Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Především: při bližším ohledání předmětné nemovitosti vyšlo najevo, že nejde o dům, ale o načerno postavenou barabiznu, hrubou stavbu, která stojí dobrých dvacet let nad mořem, je zvětralá jako chomutovský panelák před zateplením a dalo by se z ní jistě vytěžit hezkých pár metráků soli. Když jsem se však pomocí soustavy žebříků a lan vyhoupla na zkamenělý zárodek terasy, musela jsem uznat, že krásnější místo jsem v Chorvatsku nikde neviděla. I pochopila jsem bláhové nadšení svých známých a pustila se spolu s nimi do boje, obzvlášť pod vahou příslibu, že pokud transakce dobře dopadne, můžu v domku mít detašované tvůrčí pracoviště (ačkoli vím, že výhled je skvělá věc pro někoho, kdo přijel do Chorvatska odpočívat a hledět na moře, ale rozhodně ne pro hektického spisovatele, který touží dokončit román a ví, že je mu daleko nejlépe v temné chladné díře bez oken).

Brzy bylo jasné, že rozsah mé asistence dalece přesáhne tlumočení. Mým prvním úkolem bylo zavolat na zvláštní poradenskou linku a ujistit se, že cizinec-fyzická osoba má při koupi nemovitostí v Chorvatsku zcela stejné podmínky jako domorodec (což mě překvapilo – přeci jen jsem čekala, že Chorvaté budou svoje pobřeží před nájezdy zahraničních kupců bránit kvótami, lhůtami, poplatky a jinými rafinovanými komplikacemi). Následně jsme se proklikávali houští chorvatského on-line katastru, abychom se ujistili, že parcela je ve stavu tzv. jedan kroz jedan, tj. napsaná právě a pouze na prodávajícího (obzvlášť v Dalmácii není výjimkou, že dům o padesáti metrech čtverečních stojí na šesti parcelách ve vlastnictví čtrnácti osob, z nichž čtyři žijí v zahraničí, tři zemřely, dvě se právě rozvádějí a jedna je od války nezvěstná, případně je námořníkem, kterého lze t.č. dostihnout pouze rychločlunem v Jihočínském moři). Další fází byla exkurze po notářských kancelářích v Dubrovníku, jejímž výsledkem mělo být ujištění o tom, že na nemovitosti s ohledem na podezřele přijatelnou cenu neváznou žádné zákeřnosti, a dále identifikace nejvhodnějšího kandidáta na sepsání smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která ve zdejším interdialektu sluje predugovor o kupoprodaji. K exkurzi jsem přibrala Davora, manžela svojí kamarádky z Dubrovníku, který má prý přehled o trhu a zajistí, aby si z nás nikdo nevystřelil (chorvatsky: da ni bi vas zajebali).

Přátelé Francouzi zírali, když se našemu realitnímu družstvu dostalo ve všech třech kancelářích okamžitého a vřelého přijetí, přestože jsme se dostavili bez objednání. Kdo to kdy v Paříži slyšel, aby měl monsieur le notaire čas na konzultaci dříve než za týden, neřkuli hned, a nechtěl za ni zaplatit ani cent! Balkán, - culil se pyšně Davor, - nema šta nema, prostě zázraky na počkání. Jeste li možda za jednu malu rakijicu?

Vřelé přijetí je, ovšem, věc jedna, kvalita informací věc druhá. Závěry po návštěvě prvního notáře: přestože jsou dotyčné pozemky stavební, zapomeňte na to, že by se na nich mohlo stavět, resp. že by se dala legalizovat stavba na nich stojící. Nachází se příliš blízko mořského břehu, v pásmu tzv. pomorskog dobra, které si všechny obce hlídají, a které sahá do vzdálenosti dvou set metrů od břehu. Tváře francouzských známých v ten moment zkapalněly a odtekly v rozčarování ven na chodbu. Pomorsko dobro? O tom v životě neslyšeli. Proč jim o tom prodávající neřekl? Davor zachoval zenový klid. Informace u jednoho notáře prý nic neznamená. Jeste li za kafu? Odfrkneme si, promyslíme to a potom idemo dalje.

Druhý notář, zavalen velehorami dokumentů, během hovoru vůbec nevzhlédl od lejstra, které právě studoval, ale jeho poznatky byly o něco příznivější. Pomorsko dobro je přibližné označení pásma, kam dosáhnou vlny, když se moře rozbouří. Takže pokud vyloučíme vlnu tsunami, objekt na pozemcích stojící legalizovat lze. Nedávno dokonce vyšel zákon, který to umožní. Ale – jistěže – zadarmo to nebude. Za kolik? – zajímali se Francouzi. „Jak znám naší vládu, řekl bych, že za hodně,“ poznamenal notář. „Víte, kolik je v Chorvatsku nelegálních staveb? Puno! A myslíte, že člověk, který stojí mezi volbou zaplatit padesát tisíc nebo si nechat vjet do kuchyně buldozer, má na výběr?“ Adijo mare.

Třetí notář měl v kanceláři obrazy plachetnic, na stole kompas a námořní mapu vod okolo Kypru. Chystal se na dovolenou. „Může tam zastavit střední plachetnice?“ zajímal se o podmínky zakotvení v předmětném katastrálním území. „Neváhejte a kupujte, hned – odmah,“ radil, zatímco klikal v on-line katastru.  „Za takovou cenu neseženete v Dalmácii ani zahradu. Divím se, že vám to vlastník chce dát za tak málo, ale zřejmě máte přímo na místě veze – konexe, tak jste kápli na výhodnou nabídku. O náklady na legalizaci se nestrachujte, hlavní slovo bude mít opština – obec, a ta si nebude chtít nikoho znepřátelit. Kupní smlouvu vám sepíšu, až se vrátím z dovolené.“Mirno more, prijatelji moji, vidimo se!

Zatímco Davor se radoval, kolik jsme toho za krátkou chvíli zjistili, mí známí měli hlavu jako pátrací balon. Jak je možné, že nám každý notář řekl něco úplně jiného? A daly by se někde zjistit ty poplatky spojené s legalizací?

Před vchodem na katastr pokuřoval strýc Toše. Je otázka, jestli to byl vůbec něčí strýc a jestli se jmenoval Toše, ale v každém případě to byl přesně ten typ strýce, kterého má v Dubrovníku úplně každý, a který obvykle zakročí v pravý okamžik jako deus ex machina. Jeho srdečný rukystisk s Davorem neměl konce a vyšlo během něj najevo, že strýc Toše je na katastru vrátným, a že má všechny potřebné informace i veze, které můžeme potřebovat, přestože je potřebovat nebudeme: Francouzi ať prý neváhají ani minutu. Pozemek v Dalmácii za takovou cenu? Ať okamžitě vyhledají vlastníka, napíšou smlouvu a zaplatí mu zálohu. Je možné, že právě v tuto chvíli, kdy klábosíme na schodech Katastrálního úřadu, vyhodnocuje prodávající konkurenční nabídky, protože není zvědav na podezíravé Francouze, kteří chtějí věc previše komplicirati.

Setkání s majitelem bylo zosnováno okamžitě, a to na místě samém, přesněji řečeno u skládacího stolku pod višní, na plácku před barabiznou. Jako jediná dosud střízlivá účastnice výpravy jsem řídila a cestou serpentinami s padajícím kamením naháněla kamarádku Kristinu, která ve Splitu studuje mořské právo. Jako správné budoucí právničce se jí na celé transakci nezdálo vůbec nic. Měla samé nepříjemné otázky. Jakou zálohu majitel chce? Cože? Tolik? Hele – že oni se ti tvoji známí do toho místa zamilovali, co? Chyba, zásadní chyba. Počká to do pondělka? Zavolala bych tetě Antonele z Rijeky, má tam advokátní kancelář, koukla by se ti na to.

Kéž by to mohlo počkat do pondělka! Ukázalo se, že pravdu měl strýc Toše: u stolku pod višní s nejkrásnějším výhledem na Jadranu byla totiž gužva neboli tlačenice. Konkrétně řečeno, byly tam dvě dvojice dalších zájemců, místních, kteří se s majitelem právě dohadovali o ceně. Majitel, Chorvat žijící ve Stockholmu, přijel inkasovat zálohu a zanechat plnou moc bratranci Perovi, který se o zbytek prodeje postará („Bratranec Pero“ je další z typických figur obchodních a rodinných vztahů v Dalmácii – mužík, který dělá všechno a nic, je mu něco mezi pětatřiceti a padesáti, mluví špatně všemi jazyky a pro turisty či kupující, kteří ho nestihnout znát déle než pár hodin, má zcela neodolatelný námořnický šarm). Prodávající byl rozlehlý muž s pivním břichem, bodrým hlasem, lišáckým úsměvem a písní na rtech. „Dalmááácijo mojaáá…,“ prozpěvoval si, „ech – jak se tu dobře žije, a to víno, to víno!“ Další sklenka červeného v něm zasyčela jako kapka oleje na rozpálené plotně.

Chtěl zálohu pět tisíc euro na ruku.

Jediný, kdo byl schopen obnos vytáhnout z kapsy, byli Francouzi.

Rozmlouvala jsem jim to. Nedali si říct. Do toho místa se zamilovali.

Pročež jsem já, někdejší právník – bože mě netrestej!, byla svědkem sepsání nejhoršího právního dokumentu své kariéry, a sice Potvrzení, kterým se potvrzuje příjem částky EUR 5.000 jako prvního dílu kupní ceny a tak dále a tak dále – bylo to dlouhé a rozšafné, vínem a vodou na papíře rozpité, a bylo to, ovšemže, úplně k ničemu, pokud by se majitel rozhodl zkasírovat stejným způsobem všechny ostatní zájemce a prodat krásný výhled třeba desetkrát.

Když Francouzi skládali na stolek pod višní deset bankovek v hodnotě 500 EUR, jeho vratké nožky povolily a celý obnos se rozletěl po pozemku. Pochytali jsme letící jmění společnými silami – já, Davor, bratranec Pero, Francouzi, prodávající, neúspěšní zájemci o koupi, jen strýc Toše chyběl.

V hlavě mi s veselou arytmií řinčel žesťový orchestr Gorana Bregoviče. Film se nejspíš jmenoval Peníze vyhozené do luftu. Nebo Rozmarné léto na Jadranu.

Francouzi srolovali do kapsy papír – hadr – s Potvrdou, kojom se potvrďuje… Bylo mi úzko. Podívala jsem se na moře, polaskala očima reliéf ostrovů ve slábnoucím slunci, a byla jsem ráda, že jsem se do parcely nezamilovala jako první. I když nelze vyloučit, že právě mí francouzští známí budou mít kosmické štěstí a převod, vší ušmudlanosti a podezření navzdory, se jednoho dne opravdu uskuteční. Možná, že do té doby dokončím všechnu práci v temné chladné díře bez oken, vyměním pero za sklenku červeného a na zasloužených pár týdnů zakotvím na zdejší terase s výhledem.