Když zde Zdeněk v prosinci minulého roku inzeroval vyhlášení soutěže „Judikát roku 2010“, v duchu jsem si pomyslel, že máme zatím vážně málo cen, a vzápětí celý podnik z hlavy vypustil. Nyní jsem náhodou na stránkách Wolters Kluwer – Právnické fórum narazil na oznámení, které rozhodnutí se tedy „Judikátem roku 2010“ nakonec stalo.
Z odůvodnění a ze skutečnosti, k jakému rozhodnutí se dané odůvodnění alespoň nominálně vztahuje, si však nejsem jist, zda se nejedná o nějakou recesi. Vyhlášení ceny totiž stanovilo pro výběr judikátu následující kritéria:
„… Kritérii, podle kterých porota vybere vítězný judikát (nebo judikáty) jsou především:
- Právní argumentace: brilantnost, síla a přesvědčivost právní argumentace odůvodnění rozhodnutí.
- Společenský dopad: význam rozhodnutí z hlediska jeho dopadu na společnost .
- Elegance rozhodnutí: celkový sloh, struktura, přehlednost a literární zpracování rozhodnutí.“ [Zvýrazněno MB].
Judikátem roku 2010 se při zohlednění výše uvedených kritérií stal nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, který je ke stažení kupříkladu zde. Nález se týkal uveřejňování komunistické minulosti soudců. Důvodem pro volbu tohoto nálezu dle internetových stránek Právnického fóra bylo: „Komise vnímá dané rozhodnutí jako nadčasové z hlediska vypořádání se s naší minulostí a dále jako velmi podnětné pro veřejnou diskusi o nezávislosti justice, tedy rozhodnutí dalece přesahující samotnou posuzovanou otázku. Komise rovněž ocenila přesvědčivost a erudici právní argumentace soudců Ústavního soudu, stejně jako srozumitelnost a jasnost, s jakou soudci své závěry prezentovali.“ [Zvýraznění opět MB].
Že se jedná o rozhodnutí vyjadřující se k významné a nadčasové otázce je jistě pravda. Že se jedná o rozhodnutí věcně správné si myslím také. Významným kritériem pro udělení ceny je však, jak je uváděno, forma odůvodnění. „Srozumitelné a jasné“? „Přesvědčivé“? Rozhodnutí, které připomíná nejvíce soubor „výpisků z četby“, jaksi poskládaných za sebou v jedno rozhodnutí? Jaká je „přesvědčivost“ bibliografického seznamu Národní knihovny? Při prvním pohledu na daný nález minulý rok jsem si nebyl jistý, jestli Ústavní soud omylem nadal na internet nějaký souhrn citací a výpisků, které si nechal připravit soudce zpravodaj, aby teprve na jejich základě (a po jejich výrazném, ale skutečně výrazném seškrtání) vytvořil opravdu přesvědčivé rozhodnutí, které je stručné, má jasnou argumentační linii a citát další autority je sluhou, ne pánem.
Tak nevím. Buď je můj vkus v tom ohledu, co představuje „přesvědčivé, srozumitelné a jasné“ rozhodnutí, hodně menšinový, anebo časopis Jurisprudence nenápadně vypustil „Recesi roku 2010“ a zkouší, jestli si toho někdo všimne? Poněkud seriózněji: zvyšuje množství citací samo o sobě přesvědčivost rozhodnutí soudu? Jaký je poměr mezi množstvím citací a přesvědčivostí rozhodnutí? Přímý? Nepřímý?
Myslím, že připojená charakteristika jednoho z členů hodnotící komise je mnohem výstižnější než ta oficiální.
OdpovědětVymazatA jak na Rádiu Česko uvedl jeden z členů komise Tomáš Doležil, nález Ústavního soudu je odvážný v tom, že překračuje běžná pravidla, za kterých jiné soudy rozhodují.
„Ústavní soud zde trochu nadčasově rozhodl o principiálních záležitostech. Povznesl se nad takovou tu pozitivně-právní stránku věci a postavil tento judikát na principech a zásadách, jak ÚS přísluší,“ uvedl.
Jaroslav Vlašín
Podle toho, kolik emocí tento nález ještě po půlroce vzbuzuje, to určitě judikát roku je :-)
OdpovědětVymazatJako stěžovatel a nominátor v jedné osobě jen opakuji, co jsem napsal už několikrát: problém vyřešený Ústavním soudem (a znovu nastolený NSS, který jeho rozhodnutí nerespektoval a judikoval v rozporu s nálezem) není dost dobře řešitelný čistě v rovině práva, proto je množství citací v pořádku – třebaže asi měly projít dalším kolem zpracování a zkracování.
Zákony o denacifikaci v SRN také nebyly super právně teoretické bomby, o judikatuře ani nemluvě. Slovně vyhodnocovat defacto emocionální touhu po spravedlnosti by bylo i trapné. Na tomto rozhodnutí je nejzajímavější samotný výsledek.
OdpovědětVymazatJan Vrchota
Ad TP:
OdpovědětVymazatKdyby se jednalo o tak přesvědčivý judikát, asi by NSS do rozporu nešel. Naopak ÚS pominul otázku povinnosti toho kterého soudu shromažďovat vámi požadované údaje. Stejně tak by bylo možno dovodit povinnost soudů zjišťovat, zda předkové soudců nesloužili ve Wehrmachtu nebo cokoliv jiného, co veřejnost právě zajímá. Co se citací týče, očekávám od soudu právní argumentaci, které jsem moc nenalezl, nikoliv přehled výpisků z oblíbené filosofické literatury. ÚS se zachoval jako pozitivní zákonodárce, kdy nedostatek vůle k "vyrovnání se s minulostí" na poli soudnictví a jistě legitimní zvědavost řady lidí, chtějících vědět, kdo ze soudců byl či nebyl ve Straně, "vyřešil" tak, že povinnost na základě mlhavých argumentů přímo sám dovodil. Výsledek lze jistě uvítat, ale ta cesta i forma je dost pochybná.
Protože seznamy byly zveřejněny, jde už jen o náklady a zamítavý rozsudek NSS je svého druhu vendettou senátu, jehož dvou členů se věc přímo týká.
OdpovědětVymazatǓS naznačil, že zdroje (informací) tady jsou, je zde ovšem také neochota obrátit se na Národní archiv, protože by se mohlo ukázat, že další desítky nebo stovky soudců v dotaznících lhali, tak jako lhali, když se jich na členství/kandidaturu zeptali jejich předsedové (jen u MS-P je takových soudců několik).
To ale není průšvih ÚS, ale justice jako celku, protože to skoro začíná vypadat tak, že soudce je člověk, který lže a krade. Můj názor, že bývalí členové a kandidáti KSČ nejsou vůbec způsobilí soudit, patrně znáte.
[přesvědčivost právní argumentace ] ... ona je v tom rozhodnutí někde právní argumentace!? Kde???
OdpovědětVymazatJinak souhlasím s názorem Jana Potměšila.
S Tomášem Pecinou v zásadě souhlasím, jen bych jeho větu "asi měly projít dalším kolem zpracování a zkracování" poopravil na "asi měly projít nějakým kolem zpracování a zkracování".
OdpovědětVymazatJinak se připojuji k těm, kdo souhlasí s výrokem nálezu, ale jinak bych jej nominoval spíš na cenu Judikát Karla Čapka, ovšem nikoli v kategorii "Proč jsem nebyl komunistou", ale v kategorii "Jak pejsek a kočička vařili judikát". Totiž...taky občas něco přečtu, ale že bych weby a knihy, které mám zrovna na nočním stolku musel odrážet do konceptů rozhodnutí, to by se nám asi stěžovatelé pěkně poděkovali. I když kdo ví, možná i v "Dějinách Portugalska" a Kohoutově "To byl můj život?" a Masarykově "Světové revoluci" by se našlo nějaké moudro platné pro aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím....
Ten judikat je hlavne precenovany co se tyce vypovidaci hodnoty informace o clenstvi v KSC.
OdpovědětVymazatBtw je podle mne z dnesniho pohledu mnohlem problematictejsi nez to, ze nekdo byl pred 25 lety radovym clenem KSC, pokud je dnes nekdo proponentem a zastancem neonasismu...
Ludek Hrncir
Na judikát mám v podstatě stejný názor jako Michal (nebo třebas Pavel Molek, ostatně k autorství srovnání odůvodnění nálezu ÚS s dortem pejska a kočičky se hlásím já). Od počátku jsem měl názor, že rozhodnutí NSS není správné, a s výrokem ÚS se ztotožňuji. Podobou odůvodnění nálezu jsem byl ale nepříjemně překvapen.
OdpovědětVymazatPodoba argumentace nálezu totiž ostře vybočuje z mantinelů stylu soudní argumentace nejen v kontinentální právní kultuře, ale v podstatě z jakéhokoliv mně známého stylu soudní argumentace vůbec (hezky k tomu shora Pavel Molek, proto to nebudu opakovat). Rozhodnutí je rozplizlým povídáním bez nějakého tahu na branku (směrem k argumentačnímu závěru). Ocitován je v něm sice naprosto každý, ale např. citace mých prací mne tam naprosto netěší.
Například moje knížka "s dlouhým názvem" (Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace) směřuje k závěru, že doba reálného socialismu má otisk v právním stylu jakéhokoliv právníka, který zde studoval nebo v oné době praktikoval (včetně právníků, kteří studovali v 90. letech 20. století, jako jsem třebas já) - fakt členství v KSČ sám o sobě o stylu právní argumentace naprosto nic neřekne. Jak jsem napsal do publikace prof. Tichého (sbírka příspěvků z brněnské konference o právní argumentace z podzimu 2010, Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989, v tisku, pozn. č. 11):
"Nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (právo na informace o členství soudců v KSČ) má za to, že členství soudce v bývalé KSČ má potenciál ovlivnit jeho argumentační styl (srov. bod 41: „Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec“). Je to samozřejmě nesmysl. Představa, že ideologie aplikace práva v letech 1948 až 1989 měla vliv pouze na členy KSČ, zatímco nečlenové jí zůstali netknuti, je v naprostém rozporu s realitou utváření a fungování této ideologie. Nebylo to nic, co by bylo vštěpováno na stranických schůzích. Právě naopak, je dost pravděpodobné, že na stranických schůzích byl i v 80. letech členům strany vštěpován opačný pohled – aktivistická interpretace a „třídnost“ ve výkladu práva. Formalismus socialistické justice je mnohem spíše důkazem neúspěchu komunistické ideologie v justici" (myšleno samozřejmě v době normalizace; naopak v 50. letech měla komunistická ideologie v justici relativní úspěch v podobě soudního aktivismu).
Rozsudek není žánrem pro debatu editorů, kteří musí stihnout uzávěrku. Je pravda, že by mohl být kratší, ale na druhou stranu "brilantnost, síla a přesvědčivost právní argumentace" může být i "uvnitř", pokud člověk překousne, že by to napsal a naformátoval jinak. Nazývat citace poměrně k věci přirovnáním k "pejskovi a kočičce" je laciné.
OdpovědětVymazatTak to dopadá, když se místo práva dělá v soudních rozhodnutích politika ... Nejde o to, že by to rozhodnutí mělo být špatné, ale o to, že tyto věci přináleží parlamentu. Koneckonců na tom odůvodnění je to vidět, jde spíše o parlamentní řeč, že?
OdpovědětVymazatV. Loutocký
Ad ZK:
OdpovědětVymazatZjednodušujete. Fakt vstupu (konsumovaného nebo kandidatury) do KSČ vypovídá, že daná osoba byla ochotna přistoupit minimálně na předstírání, že se s režimní ideologií identifikuje.
Když ÚS hovoří o odlišném hodnotovém systému těchto soudců (a třikrát sláva, že se někdo odvážil říct to konečně oficiálně), může se to vztahovat jak k posunutému vnímání práva u věřících komunistů, tak i k posunutému vnímání morálky a jejího významu u předstírajících (kterých byla nakonec velká většina).
Tato bitva neskončila, ale pokračuje úplně konkrétními, menšími zápasy, do nichž se nález ÚS přímo promítá, ale obecné soudy se zatím tváří, že tomu tak není: třeba jestli má právo exkomunista rozhodovat spor antikomunistického aktivisty s vydavatelem Haló novin (byla podána žaloba pro zmatečnost, řeší Městský soud v Praze), jestli může exkomunista řešit osobnostní spor mezi sudetoněmeckou rodinou a českou obchodní společností (u Ústavního soudu, soudce zpravodaj, tuším, Ivana Janů), jestli je v pořádku, že sami exkomunisté rozhodují spory o zveřejnění své minulosti (též u ÚS, soudce zpravodaj Miloslav Výborný).
Klidně mne označte za extremistu, ale je-li dnes důvěra v nestrannost soudů 30 % (dle STEM), je to mimo jiné výsledek neochoty vypořádat se s otázkou totalitní minulosti soudců.
Nález si plně zaslouží cenu rešerše roku.
OdpovědětVymazatMimochodem, je zajímavé, že více vášní provokuje skutečnost, že bývalí komunisté jsou mezi těmi, kteří právo aplikují, než skutečnost, že aktuální komunisté jsou mezi těmi, kteří právo tvoří.
Ad TS:
OdpovědětVymazatZajímavý postřeh. Tvořit právo smí kdokoliv, kdo byl zvolen kýmkoliv. De lege ferenda, jak se zde bylo možno dočíst, dokonce i zuřivým, šíleným či blbým, který nedohlídne následků svého jednání či je užívání svého rozumu zcela zbaven.* Aplikovat takto vytvořené právo smí ale jen světec.
*jsem zvědav, jak daleko v tomto ohledu zastupitelskou demokracii dotáhneme, tedy jaká min. kvóta takových zastupitelů bude nakonec stanovena
Ad TS:
OdpovědětVymazatKomunisté nemohou v parlamentu sami rozhodovat o ničem, kdežto v justici se často stává, že exkomunisty jsou obsazeny všechny senáty od okresu po NS. Problém by bylo, kdyby se náhodně (resp. účelově, aby to bylo stejné jako u soudu) vybral jeden poslanec, a ten pak o návrhu zákona rozhodl.
Ad Tomáš a Martin Prokeš:
OdpovědětVymazat"Reprezentativní demokracie může fungovat i s velmi nereprezentativními reprezentanty lidí." (prof. Bejček v JP literárním :o))
MR
Ad MR:
OdpovědětVymazatSouhlasím, tak dobře na tom ale nejsme. Otázka je, zda reprezentativní demokracie může fungovat i v případě, kdy nereprezentativní reprezentanti nejsou reprezentanty lidí.
Řečeno s hostinským z hospody Na mýtince: "A takový reprezentant, že to tak musím říct, neurazíš se, Vítku, viď? To vlastně ani není reprezentant. A bez reprezentanta reprezentativní demokracii neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče."