Jiří Nantl: Co s habilitacemi a profesurami?

Vojtěch Šimíček mne svým příspěvkem k habilitačním řízením („Habilitace: iniciační rituál nebo správní řízení?“) inspiroval k širší úvaze o pojetí a funkcí habilitace a profesur. Toto téma je také jedním z nejkontroverznějších o připravovaném novém vysokoškolském zákoně. Protože v diskusích na toto téma se jejich účastníci (zpravidla obhájci statu quo) často odvolávají na „tradice našeho vysokého školství“, může být poučné nejprve pohledět na věc retrospektivně.

Pokud jde o vývoj právní úpravy vysokého školství a tím také habilitací a profesur, v zásadě můžeme s trochou zjednodušení rozlišit tři historická období: rakouské mocnářství a první republiku (s extenzí platnosti právní úpravy prakticky až do roku 1950), období poválečné resp. komunistické (od přijetí prvního komplexního vysokoškolského zákona na našem území v roce 1950 do roku 1990) a období polistopadové (zákony o vysokých školách z let 1990 a 1998).

Za starého Rakouska i poté za první republiky bylo pro právní postavení akademického personálu vysokých škol podstatné, že vysokoškolští učitelé byli ve služebním poměru ke státu, jelikož vysoké školy byly státem zřízenými ústavy. Plnoprávnými vysokoškolskými učiteli byli profesoři, jmenovaní prezidentem republiky „definitivně a na doživotí“ (§ 1 zákona č. 79/1919 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelů vysokoškolských) a požívající absolutní osobní akademické autonomie, nepřeložitelní bez svého souhlasu na jinou vysokou školu, sesaditelní jedině v disciplinárním řízení a oprávnění působit i po penzionování na vysoké škole bezplatně jako čestní profesoři (§§ 2-4 cit. zákona). Profesoři vytvářeli profesorský sbor, který byl chápán jako samosprávná korporace (odtud pojem akademické samosprávy jako samosprávy akademiků uvnitř vysoké školy provozované jako státní ústav). Důležitou vyhrazenou kompetencí profesorského sboru bylo zejména oprávnění navrhovat nové profesory na uprázdněná systemizovaná místa (za pozornost stojí, že mohl být jmenován na základě úvahy prezidenta i kandidát, který získal v profesorském sboru kvalifikovanou menšinu dvou pěti hlasů).

Počet služebních míst vysokoškolských profesorů byl určen systemizací schválenou vládou podle platových předpisů pro státní zaměstnance a jmenování prezidentem se odvíjelo od ústavního pravidla, které vyhrazovalo jmenování státních zaměstnanců od určité hodnostní resp. platové třídy právě prezidentovi (a do těchto vyhrazených kategorií spadali mj. také profesoři na vysokých školách). Z rozpočtových důvodů vždy omezený počet systemizovaných profesorských míst vedl k poměrně složitému rozlišování profesorů řádných a mimořádných a dokonce ke vzniku kategorie profesorů bezplatných (s právem účasti na akademické samosprávě profesorského sboru, ale bez požitků spojených se systemizovaným místem). Profesura nebyla chápána jako akademický titul, neboť bylo považováno za nepřípustné „udělení titulu stanoveného pro určité služební místo bez současného propůjčení příslušného služebního místa“ (výnos ministerstva školství č. 17.987 z roku 1927). Rovněž Slovník československého práva veřejného z roku 1938 v hesle Tituly (sv. IV, str. 921) zastává stanovisko, že označení „docent, profesor, děkan a rektor nejsou rovněž tituly akademickými…, vyznačujíce úřad, povolání resp. funkci skutečně zastávanou.“

Ostatní vysokoškolští učitelé – tedy docenti (od lat. docere – vyučovat) v širším smyslu – se rozpadali do řady kategorií, mezi nimiž nacházíme:
- soukromé docenty, kterým bylo toto postavení přiznáno na základě rozhodnutí profesorského sboru po formální habilitaci,
- smluvní honorované nebo nehorované docenty, kteří byli vybírání profesorským sborem podle potřeb vysoké školy bez formální habilitace,
- lektory, asistenty, adjutanty, vědecké úředníky, stipendisty, sekundáře, operační elévy a další specifické kategorie, často velmi málo početné (např. počátkem 30. let 20. století bylo v ČSR systemizováno jediné místo adjutanta vysoké školy, a to na teologické fakultě v Olomouci).

Habilitace tedy v tomto období nebyla nutně spojena s užívání označení (titulu) „docent“ ani s oprávněním vyučovat na vysoké škole, měla však význam trojí. Především se postupně prosadila zásada habilitace jako počátku „tenure track“: výnosem ministerstva školství č. 148.236 z roku 1926 byly vysoké školy informovány, že „vláda v tom sezení pro příště dala směrnici, aby kariéra vysokoškolského profesora vycházela z habilitace a začínala vždy nejprve profesurou mimořádnou.“ Druhý význam postavení soukromého docenta byl velmi praktický – soukromý docent měl – obdobně jako profesoři - nárok na kolejné (vzhledem k odlišné denotaci tohoto pojmu tehdy a dnes je nutno připomenout, že se nejednalo o příjem z ubytování vysokoškolských studentů, ale o poplatek studentů za navštěvování přednášek – collegií), kdežto docenti smluvní a další kategorie byli buď zařazeni na systemizovaných místech a placeni tak jako státní zaměstnanci (honorovaní docenti), anebo svoji činnost vykonávali zcela zdarma (nehonorovaní docenti). Konečně a za třetí, soukromí docenti postupem času na některých vysokých školách byli připuštěni částečně do samosprávné profesorské korporace, kam vysílali svého zástupce. Z praktických důvodů byly neprofesorské kategorie ve skutečnosti prostupné (např. habilitovaný soukromý docent byl zaměstnán na systemizovaném místě asistenta) a neexistovala mezi nimi zcela jasná hierarchie. Z dnešního pohledu můžeme také říci, že uspořádání akademického personálu zajišťovalo též vazbu na praxi, neboť soukromý docent (pokud na vysoké škole nezískal státem placené systemizované místo) byl nucen živit se po dobu čekání na uvolnění profesorské stolice sám v jiném, paralelním povolání.

Éra komunistického režimu pak ovšem přinesla nejen první ucelený zákon o vysokých školách na našem území (zákon č. 58/1950 Sb.), který nahradil celou plejádu partikulárních předpisů starorakouského a prvorepublikového původu, ale v rámci jeho zásadní novely provedené zákonem č. 46/1956 Sb. radikální změnu pojetí habilitace resp. docentur a rovněž profesur. Především byla stanovena pevná nomenklatura akademických pracovních pozic (v sestupném pořadí: profesor – docent – odborný asistent – lektor – asistent – odborný instruktor). V rozporu s předchozí tradicí pak byla zavedena označení „profesor“ a „docent“ jako „vědecko-pedagogické tituly“ oddělené od příslušného pracovního místa (§ 26 zákona č. 48/1950 Sb. ve znění zákona č. 46/1956 Sb.), jejichž udělení však bylo kvalifikačním předpokladem k obsazení pracovního místa stejného označení. Jak vysvětlovala prováděcí směrnice ministra školství a kultury č.j. 35 975/58-III/1 z roku 1958, nová úprava vycházela z toho, že „[h]odnocení způsobilosti pro funkci vysokoškolského učitele musí tedy vycházet ze všech základních hledisek politické, ideologické a odborné vyspělosti uchazečů, která jsou naprosto rovnocenná a jejichž uplatňování musí být jednotné a komplexní.“ Zavedení titulů-kvalifikací tedy bylo chápáno jako nástroj posílení stranické kontroly nad kádrovou prací na vysokých školách. (Novela vysokoškolského zákona z roku 1956 současně zlikvidovala poslední zbytky dřívější akademické samosprávy a po sovětském vzoru zavedla institut vědeckých rad.)

Díváme-li se nazpět na dvacet let právní úpravy vysokého školství v době polistopadové, je zřejmé, že tvůrci vysokoškolského zákona z roku 1990 neměli a patrně nemohli mít před očima jiné vzory, než byly dosavadní vysokoškolské zákony, které se snažili oprostit od dřívějšího ideologického vlivu. Je však patrný zásadní vliv systematiky a řešení klíčových institutů vysokoškolského práva, které byly demokratizovány a doplněny o promítnutí idealizovaných představ o tehdy již málo známé starší právní úpravě (např. „nedotknutelnost akademické půdy“ podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, která v předkomunistickém právu uzákoněna nikdy nebyla a považovala se pouze za zvyklost). Bylo ponecháno oddělení docentských a profesorských titulů od pracovních míst na vysokých školách (§ 27 zákona č. 172/1990 Sb.). Následující a dosud platný zákon o vysokých školách (č. 111/1198 Sb.) pak úpravu ještě dále propracoval tím, že oprávnění vysoké školy konat habilitační řízení nebo řízení ke jmenování profesorem podmínil zvláštní akreditací (§ 82 zákona č. 111/1998 Sb.) a vymezil zvláštní oprávnění vyhrazená v souvislosti s výkonem veřejnosprávních úkolů vysokých škol právě docentům a profesorům.

Příspěvek V. Šimíčka a rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011 je výstižně shrnuje, jejich pozornosti však ušel jeden podstatný aspekt, který byl do vysokoškolského zákona zaveden novelizujícím zákonem č. 159/2010 Sb. Tímto zákonem bylo změněno ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách tak, že pouze docent nebo profesor může působit jako garant studijního programu, jehož stanovení je podmínkou akreditace studijního programu (viz § 79 zákona o vysokých školách). Jakkoli se jednalo víceméně o kodifikaci existující praxe, v právním smyslu jde o zásadní změnu právního významu jmenování docentem nebo profesorem, kterým získává osoba privilegované postavení na relevantním trhu práce (vedle vyhrazených oprávnění v samotné činnosti vysoké školy, na níž je zaměstnán). Na habilitační řízení resp. jmenování docentem a na jmenování profesorem je tudíž nutné pohlížet také optikou čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Polistopadová právní úprava vysokého školství tak dovršila transformaci docentur a profesur od pracovních pozic (tehdy služebních, dnes bychom řekli funkčních míst) k profesní kvalifikaci (v současnosti projednávaný věcný záměr zákona o vysokých školách, č.j. 26338/2011-34, http://eklep.vlada.cz/, navrhuje zase posun opačným směrem). Obsáhlou diskusi k tomuto tématu není možné a užitečné zde rekapitulovat a je možné k ní nalézt řadu příspěvků. Osobně je mi asi nejbližší pohled představený Tomášem Opatrným v textu „Nový vysokoškolský zákon - výzkumné školy nebo fakulty? Co s profesory a docenty?“, http://opatrny.blog.ihned.cz/.

Pokud jde o habilitační a profesorská jmenovací řízení podle platné právní úpravy, v principu bych souhlasil s hledisky V. Šimíčka. Za nezávažnější problém těchto procedur v současnosti však považuji to, co jím zmíněno nebylo, totiž absenci odůvodnění zamítnutí žádosti habilitaci nebo o jmenování profesorem. Již při habilitačních řízení prováděných podle starého rakouského habilitačního řádu (nařízení ministra věcí duchovních a vyučování ze dne 11. února 1888, č. 2390, č. 19 ř.z., o habilitaci soukromých docentů na univerzitách) bylo považováno za samozřejmé, že zamítnutí žádosti má být odůvodněno (viz např. výnosy ministerstva školství č. 35.358 z roku 1925, č. 134.837 z téhož roku a č. 23.185 z roku 1926). Považuji za nadbytečné rozvádět myšlenku, že procedurální standard – i s ohledem na všechna specifika a akademickou podstatu těchto řízení – by nyní snad neměl být menší než před sto lety. Mám za to, že by mělo být povinností vědecké rady (například v součinnosti děkana resp. rektora jako předsedy vědecké rady a příslušné přípravné komise) dospět v případě zamítnutí žádosti v tajném hlasování též k odůvodnění, které samozřejmě musí být takové, aby mělo oporu ve spise. Současná praxe je v tomto světle podle mého názoru nejen nezákonná, ale zejména protiústavní, jde-li zde o rozhodování o podmínkách přístupu k výkonu povolání.

Relativně opatrně bych se naopak stavěl k V. Šimíčkem navrhovanému vymezení minimálního standardů požadavků pro habilitaci nebo jmenování profesorem. Obecně je nepochybně možné připustit v řízeních spočívajících na akademickém odborném posouzení velmi širokou míru úvahy správního orgánu, je-li to vyváženo procedurálnímu zárukami řádného procesu. (K této otázce se podrobněji vyjadřuji v jiných souvislostech v příspěvku „Odborné hodnocení a právo na spravedlivý proces ve věcech akreditace vysokoškolských studijních programů“, který bude publikován ve sborníku Dnů práva 2011.) Domnívám se, že jádrem problému u habilitačních a profesorských jmenovacích řízení je spíše konstrukce vědeckých rad, které jsou příslušené k hlasování o žádostech, avšak jejich složení nemusí ve skutečnosti garantovat dodržení principu peer-review: v konkrétní situaci se může stát, zejména u vědecké rady na univerzitní úrovni, že členem vědecké rady není vůbec žádný odborník právě z toho oboru, pro nějž uchazeč podal návrh. Pokud legislativa nám geograficky a kulturně blízkých německých zemí zná veřejnoprávní řízení obdobné povahy (Berufungsverfahren), konstruuje je na principu návrhu reprezentantů příslušného oboru v rámci vysoké školy (Fachbereich). Institucionální nastavení samo tak může podporovat rysy prostého „přijímání do klubu“, na něž V. Šimíček poukazuje.

V každém případě pokud mají být zaváděna kritéria pro posuzování žádostí o habilitaci nebo jmenování profesorem, je jistě nutné chápat je jako minimální (ostatně již předlitavské ministerstvo kultu a vyučování výnosem č. 1410 z roku 1903 upřesnilo, že habilitační spis představuje nejmenší rozsahu vědecké činnosti, kterou je nutné požadovat po uchazeči o habilitaci); zejména však upozorňuji, že taková kritéria nelze stanovovat směrnicí rektora, jak se někdy na českých vysokých školách dnes děje. Směrnice rektora a obdobné akty jsou interními akty řízení, jež nemohou upravovat postavení účastníků správního řízení, mezi nimiž mohou být i extraneové vysoké školy. Kritéria mohou být tedy stanovena buď vnitřním předpisem (podléhajícím registraci ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle § 36 zákona o vysokých školách) nebo (v soft podobě) usnesením vědecké rady, které nemá právní závaznost, ale může mít orientační význam a podle svého přesného obsahu případně zakládat legitimní očekávání uchazečů.

V souvislosti s řízením ke jmenování profesorem pak je nutno upozornit na zvláštnost, která podle mých vědomostí nemá jinak v právním řádu obdoby: zatímco fáze řízení před vědeckou radou spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách, dovršení tohoto řízení v případě přijetí návrhu na jmenování (tj. jmenování prezidentem republiky a související úkony spojené s kontrasignací) je výkonem státní správy. Kromě teoretických otázek (mj. zda a jaký rozsah uvážení mohou na řízení zúčastněné státní orgány – prezident, vláda, ministr školství – uplatnit) je zde i praktický aspekt. Prezidentem je jmenována vždy skupina profesorů, a to při obřadu, s jehož uspořádáním se čeká, až se z vysokých škol sejde dostatečný počet návrhů, avšak ne zase příliš mnoho, protože pak by se profesoři a jejich rodiny nevešli do velké auly Karolina, kde se promoce koná. Výsledkem je často mnohaměsíční čekání na přiznání profesorského statusu, jež přitom má konstitutivní charakter, což jistě představuje vzhledem k pracovněprávnímu a jinému významu jmenování nepříjemně do práv dotčených kandidátů. (Vše by se ovšem dost zjednodušilo, pokud by jmenování bylo – jako za mocnářství a za první republiky – prostě předáno cestou ministerstva a příslušného rektora.)

Uvažováno o úroveň výše, považuji ale za nejzávaznější problém současného nastavení habilitačních a jmenovacích řízení něco zcela jiného. Jestliže totiž má oprávnění konat habilitace a řízení ke jmenování profesorem podléhá podle platného zákona o vysokých školách akreditaci, pak je nezbytné, aby stát též úředně vymezil obory, pro něž se taková akreditace uděluje. Jde samozřejmě o naprosto zásadní zásah do akademické svobody vysokých škol a jejich schopnosti určovat strukturu akademických disciplín na nich pěstovaných. (Lze samozřejmě ale namítnout, že platný vysokoškolský zákon zásadně nehovoří o akademické svobodě ve smyslu vlastnosti prostředí, ale pouze o akademických právech a svobodách jako stavovských výsadách „členů akademické obce“.) Tento aspekt, jenž se týká celé současné podoby akreditačního systému ve vysokém školství, ovšem u nás vůbec není předmětem diskuse.

Celkově vzato je patrné, že současná úprava habilitací a profesorských jmenovacích řízení nejen není optimální, jak píše V. Šimíček, ale představuje podivný mišmaš různých historických vlivů. Právní formy vytvořené pro obsazování služebních míst ve specifické složce státní služby 19. a první poloviny 20. století byly přeneseny na udělování profesní kvalifikaci pro zastávání těchto míst ve stále ještě státních vysokých škol a následně vneseny do systému, kde vysoké školy byly zákonem z roku 1998 odděleny od státu, což bylo spojeno se zavedením institutu akreditace (pro niž jsou počty a struktura docentů a profesorů jedním z kritérií). Celá problematika pojetí a kategorizace akademického personálu vysokých škol je podle mého názoru v kontextu takových faktorů, jako jsou posilující institucionální autonomie vysokých škol, soutěž ve vysokém školství a internacionalizace vysokoškolského prostředí, zralá na důkladnou změnu, a to nikoli jen procedurální.