Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS IV.

Před více jak rokem jsem si dovolil ve třech částech (Sporné přestupkové judikáty I., II., III.) předložit k diskuzi sedm rozsudků NSS týkajících se přestupkového řízení, které považuji za sporné či jinak zajímavé. Od té doby už NSS vydal řadu dalších rozhodnutí, mezi nimiž se nevyhnutelně objevilo i několik nových kandidátů vybízejících k bližšímu zkoumání, neboť se přinejmenším vymykají dosavadní praxi a výkladu aplikovanému správními orgány.

8. Výrok o náhradě škody v případě zastavení řízení o přestupku – rozsudek NSS ze dne 23.5.2011, č.j. 2 As 83/2010 – 84

V projednávané věci poškozený, který v řízení v I. stupni uplatnil nárok na náhradu škody, žaloval rozhodnutí správního orgánu II. stupně, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. c) PřesZ. Krajský soud jeho žalobu odmítl z důvodu, že v posuzování viny obviněného a případné ukládání sankce je veřejnoprávním vztahem mezi obviněným a státem, kde poškozený nemá postavení účastníka řízení.

Poškozený v kasační stížnosti rozporoval závěr, že není aktivně legitimován k podání žaloby do výroku o vině, a zároveň upozornil, že o náhradě škody správní orgány nijak nerozhodly. Poškozený též připomenul, že v doplnění žaloby nárok uplatnil (spolehneme-li se na odůvodnění probíraného judikátu, tak žalobce v doplnění žaloby nikoliv, že by žaloval správní rozhodnutí ve věci náhrady škody, byť výrok o náhradě škody formálně chyběl, ale /znovu/ uplatňoval nárok na náhradu škody, a to přímo u správního soudu).

NSS následně odmítl, že by poškozený mohl být aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení o přestupku. S odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006 – 100, kde byla posuzována obdobná situace, pak deklaroval, že poškozený může podat žalobu toliko proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody, nikoliv proti výroku o vině a uložené sankci.

NSS pak dodává, že nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena. V návaznosti na moment, kdy se krajský soud pozastavil nad tím, že o nároku na náhradu škody nebylo nikterak rozhodnuto, pak NSS pokračuje názorem, že v případě, kdy je řízení o přestupku zastaveno, není třeba o nároku na náhradu škody uplatněném poškozeným vůbec rozhodovat. NSS tvrdí, že z žádného ustanovení PřesZ povinnost rozhodovat ve výroku rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nevyplývá, kdy § 77 PřesZ (upravující náležitosti výroku rozhodnutí o vině) takový postup váže jen na případy, kdy je obviněný uznán vinným. Dále NSS odkazuje na údajně obdobnou situaci v řízení trestním, kde se opět nepředpokládá rozhodování o náhradě škody v případech, kdy je řízení zastavováno pro neprokázání trestného činu obviněnému. NSS odkazuje na § 172 odst. 1 písm. c) TŘ s tím, že v takovém případě se dokonce usnesení poškozenému ani nedoručuje a o postupu soudu je poškozený pouze informován. NSS pak uzavírá s odkazem na jednotu principů správního a soudního trestání, že není přijatelné klást na rozhodování v přestupkovém řízení nároky, které nevyplývají z norem správního práva ani z právní úpravy a praxe soudního trestání.

Se závěry NSS ve věci rozhodování o náhradě škody dle mého názoru nelze souhlasit. V prvé řadě považuji za poněkud zrádný výrok, že „nebylo-li v přestupkovém řízení rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, je aktivní legitimace poškozeného k žalobě proti takovému rozhodnutí vyloučena“. Kdybychom vzali toto tvrzení doslova, znamenalo by to, že se správní orgán může vyhnout přezkumu určité otázky jen tím, že o ní vůbec nerozhodne, ač o ní rozhodovat měl.

Zda měl či neměl správní orgán rozhodovat o nároku na náhradu škody je pak klíčovou otázkou, kde se dosavadní praxe rozchází se závěry vyjádřené nyní NSS. Domnívám se, že jen z toho, že § 77 návodně a pro potřebu větší jistoty výslovně vypočítává náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný z přestupku uznán vinným, nelze dovozovat, že jiné rozhodnutí než o vině tyto náležitosti nemá, nemusí, či dokonce nesmí mít. Pak by jiný typ rozhodnutí (typicky o zastavení řízení) absurdně nemusel obsahovat ani popis skutku (zmíněný v § 77 PřesZ), kdy skutek je myslím třeba popsat vždy, či výrok o náhradě nákladů řízení (opět zmíněný v § 77 PřesZ), který je třeba uvést, např. i když je zastavováno řízení o návrhovém přestupku, kde jsou náklady ukládány neúspěšnému navrhovateli.

Dále nárok na náhradu škody, uplatněný poškozeným, je návrhem, resp. žádostí svého druhu, jíž je zahajováno adhezní řízení o náhradě škody (za podmínky, že je zahájeno i samotné řízení o přestupku), a o této žádosti je třeba i rozhodnout, byť by v případě zastavení řízení toto rozhodnutí znělo vždy stejně (poškozený se se svým nárokem odkazuje na soud). Myslím, že nelze někomu přiznat postavení účastníka řízení a procesní práva v jeho věci, a pak v jeho věci, resp. o jím uplatněném nároku, vůbec nerozhodnout.

NSS se dále myslím příliš soustředil jen na § 77 PřesZ a nevzal v potaz obecnou úpravu správního řádu, která se logicky vztahuje nejen na rozhodnutí o vině (které navíc nebylo vydáno), ale i na rozhodnutí o zastavení řízení, resp. na všechny typy rozhodnutí. Ustanovení § 68 odst. 2 s.ř. mj. stanoví, že „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení…“. Předmětem řízení o přestupku, byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, je nepochybně i tento nárok, resp. otázka náhrady škody. Řešení této otázky pak dle § 68 odst. 2 s.ř. jistě musí nalézt svůj odraz i ve výroku rozhodnutí. Domnívám se, že pro určení náležitostí výroku rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba postupovat spíše dle § 68 odst. 2 s.ř., nikoliv tyto náležitosti tvůrčím způsobem dovozovat ze speciálního § 77 PřesZ.

Dále se domnívám, že z dikce § 70 odst. 2 PřesZ („Jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.“) vyplývá, že vždy, pokud nebyly splněny podmínky přiznání nároku na náhradu škody, bude poškozený se svým nárokem odkázán na soud, tedy včetně případů zastavení řízení o přestupku. Zde škoda rovněž zjištěna nebyla, neboť škodou se pro účely přiznání nároku na její náhradu (tedy škodou v užším slova smyslu) nutně rozumí pouze škoda způsobená přestupkem – ten však prokázán nebyl.

Konečně PřesZ výslovně připouští možnost nerozhodnout o nároku na náhradu škody pouze v případě, kdy poškozený zemře, viz § 70 odst. 3 PřesZ.

Pro úplnost se lze pozastavit i nad odkazem NSS na trestní řád (§ 172 odst. 1 písm. c) TŘ) – konkrétně je odkázáno na možnost zastavení trestního stíhání státním zástupcem v přípravném řízení, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Odkaz na úpravu přípravného řízení trestního považuji za nevhodný, hovoříme-li v dané věci o zahájeném přestupkovém řízení, které s přípravným řízením nelze ztotožňovat. Dále oproti tvrzení NSS (usnesení o zastavení se nedoručuje poškozenému, je pouze vyrozuměn) může poškozený proti usnesení podat stížnost, viz § 172 odst. 3 TŘ. Konečně, což je asi nejpodstatnější, TŘ v § 229 odst. 3 uvádí, že „Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“ – Analogii s rozhodnutím ve věci samé poté, co proběhlo řádné soudní řízení, považuji za přiléhavější.

Oproti závěrům NSS a s ohledem na vše výše uvedené tak lze dle mého názoru naopak tvrdit, že nejen z norem správního práva, ale i z právní úpravy i praxe soudního trestání, vyplývá povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody i v případech, kdy obviněný nebyl uznán vinným.

9. Rozhodování o části nároku na náhradu škody – rozsudek NSS ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 16/2011 – 106

V tomto případě poškozený brojil proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, který potvrdil rozhodnutí, jímž byl sice obviněný z přestupku uznán vinným (ze spáchání dopravního přestupku), avšak poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud. Konkrétně poškozený uplatnil čtyři dílčí nároky, a to náhradu za škodu na zdraví, náhradu za ušlý výdělek, náhradu za náklady na znalecký posudek a náhradu za hmotnou škodu vzniklou na vozidle. Poškozený dovozuje, že alespoň nárok na náhradu škody na zdraví a za znalecký posudek konkrétně a spolehlivě doložil, a dále (mj.) uvádí, i škodu na zdraví je nutno považovat za majetkovou škodu. Poškozený dále dovozuje, že správní orgán mohl rozhodnout i o části nároku na náhradu škody, což dle něj § 70 PřesZ nevylučuje.

Krajský soud se s poškozeným v jeho argumentaci neztotožnil, kdy k otázce uplatněného nároku na náhradu škody mj. uvedl, že náhrada nebyla doložena v celkové uplatňované výši, pročež nebylo možno návrhu vyhovět, a dále, že § 70 PřesZ s možností rozhodnout o části nároku nepočítá. Dodejme, že i stávající praxe správních orgánů aplikuje na § 70 odst. 2 PřesZ (viz citaci výše) výklad „všechno, nebo nic“. Tedy buď je prokázána škoda (přesně) ve výši uplatněné poškozeným, a pak je nárok přiznán, nebo nikoliv (např. je prokázána škoda nižší), a poškozený je odkázán na soud. Daný výklad je dlouhodobě obsažen i v komentářích Červeného a Šlaufa (viz i poslední vydání komentáře k PřesZ: Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textů souvisejících předpisů. 17. aktualizované vydání. Linde, Praha 2011, s. 151), kde se uvádí: „Nezbytným předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody poškozenému je spolehlivé zjištění škody a její výše. Ustanovení nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku náhradu škody. Nebyl-li pro vyslovení povinnosti k náhradě celé uplatňované škody získán podle výsledků dokazování přesvědčivý doklad (…), odkáže správní orgán poškozeného s jeho nárokem zpravidla na soud.“

NSS nad rámec klíčové argumentace (viz níže) uvádí (shodně s krajským soudem), že i škoda na zdraví (bolestné) je majetkovou škodou ve smyslu § 70 odst. 1 PřesZ, jakkoliv správní orgány považují za „majetkovou škodu způsobenou přestupkem“ škodu na majetku, která je vyjádřitelná v penězích a která byla bezprostředně způsobena spáchaným přestupkem, přičemž újmu na zdraví za majetkovou škodu dle § 70 odst. 1 PřesZ nepovažují; jako ilustraci tohoto přístupu NSS odkazuje na vyjádření správních orgánů obsažená ve stanoviscích Veřejného ochránce práv sp. zn. 1964/2007/VOP/JŠM a zejména sp. zn. 2840/2007/VOP/VBG. Tento zužující výklad NSS odmítá, neboť rozlišování mezi „majetkovou škodou“ a „škodou na zdraví“ nemá oporu v zákoně. Naopak dovozuje, že škoda na zdraví, ale stejně tak i ztráta na výdělku (rozdíl mezi očekávaným platem a nemocenským), je majetkovou škodou ve smyslu § 70 PřesZ, již lze uplatnit v přestupkovém řízení. (Pro úplnost však dodejme, že shora zmíněné náklady na vypracování znaleckého posudku jsou spíše náklady účastníka, které si tento nese sám, viz § 79 odst. 3 s.ř.)

Ke klíčové otázce možnosti přiznat náhradu škody jen v části uplatněného nároku na náhradu škody pak NSS nejprve uvádí, že v případě spolehlivého zjištění škody a není-li škoda dobrovolně uhrazena, má správní orgán zásadně povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Zákon pak dle NSS podmiňuje rozhodnutí o náhradě jejím spolehlivým zjištěním, nikoliv rozhodnutím o celém uplatněném nároku na náhradu škody. Dále, přestože PřesZ výslovně neřeší možnost rozhodnout byť jen o části nároku, nebrání prý dikce § 70 odst. 2 PřesZ takovému postupu za situace, kdy poškozený uplatňuje náhradu škody tvořenou několika dílčími samostatnými nároky, což není nijak neobvyklé. Ani z gramatického výkladu § 70 odst. 2 PřesZ, kdy zákon nehovoří o „celém“ nároku, příp. o „celé“ majetkové škodě, dle NSS nelze vyvodit, že o části náhrady škody nemůže správní orgán rozhodnout a musí poškozeného odkázat na civilní řízení. Pokud některý ze samostatných nároků splňuje podmínky přiznání nároku, je dle NSS správní orgán povinen o náhradě škody rozhodnout, byť nutně nerozhodne o celém uplatňovaném nároku. NSS pokračuje závěrem, že § 70 odst. 2 PřesZ nebránil správnímu orgánu rozhodnout o části uplatňovaného nároku poškozeného tvořeného samostatným dílčím nárokem, resp. nakonec uzavírá svoji argumentaci obecným nesouhlasem se závěrem krajského soudu, že „právní úprava § 70 přestupkového zákona nepočítá s tím, že by správní orgán mohl rozhodnout popřípadě jen o části uplatňovaného nároku na náhradu škody“.

Nastíněné závěry NSS nepovažuji a priori za nesprávné, byť vybočují z dosavadní správní praxe. Naopak svým méně formalistickým přístupem zřejmě více odpovídají zdravému rozumu. Pokud poškozený vznese vícero dílčích, přesně konkretizovaných nároků, byť skládajících se v „celkovou“ uplatňovanou škodu, a některý z těchto dílčích nároků je nepochybný a podložený, proč jej za užití volnějšího výkladu § 70 odst. 2 PřesZ nepřiznat (neuložit povinnost k jeho náhradě). „Nedorozumění“ mezi NSS a správním orgánem, potažmo krajským soudem, má myslím původ ve způsobu výkladu pojmu „škoda“ dle § 70 odst. 2 PřesZ – tedy zda škodou rozumíme škodu v „materiálním“ smyslu, příp. i dílčí škodu, nebo zda jí rozumíme doslovně a právě jen to, co poškozený navrhne (tedy zda škodou rozumíme nikoliv škodu, ale spíše vznesený nárok na její náhradu). Pokud škodou rozumíme jen určitý konkrétní, navíc „celkový“, nárok, pak jakékoliv mírně se lišící zjištění ohledně skutečně způsobené škody či dílčí způsobené škody bude v rozporu s tím, co poškozený uplatnil, což nás povede k nepřiznání celého nároku. Pokud však budeme rozlišovat mezi uplatněným nárokem coby procesním návrhem, a škodou v „materiálním“ smyslu (co bylo skutečně jako škoda zjištěno, resp. prokázáno, správním orgánem), pak není nezbytné, abychom se cítili být vázáni vzneseným nárokem (a rozhodovali „buď všechno, nebo nic“), ale lze rozhodnout o tom, co bylo jako škoda (či dílčí škoda) prokázáno. Tím už směřujeme i k odpovědi na otázku, zda lze přiznat i část nároku na náhradu škody (nikoliv jen dílčí samostatný nárok, jako v projednávané věci), je-li tato část škody (ne-li skutečná – neb prokázaná – škoda) spolehlivě zjištěna. Zřejmě ano, a jakkoliv to NSS výslovně neuvádí, vyznění rozsudku k tomuto závěru myslím směřuje. Rozdíl mezi dílčím nárokem jednoho „celkového“ nároku a částí „jediného“ nároku, je ostatně jen formální. (Pro přesnost – NSS jednou výslovně deklaruje možnost vyhovět dílčímu samostatnému nároku, jindy hovoří o možnosti rozhodnout o části nároku, a závěrem, bez dalšího vysvětlování, obecně označuje za nesprávný závěr, že PřesZ neumožňuje rozhodnout o části nároku na náhradu škody).

Lze očekávat, že v praxi bude cit. judikát NSS uplatňován správnímu orgány spíše restriktivně (pokud vůbec – alespoň zpočátku), a to tehdy, kdy bude skutková situace téměř totožná (tedy pokud bude uplatněno více dílčích, konkrétních, jasně ohraničených nároků, a o některém z nich bude možno rozhodnout). Vyřešení situace, v níž bude poškozený uplatňovat jediný nárok na náhradu škody (např. pouze za poškození věci) a bude možno rozhodnout o (částečné) náhradě škody alespoň v nižší, nesporné, výši, si však zřejmě vyžádá další judikát NSS, který by výslovně „posvětil“ i tuto možnost – tedy možnost přes absenci výslovné úpravy PřesZ přiznat byť jen část uplatněného nároku na náhradu škody.

Jakkoliv rozhodování o škodě i nadále zřejmě zůstane neoblíbenou částí přestupkové agendy správních orgánů, byli by úředníci alespoň zbaveni rozpaků tam, kde je sice uplatněný nárok „nadsazený“, avšak dílčí část (doložená např. i znaleckým posudkem) je nesporná, přiznat ji lze a škodu je tak možno alespoň částečně kompenzovat, namísto odkazu poškozeného na chimérickou variantu vymožení náhrady škody u soudu.

10. Adresa pro doručování sdělená účastníkem a odvolací řízení – rozsudek NSS ze dne 30.9.2010, č.j. 5 As 44/2010 – 56

Rozsudek se netýká přímo přestupkového řízení (přinejmenším z rozsudku není zřejmé, o čem správní orgán rozhodoval), avšak vzhledem k tomu, že se judikát zabývá otázkou doručování, tedy otázkou v přestupkovém řízení zásadní (snahy o zpochybnění doručení rozhodnutí jsou ze strany obviněných víc než časté), dovoluji si jej přesto uvést v rámci série o přestupkové judikatuře.

V daném judikátu bylo klíčové (resp. ve výsledku sporné) posouzení otázky, zda lze uplatnit fikci doručení na adrese uvedené účastníkem jako adresa pro doručování, a to i v řízení odvolacím. Písemností, která předcházela samotnému zahájení řízení, požádal účastník o doručování na adresu odlišnou od adresy trvalého pobytu, kdy správnímu orgánu, který v jeho věcech často rozhodoval, doslova uvedl, že „adresa na doručování veškeré korespondence je…“. Tuto adresu měl účastník (taxikář) jako adresu k doručování uvedenou mimochodem i v Centrálním registru dopravců. Následně však ve správní žalobě zpochybnil, že by této adresy bylo možno užít i v posledně probíhajícím řízení, doručováno mu prý mělo být na adresu trvalého pobytu a fikci doručení na adrese, kam bylo rozhodnutí o odvolání doručeno, nebylo možno uplatnit.

NSS, který rovněž vycházel z toho, že účastník samostatným podáním sdělil správnímu orgánu adresu pro doručování (pro řízení zahájená v budoucnu), nezpochybnil doručování provedené správním orgánem prvního stupně. Odlišný názor však projevil stran doručování správním orgánem odvolacím. NSS cituje § 19 odst. 3 s.ř. a zdůrazňuje, že „Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování (…) kterou mu účastník řízení sdělí (…); taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“ Podání účastníka, kterým tento požaduje doručování na určitou adresu, je dle NSS nepochybně úkonem směřujícím vůči určitému správnímu orgánu, nikoliv ale vůči všem správním orgánům. Dle NSS adresa pro doručování sice může být sdělena i pro řízení, která mohou být zahájena v budoucnu, ale toliko u téhož správního orgánu, kdy tímto správním orgánem má NSS na mysli pouze správní orgán I. stupně, nikoliv odvolací správní orgán, kdy pro odvolací řízení či řízení o jiném opravném prostředku si prý účastník může zvolit adresu jinou. Závěr je takový, že pokud tedy byla pro doručování rozhodnutí o odvolání zvolena adresa k doručování sdělená správnímu orgánu I. stupně, nebylo postupováno správně (resp. v projednávané věci nebyla správní žaloba opožděná, jak soudil krajský soud, který vycházel z data doručení na adresu zvolenou k doručování písemností).

Nastíněný přístup NSS považuji za příliš formalistický, vycházející úzce jen z jazykového výkladu příslušného ustanovení správního řádu a v posledku nejen překvapivý, ale i nesprávný. Domnívám se, že pokud si účastník zvolí u určitého správního orgánu určitou adresu k doručování, očekává, že tato adresa bude používána po celou dobu řízení, tj. i v řízení odvolacím. Adresu k doručování účastník zpravidla volí pro to, aby se mohl s písemnostmi a rozhodnutími v tom kterém řízení skutečně seznámit. Není proto důvod domnívat se, že by účastník chtěl v odvolacím řízení doručovat jinam, resp. na jinou adresu, než na tu, kterou zvolil jako nejvhodnější. Jinde než u správního orgánu I. stupně zároveň účastník těžko může sdělovat, kam mu má být doručováno. Z formulace „(adresu) …kterou mu sdělí“ (viz výše), pokud jiného orgánu, kterému by bylo možno sdělit adresu k doručování, než správního orgánu I. stupně, zatím není (odvolací řízení ještě neproběhlo, také vůbec nemusí proběhnout, a o odvolání mohou rozhodovat i různé orgány), proto dle mého názoru nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry. Odvolací správní orgán zároveň není jakýmkoliv (jiným) správním orgánem (mluví-li NSS o tom, že adresa je sdělena jednomu, nikoliv všem správním orgánům), ale správním orgánem jednoznačně určeným tím, že pokračuje v rámci odvolacího řízení ve správním řízení zahájeném na I. stupni.

Správní řád dále hovoří o adrese sdělené pro určité řízení (či pro více řízení v budoucnu), kdy správní řízení trvá od jeho zahájení až do případného rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. řízení v I. a II. stupni tvoří jeden celek a jedno řízení, nikoliv řízení dvě, odlišná a na sobě nezávislá. Adresu pro doručování tudíž považuji za danou pro celé správní řízení (včetně části řízení o odvolání), jakkoliv je na počátku sdělována (logicky) jen správnímu orgánu I. stupně a jakkoliv není vyloučeno, aby v průběhu řízení účastník (třeba společně s podáním odvolání) tuto adresu změnil. (I § 19 odst. 3 s.ř. hovoří o řízeních zahájených, nikoliv např. vedených, u určitého správního orgánu.) Naopak si nemyslím, že po sdělení adresy k doručování v I. stupni by při dalším běhu řízení bylo třeba výslovného potvrzení doručovací adresy i pro řízení odvolací. Domnívám se též, že by účastník (v případě „nepotvrzení adresy“) byl velmi překvapen, pokud by odvolací správní orgán najednou doručoval rozhodnutí na jinou než jím původně zvolenou adresu – takový postup by naopak mohl považovat za projev „prohnanosti“ odvolací instance, která mu chtěla zabránit v seznámení se s vydaným rozhodnutím.

V konkrétní věci, kde se účastník snažil především zpochybnit doručovací adresu jako takovou, tak nakonec musel být překvapen nejen krajský soud a žalovaný správní orgán, ale i sám účastník, který nic z toho, co dovodil NSS, netvrdil. Závěrem doufám, že názor nastíněný NSS stran adresy k doručování zvolené účastníkem nenalezne širší odezvu v praxi, jinak je nutno připravit se na rozhořčené reakce těch, kteří „přece jasně řekli, kam jim má být doručováno“, avšak odvolací instance toto jasné sdělení „nerespektovala“ a „nesmyslně jim doručovala na trvalý pobyt, i když ví, že se tam neudržují“.

Jan Potměšil

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Quo vadis právní poradenství? On-line?

Na České pozici vyšel stručný článek Mají se američtí a britští právníci očekávat konkurence Googlu?, který mj. odkazuje na investici Googlu do Rocket Lawyer, který se zabývá (levným, případně částečně bezplatným) on-line právním poradenstvím. Otázku v názvu článku by bylo možno doplnit dotazem: "A co čeští právníci?" Popřípadě se obecněji zamyslet nad směřováním právního poradenství. Takto obecně položená otázka by ostatně nebyla novinkou a (obtížně napodobitelným způsobem) ji již položil a pokusil se v některých obrysech zodpovědět Richard Susskind zejm. ve své knize The End of Lawyers? Rethinking the nature of legal services, kterou mám momentálně rozečtenou (byť mi jde to čtení zejm. s ohledem na pracovní vytížení "klasického" advokátního stylu dosti pomalu ;o)

V dané knize Richard Susskind poukazuje na proměny, ke kterým došlo v mnoha jiných odvětvích konzultantských služeb (zejm. daňové poradenství a audity) v souvislosti s postupujícím rozvojem moderních technologií, internetu atd. Současně poukazuje na to, že v nijak extra dalekém horizontu bude muset dojít k obdobné proměně i na poli právních služeb. Obsah knihy nemá smysl detailně rozebírat - ostatně ji ještě nemám dotčenou, nechť si ji zájemci přečtou (případně si najdou nějakou recenzi, kterých bude na netu určitě spousta). Základní myšlenku lze nicméně zřejmě shrnout do toho, že "právníci" (různé kategorie - advokáti, in-house právníci) by udělali chybu, pokud by si mysleli, že se právní poradenství (s nástupem generace web 2.0) zásadně nepromění. Susskind ostatně poukazuje již na různé "první vlaštovky" těch zásadnějších změn. Susskind mj. také poukazuje na určitou "zvrácenost" v systému hodinového účtování za právní služby, které právní firmy nenutí k efektivitě, ale naopak je do určité míry motivuje k opaku. Proměna právní profese tak dle něj půjde ruku v ruce s narůstajícím tlakem klientů (jednajících mnohdy in-house právníky) na změnu systému odměňování (k čemuž poněkud přispěla i krize, byť ta se různých kanceláří dotkla různě). Pochopitelně, pokud bude mít advokátní firma flat fee, bude motivována ke snížení nákladů, a to i za pomoci nejmodernějších technologií (včetně automatického generování právních dokumentů či příp. outsourcingu rutinních činností na levnější firmy či do i do jiných jurisdikcí atp.). S ohledem na proměnu poptávky po službách obecně (kdy nyní mnohdy prvním bodem, kam se člověk podívá, když "něco shání" je Google, příp. obecněji internet, abychom nepreferovali jen jednu značku ;o), je pravděpodobné, že přinejmenším u některých typů právních porad dojde k obdobné změně ve vyhledávání právních rad a k jejich komoditizaci (např. někomu bude stačit odpověď, kterou si najde někde v sekci Frequent Q&As, anebo nějaký vzorový dokument, smlouva atp., aniž by vůbec považoval tzv. právníka za potřebného). Sníží se tak potřeba expertů. Jejich přidaná hodnota se bude postupně omezovat a zůstane v oblastech, kde je vysoká specializace a s tím spojená odpovědnost potřeba (a kde jde zpravidla "o hodně", ať už v rovině transakcí či litigací), kterou nebude moci nahradit nějaký komoditní právní produkt, který si najdete na Rocquet Lawyer či Legal Zoom atp. Samozřejmě taková expertní rada bude přijatelná jen pro ty, kdo si ji mohou a chtějí dovolit. Zjednodušeně řečeno - můžete si koupit oblek třeba u Marks&Spencer, anebo si ho nechat ušít na míru u specializovaného krejčího. Obdobně je možné, že výhledově budou někteří právníci (zřejmě ti šikovnější či šťastnější) "špičkovými krejčími" a jiní budou "šít" uniformované produkty pro nějakou zavedenou "spotřebitelskou" značku (zejm. pokud bude vlastněna či spoluvlastněna firmami mimo právní profesi). S obdobnými myšlenkami přitom R. Susskind jistě není osamocen (ostatně je poměrně úspěšně rozšiřuje) - z webových zdrojů stojí určitě za zmínku blog Adam Smith Esq., který se obecně věnuje ekonomii, businesovým modelům atp. právních firem, ale (pochopitelně) věnuje dosti prostoru i narůstajícímu a nepopiratelnému významu IT pro právní praxi. Ostatně nezapomínejte na to, že to není tak dávno, co nebyl žádný email ani právně informační systémy, "nejkvalitnějším" právním zdrojem byla nějaká starší učebnice, odrbaná papírová sbírka judikatury NS, ne zcela aktuální publikace a la "ÚZetko" ... Ne že bych to pamatoval, ale bavil jsem se s dosti "zkušenějšími" právníky o tom, jak vypadala právní (advokátní) praxe počátkem 90. let min. století (starší historii právní profese ponechávám stranou).

Co si o tom myslíte? Je to reálné? Vidíte již tyto proměny v praxi? Jak je na tom z tohoto hlediska české právní prostředí a zejm. česká advokacie? Myslíte si, že bude lepší být tím "špičkovým krejčím" anebo rutinérem (resp. spíše vlastníkem takové zavedené spotřebitelské značky ;o))? A co na to Facebook? ...

"Štastnější než klíště na tlustém psovi"...

...byl soudce jednoho z kentuckých soudů, když se strany rozhodly pro smírné řešení sporu, který měl rozsoudit. Zatímco jeho radost z úbytku práce je celkem pochopitelná, o něco překvapivější je, že se ji nebál barvitě vyjádřit i v oficiálním textu rozhodnutí, které si můžete přečíst zde. Rozhodnutí si všimly nejen některé americké blogy, ale i Markéta Trimble Landová, která mě na něj upozornila a jíž tedy patří díky za tip na tento vskutku netradiční kousek soudcovské tvořivosti:-)

Hledá se soudce Evropského soudu pro lidská práva 2

Rok se s rokem sešel, a tak skoro přesně po dvou letech nastal opět (respektive tentokrát už ale opravdu doopravdy) čas poohlédnout se po novém soudci Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku.

Před dvěma lety sice výběrové řízení proběhlo, jelikož se však mezitím Rusko konečně rozhoupalo k ratifikaci Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čímž došlo k prodloužení mandátu stávajícího soudce za Českou republiku o dva roky), stal se provedený výběr bezpředmětným.

Nyní tedy nazrává doba pustit se znovu do výběru trojice kandidátů, z nichž Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolí úderníka (za ty dva roky počet nedodělků stoupl o nějakých 42 000 kusů), který bude od 1. listopadu 2012 Českou republiku devět let reprezentovat-nereprezentovat ve Štrasburku.

Všechny potřebné informace pro zájemce jsou k dispozici zde.

Koho byste si přáli na postu soudce ESLP vidět Vy?