Petr Kreuz: Existovali stateční soudci?

Zdeněk Kühn napsal v článku „Šiklová v. Rudé právo před 20 lety(Jiné právo, 24.9. 2009), že je „je zaznamenáníhodné, že na sklonku 80. let existovali stateční soudci, kteří si byli s to uchovat svou nezávislost a osobní integritu“. Toto konstatování vychází tacens z rozšířeného přesvědčení, že soudci v době komunistického režimu byli jednolitá masa a „jedna a tatáž verbež“. Jako člověk, jemuž prošly během jeho profesní kariéry rukama desetisíce trestních spisů pražských i jiných soudů z posledních více než 60 let, mohu říci, že tomu tak nebylo.

Vždycky mě překvapovalo, že zatímco soudci v období nacismu a v bývalé NDR jsou objektem intenzivního zájmu německé (nejen právní) historiografie, která si klade v první řadě otázku, co vedlo k rychlému a zdánlivě zcela nečekanému selhání jednoho z pilířů demokratického státu, příslušným pramenným výzkumem podloženou vědeckou práci věnovanou soudcům v komunistickém Československu stále postrádáme. Okolnost, že mnozí soudci, kteří po roce 1989 působili či dosud působí u našich soudů, byli činní již v 70. a 80. letech a někteří z nich vydávali rozhodnutí – eufemicky řečeno – problematická, je pouze jedním z důvodů této situace. Druhým důvodem je stav současné české právní historiografie – už dlouho jsem nenarazil na nějakého právního historika z řad pracovníků právnických fakult, jenž by se při svých potulkách Prahou zastavil v archivu a sklonil alespoň na chvíli hlavu nad nějakou novodobou justiční písemností. V každém případě se spokojujeme s pouhými dojmy a dílčími reflexemi, které vedou k výše zmíněnému rozšířenému přesvědčení.

Že soudci v době komunistického režimu nebyli jednolitá masa a je třeba mezi nimi diferencovat, se pokusím doložit na třech příkladech.

Po potlačení masových demonstrací v Praze 21. srpna 1969, které se zčásti proměnily v pouliční boje a k jejich zvládnutí musely být přivolány nejen Lidové milice, ale i jednotky tehdejší Československé lidové armády, odsoudil Obvodní soud pro Prahu 1 na podzim 1969 a v průběhu roku 1970 více než stovku účastníků těchto událostí, a to převážně za výtržnost či útok na veřejného činitele. O těchto lidech rozhodovalo několik soudců. Z průběhu řízení v těchto případech a ze znění rozsudků je zde velice dobře zřejmé, který soudce se snažil postiženým pomoci, který rozhodoval zcela mechanicky a kdo byl stoupencem nově nastoupeného kurzu. Prvně jmenovaní soudci byli schopni během veřejného znevěrohodnit svědky (zpravidla z řad příslušníků SNB) a vynášeli osvobozující rozsudky, či v rámci možností nejmírnější tresty, které by odsouzeným nezkomplikovaly v budoucnu život. Posledně jmenovaní soudci nejen ukládali velmi přísné tresty, ale veřejné projednávání případů doprovázeli řadou zbytečných a pro obviněné značně ponižujících procedur.

Velmi pozoruhodný je rozsudek na účastníky studentského majálesu z roku 1962, který se zvrhl v drobné výtržnosti a náznak protirežimních demonstrací („Není maso, není kmín, hlavně že lítá Gagarin!“). Pokus proměnit proces organizátory a přednímu účastníky majálesu (převážně z řad posluchačů Filozofické a Matematickofyzikální fakulty UK, ale i s posluchačem DAMU Ladislavem Mrkvičkou) selhal, přestože obvodní prokurátor navrhoval pro část účastníků nepodmíněné tresty. Soudce obvodního soudu pro Prahu 1 Luděk N. nicméně v dobře odůvodněném rozsudku konstatoval sice vinu všech obžalovaných, uložil však jen několik podmíněných trestů v délce měsíců a u ostatních obžalovaných upustil od potrestání.

Rukami mi prošlo i několik usnesení, které vydal počátkem 80. let Milan Kindl coby soudce Okresního soudu v Chomutově při rozhodování o žádostech o PP podaných ženami z NVÚ Všehrdy. Je třeba konstatovat, že i v dosti nejednoznačných případech (nedoporučení ze strany náčelníka NVÚ či okresního prokurátora) Kindl propouštěl a takováto rozhodnutí velmi dobře odůvodňoval, takže se pro nim většinou okresní prokurátor neodvolal. Tento Kindlův postup vyniká zvláště ve srovnání s jednou z jeho kolegyň, která měla na starosti tu samou agendu.

Za jedno z nejperverznějších soudcovských rozhodnutí normalizačního období, které mi prošlo rukama, pokládám rozsudek, kterým Městský soud v Praze zamítl v roce 1975 žádost o rehabilitaci (podle zákona č. 82/1968 Sb.) spisovatelů Václava Renče (1911-1973) a Josefa Kostohryze (1907-1987) a potvrdil jejich vinu podle rozsudku bývalého Státního soudu v Praze. Přitom v té době muselo být každému myslícímu člověku zřejmé, že proces s tzv. zelenou internacionálou byl nejen vykonstruovaný, ale z věcného hlediska zcela absurdní… Pod oním svinstvem z roku 1975 je podepsán tehdejší soudce Městského soudu v Praze S.