Musí se dirigovat ve fraku?

Existuje opravdu mnoho věcí, jež si lidé běžně vybaví, když se vysloví pouhé jméno dirigentské profese. Těžko říci, zahaluje-li naši práci více všeobecné úcty a obdivu, anebo zdání obskurnosti a nepochopitelnosti. Čas od času si vzpomenu na svého někdejšího spolubydlícího v Paříži, bodrého Brňáka Laďu Zemana, který mě (navzdory své vysokoškolské aprobaci a již několikaleté mezinárodní zkušenosti na poli ekonomie) při našem prvním rozhovoru oslovil s rozšířenými zornicemi takto: „Tak ty jsi doopravdy dirigent! No to je úžasné, ještě nikdy jsem žádného osobně nepotkal! Vždycky mě zajímala jedna věc – čím se, prosím tě, při tom dirigentství vlastně živíš?“ S úžasem jsem odvětil, že přece právě tím! Laďa však nepochopil: „Fakt? No ale i kdyby – diriguješ po večerech, tak co teda děláš přes den?“ V žádném případě si nemyslím, že takto uvažují všichni, kdo nemají s klasickou hudbou a jejími reprezentanty mnoho zkušeností. Otázku, zda se dá takovou prací, jako je dirigování, skutečně uživit, dostávám však poměrně často.

Uvedl jsem tuto úsměvnou příhodu vlastně pouze proto, abych na ní ukázal, jak může být vnímání života dirigenta zkreslené. Lidé také většinou posuzují jen jeho vnějškové atributy. Nakonec ale, pro odlehčení – proč ne! Mezi ty nejčastěji skloňované jistě patří dirigentská taktovka (dokonce ani některé blízké členy své rodiny jsem dosud nedokázal přesvědčit, aby tomuto velevýznamnému předmětu neříkali „hůlka“) a také frak. A u fraku a všeho, co s ním tak či onak souvisí a co k němu patří, bych se na chvíli rád zastavil.

Nastává zde často dvojí vyhraněná situace. Část mužského obecenstva, domnívám se, umělcům, kteří vystupují ve fraku, potajmu závidí. Chtěli by taky mít možnost si tento pozoruhodně starosvětský oblek vyzkoušet. (Netvrdím ovšem, že sem patří oni muži, které přivádí k šílenství již jen zapnutí košile u krku či uvázání kravaty.) Druhá část publika by byla nejradši, kdyby se celý duch koncertů či představení nesl v neformální rovině – bylo by zajisté ospravedlnitelnější přijít na koncert v džínách, kdyby nebyli účinkující tak nastrojeni. Tuhle (zjednodušenou) písničku známe dobře – mnohá historická dilemata jsou jí na tón podobná: forma proti obsahu, okázalé katolictví proti puritánskému protestantství, jabka proti hruškám. Mnozí mí kolegové se vůči frakové tradici cíleně vymezili a rezignují na ni, jiní frak nosí, avšak jako „nutné zlo“ či jen tak mimochodem, pro další je oblékání fraku součástí posvátných rituálů před vystoupením.

Sám patřím tak trochu do všech těchto skupin. Je-li příležitost osvěžit ducha koncertů uvolněnější atmosférou nebo adresovat posluchače, kterým neříká nic ani prosté sako, rád diriguju třeba i jen v haleně. Často mám také plnou hlavu starostí či hudební soustředěnosti a frak na sebe dávám veskrze automaticky. Když se nad tím ale zamyslím, musím připustit, že frakovou kulturu mám ve své podstatě velice rád. Patřím zřejmě k těm, kdo považují možnost nosit pravidelně frak (ale také smoking či žaket) za jisté privilegium. Navíc (a to by většina lidí asi neřekla) je to oblek velice pohodlný a praktický – aspoň co se týče jeho svrchní části: volnost předních klop umožňuje svobodný pohyb paží. V obleku to zdaleka není ono – buď jej máte (jaksepatří) zapnutý, a pak vás táhne, anebo ho rozepnete, a při každém zvednutí rukou vypadáte zezadu jako bezmocný pták, který chce, ale nemůže.

Nutno však říci, že „není frak jako frak“. Pro většinu orchestrálních hudebníků je jejich profesní úbor (mnozí by řekli „montérky“) neoddělitelnou součástí erárních beden na nástroje (z nichž jej vyjímají pouze těsně před vystoupením, a po něm ho žel uloží tak, jak je, zase zpět), nebo typem „dresu“, který „na sportovní způsob“ skládají do svých minimalistických zavazadel. Chápu je a nemohu zaručit, že bych se občas nezachoval stejně, když bych věděl, že budu celý koncert sedět čelem k publiku, zády přilepen k židli a zpola schován za notovým pultíkem. Dirigent si ovšem tento „přepych“ dovolit nemůže ani náhodou. Součástí jeho profese je takříkajíc reprezentovat kvalitou svých zad.

Oblečení, které si muzikanti při koncertech oblékají, je ovšem dnes v detailech již jen hodně vzdálená připomínka toho, čemu naši předkové ještě na začátku 20. století říkali white tie. Upřímně řečeno, kdyby měl dnes někdo dostát nárokům tohoto nejformálnějšího „dress code“ v rámci svého každodenního uměleckého chlebíčku, buď by asi brzy přišel na mizinu, nebo byl diagnostikován jako nepříčetný.Sám v této věci volím cestu líbezného kompromisu, ale musím se vám přiznat, že mě plný nárok formálního večerního úboru fascinuje, a když se někdy chystám na pódium a kladu na sebe jednotlivé položky celého komplexu, s pobavením i bázlivou úctou si představuju, jaké by to bylo, kdybych měl pokaždé doopravdy dostát každé jediné náležitosti, která k danému fenoménu tradičně historicky patří.

Pojďte se teď společně se mnou „na papíře“ a pro legraci podívat na to, jak by to vypadalo. Prominete-li mi, že začnu „od Adama“ (a to v ledasjakém smyslu), můžete si to představit takto: Hned na začátek polehčující okolnost – ve věci spodního prádla je pánům ponechána naprostá svoboda. Ne však již ve volbě ponožek. Je samozřejmé, že není přípustné, aby gentlemanovi při sezení vyčnívalo holé lýtko, avšak požadavky frakového kódu jdou značně dále – opravdu tradičně je třeba, abyste si oblékli černé podkolenky, a ještě lépe pánské punčochy. Košile rozhodně není tuctová – musí být samozřejmě bílá a mít pevnou přední část (nejběžněji z tzv. piqué, ale pro obzvlášť formální příležitosti, jakou je třeba audience u britské královny, se předpokládá opravdu stiff front, což je víceméně a v nadsázce řečeno košile, která má vpředu místo látky „desku“). Místo běžných knoflíků (buttons) se zapnete pomocí tzv. studs, a to speciální operací, která se provádí zvnitřku košile. Některé exempláře mají za tím účelem zřízenu poblíž podpažní jamky cvočky uzavíranou díru, jíž prostrčíte jednu ruku až k tělu, abyste mohli zevnitř zachytit, zmáčknout, dírkami prostrčit a v nové, zapříčené pozici ukotvit kovové pružinky, které drží ozdobné perleťové knoflíky. Toto je procedura značně složitá, trumfuje ji však (opět však pouze v nejtradičnějším smyslu) nasazování oddělitelného tvrdého stojatého límce. I ten se připojuje (vpředu i vzadu) k horní části košile dvěma mohutnými knoflíky. Neodolal jsem a (na rozdíl od pánských punčoch) si dva exempláře této klasické večerní košile v Londýně koupil. Byl jsem šokován, když mi bylo doporučeno, abych si dokoupil také sadu náhradních límců – jejich ošetřování je totiž tak náročné (hlavní věcí je zde škrobení na předem připravené speciální formě), že se vyplatí mít v zásobě límce nové, náhradní. Pokud londýnský pan prodavač nežertoval, specializuje se na tento proces vlastně jediná firma v jihoanglickém Bournemouthu, kam nechává posílat vyčistit své kolárky, jež mají stejnou konzistenci, dokonce i vatikánský klér! Musím však zodpovědně prohlásit, že provztekáte-li se všemi těmi zapínacími procedurami, je nošení této zdánlivě neforemné košile úžasným požitkem. Oddělávatelný límec musíte mít tak jako tak volný, abyste předešli uškrcení, a to minimálně o číslo víc než u košile „běžné“. Přitom límec drží báječnou formu, za všech okolností.



Mise tím však rozhodně nekončí. K nezbytnostem „frakovky“ patří také jednoduché manžety (nikoli ohýbací dvojité, tzv. francouzské, které náleží do smokingu nebo obleku), jež se zapnou pomocí jednostranných nebo ještě lépe oboustranných manžetových knoflíčků spojených nejlépe řetízkem a z mother-of-pearl. O vázání motýlka by mohli mnozí kandidáti této disciplíny psát humoristické fejetony nebo psychiatrické analýzy. Liberálové přimhouří nad „prefabrikovaným“ (tj. předem uvázaným – v každém pádě ale bílým) motýlkem oko, avšak v klasické anglické módě je to věc zcela nepřípustná a zachrání vás pouze fakt, že Angličané zásadně „odpadlíky“ veřejně nehaní. (Osobně se domnívám, že v ručně vázaném motýlku spočívá klíč k pochopení klasické formální pánské módy. Patří totiž k „bontónu“, aby tato vázanka nepůsobila příliš upraveně! Ten klíč je zhruba následující: Drž se ověřených a předem vytyčených pravidel, a nemusíš ztrácet čas pochybovačnými úvahami, zda ti to sluší. Oblečení samo to zařídí.)

Další nezbytností formálního obleku je nepřítomnost opasku – patří do něj jen a jedině (bílé) šle. Správně by to však neměly být šle s kovovými „tlamičkami“, ale zachycené na každém konci zevnitř kalhot dvěma knoflíčky zapnutými do kožených pásků. Kalhoty jsou tradičně vysoko střižené, bez opaskových poutek, v Evropě s dvojitým, v USA s jednoduchým lampasem po stranách. Na košili se obleče bílá vesta ze stejného materiálu jako přední díl košile a motýlek (piqué). Existují spory o tom, zda by měla spodní část vesty „zařezávat“ s klopami fraku. Osobně si myslím, že je to elegantnější, avšak někteří angličtí ultratradicionalisté tvrdí, že tento požadavek zavedli Američané až v první polovině minulého století. Oblékání završí již jen frak sám s bílým kapesníčkem v náprsní kapse – a pozor: jste-li opravdu „klasik“ (podržte se!), lakované pánské lodičky! Uvědomuju si šokantnost tohoto bodu a deklaruju, že zde nejde v žádném případě o povinnost (normální „lakýrky“ postačí), přesto však myslím stojí za to zamyslet se nad tím, proč zmizela z pánských bot podobná ozdobnost, jakou vykazují tyto patent leather pumps dekorované černou mašličkou. Musím dosvědčit, že jde o obuv úžasně pohodlnou a ladící s celým komplexem tohoto nejformálnějšího večerního oblečení.



Snad budete souhlasit, když ponechám stranou odstavec o bílých rukavičkách, hedvábné šále, vycházkové holi, cylindru a řádech a květinách na klopě. Chtěl jsem se s vámi pro odlehčení podělit pouze o „základní“ atributy této dnes již podivuhodné oblékací kultury. Mám ji rád pro jeji tradiční noblesu a svým způsobem zdrženlivě zdobné estetično. Myslím však, že by jí prospělo, kdyby byla v hudebnickém světě používána vybraně a jen při správných příležitostech. Ze všeho nejdůležitějším faktem jistě je, že frak je oblečením výhradně večerním, a podle etikety se tedy obléká až po šesté hodině anebo po setmění (podle toho, co nastává dříve). Při slavnostních gala koncertech nebo operních premiérách se mi zdá plně nenahraditelný. Při ranním programu pro děti nebo odpoledním divertimentu je však jeho nošení v podstatě neodpustitelnou společenskou chybou.

Na závěr ale ještě malá poznámka k pódiovým úborům obecně. Nabízelo by se tu srovnání se soudcovskými nebo advokátskými taláry či parukami – v prvním případě (alespoň u nás) to povinným ukazatelem neosobního propůjčení soudcovské autority službě veřejnému blahu, v druhém svobodně zvoleným výrazem úcty k danému líčení (nebo nostalgie po starých časech?). Určitá paralela by tady asi byla – hudebníci na pódiu (a zejména v orchestru) by měli rovněž symbolicky demonstrovat, že nehodlají toliko prohánět svá ega, ale sloužit vyšší věci, jíž je v jejich případě skladatelovo dílo a kvalita hudební kultury vůbec. Osobně si ale myslím, že ještě významnějším důvodem (a to i pro zachování těchto zvyklostí) je úcta nás hudebníků k odění posluchačů, pro které hrajeme (a zde právě nastávají značné územní rozdíly), a předně vznícení maximálně slavnostní a sváteční nálady. Protože jestli je něco opravdu neoddiskutovatelnou hodnotou oné tzv. vážné hudby, je to její trvalý odpor k všednosti. Jakkoli je tenhle v mezinárodním kontextu zcela ojedinělý a prapodivný přívlastek klasické hudby v naší řeči neobratný a nepopulární, zračí se v něm úsilí o zachycení svátečního ducha – a zde je vážnost hudebního počínání opravdu na místě. Vposledku pak snad není důležité, zda vám lícuje vesta s frakem či jestli máte jednoduché manžety, ale jaký postoj (vnějškově, ale hlavně vnitřně) zaujmete k dané nezapomenutelné hudební chvíli, která je bytostně nepodobná čemukoli jinému na světě.