobří rodáci“ či holubi, kteří se vracejí.
V návaznosti na částečnou obnovu byl znovu zvolen Vassilios Skouris za předsedu Soudního dvora. Zda je další pokračování kurzu Soudního dvora posledních deseti let dobře nebo špatně ponechám na tomto místě otevřené. Zajímavější je spíše zpráva o zvolení Koena Lenaertse za prvního místopředsedu Soudního dvora (tedy prvního v historii Soudu, neboť tato funkce byla čerstvě vytvořena). Místopředseda Soudního dvora má být „nápomocen“ předsedovi. Hmmm. Koen Lenaerts je bezpochyby dobrá volba. Spíš se lze pozastavit nad tím, zda Soudní dvůr vážně potřebuje místopředsedu. Anebo spíše byla za určité personální konstelace potřeba nová funkce?
Volba předsedů senátů příliš překvapení nepřinesla. Spíš mě zaujala tisková zpráva o přínosu Soudního dvora k udělení Nobelovy ceny za mír Evropské unii. Tak nějak mi není jasné, jestli byla tisková zpráva vydána a) protože teď všechny instituce dostaly bojový úkol vydat nějakou tiskovou zprávu na toto téma, anebo b) Soudní dvůr nenápadně říká, že tedy on má lví podíl na ceně samotné.
Nu a třešnička nakonec: v dnešním rozsudku ve věci C-364/10 Soudní dvůr zamítl žalobu Maďarska proti Slovensku pro porušení Smlouvy. Toho se mělo Slovensko dopustit odepřením vstupu maďarského presidenta L. Sólyoma na území Slovenska (do Komárna), kde se měl dne 21. srpna 2009 zúčastnil slavnostního odhalení sochy svatého Štěpána. V této skutečně pozoruhodné žalobě členského státu proti jinému členskému státu (kterých bylo za historii EU jenom pár, neboť tradičně na porušení Smlouvy žaluje Komise) se Maďarsko domáhalo konstatování porušení volného pohybu osob ze strany slovenských orgánů. Soudní dvůr pravil, že president Maďarska je sice občanem Unie, ale zároveň je také hlavou státu. Pokud tedy vykonává funkci hlavy státu, jeho svoboda pohybu může v souladu s mezinárodním právem podléhat větší míře omezení. Tudíž president má ve svém důsledku menší volnost pohybu, než prostý občan… (nu, alespoň že po Sólyomovi nechtěli, aby prošel detekčním rámem...).
Předně došlo k částečné obnově Soudu. Obměna nicméně nebyla nijak výrazná: většina stávajících soudců byla potvrzena na další funkční období. Jediným nováčkem je vlastně jenom Christopher Vajda coby soudce za Spojené království (za Konráda Schiemanna). S ohledem na Melchiora Watheleta (nový generální advokát za Belgii, nahradil v křesle generálního advokáta rotujícího mezi malými členskými státy Jana Mazáka) a José Luís da Cruz Vilaçu (nový soudce za Portugalsko) mě s ohledem na jejich předchozí životopis napadá spíše něco na téma „všichni dobří rodáci“ či holubi, kteří se vracejí.
V návaznosti na částečnou obnovu byl znovu zvolen Vassilios Skouris za předsedu Soudního dvora. Zda je další pokračování kurzu Soudního dvora posledních deseti let dobře nebo špatně ponechám na tomto místě otevřené. Zajímavější je spíše zpráva o zvolení Koena Lenaertse za prvního místopředsedu Soudního dvora (tedy prvního v historii Soudu, neboť tato funkce byla čerstvě vytvořena). Místopředseda Soudního dvora má být „nápomocen“ předsedovi. Hmmm. Koen Lenaerts je bezpochyby dobrá volba. Spíš se lze pozastavit nad tím, zda Soudní dvůr vážně potřebuje místopředsedu. Anebo spíše byla za určité personální konstelace potřeba nová funkce?
Volba předsedů senátů příliš překvapení nepřinesla. Spíš mě zaujala tisková zpráva o přínosu Soudního dvora k udělení Nobelovy ceny za mír Evropské unii. Tak nějak mi není jasné, jestli byla tisková zpráva vydána a) protože teď všechny instituce dostaly bojový úkol vydat nějakou tiskovou zprávu na toto téma, anebo b) Soudní dvůr nenápadně říká, že tedy on má lví podíl na ceně samotné.
Nu a třešnička nakonec: v dnešním rozsudku ve věci C-364/10 Soudní dvůr zamítl žalobu Maďarska proti Slovensku pro porušení Smlouvy. Toho se mělo Slovensko dopustit odepřením vstupu maďarského presidenta L. Sólyoma na území Slovenska (do Komárna), kde se měl dne 21. srpna 2009 zúčastnil slavnostního odhalení sochy svatého Štěpána. V této skutečně pozoruhodné žalobě členského státu proti jinému členskému státu (kterých bylo za historii EU jenom pár, neboť tradičně na porušení Smlouvy žaluje Komise) se Maďarsko domáhalo konstatování porušení volného pohybu osob ze strany slovenských orgánů. Soudní dvůr pravil, že president Maďarska je sice občanem Unie, ale zároveň je také hlavou státu. Pokud tedy vykonává funkci hlavy státu, jeho svoboda pohybu může v souladu s mezinárodním právem podléhat větší míře omezení. Tudíž president má ve svém důsledku menší volnost pohybu, než prostý občan… (nu, alespoň že po Sólyomovi nechtěli, aby prošel detekčním rámem...).
14 října 2012
Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě
Nemá cenu zde psát dlouhé traktáty o významu volby práva a volby soudu při uzavírání transakcí s mezinárodním prvkem. Každý právník, který se k oblasti mezinárodního obchodu byť jen přiblížil, ví dobře, jakou klíčovou roli často hrají zdánlivě nenápadná ustanovení umístěná zpravidla ke konci smlouvy. A kolik mohou jednu ze stran stát – obrazně i doslova. Přesto se jejich formulaci obvykle věnuje malá pozornost a účastníci smluvních transakcí, respektive jejich právní zástupci, často stojí tváří v tvář výsledku, který rozhodně nečekali. Překvapení se přitom mohou odehrát různá. Česká a americká společnost si v rámci uzavřené transakce např. výslovně smluví, že „veškeré spory vzniklé z této smlouvy budou spadat do působnosti českých soudů“ ... a stejně skončí před federálním soudem v New Yorku. Ten bude totiž takto znějící dohodu považovat za tzv. nevýlučnou. Na rozdíl od jakéhokoliv soudu v EU, pro který ten samý text bude znamenat výlučnou příslušnost českých soudů. A asi mi dáte za pravdu, že je to setsakra rozdíl, když se místo v ČR máte soudit o několik tisíc km na západ. Podobně se Vám může stát, že soud dojde k závěru, že strany zvolily určité právo, třebaže jste smlouvu prošli písmenko po písmenku a není v ní o volbě práva ani čárka...
Pro právníka, který blíže nezná právní úpravu (včetně judikatury) volby práva a volby soudu v zemích, před jejichž soudy se může jím uzavíraná transakce dostat, nemusí být překvapením a otázkám ani zdaleka konec. Tak třeba dohoda o volbě soudu stanovící, že „příslušné jsou soudy dle volby žalobce." Je platná nebo ne? Je platná jenom v EU nebo jen v (některém státě) USA? Nebo nikde? A co kdyby byla stejně formulovaná volba práva, byl by závěr ohledně její platnosti jiný? Lze platně sjednat smluvní pokutu za porušení jurisdikční dohody? Lze zvolit jako příslušné soudy z několika různých zemí? Je možné platně určit jen právní řády, kterými se smlouva řídit NEMÁ? Je možné platně „zmrazit“ zvolené právo k určitému časovému okamžiku, např. takto: „Tato smlouva a veškeré vztahy z ní vzniklé se řídí právními předpisy České republiky v podobě, v jaké byly účinné k datu uzavření této smlouvy.“? A co třeba volba cizího soudu v čistě vnitrostátní situaci? Bude platná nebo ne? A volba cizího práva v čistě vnitrostátní situaci?
A takto bych mohl pokračovat dál a dál. Mohl bych mluvit o podmíněné volbě práva, štěpení volby práva, floating choice nebo dodatečné volbě práva. Způsobech, jak zvolit právo, aniž bychom do smlouvy napsali o rozhodném právu jediné písmenko. O materiální a formální platnosti, ať už volby soudu či volby práva. O vztahu k forum shoppingu a k doktríně forum non conveniens. O vlivu imperativních norem (včetně toho, co se za ně vlastně považuje), výhrady veřejného pořádku, jakož i o dalších omezeních volby práva, soudu, případně obou. Dalo by se psát o volbě práva pro jednostranné právní úkony či mimosmluvní závazky, jakož i o asymetrických jurisdikčních dohodách či různých důvodech, pro které nebude možné se volby práva či soudu účinně dovolat. Bylo by možné zmínit různé typy smluv v mezinárodním obchodu, jejichž režim bude více či méně odlišný od standardu, (samozřejmě) pokud se volby práva a/nebo soudu týče.
A o tom všem by se dalo psát různě až protichůdně, a to podle toho, které země by se dotyčný výklad týkal. Zatímco totiž taková franšízová smlouva bude v ČR považována za běžnou obchodní smlouvu, jejíž režim volby práva a soudu bude „normální“, v takové Kalifornii by úplně stejná smlouva mohla mít v zásadě režim smlouvy spotřebitelské, kdy by s příjemcem franšízy (franchisantem) bylo nakládáno jako se slabší smluvní stranou a byl by chráněn proti "nespravedlivé" volbě práva a soudu. Zkrátka dalo by se psát o úpravě volby práva a volbě soudu z mnoha různých pohledů, v mnoha různých zemích. Ale varuji Vás. Zabere to hodně času, a to i když se dotknete jen pár zemí a úprav, které by mohly být pro českého právníka významné. Vím to, protože jsem se o to pokusil.
Chtěl jsem najít alespoň částečnou odpověď na výše uvedené otázky, ale i na mnohé další, které se volby práva a volby soudu v mezinárodním obchodě týkají. Omezil jsem se přitom jen na úpravu v EU, v USA a v některých mezinárodních instrumentech – jednak těch, které vážou ČR nebo EU, jakož i těch, které mají univerzální nebo alespoň komparativní význam. V oblasti volby práva jsem proto rozebral nejen nařízení Řím I a Římskou úmluvu, ale pár stran jsem věnoval i Haagské úmluvě o právu rozhodném pro mezinárodní koupi zboží z r. 1955, Mexické úmluvě z r. 1994 nebo Haagské úmluvě o právu rozhodném pro zprostředkování a zastoupení z r. 1978. Pokud jde o volbu soudu, hlavní pozornost byla samozřejmě věnována nařízení Brusel I, a protože se Rada EU stihla před dokončením rukopisu shodnout na podobě jeho plánované revize, měl jsem možnost rozebrat i tuto revidovanou verzi, která by měla být účinná za cca 2-3 roky. Z mezinárodních úmluv v oblasti volby soudu jsem největší prostor věnoval Haagské úmluvě o dohodách o volbě soudu z r. 2005. Protože pro volbu soudu (alespoň ve vztahu k třetím zemím mimo EU) má stále svůj význam česká vnitrostátní úprava, věnoval jsem se relevantním ustanovením i starého a nového ZMPS. USA dostaly samostatnou kapitolu, protože tamější mezinárodní právo soukromé je kapitola sama pro sebe (myšleno bez negativních konotací).
Snažil jsem se téma zpracovat tak, aby v něm bylo dost praktických příkladů a judikatury a výklad nekončil tam, kde začíná problém. Právě otázky dosud nezodpovězené či zodpovězené nejednoznačně mě nejvíce lákaly. I když jsem se při jejich zodpovězení přiklonil k nějakému řešení/odpovědi, většinou nabízím argumenty nejen pro, ale i proti, protože jako advokát vím, že které řešení je to „správné,“ to stejně rozhodne až soud;)
Výše uvedené snažení, které s přestávkami trvalo přes čtyři roky a nakonec se roztáhlo do 300 knižních stran, vyšlo na konci září u C.H. Beck. I když je základem knihy disertační práce, psal jsem ji především s tou motivací a cílem, aby byla ke skutečnému užitku všem, kteří se s volbou práva a/nebo soudu ve své praxi setkávají. Nakolik se mi to však podařilo, to mohou samozřejmě posoudit jen laskaví čtenáři.
Pro právníka, který blíže nezná právní úpravu (včetně judikatury) volby práva a volby soudu v zemích, před jejichž soudy se může jím uzavíraná transakce dostat, nemusí být překvapením a otázkám ani zdaleka konec. Tak třeba dohoda o volbě soudu stanovící, že „příslušné jsou soudy dle volby žalobce." Je platná nebo ne? Je platná jenom v EU nebo jen v (některém státě) USA? Nebo nikde? A co kdyby byla stejně formulovaná volba práva, byl by závěr ohledně její platnosti jiný? Lze platně sjednat smluvní pokutu za porušení jurisdikční dohody? Lze zvolit jako příslušné soudy z několika různých zemí? Je možné platně určit jen právní řády, kterými se smlouva řídit NEMÁ? Je možné platně „zmrazit“ zvolené právo k určitému časovému okamžiku, např. takto: „Tato smlouva a veškeré vztahy z ní vzniklé se řídí právními předpisy České republiky v podobě, v jaké byly účinné k datu uzavření této smlouvy.“? A co třeba volba cizího soudu v čistě vnitrostátní situaci? Bude platná nebo ne? A volba cizího práva v čistě vnitrostátní situaci?
A takto bych mohl pokračovat dál a dál. Mohl bych mluvit o podmíněné volbě práva, štěpení volby práva, floating choice nebo dodatečné volbě práva. Způsobech, jak zvolit právo, aniž bychom do smlouvy napsali o rozhodném právu jediné písmenko. O materiální a formální platnosti, ať už volby soudu či volby práva. O vztahu k forum shoppingu a k doktríně forum non conveniens. O vlivu imperativních norem (včetně toho, co se za ně vlastně považuje), výhrady veřejného pořádku, jakož i o dalších omezeních volby práva, soudu, případně obou. Dalo by se psát o volbě práva pro jednostranné právní úkony či mimosmluvní závazky, jakož i o asymetrických jurisdikčních dohodách či různých důvodech, pro které nebude možné se volby práva či soudu účinně dovolat. Bylo by možné zmínit různé typy smluv v mezinárodním obchodu, jejichž režim bude více či méně odlišný od standardu, (samozřejmě) pokud se volby práva a/nebo soudu týče.
A o tom všem by se dalo psát různě až protichůdně, a to podle toho, které země by se dotyčný výklad týkal. Zatímco totiž taková franšízová smlouva bude v ČR považována za běžnou obchodní smlouvu, jejíž režim volby práva a soudu bude „normální“, v takové Kalifornii by úplně stejná smlouva mohla mít v zásadě režim smlouvy spotřebitelské, kdy by s příjemcem franšízy (franchisantem) bylo nakládáno jako se slabší smluvní stranou a byl by chráněn proti "nespravedlivé" volbě práva a soudu. Zkrátka dalo by se psát o úpravě volby práva a volbě soudu z mnoha různých pohledů, v mnoha různých zemích. Ale varuji Vás. Zabere to hodně času, a to i když se dotknete jen pár zemí a úprav, které by mohly být pro českého právníka významné. Vím to, protože jsem se o to pokusil.
Chtěl jsem najít alespoň částečnou odpověď na výše uvedené otázky, ale i na mnohé další, které se volby práva a volby soudu v mezinárodním obchodě týkají. Omezil jsem se přitom jen na úpravu v EU, v USA a v některých mezinárodních instrumentech – jednak těch, které vážou ČR nebo EU, jakož i těch, které mají univerzální nebo alespoň komparativní význam. V oblasti volby práva jsem proto rozebral nejen nařízení Řím I a Římskou úmluvu, ale pár stran jsem věnoval i Haagské úmluvě o právu rozhodném pro mezinárodní koupi zboží z r. 1955, Mexické úmluvě z r. 1994 nebo Haagské úmluvě o právu rozhodném pro zprostředkování a zastoupení z r. 1978. Pokud jde o volbu soudu, hlavní pozornost byla samozřejmě věnována nařízení Brusel I, a protože se Rada EU stihla před dokončením rukopisu shodnout na podobě jeho plánované revize, měl jsem možnost rozebrat i tuto revidovanou verzi, která by měla být účinná za cca 2-3 roky. Z mezinárodních úmluv v oblasti volby soudu jsem největší prostor věnoval Haagské úmluvě o dohodách o volbě soudu z r. 2005. Protože pro volbu soudu (alespoň ve vztahu k třetím zemím mimo EU) má stále svůj význam česká vnitrostátní úprava, věnoval jsem se relevantním ustanovením i starého a nového ZMPS. USA dostaly samostatnou kapitolu, protože tamější mezinárodní právo soukromé je kapitola sama pro sebe (myšleno bez negativních konotací).
Snažil jsem se téma zpracovat tak, aby v něm bylo dost praktických příkladů a judikatury a výklad nekončil tam, kde začíná problém. Právě otázky dosud nezodpovězené či zodpovězené nejednoznačně mě nejvíce lákaly. I když jsem se při jejich zodpovězení přiklonil k nějakému řešení/odpovědi, většinou nabízím argumenty nejen pro, ale i proti, protože jako advokát vím, že které řešení je to „správné,“ to stejně rozhodne až soud;)
Výše uvedené snažení, které s přestávkami trvalo přes čtyři roky a nakonec se roztáhlo do 300 knižních stran, vyšlo na konci září u C.H. Beck. I když je základem knihy disertační práce, psal jsem ji především s tou motivací a cílem, aby byla ke skutečnému užitku všem, kteří se s volbou práva a/nebo soudu ve své praxi setkávají. Nakolik se mi to však podařilo, to mohou samozřejmě posoudit jen laskaví čtenáři.
13 října 2012
Lukáš Hoder: Potřebujeme národně-bezpečnostní ÚOHS?
V USA, a od nedávna i v Německu či Číně, existují formalizované právně-politické procesy, které posuzují investice přicházející ze zahraničí z hlediska jejich možných národně-bezpečnostních rizik. Příkladem může být kauza odmítnuté čínské investice do amerického parku větrných elektráren nebo kontroverze okolo firmy Huawei. Tyto kontrolní mechanismy částečně připomínají práci regulátorů hospodářské soutěže, například zkoumáním míry kontroly domácího soutěžitele zahraničním investorem nebo možností ukládání podmínek pro uskutečnění investice. Jak takový proces funguje v USA?
Poslední ruská vojenská doktrína z roku 2010 označila státy Severoatlantické aliance za největší nepřátele země, přesto ruský Lukoil s těsnými vazbami na Kreml v ČR mohutně investuje do strategické energetické infrastruktury. Podobně i čínský gigant Huawei, který je prý navázán na čínskou armádu a v USA sílí opatrnost vůči jeho údajnému špehování, takřka vládne dodávkám hardwaru v českých telekomunikacích. Jsou v Česku vůbec nějaké právně-politické kontrolní mechanismy vůči rizikovým zahraničním investicím? Nejsou.
V USA jde o rozšířenou praxi s mnohaletou tradicí, specializovanými právníky a firmami, které v této oblasti dlouhodobě působí. Na Georgetown Law se například učí fascinující kurz, který letos vedli dva právníci z jedné washingtonské advokátní kanceláře, která radí zahraničním investorům, jak uspět před přísným Výborem pro zahraniční investice (CFIUS). Ten se skládá ze zástupců ekonomických a bezpečnostních ministerstev a agentur (např. tajné služby) a může posuzovat takřka každou větší zahraniční investici přicházející do USA (s výraznou výjimkou greenfieldů).
V USA jde o rozšířenou praxi s mnohaletou tradicí, specializovanými právníky a firmami, které v této oblasti dlouhodobě působí. Na Georgetown Law se například učí fascinující kurz, který letos vedli dva právníci z jedné washingtonské advokátní kanceláře, která radí zahraničním investorům, jak uspět před přísným Výborem pro zahraniční investice (CFIUS). Ten se skládá ze zástupců ekonomických a bezpečnostních ministerstev a agentur (např. tajné služby) a může posuzovat takřka každou větší zahraniční investici přicházející do USA (s výraznou výjimkou greenfieldů).
Nebezpečné vrtule
Před několika dny prezident Obama, jakožto nejvyšší instance v rámci CFIUS, veřejně odmítl investici čínské společnosti do parku větrných elektráren v Oregonu, což se stalo snad jen podruhé v historii Výboru. Takto spor většinou negraduje s ohledem na politickou citlivost a možné ekonomické dopady celé kauzy. Jde však o vhodnou příležitost, jak proces představit. Jsou snad větrné turbíny národně-bezpečnostním rizikem?
Kontrolní proces CFIUS je v praxi poněkud nejistý, tajný, ovlivnitelný politikou, neexistuje možnost soudního přezkumu a točí se v něm miliardy dolarů – jeho rámec je nicméně poměrně jednoduchý. Výbor má možnost přezkoumat jakoukoliv zahraniční investici, která by mohla znamenat kontrolu americké firmy či její převzetí, pokud je tato transakce schopná ohrozit americkou národní bezpečnost. Definice jsou záměrně poněkud rozmazané, takže není přesně definované, co znamená „kontrola“ (je to spíše možnost výrazně ovlivnit důležitá rozhodnutí firmy) nebo co znamená „národní bezpečnost“ (existuje demonstrativní výčet, např. ohrožení strategické infrastruktury země).
Vše navíc ovlivňuje politika. CFIUS reportuje Kongresu, jehož jednotliví členové se mohou o proces zajímat a různě na členy Výboru působit. Možná si pamatujete na aféru s přístavy na Manhattanu, které měla koupit britská společnost s dubajskými vlastníky. Transakce údajně procházela Výborem relativně dobře a národně-bezpečnostní obavy byly řešeny, dokud se celá věc nezveřejnila a kongresmani začali na veřejnosti dávat silně najevo, že přístavy v New Yorku přece nelze prodat teroristům z Blízkého východu.
Politika má v procesu tedy poměrně silný vliv, navíc i původ investice hraje roli. To co by se odpustilo Britům by se možná neodpustilo Francii nebo Izraeli (Což je překvapivé jen zdánlivě, vzhledem k případům špionáže francouzskými letuškami a izraelskými dvojitými agenty v USA.), a už vůbec ne Íránu nebo Číně.
TOP GUN
V čem je tedy investice do větrné elektrárny problematická? Větrný park, do kterého chtěla čínská firma investovat, totiž leží nedaleko vojenské základny námořnictva USA, kde se testují nové zbraně. Dle přednášek na Georgetown Law je právě tohle ten nejhorší možný scénář, který de facto nelze během jednání s Výborem vyřešit (tzv. mitigation). Problémem je tedy fyzická blízkost k citlivé lokalitě.
 |
| Foto zde. |
Podobné případy se samozřejmě objevily už dříve. V poušti v Nevadě stojí jedna z nejznámnějších vojenských základen USA, TOP GUN základna pro trénink amerických pilotů, kde je údajně skladována i jistá hi-tech vojenská specialitka, nicméně už asi tři čínské firmy se pokusily v okolí základny investovat. Vždy byly údajně překvapené, když jim bylo řečeno, že je poblíž vojenský objekt, a že by jejich koupi zlatých dolů poblíž základny CFIUS asi určitě neschválil.
Kromě výše uvedené situace však existuje řada možností a prostoru k jednání, která umožňují Výboru transakci problematickou z různých důvodů schválit. Je to například možnost auditů, záruk nebo i vytvoření nové „proxy“ americké firmy, skrze kterou je investice provedena a nadále spravována. Firmu vedou Američané s bezpečnostními prověrkami a dostávají se tak do kontaktu například s citlivými údaji. Zahraniční investor tak sice skrze svoji investici vlastní tuto proxy firmu, do jejího konkrétního jednání však detailně zasahovat nemůže.
Do procesu CFIUS je možné přihlásit svoji plánovanou investici dobrovolně, nicméně Výbor může investice zkoumat také sám ze své iniciativy, a to i zpětně. Zde je tedy další podobnost s prací kontrolorů hospodářské soutěže. Řada investorů si proto rozmyslí, jestli se raději nepřihlásit „dobrovolně“ sám, protože náklady a případné sankce za dodatečné řízení před Výborem jsou mnohem větší. V procesu jde samozřejmě i o lobbing a public relations, protože jde často o citlivé investice ze zemí s nedobrou pověstí.
Kupte si české ropné rezervy
Český stát nabízí zahraničním investicím rovné podmínky pro podnikání, ochranu před neférovým zásahem vlády a dokonce se nechá žalovat, pokud by si cizí investor myslel, že mu bylo ublíženo. Na druhé straně se však proti podezřelým investicím bránit neumí a snad ani nechce. Proces podobný tomu americkému byl před několika lety schválen v Německu skrze Zákon o zahraničním obchodu a platbách (Außenwirtschaftsgesetz) a zřejmě i v EU se něco podobného chystá, takže obdobný mechanizmus možná brzy přijde i do Čech. Mezitím snad ruské firmy nezískají úplnou kontrolu nad českou strategickou infrastrukturou a čínské firmy neovládnou celé telekomunikace v zemi.
Pak si snad i čeští studenti budou moci užít off-record historky z národně-bezpečnostních budoárů své země. V kurzu na Georgetown Law jsem byl takřka jediný zahraniční LL.M. mezi bývalými právníky ze CIA či FBI, kteří se nebáli vyprávět anekdoty například o bývalém národně-bezpečnostním poradci prezidenta, který si vzal ze sejfu tajné dokumenty a schoval je v ponožkách a trenýrkách na stavbě v centru města, o špionáží letušek nebo hlouposti ředitele CIA, který měl na svých nezabezpečených počítačích připojených doma k internetu asi 17 tisíc stránek tajných dokumentů.
Text vychází z kratšího článku pro iHNned z 13. října 2012.
12 října 2012
Cesty „ombudsmanátu“ jsou nevyzpytatelné
Přemýšlela jsem, jak začít, neboť, přiznám se, nejsem příliš zdatnou blogerkou. Ani mé pozornosti však blog Jiné právo neunikl. Často se témata na něm stávají předmětem diskusí právníků a právniček Kanceláře ombudsmana, někteří z nich aktivně blogují. Jaké téma tedy zvolit, má-li oslovit ctihodné osazenstvo pravidelných přispěvatelů a dát podnět k diskusi různých frakcí těch, kterým se právo stalo osudem, vášní, či prokletím?
Co otázka, jaký má „ombudsmanát“ na Údolní být nebo jaký skutečně je? „Ombudmanát“ je pojem shrnující v jedno pro zjednodušení, jak ombudsmana, tak Kancelář ombudmana (dále Kancelář), právníky a právničky ombudsmana, i jeho činnost samotnou.
Vzpomínám na Otakara Motejla, když nám před lety líčil debatu s Josefem Baxou o kvalitách „Motejlových právníků“ a „Baxových asistentů“ a především její výsledek: „No no, Pepíku, tak ty máš ty chytrý a já ty hezký.“, i na to, jak jsme vzteky prskali. Ve zdech Kanceláře žije i story o počátečních výměnách názorů mezi Otakarem Motejlem a Annou Šabatovou, o tom, jaký by měl právník či právnička Kanceláře být, s výsledkem: „Máš pravdu, Aničko, ten lidskoprávní rozměr nesmí chybět, totiž 90 – 60 – 90.“ Myslím, že nikdo nepodezřívá Otakara Motejla z neúcty ke svým spolupracovníkům či diskriminačního jednání. Jsou to však dobré (odlehčené) příklady toho, že Kancelář bezpochyby, ač z právnických institucí nejmladší, měla od počátku ambici se se ctí zařadit do právnické odborné obce.
Nebudu zastírat,že o tom, co a jak má „ombudsmanát“ konat, stále diskutujeme, a to i po dvanácti letech existence Kanceláře.
Od svého počátku se „ombudsmanát“ změnil. Rozšířil působnost o dohled nad místy, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě, o agendu rovného zacházení a boje s diskriminací a také sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vyhošťovací vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody.
Posílil také své pravomoci o možnost podání kárné žaloby na předsedy soudů či žaloby k ochraně veřejného zájmu. Aktuálně Senát projednává novelu zákona o Ústavním soudu, která umožní ombudsmanovi stát se vedlejším účastníkem v řízení o kontrole ústavnosti zákonů.
Rozšíření působnosti umožnilo ombudsmanovi nahlížet na obdržené podněty od stěžovatelů z více stran, využívat zjištění z jedné z působností v jiné, kombinovat šetření a pravomoci v jednotlivých působnostech k ochraně základních práv a svobod jednotlivců. V poslední době je také „ombudsmanát“ nakloněn vyššímu využívání sociologických výzkumů pro podložení svých zjištění ze šetření úřadů a formulování doporučení (nečinnost u rejstříkových soudů, přístup k sociálním právům apod.). Stejně ve vyšší míře využívá ta šetření z vlastní iniciativy, jejichž účelem je prošetření plošné správní praxe například u ministerstev (odškodňování), úřadů práce (nepojistné sociální systémy), obchodní inspekce (ochrana spotřebitele) apod. To přispívá k odhalení a odstranění příčin nezákonnosti či nečinnosti, a k ochraně výrazně vyššího počtu osob než těch, které se na něho přímo obrátí podnětem.
Osobně pokládám za mimořádně účinnou kombinaci popsaných působností ve prospěch ochrany práv jednotlivce. Tato možnost vrstvení ochrany či nahlédnutí na řešení podnětu (stížnosti) z více stran, z různých oblastí práva (nevázán žalobními body), je přidanou hodnotou v tradičních prostředcích ochrany základních práv a svobod jednotlivce (stejně jako možnost zevšeobecnění zjištění z jednotlivých podnětů, přenesení problematiky na ústřední úroveň, včetně legislativní.
Stále diskutovanou je otázka posilování pravomocí ombudsmana. Část odborné veřejnosti ho podporuje, část razantně odmítá. Otakar Motejl, ani Pavel Varvařovský, nebyli a nejsou aktivistickými ombudsmany. Na druhé straně uvažme, zda je česká kotlina tím pravým místem, kde pro nápravu postačí dobrá právní argumentace a dobrá vůle.
Přitom pravomoci ombudsmana na počátku jeho působení zákonodárce položil poměrně nízko, do formy doporučení, a v případě jeho nerespektování mu umožnil obrátit se na nadřízený úřad, není-li ho, na vládu. Sama pokládám za krok správným směrem, jak veřejnou žalobu, tak doposud projednávaný návrh na vedlejší účastenství ombudsmana v řízení před Ústavním soudem.
Již při koncipování prvních dvou žalob k ochraně veřejného zájmu se ostatně ukazuje, že nutnost prokázání závažného veřejného zájmu je dostatečným testem před samotným podáním žaloby, který zaručuje i do budoucna její uvážené využívání. K tomu přistupuje vlastní sebeomezení ombudsmana přistoupit k jejímu podání až po marném vyčerpání prostředků nápravy během obvyklého šetření postupu úřadu. Vedlejší účastenství v řízení o kontrole ústavnosti zákonů vnímám jako přirozený vývoj a reakci na opakující se vystupování ombudsmana jako „přítele soudu“ prostřednictvím stanovisek k projednávané věci před Ústavním soudem. V poslední době například k veřejné službě či k loteriím.
Ti, co varovně zvedají hlas před posilováním pravomocí ombudsmana, však nemusejí být nutně zlovolníky nepřejícími moderním prostředkům ochrany práv jednotlivců. Je pravdou, že posilování pravomocí s sebou nese posilování moci. „Ombudsmanát“ by přitom neměl být mocenským místem či funkcí. Do jisté míry jde o protimluv. Také je všeobecně známo, že místa mocenská a mocná k sobě často lákají ty, co dialog a argumentaci, jako prostředky přesvědčování a hledání shody a rovnováhy věcí, dávno opustili.
Nejprve jsem byla bezvýhradným zastáncem trendu posilování pravomocí, později jsem si uvědomila, že ve „slabosti“ ombudsmana či v sebeomezeních, která si sám stanoví, spočívá naopak jeho výhoda a síla. Jak moc se ten, kdo má přímou rozhodovací či sankční pravomoc, snaží nalézt skutečně spravedlivé řešení, a pamatovat na ty, kdo nejsou právě stranami sporu, či na ty v menšině, či nejslabší, kteří se nebrání či bránit nemohou? Je-li hlavním prostředkem nápravy přesvědčit druhého a „přimět“ ho ke konsensu, je to běh na dlouhou trať se silnou nervovou soustavou, ale takto dosažené výsledky jsou v praxi přirozeně upotřebitelnější a hlavně udržitelnější do budoucna.
Nakonec nemohu opomenout zmínit také něco z citlivých míst „ombudsmanátu“. Podobně jako v jiných profesích, i mezi právníky probíhá stavovská soutěž, poměřování síly a hloubky právní argumentace, čistoty výkladových metod i teorie práva. Extraliga je podle všeho v Brně. A je to někdy peklo.
Přes mnohé prokazatelně vykonané tak v Kanceláři čas od času narazím na mírnou frustraci z toho, zda ta či ona právní argumentace snese kritický pohled kolegů a kolegyň z akademické sféry či justice, z toho, že proti doporučením ombudsmana se lze více než odvolat, navíc opakovaně či nekonečně, a mít pravdu neznamená vítězství.
Jak lákavé je mít možnost autoritativně rozhodnout, nemuset slyšet a vidět oponenty i nezvané kritiky, nemuset vysvětlovat znovu a znovu. A mít prestiž mnohem „starších právnických domů“ …
Budoucí příspěvky možná otevřou to, o čem jste v minulosti vášnivě diskutovali, udělali si opačný názor, rozhodli jinak, nebo se chtěli i na něco doptat a nebyla příležitost … Neskromně věřím, že témata jako přístup jednotlivce k sociálním právům, ochrana práv Romů nebo promítání rozhodnutí soudů do praxe úřadů mají potenciál vyvolat diskusi. Uvidíme.
Ukončím parafrází slov Otakara Motejla: „… těm, kdo se později stanou těmi nejlepšími právníky, nesmí chybět pouze dvě vlastnosti – pokora k právu a slušnost, vše ostatní se dostaví …“
Snad jsme (všichni) na správné cestě.
Co otázka, jaký má „ombudsmanát“ na Údolní být nebo jaký skutečně je? „Ombudmanát“ je pojem shrnující v jedno pro zjednodušení, jak ombudsmana, tak Kancelář ombudmana (dále Kancelář), právníky a právničky ombudsmana, i jeho činnost samotnou.
Vzpomínám na Otakara Motejla, když nám před lety líčil debatu s Josefem Baxou o kvalitách „Motejlových právníků“ a „Baxových asistentů“ a především její výsledek: „No no, Pepíku, tak ty máš ty chytrý a já ty hezký.“, i na to, jak jsme vzteky prskali. Ve zdech Kanceláře žije i story o počátečních výměnách názorů mezi Otakarem Motejlem a Annou Šabatovou, o tom, jaký by měl právník či právnička Kanceláře být, s výsledkem: „Máš pravdu, Aničko, ten lidskoprávní rozměr nesmí chybět, totiž 90 – 60 – 90.“ Myslím, že nikdo nepodezřívá Otakara Motejla z neúcty ke svým spolupracovníkům či diskriminačního jednání. Jsou to však dobré (odlehčené) příklady toho, že Kancelář bezpochyby, ač z právnických institucí nejmladší, měla od počátku ambici se se ctí zařadit do právnické odborné obce.
Nebudu zastírat,že o tom, co a jak má „ombudsmanát“ konat, stále diskutujeme, a to i po dvanácti letech existence Kanceláře.
Od svého počátku se „ombudsmanát“ změnil. Rozšířil působnost o dohled nad místy, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě, o agendu rovného zacházení a boje s diskriminací a také sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vyhošťovací vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody.
Posílil také své pravomoci o možnost podání kárné žaloby na předsedy soudů či žaloby k ochraně veřejného zájmu. Aktuálně Senát projednává novelu zákona o Ústavním soudu, která umožní ombudsmanovi stát se vedlejším účastníkem v řízení o kontrole ústavnosti zákonů.
Rozšíření působnosti umožnilo ombudsmanovi nahlížet na obdržené podněty od stěžovatelů z více stran, využívat zjištění z jedné z působností v jiné, kombinovat šetření a pravomoci v jednotlivých působnostech k ochraně základních práv a svobod jednotlivců. V poslední době je také „ombudsmanát“ nakloněn vyššímu využívání sociologických výzkumů pro podložení svých zjištění ze šetření úřadů a formulování doporučení (nečinnost u rejstříkových soudů, přístup k sociálním právům apod.). Stejně ve vyšší míře využívá ta šetření z vlastní iniciativy, jejichž účelem je prošetření plošné správní praxe například u ministerstev (odškodňování), úřadů práce (nepojistné sociální systémy), obchodní inspekce (ochrana spotřebitele) apod. To přispívá k odhalení a odstranění příčin nezákonnosti či nečinnosti, a k ochraně výrazně vyššího počtu osob než těch, které se na něho přímo obrátí podnětem.
Osobně pokládám za mimořádně účinnou kombinaci popsaných působností ve prospěch ochrany práv jednotlivce. Tato možnost vrstvení ochrany či nahlédnutí na řešení podnětu (stížnosti) z více stran, z různých oblastí práva (nevázán žalobními body), je přidanou hodnotou v tradičních prostředcích ochrany základních práv a svobod jednotlivce (stejně jako možnost zevšeobecnění zjištění z jednotlivých podnětů, přenesení problematiky na ústřední úroveň, včetně legislativní.
Stále diskutovanou je otázka posilování pravomocí ombudsmana. Část odborné veřejnosti ho podporuje, část razantně odmítá. Otakar Motejl, ani Pavel Varvařovský, nebyli a nejsou aktivistickými ombudsmany. Na druhé straně uvažme, zda je česká kotlina tím pravým místem, kde pro nápravu postačí dobrá právní argumentace a dobrá vůle.
Přitom pravomoci ombudsmana na počátku jeho působení zákonodárce položil poměrně nízko, do formy doporučení, a v případě jeho nerespektování mu umožnil obrátit se na nadřízený úřad, není-li ho, na vládu. Sama pokládám za krok správným směrem, jak veřejnou žalobu, tak doposud projednávaný návrh na vedlejší účastenství ombudsmana v řízení před Ústavním soudem.
Již při koncipování prvních dvou žalob k ochraně veřejného zájmu se ostatně ukazuje, že nutnost prokázání závažného veřejného zájmu je dostatečným testem před samotným podáním žaloby, který zaručuje i do budoucna její uvážené využívání. K tomu přistupuje vlastní sebeomezení ombudsmana přistoupit k jejímu podání až po marném vyčerpání prostředků nápravy během obvyklého šetření postupu úřadu. Vedlejší účastenství v řízení o kontrole ústavnosti zákonů vnímám jako přirozený vývoj a reakci na opakující se vystupování ombudsmana jako „přítele soudu“ prostřednictvím stanovisek k projednávané věci před Ústavním soudem. V poslední době například k veřejné službě či k loteriím.
Ti, co varovně zvedají hlas před posilováním pravomocí ombudsmana, však nemusejí být nutně zlovolníky nepřejícími moderním prostředkům ochrany práv jednotlivců. Je pravdou, že posilování pravomocí s sebou nese posilování moci. „Ombudsmanát“ by přitom neměl být mocenským místem či funkcí. Do jisté míry jde o protimluv. Také je všeobecně známo, že místa mocenská a mocná k sobě často lákají ty, co dialog a argumentaci, jako prostředky přesvědčování a hledání shody a rovnováhy věcí, dávno opustili.
Nejprve jsem byla bezvýhradným zastáncem trendu posilování pravomocí, později jsem si uvědomila, že ve „slabosti“ ombudsmana či v sebeomezeních, která si sám stanoví, spočívá naopak jeho výhoda a síla. Jak moc se ten, kdo má přímou rozhodovací či sankční pravomoc, snaží nalézt skutečně spravedlivé řešení, a pamatovat na ty, kdo nejsou právě stranami sporu, či na ty v menšině, či nejslabší, kteří se nebrání či bránit nemohou? Je-li hlavním prostředkem nápravy přesvědčit druhého a „přimět“ ho ke konsensu, je to běh na dlouhou trať se silnou nervovou soustavou, ale takto dosažené výsledky jsou v praxi přirozeně upotřebitelnější a hlavně udržitelnější do budoucna.
Nakonec nemohu opomenout zmínit také něco z citlivých míst „ombudsmanátu“. Podobně jako v jiných profesích, i mezi právníky probíhá stavovská soutěž, poměřování síly a hloubky právní argumentace, čistoty výkladových metod i teorie práva. Extraliga je podle všeho v Brně. A je to někdy peklo.
Přes mnohé prokazatelně vykonané tak v Kanceláři čas od času narazím na mírnou frustraci z toho, zda ta či ona právní argumentace snese kritický pohled kolegů a kolegyň z akademické sféry či justice, z toho, že proti doporučením ombudsmana se lze více než odvolat, navíc opakovaně či nekonečně, a mít pravdu neznamená vítězství.
Jak lákavé je mít možnost autoritativně rozhodnout, nemuset slyšet a vidět oponenty i nezvané kritiky, nemuset vysvětlovat znovu a znovu. A mít prestiž mnohem „starších právnických domů“ …
Budoucí příspěvky možná otevřou to, o čem jste v minulosti vášnivě diskutovali, udělali si opačný názor, rozhodli jinak, nebo se chtěli i na něco doptat a nebyla příležitost … Neskromně věřím, že témata jako přístup jednotlivce k sociálním právům, ochrana práv Romů nebo promítání rozhodnutí soudů do praxe úřadů mají potenciál vyvolat diskusi. Uvidíme.
Ukončím parafrází slov Otakara Motejla: „… těm, kdo se později stanou těmi nejlepšími právníky, nesmí chybět pouze dvě vlastnosti – pokora k právu a slušnost, vše ostatní se dostaví …“
Snad jsme (všichni) na správné cestě.
09 října 2012
Soutěžní právo v New York Times, Prof. Hovenkamp a další zajímavé rozhovory
S ohledem na to, že jsem tím, co někteří označují za "competition geek", mne opravdu potěšilo, když jsem si dnes přečetl nedávný článek v New York Times - konkrétně článek: The Shadow of Steve Jobs in Apple’s Maps Push, který se v nezanedbatelné míře věnoval některým otázkám soutěžního práva s ohledem na výměnu mapové aplikace v iPhonech na vlastní mapy od Apple. Ač v některých odkazech (a ostatně i v headeru příslušné internetové strány v NYT) se na příslušný článek referovalo způsobem, že "Apple's Map App Could Raise Antitrust Concerns", v textu článku myslím takové obavy pár jednoduchými argumenty v podstatě vyvrací prof. Hovenkamp.
Zjednodušeně řečeno, aby to vůbec mohl být problém museli byste mít dominanci na produktu (zde smartphone), s nímž příslušnou aplikaci svážete, což lze s ohledem na celkovou převahu smartphonů s Androidem zřejmě vyloučit (tedy pokud bychom se nepustili do nějakého kostrbatého zužování relevantního trhu). Navíc i tak jsou podmínky pro příslušný závěr poměrně striktní (a rozhodně nesdílím názor či indikaci názoru autora daného článku, že k rozšíření alternativních internetových prohlížečů vedle IE přispěla nějak zásadně soutěžní kauza Microsoft; k evropskému kontextu dané kauzy viz např. moje dřívější posty: tady a tady). Prof. Hovenkamp je mj. autorem výborné publikace The Antitrust Enterprise a určitě ví, o čem mluví. Danou publikaci všem doporučuji.
Pro zájemce o soutěžní právo či soutěžní politiku také doporučuji k přečtení další rozhovory se soutěžními právníky na blogu Chillin' Competition od mého posledního postu na dané téma. Tyto další rozhovory lze opět nalézt v sekci The Friday Slot a zahrnují např. rozhovory s Damienem Geradinem, Eric Gippini Fournierem či Einer Elhaugem. Moc zajímavé čtení - přinejmenším pro soutěžní právníky. Pro zajímavost na tomto místě vybírám již v mém minulém postu vypíchnuté odpovědi na otázku po průměrné době věnované práci v jednom týdnu:
"Too long. Fortunately I love what I do and have an understanding wife, our children have grown up, and the firm has a generous sabbatical and vacation policy."
"Way too many hours, probably around 75 or so. I am often asked how I split my time between private practice and academia. The answer is simple: I work full time at Covington and academic work comes on top. Now, there is a great degree of cross-fertilization between these different activities and, in any event, I like to teach and write papers so much that abandoning that side of my work is currently unthinkable."
"Probably too much. I don’t count the hours but it should be possible to do the math. At any given time I have 40 or 50 cases pending before the EU courts and in a typical year I present oral argument in eight to twelve hearings, sometimes more. I should say that litigation is less than half of my workload. "
"70 hrs. Sad, but true. I really should learn to say “no” more often, but when so many wonderful opportunities arise, it is hard to say no, and I figure I better make hay while the sun is shining."
Nicméně u některých lze nalézt určité zpochybnění jinak jednoznačného trendu "way too many hours" - viz např. odpověď:
"Business secret.
Zjednodušeně řečeno, aby to vůbec mohl být problém museli byste mít dominanci na produktu (zde smartphone), s nímž příslušnou aplikaci svážete, což lze s ohledem na celkovou převahu smartphonů s Androidem zřejmě vyloučit (tedy pokud bychom se nepustili do nějakého kostrbatého zužování relevantního trhu). Navíc i tak jsou podmínky pro příslušný závěr poměrně striktní (a rozhodně nesdílím názor či indikaci názoru autora daného článku, že k rozšíření alternativních internetových prohlížečů vedle IE přispěla nějak zásadně soutěžní kauza Microsoft; k evropskému kontextu dané kauzy viz např. moje dřívější posty: tady a tady). Prof. Hovenkamp je mj. autorem výborné publikace The Antitrust Enterprise a určitě ví, o čem mluví. Danou publikaci všem doporučuji.
Pro zájemce o soutěžní právo či soutěžní politiku také doporučuji k přečtení další rozhovory se soutěžními právníky na blogu Chillin' Competition od mého posledního postu na dané téma. Tyto další rozhovory lze opět nalézt v sekci The Friday Slot a zahrnují např. rozhovory s Damienem Geradinem, Eric Gippini Fournierem či Einer Elhaugem. Moc zajímavé čtení - přinejmenším pro soutěžní právníky. Pro zajímavost na tomto místě vybírám již v mém minulém postu vypíchnuté odpovědi na otázku po průměrné době věnované práci v jednom týdnu:
"Too long. Fortunately I love what I do and have an understanding wife, our children have grown up, and the firm has a generous sabbatical and vacation policy."
"Way too many hours, probably around 75 or so. I am often asked how I split my time between private practice and academia. The answer is simple: I work full time at Covington and academic work comes on top. Now, there is a great degree of cross-fertilization between these different activities and, in any event, I like to teach and write papers so much that abandoning that side of my work is currently unthinkable."
"Probably too much. I don’t count the hours but it should be possible to do the math. At any given time I have 40 or 50 cases pending before the EU courts and in a typical year I present oral argument in eight to twelve hearings, sometimes more. I should say that litigation is less than half of my workload. "
"70 hrs. Sad, but true. I really should learn to say “no” more often, but when so many wonderful opportunities arise, it is hard to say no, and I figure I better make hay while the sun is shining."
Nicméně u některých lze nalézt určité zpochybnění jinak jednoznačného trendu "way too many hours" - viz např. odpověď:
"Business secret.
Now seriously, I never was a working hours addict and in my current status I enjoy “civilized” working times. G. van Hecke learned us that working evenings and week-end was “slavery”. Unfortunately you cannot do without and no-work week-ends were few…"
Popř. jistě pravdivá:
"I have realized that hours in the office and efficiency don’t necessarily match up."
Že by světlo na konci tunelu ...?
08 října 2012
Lucie Fuksová: Dostavba D8 a zákaz zneužití práva
Již delší dobu se zabývám principem zákazu zneužití práva. Před několika týdny mne napadlo, že by tento obecný princip právní, který se zatím rozšířil z práva soukromého do oblasti daní, bylo možno aplikovat i v oblasti správního soudnictví zabývajícího se stavebním právem a souvisejícím právem životního prostředí. A to konkrétně ve věci dostavby dálnice D8 v CHKO České Středohoří. Pro čtenáře, který se cítí s problematikou dostavby D8 již dostatečně obeznámen, nabízím, aby přeskočil úvod a přešel přímo k odstavci začínajícímu slovy „Nyní k jádru věci“.
Dálnice D8 má spojovat Prahu a státní hranici s Německem přes Lovosice, Ústí nad Labem a Děčín. Pro zajímavost, historicky první návrh její stavby pochází z dílny sudetoněmeckých projektantů. V jejich plánech z let 1938 až 1945 byla D8 označena jako dálnice A72, a byla navržena v téměř stejné trase jako dnešní D8. V místě hraničního přechodu Krásný Les/Breitenau se dnešní D8 napojuje na německou dálnici A17. Při cestě po dálnici D8 z Prahy se dnes zastavíte na úpatí vrchu Lovoše, a najedete nedaleko Ústí nad Labem. V úseku Lovosice-Řehlovice budete muset využít přetížených místních komunikací – dálnice se stále staví. Tedy občas.
Spory ekologických hnutí a státu okolo „déosmičky“ jsou již dlouho aktuálním tématem, které plní stránky médií a agendu správních soudů. Subjektem, který opakované spory vyvolával, bylo v minulosti sdružení Děti Země (v současnosti již tedy jen jako účastník řízení). V současnosti jako odvolatel/žalobce vystupuje litoměřická Společnost ochránců životního prostředí, kterou ztělesňuje pan Lubomír Studnička. Posledním rozsudkem v kauze dostavby úseku Lovosice – Řehlovice je rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (č.j. 40A 3/2012 – 217 ze 24. července 2012), kterým Krajský soud vyhověl žalobě Společnosti ochránců životního prostředí. Ta se domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústí nad Labem, kterým tento úřad potvrdil stavební povolení vydané stavebním odborem Městského úřadu Lovosice pro část zbývající stavby dálnice. Žalobcem zde byla úspěšně tvrzena nezákonnost stanoviska SEA vydaného Ministerstvem životního prostředí dne 20. 4. 1995 a nezákonnost navazujícího řízení vedeného dle stavebního zákona. Žalobce tvrdil nezákonnost stanoviska SEA z důvodu neexistence koncepce, která měla být projednávána a také z důvodu nedostatečného projednání vlivů na životní prostředí s veřejností. Toto stanovisko vyloučilo dle žalobce zásadní varianty vedení dálnice z dalšího projednávání. Zejména tzv. „tunelovou“ variantu, kdy by pod celou CHKO České Středohoří vedl tunel.
Krajský úřad již po zkušenostech zvolil „salámovou metodu“, tedy staví se vždy v mezidobí, kdy zrovna není stavba blokována pravomocným rozhodnutím soudu a kdy zrovna je v právní moci jeho potvrzení stavebního povolení. Po výše uvedeném rozsudku například Krajský úřad vydal rozhodnutí již 14. srpna 2012 ( č.j. 82/UPS/2012-42 ze dne 14. 8. 2012) a ihned po jeho právní moci se začalo stavět, přičemž je známo, že Společnost ochránců životního prostředí již 3. září podala novou žalobu.
Ve svém vyjádření (na str. 12 výše uvedeného rozhodnutí č.j. 40A 3/2012 – 217) k zatím předposlední uplatněné žalobě Společnosti ochránců životního prostředí se sice Ředitelství silnic a dálnic pokoušelo o cosi jako argumentaci e ratione legis, postavilo ji však na argumentu principem proporcionality – lpění na formálních nedostatcích řízení označilo za neproporcionální k důsledkům, které přinese další zdržení stavby pro místní obyvatele i stát (Oddálení dokončení stavby o jeden rok má za následek 6 osob usmrcených, 14 osob těžce zraněných a 90 osob lehce zraněných, a to z důvodu uskutečňování dopravy po stávajících pozemních komunikacích, celospolečenskou ztrátu ve výši 677 000 000,- Kč, přerušení prací z důvodu zrušení stavebního povolení způsobuje mnohamilionové náklady, které zatěžují stavební firmy, resp. ŘSD). Tento argument Krajský soud odmítl s tím, že účastník (ŘSD) chybně pochopil povahu principu proporcionality v rámci správního soudnictví:
Princip proporcionality v rámci správního soudnictví znamená, že soud v rámci svého rozhodování vždy posuzuje, zda eventuelně zjištěné pochybení ze strany správního orgánu může zapříčinit nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ne každá nezákonnost či vada řízení totiž musí ve svém důsledku mít za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu ve věci samé.
Princip proporcionality tedy v žádném případě nelze chápat jako poměřování míry eventuelního nezákonného zásahu do práv žalobce a následků spojených se zrušením nezákonného správního rozhodnutí. Na tomto místě soud musí zdůraznit, že úvahy o tom, zda některému z účastníků správního řízení či jiným osobám vznikne v důsledku zrušení nezákonného správního rozhodnutí materiální újma a jaké jsou ekonomické či politické důsledky zrušení správního rozhodnutí, o kterém soud dospěl k závěru, že je stiženo věcnou či procesní vadou, která mohla způsobit nezákonné rozhodnutí ve věci samé, jsou úvahy, od kterých se soud v rámci správního soudnictví musí zcela oprostit.
Tento článek píši proto, že si myslím, že soud se v rámci správního soudnictví od takových úvah oprošťovat nemusí. Aplikace principu proporcionality je neúspěšným pokusem vnést do procesu měřítko ekvity, tedy dát soudci nástroj, který by mu umožnil i přes formální nedostatky správního řízení rozhodnout v souladu s účelem práva a žalobě nevyhovět.
Nyní k jádru věci. Judikatura již jasně stanovila, že aplikace principu zákazu zneužití práva je podmíněna splněním subjektivního a objektivního prvku zneužití práva a omezena povahou tohoto principu jako nejzazšího řešení, tedy aplikovatelnost pouze v situaci, kdy neexistuje žádný jiný vhodnější nástroj, jak nežádoucímu chování zabránit (ultima ratio).
Aktivní účast Sdružení na ochranu přírody a krajiny ve (stavebním) správním řízení je založena na § 85 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona ve spojení s ust. § 70 odst. 3 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle mého názoru toto své subjektivní právo Sdružení na ochranu přírody a krajiny zneužívá, a nemělo by mu tedy být přiznáno. Vycházím z těchto skutečností:
Účelem výše uvedených ustanovení právních předpisů umožňujících aktivní účast sdružení ve stavebním řízení byla a je ochrana přírody a krajiny a zdraví obyvatel.
Ze všech objektivních okolností plyne, že hlavním účelem, za nímž Společnost ochránců životního prostředí podává neustále nové a nové žaloby, je prodlužování stavby se všemi negativními důsledky, jichž si je zneužívající subjekt vědom (subjektivní prvek zneužití).
Tímto účelem, jak vyplývá ze všech objektivních okolností, rozhodně není dosáhnout dostatečného projednání ostatních variant trasy D8. V situaci, kdy není již objektivně možné trasu změnit, jelikož na stavbě se již pracuje, je tento požadavek absurdní. Dostavba dálnice má silnou podporu místního obyvatelstva. Soud by v daném případě také musel zvážit povahu tohoto jednání jako šikanózního.
Důsledek uvedeného jednání - oddálení dostavby chybějící části dálnice a objektivní zhoršení stavu životního prostředí v postižené oblasti - odporuje účelu aplikovaných právních předpisů (objektivní prvek zneužití práva).
Neexistuje jiný zákonný prostředek, jak tomuto nežádoucímu jednání zabránit (Ultima Ratio).
Právo se v tomto případě stává paradoxně (cituji Nejvyšší správní soud) nástrojem nespravedlnosti a odcizení a je v hrubém nepoměru k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Současná situace tak degraduje předpisy přijaté se společensky prospěšným záměrem na nástroje k dosažení bezpráví. Stav, kterého bylo dosaženo, je opakem toho, k čemu mají dané právní předpisy sloužit.
Ještě několik ale: Jak uvádím na mnoha místech ve své rigorózní práci (která bude již brzy dokončena) princip zákazu zneužití práva je nebezpečný, protože rozšiřuje oprávnění soudců - pracuje nikoliv s běžnou strukturou normy, ale pracuje s mírou, do jaké určité chování odporuje smyslu a účelu zákona. Hranice jeho aplikovatelnosti jsou křehké, a jsou nalézány soudní judikaturou. V ideálním případě by princip zákazu zneužití práva nebyl vůbec užíván. Neomylný a dokonale kazuistický zákonodárce by pokrýval veškeré situace, které mohou v životě nastat. Tato situace ovšem zatím v našem právu nenastala.
Chci také zdůraznit, že jsem proti jakékoli generalizaci. Čili je samozřejmě nepřípustné, aby aplikace principu zákazu zneužití práva na tuto jedinečnou situaci měla mít vliv na jiné případy, kdy se ekologická hnutí legitimně domáhají nápravy chyb ve stavebním řízení.
Princip zákazu zneužití práva v našem právu dlouhodobě sleduji a jsem přesvědčena o tom, že na výše uvedenou situaci je aplikovatelný. Tak jako v oblasti soukromého a daňového práva ke zpřesnění aplikovatelnosti tohoto principu v dané právní oblasti by pak došlo postupně prostřednictvím judikatury.
Lucie Fuksová
Dálnice D8 má spojovat Prahu a státní hranici s Německem přes Lovosice, Ústí nad Labem a Děčín. Pro zajímavost, historicky první návrh její stavby pochází z dílny sudetoněmeckých projektantů. V jejich plánech z let 1938 až 1945 byla D8 označena jako dálnice A72, a byla navržena v téměř stejné trase jako dnešní D8. V místě hraničního přechodu Krásný Les/Breitenau se dnešní D8 napojuje na německou dálnici A17. Při cestě po dálnici D8 z Prahy se dnes zastavíte na úpatí vrchu Lovoše, a najedete nedaleko Ústí nad Labem. V úseku Lovosice-Řehlovice budete muset využít přetížených místních komunikací – dálnice se stále staví. Tedy občas.
Spory ekologických hnutí a státu okolo „déosmičky“ jsou již dlouho aktuálním tématem, které plní stránky médií a agendu správních soudů. Subjektem, který opakované spory vyvolával, bylo v minulosti sdružení Děti Země (v současnosti již tedy jen jako účastník řízení). V současnosti jako odvolatel/žalobce vystupuje litoměřická Společnost ochránců životního prostředí, kterou ztělesňuje pan Lubomír Studnička. Posledním rozsudkem v kauze dostavby úseku Lovosice – Řehlovice je rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (č.j. 40A 3/2012 – 217 ze 24. července 2012), kterým Krajský soud vyhověl žalobě Společnosti ochránců životního prostředí. Ta se domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústí nad Labem, kterým tento úřad potvrdil stavební povolení vydané stavebním odborem Městského úřadu Lovosice pro část zbývající stavby dálnice. Žalobcem zde byla úspěšně tvrzena nezákonnost stanoviska SEA vydaného Ministerstvem životního prostředí dne 20. 4. 1995 a nezákonnost navazujícího řízení vedeného dle stavebního zákona. Žalobce tvrdil nezákonnost stanoviska SEA z důvodu neexistence koncepce, která měla být projednávána a také z důvodu nedostatečného projednání vlivů na životní prostředí s veřejností. Toto stanovisko vyloučilo dle žalobce zásadní varianty vedení dálnice z dalšího projednávání. Zejména tzv. „tunelovou“ variantu, kdy by pod celou CHKO České Středohoří vedl tunel.
Krajský úřad již po zkušenostech zvolil „salámovou metodu“, tedy staví se vždy v mezidobí, kdy zrovna není stavba blokována pravomocným rozhodnutím soudu a kdy zrovna je v právní moci jeho potvrzení stavebního povolení. Po výše uvedeném rozsudku například Krajský úřad vydal rozhodnutí již 14. srpna 2012 ( č.j. 82/UPS/2012-42 ze dne 14. 8. 2012) a ihned po jeho právní moci se začalo stavět, přičemž je známo, že Společnost ochránců životního prostředí již 3. září podala novou žalobu.
Ve svém vyjádření (na str. 12 výše uvedeného rozhodnutí č.j. 40A 3/2012 – 217) k zatím předposlední uplatněné žalobě Společnosti ochránců životního prostředí se sice Ředitelství silnic a dálnic pokoušelo o cosi jako argumentaci e ratione legis, postavilo ji však na argumentu principem proporcionality – lpění na formálních nedostatcích řízení označilo za neproporcionální k důsledkům, které přinese další zdržení stavby pro místní obyvatele i stát (Oddálení dokončení stavby o jeden rok má za následek 6 osob usmrcených, 14 osob těžce zraněných a 90 osob lehce zraněných, a to z důvodu uskutečňování dopravy po stávajících pozemních komunikacích, celospolečenskou ztrátu ve výši 677 000 000,- Kč, přerušení prací z důvodu zrušení stavebního povolení způsobuje mnohamilionové náklady, které zatěžují stavební firmy, resp. ŘSD). Tento argument Krajský soud odmítl s tím, že účastník (ŘSD) chybně pochopil povahu principu proporcionality v rámci správního soudnictví:
Princip proporcionality v rámci správního soudnictví znamená, že soud v rámci svého rozhodování vždy posuzuje, zda eventuelně zjištěné pochybení ze strany správního orgánu může zapříčinit nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ne každá nezákonnost či vada řízení totiž musí ve svém důsledku mít za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu ve věci samé.
Princip proporcionality tedy v žádném případě nelze chápat jako poměřování míry eventuelního nezákonného zásahu do práv žalobce a následků spojených se zrušením nezákonného správního rozhodnutí. Na tomto místě soud musí zdůraznit, že úvahy o tom, zda některému z účastníků správního řízení či jiným osobám vznikne v důsledku zrušení nezákonného správního rozhodnutí materiální újma a jaké jsou ekonomické či politické důsledky zrušení správního rozhodnutí, o kterém soud dospěl k závěru, že je stiženo věcnou či procesní vadou, která mohla způsobit nezákonné rozhodnutí ve věci samé, jsou úvahy, od kterých se soud v rámci správního soudnictví musí zcela oprostit.
Tento článek píši proto, že si myslím, že soud se v rámci správního soudnictví od takových úvah oprošťovat nemusí. Aplikace principu proporcionality je neúspěšným pokusem vnést do procesu měřítko ekvity, tedy dát soudci nástroj, který by mu umožnil i přes formální nedostatky správního řízení rozhodnout v souladu s účelem práva a žalobě nevyhovět.
Nyní k jádru věci. Judikatura již jasně stanovila, že aplikace principu zákazu zneužití práva je podmíněna splněním subjektivního a objektivního prvku zneužití práva a omezena povahou tohoto principu jako nejzazšího řešení, tedy aplikovatelnost pouze v situaci, kdy neexistuje žádný jiný vhodnější nástroj, jak nežádoucímu chování zabránit (ultima ratio).
Aktivní účast Sdružení na ochranu přírody a krajiny ve (stavebním) správním řízení je založena na § 85 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona ve spojení s ust. § 70 odst. 3 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle mého názoru toto své subjektivní právo Sdružení na ochranu přírody a krajiny zneužívá, a nemělo by mu tedy být přiznáno. Vycházím z těchto skutečností:
Účelem výše uvedených ustanovení právních předpisů umožňujících aktivní účast sdružení ve stavebním řízení byla a je ochrana přírody a krajiny a zdraví obyvatel.
Ze všech objektivních okolností plyne, že hlavním účelem, za nímž Společnost ochránců životního prostředí podává neustále nové a nové žaloby, je prodlužování stavby se všemi negativními důsledky, jichž si je zneužívající subjekt vědom (subjektivní prvek zneužití).
Tímto účelem, jak vyplývá ze všech objektivních okolností, rozhodně není dosáhnout dostatečného projednání ostatních variant trasy D8. V situaci, kdy není již objektivně možné trasu změnit, jelikož na stavbě se již pracuje, je tento požadavek absurdní. Dostavba dálnice má silnou podporu místního obyvatelstva. Soud by v daném případě také musel zvážit povahu tohoto jednání jako šikanózního.
Důsledek uvedeného jednání - oddálení dostavby chybějící části dálnice a objektivní zhoršení stavu životního prostředí v postižené oblasti - odporuje účelu aplikovaných právních předpisů (objektivní prvek zneužití práva).
Neexistuje jiný zákonný prostředek, jak tomuto nežádoucímu jednání zabránit (Ultima Ratio).
Právo se v tomto případě stává paradoxně (cituji Nejvyšší správní soud) nástrojem nespravedlnosti a odcizení a je v hrubém nepoměru k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Současná situace tak degraduje předpisy přijaté se společensky prospěšným záměrem na nástroje k dosažení bezpráví. Stav, kterého bylo dosaženo, je opakem toho, k čemu mají dané právní předpisy sloužit.
Ještě několik ale: Jak uvádím na mnoha místech ve své rigorózní práci (která bude již brzy dokončena) princip zákazu zneužití práva je nebezpečný, protože rozšiřuje oprávnění soudců - pracuje nikoliv s běžnou strukturou normy, ale pracuje s mírou, do jaké určité chování odporuje smyslu a účelu zákona. Hranice jeho aplikovatelnosti jsou křehké, a jsou nalézány soudní judikaturou. V ideálním případě by princip zákazu zneužití práva nebyl vůbec užíván. Neomylný a dokonale kazuistický zákonodárce by pokrýval veškeré situace, které mohou v životě nastat. Tato situace ovšem zatím v našem právu nenastala.
Chci také zdůraznit, že jsem proti jakékoli generalizaci. Čili je samozřejmě nepřípustné, aby aplikace principu zákazu zneužití práva na tuto jedinečnou situaci měla mít vliv na jiné případy, kdy se ekologická hnutí legitimně domáhají nápravy chyb ve stavebním řízení.
Princip zákazu zneužití práva v našem právu dlouhodobě sleduji a jsem přesvědčena o tom, že na výše uvedenou situaci je aplikovatelný. Tak jako v oblasti soukromého a daňového práva ke zpřesnění aplikovatelnosti tohoto principu v dané právní oblasti by pak došlo postupně prostřednictvím judikatury.
Lucie Fuksová
05 října 2012
Fulbright fotostory II: Amerimacka
V minulém postu jsem ukázal některé fotky z politického cirkusu ve Washingtonu, v druhém fotopostu to budou fotky z cest po Americe. Stařičký Zenit nahradil nový Nikon a za zvuků washingtonské progresivní kapely Thievery Corporation jsem se vydal na několik výletů.
I když jsem nestihl vidět tolik, kolik jsem si původně představoval, některé fotky z New Yorku, San Francisca, Philadelphie nebo Washingtonu by mohly mnohé přesvědčit, že Fulbrightovo stipendium není jen o studiu, ale i o Americe.
California Dreaming
Součástí Fulbrightova stipendia bývá zpravidla nejen možnost zúčastnit se pre-academic training, který bývá právě na Georgetownu v podobě několikatýdenního kurzu Foundations of American Law, ale také tzv. enrichment seminar, což je sjezd části fulbrightistů z různých oborů z celých USA na jedno místo. Já byl vyslán do slunné Kalifornie, konkrétně do hlavního města Sacramenta. Zde kromě dalšího proběhly i simulované volby amerického prezidenta. Náhodou jsem si vytáhl zrovna roli republikánského kandidáta, sestavil s týmem poradců program nazvaný Contract with America a chodil po volebních setkáních s „voliči“, skládající se ze skupin fulbrightistů reprezentujících například střední třídu nebo obchodníky.
Součástí Fulbrightova stipendia bývá zpravidla nejen možnost zúčastnit se pre-academic training, který bývá právě na Georgetownu v podobě několikatýdenního kurzu Foundations of American Law, ale také tzv. enrichment seminar, což je sjezd části fulbrightistů z různých oborů z celých USA na jedno místo. Já byl vyslán do slunné Kalifornie, konkrétně do hlavního města Sacramenta. Zde kromě dalšího proběhly i simulované volby amerického prezidenta. Náhodou jsem si vytáhl zrovna roli republikánského kandidáta, sestavil s týmem poradců program nazvaný Contract with America a chodil po volebních setkáních s „voliči“, skládající se ze skupin fulbrightistů reprezentujících například střední třídu nebo obchodníky.
Přestože se moje populistická soupeřka v republikánských primárkách ztrapnila výrokem, že je zároveň i ministryní zahraničí v Obamově demokratické administrativě, a že podporuje uzákonění možnosti manželství osob stejného pohlaví, tak jsem prohrál. Nuž, zřejmě jsem byl příliš věrný své roli... a ani s láskou namalované plakáty nepomohly.
San Francisco jsem si nicméně nemohl nechat ujít. Na kole jsem překonal Golden Gate Bridge a vyšlapal po Conzelman Road až na kopec na druhé straně zálivu, kde je asi nejlepší výhled na město. A měl jsem štěstí, i místní cyklistka, která vše pozorovala nedaleko mě, mi potvrdila, že takhle pěkně se mraky od Pacifiku valí jen občas.
Reklama na Washington
Díky fotce ze San Francisca, kterou iDnes publikovala mezi řadou ostatních cestovatelských, jsem mohl napsat i krátký článek o Washingtonu. Popsal jsem washingtonskou zálibu v politice nebo třeba nádherné jaro, kdy celé centrum DC rozkvete japonskými třešněmi, které přesně před 100 lety darovalo Washingtonu japonské Tokyo.
Being a Jeffersonian
Jefferson byl fascinující osobnost. Autor Deklarace nezávislosti, zakladatel University of Virginia, vynálezce, botanik, archeolog, velvyslanec USA ve Francii či třetí prezident země... Izolacionista, odpůrce centralizace vlády ve Washingtonu, oponent Hamiltona atd. Také autor výroku, že každá generace by měla jednou za třicet let povstat, ozdravit demokracii a ideálně i sepsat novou ústavu (asi by se mu líbilo hnutí Occupy Wall Street). Mimochodem, na internetu je ke stáhnutí skvělý podcast The Thomas Jefferson Hour. Do Monticella ve Virginii, kde si Jefferson postavil dům, a k University of Virginia, to není z DC daleko.
Gotham
New York je fotogenické, špinavé město, se skvělým jídlem (doporučuji filipínskou kuchyni), glassovskými repetitivními melodiemi na každém kroku a exklusivními rooftop bary. Pro milovníky středoevropského modernismu bych doporučil malou Neue Gallerie, která patří miliardáři Ronaldu Lauderovi, v ČR známému především kvůli prohrané arbitráži o televizi NOVA. V galerii najdete výborné kousky, srovnatelné snad jen s Leopold Museum ve Vídni. Zlatým hřebem je majestátní portrét Adele Bloch-Bauer od Klimta.
Philly
Philadelphia je poněkud zanedbané město mezi Washingtonem a New Yorkem, ale stojí za návštěvu. Schody Rockyho Balboa, centrum starých USA a místo zrodu místní demokracie. Také sídlo hokejového klubu Philadelphia Flyers, bývalého klubu Jardy 68.
Shooting range
A když Amerika, tak střelnice... AK-47, pušky, pistole, co se vám zlíbí...
A na závěr ještě Washington. U street, živá kulturní tepna města, určitě stojí za návštěvu. Ulice Ú patřila totiž na začátku 20. století k několika místům v USA, kde vznikal jazz a hráli zde všichni slavní, od Louis Armstronga až po Billie Holliday, a dodnes je plná jazzových barů. Nejlepší koncertní prostor ve městě je také zde, klub 9:30, kde jsem měl možnost po letech poslechu slyšet naživo washingtonskou kapelu Thievery Corporation, včetně kousků jako Amerimacka nebo Lebanese Blonde.
