18 září 2012

Petr Kreuz: Existovali stateční soudci?

Zdeněk Kühn napsal v článku „Šiklová v. Rudé právo před 20 lety(Jiné právo, 24.9. 2009), že je „je zaznamenáníhodné, že na sklonku 80. let existovali stateční soudci, kteří si byli s to uchovat svou nezávislost a osobní integritu“. Toto konstatování vychází tacens z rozšířeného přesvědčení, že soudci v době komunistického režimu byli jednolitá masa a „jedna a tatáž verbež“. Jako člověk, jemuž prošly během jeho profesní kariéry rukama desetisíce trestních spisů pražských i jiných soudů z posledních více než 60 let, mohu říci, že tomu tak nebylo.

Vždycky mě překvapovalo, že zatímco soudci v období nacismu a v bývalé NDR jsou objektem intenzivního zájmu německé (nejen právní) historiografie, která si klade v první řadě otázku, co vedlo k rychlému a zdánlivě zcela nečekanému selhání jednoho z pilířů demokratického státu, příslušným pramenným výzkumem podloženou vědeckou práci věnovanou soudcům v komunistickém Československu stále postrádáme. Okolnost, že mnozí soudci, kteří po roce 1989 působili či dosud působí u našich soudů, byli činní již v 70. a 80. letech a někteří z nich vydávali rozhodnutí – eufemicky řečeno – problematická, je pouze jedním z důvodů této situace. Druhým důvodem je stav současné české právní historiografie – už dlouho jsem nenarazil na nějakého právního historika z řad pracovníků právnických fakult, jenž by se při svých potulkách Prahou zastavil v archivu a sklonil alespoň na chvíli hlavu nad nějakou novodobou justiční písemností. V každém případě se spokojujeme s pouhými dojmy a dílčími reflexemi, které vedou k výše zmíněnému rozšířenému přesvědčení.

Že soudci v době komunistického režimu nebyli jednolitá masa a je třeba mezi nimi diferencovat, se pokusím doložit na třech příkladech.

Po potlačení masových demonstrací v Praze 21. srpna 1969, které se zčásti proměnily v pouliční boje a k jejich zvládnutí musely být přivolány nejen Lidové milice, ale i jednotky tehdejší Československé lidové armády, odsoudil Obvodní soud pro Prahu 1 na podzim 1969 a v průběhu roku 1970 více než stovku účastníků těchto událostí, a to převážně za výtržnost či útok na veřejného činitele. O těchto lidech rozhodovalo několik soudců. Z průběhu řízení v těchto případech a ze znění rozsudků je zde velice dobře zřejmé, který soudce se snažil postiženým pomoci, který rozhodoval zcela mechanicky a kdo byl stoupencem nově nastoupeného kurzu. Prvně jmenovaní soudci byli schopni během veřejného znevěrohodnit svědky (zpravidla z řad příslušníků SNB) a vynášeli osvobozující rozsudky, či v rámci možností nejmírnější tresty, které by odsouzeným nezkomplikovaly v budoucnu život. Posledně jmenovaní soudci nejen ukládali velmi přísné tresty, ale veřejné projednávání případů doprovázeli řadou zbytečných a pro obviněné značně ponižujících procedur.

Velmi pozoruhodný je rozsudek na účastníky studentského majálesu z roku 1962, který se zvrhl v drobné výtržnosti a náznak protirežimních demonstrací („Není maso, není kmín, hlavně že lítá Gagarin!“). Pokus proměnit proces organizátory a přednímu účastníky majálesu (převážně z řad posluchačů Filozofické a Matematickofyzikální fakulty UK, ale i s posluchačem DAMU Ladislavem Mrkvičkou) selhal, přestože obvodní prokurátor navrhoval pro část účastníků nepodmíněné tresty. Soudce obvodního soudu pro Prahu 1 Luděk N. nicméně v dobře odůvodněném rozsudku konstatoval sice vinu všech obžalovaných, uložil však jen několik podmíněných trestů v délce měsíců a u ostatních obžalovaných upustil od potrestání.

Rukami mi prošlo i několik usnesení, které vydal počátkem 80. let Milan Kindl coby soudce Okresního soudu v Chomutově při rozhodování o žádostech o PP podaných ženami z NVÚ Všehrdy. Je třeba konstatovat, že i v dosti nejednoznačných případech (nedoporučení ze strany náčelníka NVÚ či okresního prokurátora) Kindl propouštěl a takováto rozhodnutí velmi dobře odůvodňoval, takže se pro nim většinou okresní prokurátor neodvolal. Tento Kindlův postup vyniká zvláště ve srovnání s jednou z jeho kolegyň, která měla na starosti tu samou agendu.

Za jedno z nejperverznějších soudcovských rozhodnutí normalizačního období, které mi prošlo rukama, pokládám rozsudek, kterým Městský soud v Praze zamítl v roce 1975 žádost o rehabilitaci (podle zákona č. 82/1968 Sb.) spisovatelů Václava Renče (1911-1973) a Josefa Kostohryze (1907-1987) a potvrdil jejich vinu podle rozsudku bývalého Státního soudu v Praze. Přitom v té době muselo být každému myslícímu člověku zřejmé, že proces s tzv. zelenou internacionálou byl nejen vykonstruovaný, ale z věcného hlediska zcela absurdní… Pod oním svinstvem z roku 1975 je podepsán tehdejší soudce Městského soudu v Praze S.

5 komentářů:

  1. To je zajímavé téma. Věc se ale může metodologicky zkomplikovat. Např. u některých nacistických rozsudků se podivně kombinuje vysoce ideologické zdůvodnění v pojmech národního socialismu, včetně citací AH a dokumentů ze sjezdů NSDAP, ale přitom samotný trest je překvapivě mírný. Lze optimisticky spekulovat o tom, že v těchto zvláštních případech soudci používali nacistickou rétoriku jenom proto, aby zamaskovali, že rozhodují "protirežimně".

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní19/9/12 11:43

    Otázky : V článku chybí jména prvních a posledně jmenovaných soudců u rozhodnutí z r. 1969-70, asi šlo o chybu v copy/paste. Dále co to je PP? pravidla pravopisu nebo podmíneční propuštění?
    Trochu bych rozlišoval milosrdenství u odsouzených, i když ve formě usnesení s odůvodněním, a rozsudek o nevině za protistátní činnost. Míra odvahy je nesrovatelná.

    Mrkvičkovi bylo přisuzováno za vinu to, že "shodil" ty vodiče k elektrice, což se rovnalo výtržnosti. Nakonec ho z DAMU za to stejně vyhodili.

    Petr Kubíček

    OdpovědětVymazat
  3. "Tento Kindlův postup vyniká zvláště ve srovnání s jednou z jeho kolegyň, která měla na starosti tu samou agendu."

    Rychlovězenkyně.

    OdpovědětVymazat
  4. Téma je to zajímavé velice (bez ironie), ale nezužoval bych jej jen na soudce (byť chápu, že právě ti jsou předmětem autorova studia). Podstata je v tom, že lidi v tuzemsku jsou stále stejní (a v rámci toho stále stejně různí) - za všech režimů. A ta stejnost se předává z generace na generaci.

    Já mám to obrovské štěstí, že jsem ten ročník, který již komunismus, či přesněji normalizaci, vnímal a není tedy dnes odkázán jen na vyprávění druhých, a současně už nestihl dosáhnout věku, kdy by se musel rozhodnout. Ale kdybych ho dosáhl, opravdu nevím, zda bych se stal radši mlčící většinou nebo postupně disidentem. A narodit se začátkem 30. let, nemohu ručit za to, že bych těsně po válce jako mladý náctiletý úplně nezblbnul a nestal se nadšeným komunistou.

    P.H.

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat