Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán

Týden se s týdnem sešel a na řadě jsou slíbená kontroverzní témata české justice. O výroční zprávě BIS zde hovořit nebudeme; znalecké posudky budou samy o sobě zajímavým námětem. Ptáte se, co je kontroverzního na znaleckých posudcích? Někdy hodně.

Není žádným tajemstvím, že se u nás vyvinula kultura nadužívání znaleckých posudků a jejich nekritického přijímání, ač jde jen o jeden z možných důkazních pramenů a stejně jako ostatní důkazní prameny mají podléhat náležitému přezkoumání ze strany soudu. Na tento neblahý stav je již delší dobu poukazováno z různých stran včetně Ústavního soudu a veřejného ochránce práv. To samé se lze dočíst i v právnických blozích (Lesk a bída soudních znalců duší a Justice v rukou znalců).
Nepodléhejme paušalizaci – v mnoha případech, nepochybně v naprosté většině, je se znaleckými posudky pracováno zcela správně a nutnost jejich opatření plyne ze zákona (zjištění ne-/příčetnosti obviněného, § 116 tr. ř.) nebo z okolností případu (posouzení jiné odborné otázky neprávní povahy). Nejsou však zdaleka výjimečné případy, kdy orgány činné v trestním řízení znalecké posudky vůbec nepřezkoumávají a nevšímají si ani jejich nápadných vad, případně zadávají znalecké posudky k posouzení otázek, jež mohl nebo měl posoudit sám orgán, a alibisticky tak přesouvají odpovědnost za případ na soudního znalce.
Někdy vadné nakládání se znaleckými posudky nabývá až absurdních rysů. Zde uveďme několik příkladů:

I.
Na počátku devadesátých let se privatizoval státní podnik. Přesně 50% připadlo českému managementu a přesně 50% zahraničnímu subjektu. Později došlo ke sporům mezi oběma vlastníky, jež vyvrcholily ochromením společnosti, převody akcií na neprůhledné subjekty a vzájemným obviňováním z tunelování.
V jednom z následných řízení se řešila otázka ocenění převedených 50% akcií společnosti, což mělo vliv na potenciální trestný čin. Ocenění provádělo hned několik znalců, ale kvůli specifickému postavení společnosti se výsledky dosti lišily. Znalec, jemuž bych přisvědčil nejvíce, vypočítal jistým způsobem hodnotu celé společnosti, vydělil ji dvěma a odečetl určitá procenta s poukazem na nefunkční vlastnickou strukturu.
Soud objednal revizní posudek u znaleckého ústavu, který všechny předchozí znalce zkritizoval, zejména mého favorita, pro nekompetentnost. Ředitel znaleckého ústavu doslovně uvedl, že nerovnost poloviny hodnoty celku a hodnoty poloviny celku by byla „v rozporu s aristotelovskou logikou“ (a co třeba prémie za majoritu!?) a vlastní ocenění provedl s ďábelskou logikou tak, že si nejprve definoval tržní cenu jako cenu, která vznikne na trhu. A protože se 50% akcií prodalo v devadesátých letech za XX milionů Kč, pak je tržní hodnota XX milionů Kč.
Se stejnou logikou mohl znalec za tržní cenu označit tu pozdější cenu, protože za ni se to také prodalo, nemluvě o tom, že z okolností privatizace bylo jasné, že původní prodejní cena s tržní hodnotou souvisela jen velmi volně. Zjevná nesmyslnost posudku však nebránila jeho akceptaci.
II.
Na ulici zkolaboval člověk. Když přijela sanitka, lékař podle jistého spolehlivého příznaku poznal, že dotyčný je již několik minut mrtvý. Protože však na místě byli příbuzní zemřelého, chvíli alespoň předstíral, že zemřelého oživuje; pochopitelně ne tak pečlivě, jak se má oživování normálně provádět.
Později bylo na lékaře podáno trestní oznámení a došlo i na znalecký posudek, v němž znalec prohlásil, že lékař porušil své povinnosti - byť šlo o prokazatelnou mrtvolu - neboť oživování neproběhlo lege artis. Lékař byl pravomocně odsouzen a až dovolací soud se zamyslel nad tím (třebaže to bylo namítáno obhajobou již dříve), zdali lze neposkytnout pomoc i prokazatelně mrtvému člověku. Do té doby soudy postupovaly tak, že znalec prohlásil, jak ho měl oživovat, a znalec má vždy pravdu.
III.
V jednom technologickém areálu fungovaly dvě společnosti se vzájemně provázanými provozy. Když došlo ke sporu ohledně vzájemných plateb a obě strany argumentovaly svou verzí smlouvy, zjistila se pozoruhodná věc. Oba výtisky smlouvy se lišily v klíčové pasáži na prostřední straně a jakousi zvláštní náhodou výtisk každé strany zvýhodňoval právě tu stranu.
V trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu nemohl chybět soudní znalec z oboru kriminalistika, který zjistil toto: sporná stránka předložená první společností se nijak nelišila od zbytku smlouvy. Naproti tomu sporná stránka předložená druhou společností se od zbytku smlouvy nepatrně lišila řezem písma, pravopisem i návazností textu (to vše bylo patrné na první pohled a nemusel se přibírat znalec, aby to konstatoval). Z toho znalec dospěl k závěru, že smlouvu padělala PRVNÍ společnost. Stíhání jednatele první společnosti byl nakonec naštěstí zastaveno soudem z formálních důvodů, přestože obhajoba už v přípravném řízení upozorňovala na zjevnou nesprávnost posudku.
IV.
Opilý pasažér brutálně napadl řidiče tramvaje. Útočník byl obžalován z ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě, neboť znalec označil zranění za prostou újmu na zdraví a těžká újma na zdraví dle něj nehrozila. Přitom svědci vypověděli, že napadený měl zástavu dechu a svědci mu dávali umělé dýchání podle pokynů záchranářů přes telefon.
Znalec totiž obdržel jen část podkladů, v nichž tato důležitá informace chyběla. Nikomu tento rozpor mezi závěry znalce a svědeckými výpověďmi nevadil, ač bil do očí a k odhalení příčiny stačilo pozorně přečíst první stranu posudku, kde byly vyjmenované zprávy předložené znalci.
V.
Znalec posuzoval spornou dopravní nehodu, údajně čelní náraz do stromu, když se řidič vyhýbal zvěři, a dospěl k závěru, že nehoda byla fingovaná a na místo bylo přistaveno již havarované vozidlo. V odůvodnění znalec uvedl, že poškození zadního nárazníku neodpovídalo poškození přední části druhého vozidla - a navíc tento odstavec končil v polovině. Znalec zjevně vyrobil posudek metodou cut & paste z jiného, a ještě k tomu špatně. Policejnímu orgánu však postačoval jen závěr posudku a byl by zahájil trestní stíhání.
VI.
Dvě společnosti vedly spor o přesný obsah dohody, přičemž podle verze jedné strany mohl být spáchán trestný čin podvodu. Naneštěstí byla dohoda uzavřena jen ústně, obě strany tvrdily něco jiného a jediným dokladem o dohodě byla nesporná faktura, v níž byl ovšem předmět obchodu popsán nejasně přesně uprostřed mezi oběma tvrzeními. Když jsem se při diskuzi nad případem dostal k tomuto bodu a k inkriminovanému účetnímu dokladu, policejní vyšetřovatel zareagoval automaticky: „tak přibereme znalce z oboru účetnictví!“

Zejména poslední zmiňovaný příklad by se dal pominout jako humorná příhoda bez valného významu, kdyby nebylo ostatních dokladů o tom, že se u nás postupně vytvořila atmosféra slepého spoléhání se na znalce za všech okolností.
Kromě posudků, které byly zadány správně, ale nikdo je nečetl a nepřezkoumal (viz např. shora uvedené oceňování podniku), se vyskytují i posudky, které správně neměly být vůbec zadány, protože otázku mohl nebo v některých případech dokonce musel posoudit sám orgán činný v trestním řízení.
Například pokládám za jednoznačně nezákonné oblíbené zadání znaleckého posudku „zda obviněný propagoval …“ či „zda obviněná vyjádřila sympatie k …“. Znalec je tak skrytě vyzván, aby hodnotil úmysl obviněného. Fakticky pak jde o soudního znalce z oboru vina, což je ultimátní projev přehazování odpovědnosti na znalce.
Vyšetřování trestných činů z nenávisti věnujeme později samostatný článek. V té souvislosti už jen uveďme, že klást znalci otázku „zda lze určitou ideologii propagovat knihou“ (kauza Mein Kampf) pokládám za snad ještě zbytečnější než pomocí znalce zjišťovat, zdali se někdo může leknout atomového výbuchu (kauza Ztohoven). On by to nedokázal soud posoudit samostatně?
Případ Ztohoven a nabouraného televizního vysílání je vůbec hezkou ukázkou zbytečného zadávání posudků. Znalec se vyjadřoval k tomu, zda se fiktivní atomový hřib na podvrženém závěru podobal skutečnému. Domníval bych se, že hrubou představu o atomovém hřibu má každý, kdo absolvoval třeba jen základní školu, kromě toho falešné vysílání nebylo určeno znalcům, nýbrž obyčejným divákům. Proto rozhodovala laická představa diváctva, kterou snad dokáže odhadnout každý i bez znalce. Ostatně – pokud je mi alespoň známo – nikdo si záběr nespletl s globální pandemií, protrženou přehradou ani jakýmkoli dalším druhem katastrofy.
Značné výhrady pak mám vůči v současnosti populárnímu zadávání znaleckých posudků na věrohodnost obviněných/svědků. Kromě zvláštních případů (podezření na duševní nemoc, omezení schopností svědka atd.) totiž tyto posudky nemohou přinést významnou informaci. Znalec nerozhodne, zda dotyčný hovoří pravdu nebo lže. Já osobně jsem ve své praxi nechal pořídit takový posudek jen jedinkrát, a to když byl k tomu konkrétní důvod (bohatý restituent ve věku přes 90 let se stal obětí promyšleného podvodu a dalo se předvídat, jak bude jeho svědectví napadáno).
Kdybych pracoval na příslušných místech, zauvažoval bych o opatření statistiky, jak často se takové posudky zadávají, a zkoušel bych si udělat představu, kolik z nich bylo potřebných a kolik nikoli. Mám totiž silné podezření, že významná část takových posudků slouží jen jako akt z nouze a jako pokus obejít nepřijímání polygrafového vyšetření jako důkazu, čímž se opět přehazuje odpovědnost za případ na znalce. Jde však jen o mou hypotézu - bez podrobné studie nelze činit kategorické soudy.
Podobně sporné jsou i posudky jazykové, se kterými se lze setkat v případech pomluv či hanobení národa atd. Ještě nikdy jsem neslyšel o případu, kdy by účastník lékařského kongresu řekl druhému „pane kolego, Vy jste oligofrenik třetího stupně dle členění Minkowského“. Pak by bylo opravdu nutné zjišťovat přesný význam daného oslovení. Ale v běžných případech pomluv si účastníci nadávají do mafiánů, defraudantů, lotrů a podobných slovíček, která jsou součástí obecné mluvy a jsou také určena obecnému publiku. Všeobecné jazykové dovednosti by tedy měly k jejich posouzení plně dostačovat.
Snahy o zapojení znalců do vysvětlování obsahu relativně běžných slov či osvětlování významu textů pokládám opět za zbavování se odpovědnosti za rozhodnutí. Chce-li někdo tvrdit, že soudce není kompetentní k samostatnému posouzení českého textu, musím kontrovat otázkou, zdali byl soudce kompetentní ke studiu práv a složení justiční zkoušky – tam také musel prokázat velmi dobrou znalost češtiny a schopnost chápání textu bez pomoci znalce.
Kdybychom chtěli být hodně přísní, mohli bychom zpochybňovat ústavní konformnost přehazování odpovědnosti na znalce. Má-li určitou otázku rozhodnout svou úvahou soud, ten však rozhodne jen formálně a ve skutečnosti svévolně přesunul rozhodovací kompetenci v dílčí otázce na znalce bez efektivního přezkoumání soudem, je to v pořádku nebo ne? Litera naplněna byla; papírové rozhodnutí nese hlavičku a razítko soudu. Zda byl naplněn i účel soudního rozhodování, nejsem si zcela jistý.

(dokončení příště)

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.