Jiří Nantl: Bezprizorní studenti a vysokoškolská legislativa

Nyní, když se patrně definitivně uzavírá příběh plzeňské právnické fakulty, vznikla ve veřejné diskusi nová (ve skutečnosti očekávatelná) otázka, jaký tedy bude osud těch, kdo na dané fakultě v magisterském studijním programu nyní studují. Jedná se o přibližně 1400 studentů, což je počet pohybující se o dva řády nad dosud proběhlými analogickými případy.

Na situaci dopadá ustanovení § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.“ (Analogické pravidlo pak obsahuje § 86 téhož zákona pro případ pozastavení nebo odnětí akreditace.)

Zákon působí ne-li optimisticky, tedy alespoň uklidňujícím dojmem: vysoká škola se o studenty zaniklého oboru postará. To je samozřejmě vysvětlitelné dobou jeho vzniku (1998), kdy se přesuny studentů mezi studijními programy a obory děly v rámci jednotlivých vysokých škol jako jejich interní opatření, což za předpokladu konsensu všech dotčených fakticky opravdu problém není. S boomem vysokého školství se příliš nepočítalo (při přijímání vysokoškolského zákona se mělo za to, že vzniknou přibližně 4 soukromé vysoké školy – skutečnost překonala očekávání více než desetinásobně) a takovou věc, jako je zánik fakulty veřejné vysoké školy bez náhrady, si zřejmě nikdo ani představit neuměl.

Vysokoškolský zákon tak postavení studentů při zániku studijního programu řeší způsobem, který má ze všeho nejvíce potenciál vyvolat zklamání a spory. Pokud vysoká škola sama neprovozuje „stejný nebo obdobný“ studijní program, pak zcela zřejmě nedisponuje naprosto žádným právním prostředkem, kterým by dotčeným studentům mohla zajistit „možnost pokračovat ve studiu“. (Stranou ponechejme, co rozumět „obdobným“ studijním programem – vycházet by v koncepční rovině bylo možno z konstrukce „oblastí studia“ naznačených v § 46 vysokoškolského zákona.) Není zde kontraktační povinnost druhé strany, ani žádný mechanismus zapojení státní správy do řešení věci. Zákon tudíž nelze vykládat jinak, než že vysoké škole ukládá povinnost vynaložit veškeré možné úsilí k nalezení jiné vysoké školy s vhodným studijním programem a k dosažení dohody s touto institucí k přijetí dotčených studentů. Podrobnosti mechanismu převodu studentů zákon výslovně neupravuje, lze však mít za to, že § 49 odst. 3 pokrývá ve zmocnění ke stanovení „odlišných podmínek pro přijetí“ také pro tuto situaci.

Pro srovnání a inspiraci nahlédněme do Spojených států – země, kde soudní spory probíhají ohledně ledasčeho a samozřejmě také zániku vysokých škol a studijních programů. Zajímavé kulisy může nabídnout případ kampusu Univerzity Jižní Dakoty ve Springfieldu. Zákonodárný sbor státu přijal v roce 1984 zákon, kterým tuto složku státní univerzity přeměnil na vězení, studijní programy realizované v kampusu byly ukončeny a další osud zhruba 800 studentů byl upraven formulací, která by nám připadala povědomá („That the Board of Regents and the Board of Vocational Education take all necessary steps to insure that all students presently enrolled at the University of South Dakota at Springfield shall have the opportunity to complete their course of study in South Dakota at other public post-secondary educational schools, public higher education institutions or a combination thereof through an articulation of agreements.“) Protože „veškeré potřebné kroky“ nevedly k úspěchu, výsledkem byla série žalob, které byly projednávány do roku 1987, kdy nejvyšší soud Jižní Dakoty rozhodl, že právní vztah mezi univerzitou a studentem trvá pouze vždy pro každý jednotlivý akademický rok, na který je placeno školné, a faktickým nezajištěním možnosti pokračovat ve studiu v dalším akademickém roce tak nebyla právní povinnost porušena (AASE vs. State of South Dakota Board of Regents, 400 N.W.2d 269, S.D. 1987).

Větší štěstí měli studenti programu přípravy civilních pilotů, který byl uskutečňován na Montana Vocational Technical Center v Missoule a v rámci úsporných opatření byl v roce 1977 zrušen. Po mnoha procesních peripetiích před státními a federálními soudy získalo 14 bývalých studentů nakonec odškodné ve výši 2,5 mil. USD. Základním argumentem pro přiznání náhrady škody přitom byl fakt, že zrušený program nebyl nijak vnitřně strukturován, tj. nezahrnoval žádné samostatně kreditované vzdělávací jednotky, které by na základě uznání bylo možno přenést do jiného studia na jiné instituce.

Z obou uvedených případů plyne principiální a dle mého názoru rozumný závěr, který může být relevantní i pro naše poměry. Stát a jeho legislativa nemohou realisticky garantovat, že studenti zrušeného studijního programu budou stejný nebo analogický program moci dokončit jinde. Závisí to totiž na řadě okolností, které jsou mimo kontrolu státu i příslušné vysoké školy. Funkcí státu ale nepochybně je nastavit takové podmínky fungování vysokého školství, aby absolvovaná část studia byla uznatelná po přijetí jinou institucí do vhodného studijního programu. Pokud tomu tak z nějakého důvodu ale není – a student ve zrušeném studijním programu jednoduše ztratil čas a peníze – je třeba řešit otázku náhrady škody.

Do podrobností možných právních řešení za současné právní úpravy a pro futuro se zde pouštět nechci. Je jisté, že jde o velmi komplexní téma, kde se řešení navíc budou strukturovat podle toho, zda se pohybujeme ve vysokém školství veřejném nebo soukromém. Čas na profilaci realistických a funkčních právních názorů a patrně i legislativní úpravy se však pomalu naplňuje.

Vzhledem k demografickému vývoji můžeme očekávat existenční ohrožení značné části soukromých vysokých škol, které vyrašily v době kulminace převisu poptávky nad nabídkou studijních příležitostí přibližně před deseti lety, z nichž řada je jednooborová a tudíž snadno zasažitelná jakýmkoli výkyvem. Ve veřejném vysokém školství se zase nutně projeví fiskální vývoj, který můžeme odhadovat tak, že kolem roku 2015 bude pro veřejné vysoké školy k dispozici možná pouze 15-17 mld. korun (oproti 20 mld. v letošním roce, což i tak pro některé veřejné vysoké školy znamená meziroční pokles jejich rozpočtu až o 13,5 %). Je třeba počítat s tím, že české vysoké školství v této dekádě projde výraznou strukturální proměnou, jejímž stimulátorem nebude primárně systém kontroly kvality, ale souběh ekonomického a demografického poklesu. Nalezení legislativy efektivně upravující postavení a nároky studentů institucí a programů, které tento vývoj nepřežijí, bude v zájmu všech.