Jaromír Šavelka: Jak zlepšit zpřístupňování judikatury? II

Tímto příspěvkem chci navázat na svůj počin starý přibližně čtrnáct dní, který byl publikován rovněž na Jiném právu. Tentokráte bych se rád zaměřil na některé významnější detaily, na něž minule nezbyl prostor. Dokončím tak své úvahy ohledně zpřístupňování judikatury způsobem, který nevyžaduje nadstandardní manuální zpracování dokumentů. V předchozím příspěvku jsem obhajoval postoj, že zveřejňování všech soudních rozhodnutí by nemuselo nutně vést k neúměrnému zatížení databáze těchto rozhodnutí. Zpřístupnění veškeré judikatury totiž umožní zavést nové funkce, které uživateli zásadním způsobem usnadní orientaci v nepřeberném množství dokumentů. Konkrétně byly popsány funkce často citovány společně, podobná rozhodnutí, citováno v rozhodnutích a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance. Záměrně zamlčen však zůstal jev, s nímž se dosud bylo možno v praxi setkat jen sporadicky. Otázka totiž zní: Říkám-li všechna rozhodnutí, mám na mysli opravdu všechna, anebo jen ta, jež nabyla právní moci?

Pokud hovořím pouze o rozhodnutích, která nabyla právní moci, pak se vlastně nejedná o všechna rozhodnutí, a zároveň připouštím, že nezanedbatelná část výsledků rozhodovací činnosti soudů by měla zůstat očím veřejnosti skryta. Na jednu stranu by možná bylo dobře, kdyby databáze nebyla zbytečně zatěžována evidentními "přešlapy" a rozhodnutími, jež stejně v praxi neměla žádný význam. Na druhou stranu funkce jako citována společně a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance pracují tím spolehlivěji, čím je databáze rozhodnutí kompletnější.

Budu-li zastávat názor, že by měla být publikována skutečně všechna rozhodnutí, narazím na vážný problém. Ten spočívá v tom, že v databázi budou uživateli běžně k dispozici rozhodnutí, jejichž povaha se podstatně liší od povahy rozhodnutí, s nimiž byl zvyklý pracovat. Dosud se uživatel víceméně mohl spoléhat na to, že rozhodnutí, které nalezl a zmínil ve svém podání, se vůči němu nemohlo obrátit tím, že by protistrana poukázala na fakt, že se jedná o rozhodnutí, které bylo v rámci dovolacího řízení kritizováno Nejvyšším soudem, jenž nakonec vyslovil zcela opačný závěr. Najednou by se však ocitl v situaci, kdy by se takového nebezpečí musel neustále obávat. Podobný případ přitom představuje také práce s rozhodnutím, u něhož stále probíhá opravné řízení. Uživateli by tak nezbylo, než každé rozhodnutí pečlivě prozkoumat, zda se nejedná o některý z výše zmíněných případů. V takové situaci by se práce s judikaturou zásadním způsobem zkomplikovala.

V tomto okamžiku si dovolím vyslovit (stejně jako v předchozím příspěvku) názor, že větší množství dokumentů nemusí nezbytně znamenat snížení přehlednosti databáze. Budu tedy obhajovat postoj, že tou správnou cestou je zpřístupňování opravdu všech rozhodnutí. Prvním krokem obhajoby nezbytně musí být vyřešení výše uvedených problemů. Je tak třeba vymyslet způsob, jak uživatele informovat o tom, že rozhodnutí, se kterým pracuje, bylo napadeno opravným prostředkem, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Dále by měl být uživatel náležitě varován, pokud bude pracovat s rozhodnutím, které bylo přímo kritizováno soudem vyšší instance.

První z nastíněných problemů by bylo možné řešit napojením popisovaného systému na službu infoSoud (nebo její obdobu). U této služby se totiž zaznamenává, zda rozhodnutí bylo napadeno opravným prostředkem. Jejím prostřednictvím by tak systém mohl jednoduše odhalit, která rozhodnutí byla napadena. Mohl by je tak označit příznakem, který by na tuto skutečnost uživatele upozorňoval (například vykřičník). Systém by takto však mohl nanejvýše rozlišovat mezi rozhodnutími, které patří ke kauzám skončeným v jediném stupni, a těmi ostatními.

Abychom se pohnuli dále, je ke dvěma sine qua non podmínkám, které se týkají citace právních předpisů a soudních rozhodnutí (viz předchozí příspěvek), nutné přidat další dvě. První souvisí s požadavkem na uvádění skutečnosti, že příslušné rozhodnutí se vydává v opravném řízení (včetně typu tohoto řízení), které se vztahuje k předchozímu rozhodnutí (identifikovanému prostřednictvím URI). Tato skutečnost musí být vyjádřena jednotným (opět dohodnutým nebo předepsaným) a zároveň exkluzivním způsobem (tzn. v textu rozhodnutí se na jiném místě totožná formulace nebo výraz nevyskytne). V celkovém pořadí již čtvrtá conditio sine qua non se týká způsobu, jímž bude v opravném rozhodnutí uveden "procesní výsledek“ příslušného řízení. Ten musí rovněž vyhovět požadavkům uniformity a exkluzivity.

Za předpokladu dodržení výše uvedených podmínek pak bude systém schopen ve vhodném okamžiku odebrat příznak o probíhajícím opravném řízení. Přesto, že by si tento bod zasluhoval o něco více pozornosti, dovolím si v tomto okamžiku označit první z naznačených problémů za vyřešený. Popisovaný systém je tak schopen odlišovat rozhodnutí, která jsou součástí již skončených kauz, od těch ostatních. V civilním řízení by měly být takto zaznamenávány informace o odvolacím řízení, řízení o žalobě na obnovu řízení, řízení o žalobě pro zmatečnost, dovolacím řízení a řízení o ústavní stížnosti. V trestním řízení by pak byly obdobně uchovávány informace o odvolacím řízení, dovolacím řízení, řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti. A nakonec ve správním řízení by byly ukládány informace o řízení o kasační stížnosti, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti.

Problém, který se týká uživatelovy neuvědomělé práce s rozhodnutím, jehož závěr byl následně zpochybněn soudem vyšší instance, by rovněž bylo možno řešit. Například tak, že v situaci, kdy soud v libovolném typu opravného řízení vyjádří vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" názor, budou veškerá předchozí rozhodnutí v dané kauze (natrvalo) označena varujícím příznakem. V seznamu výsledků by tato rozhodnutí mohla být zobrazena světlejší barvou (například šedě oproti černé barvě použité pro ostatní rozhodnutí). Takový postup se samozřejmě může jevit jako nepřiměřeně hrubý. Poměrně snadno si totiž lze představit situaci, kdy v dovolacím řízení Nejvyšší soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu první instance, a ztotožní se s původním prvostupňovým verdiktem. V takovém případě by rozhodnutí soudu prvního stupně varující příznak získalo "nespravedlivě" a zbytečně. Přestože by si tato problematika rovněž zasloužila podrobnější diskusi, na tomto místě pouze uvedu, že situace si jednoznačně žádá, aby případná chyba měla povahu tzv. "false positive" (nesprávné označení rozhodnutí varujícím příznakem), a chyba typu "false negative" (neoznačení rozhodnutí, které mělo být varujícím příznakem opatřeno) se vůbec nevyskytovala. Naznačený přístup takový výsledek zaručuje. Uživatel tak bude vždy varován, že rozhodnutí, se kterým pracuje, patrně bylo kritizováno soudem vyšší instance.

Díky výše uvedenému postupu by se sice podařilo vyřešit problémy "neskončeného řízení" a "zrádného rozhodnutí", avšak to samo o sobě nemůže být považováno za zásadní argument ve prospěch postoje, že by měla být zpřístupňována opravdu všechna rozhodnutí. Takovým argumentem totiž může být jedině paleta nových užitečných funkcí, které vyváží obtíže způsobené nezanedbatelným nárůstem databáze a nutností komunikovat s dalším systémem a dodržovat další dvě formální podmínky. Tyto funkce musí být natolik zajímavé, že jednoznačně převáží nevýhody spojené se zpřístupňováním rozhodnutí, jež nenabyla právní moci. Některé takové funkce si přitom lze představit poměrně snadno.

Zásadní přínos by jednoznačně představovala funkce totožná kauza, která by uživateli zprostředkovala pohodlný přístup k ostatním rozhodnutím, která byla vydána v příslušné kauze. Zřejmě netřeba nikoho přesvědčovat o tom, že objevím-li rozhodnutí odvolacího soudu, nebude na škodu, budu-li mít k dispozici též rozhodnutí soudu prvního stupně. Užitečnost této funkce je zajisté možno zpochybnit poukazem na skutečnost, že soudy mají obvykle ve zvyku ve svých rozhodnutích průběh předchozího řízení podrobně mapovat. K důkladnému seznámení s kauzou postačuje toliko finální rozhodnutí. Na druhou stranu ale předcházející rozhodnutí zpravidla obsahují podrobnější popis faktického stavu a často v nich lze nalézt též detailněji rozvedenou argumentaci některých právních aspektů případu. Navíc si dovolím tvrdit, že pečlivé popsání dosavadního řízení s připojením pouze jediného odstavce, který obsahuje originální názor právě rozhodujícího soudu, je třeba považovat za jev nežádoucí. Zpřístupnění všech rozhodnutí umožní odlehčit "rekapitulační část" odkazy. Soudce pak bude moci daleko více pozornosti věnovat vlastní argumentaci a nebude se muset obávat, že uživateli nebude odkazované rozhodnutí ihned k dispozici.

Zajímavá by mohla být též funkce potenciálně nebezpečná rozhodnutí, která by byla implementovatelná jako nadstavba funkce podobná rozhodnutí. Výše byl představen problém "zrádného rozhodnutí", který však může mít též skrytou podobu. Představme si situaci, kdy se soudy k určité problematice staví konstantním způsobem, a to až do chvíle, než jeden z případů v rámci dovolacího řízení dorazí před Nejvyšší soud, který rozhodne v rozporu s dosavadní praxí. V takové situaci bude mít uživatel k dispozici desítky pravomocných rozhodnutí, jež podporují jím tvrzený závěr. Protiargument v podobě zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu však představuje faktor, který by měl být brán v potaz. Otázka zní, jak zajistit, aby se uživatel o existenci takového rozhodnutí jednoduše dozvěděl. Postačovala by k tomu prostá kombinace již představených funkcí. Ze seznamu podobných rozhodnutí by byla nejprve vybrána ta, jež nenabyla právní moci. Namísto těch by se však uživateli ve výsledném seznamu nabídla ta rozhodnutí, která jsou v totožných kauzách finální. Je sice pravda, že tento postup nezaručuje, že rozhodnutí, která se v takovém seznamu objeví, mají obdobný význam jako dříve zmíněné opačné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na druhou stranu se lze ovšem spolehnout na to, že pokud takové rozhodnutí existuje, ve výsledném seznamu bude zařazeno.

Na závěr ještě představím koncepci funkce, kterou můžeme nazvat stabilita rozhodnutí. Opět by šlo o nadstavbu funkce podobná rozhodnutí. Funkce by tedy vycházela ze seznamu rozhodnutí, která jsou podobná tomu, s nímž uživatel pracuje. U tohoto seznamu by totiž mohl být sledován poměr kauz, v jejichž průběhu soud nezaujal vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" postoj (mj. by sem spadala veškerá rozhodnutí, která byla vyřešena v jediném stupni), a těch případů, kde k zaujetí takového postoje došlo. V případě, že by procento kauz, v jejichž průběhu vyjádřil soud na projednávanou věc odlišný názor, převýšilo určitou hranici (modelově například 25 %), rozhodnutí by mohlo být označeno jako nestabilní. Uživatel by tak bez vynaložení jakéhokoli úsilí získal informaci o tom, že se pravděpodobně pohybuje v oblasti, kde soudy rozhodují různě, tedy kde neexistuje ustálená judikatura. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud by takovou funkci mohly s úspěchem využívat při sjednocování judikatury.

Za nejdůležitější argument ve prospěch publikace opravdu všech rozhodnutí však považuji skutečnost, která je možná natolik samozřejmá, že by mohla zůstat opomenuta. Rozhodnutí, jež nenabudou právní moci, totiž tvoří podstatnou součást soudní reality. Obraz této reality, který by uživateli nabízel systém, v němž by taková rozhodnutí chyběla, by nutně musel být neobjektivní a zkreslený. S ohledem na tuto skutečnost a výše představené funkce mám za to, že publikace všech rozhodnutí představuje korektnější a odpovědnější postoj ke zpřístupňování judikatury než publikace pouze těch rozhodnutí, jež právní moci opravdu nabyla.

Tímto příspěvkem jsem se pokusil čtenáři představit zbývající myšlenky týkající se systému zpřístupňování judikatury, jehož vedení vyžaduje pouze sjednocení postupu soudů v činnostech, které tak jako tak vykonávají. Jak jsem již naznačil výše, mám za to, že takový systém by měl být nabízen samotným státem. Vývojáři a editoři komerčních právních informačních systémů by na tuto koncepci mohli navázat nabídkou dalších, o mnoho pokročilejších funkcí. Touto problematikou bych se však rád zabýval až v jednom z budoucích příspěvků.