ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE PRÁVO JE „SOUBOREM PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM“. SKUTEČNÉ PRÁVO JE JINÝ SVĚT: JE TO INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT... TENTO BLOG PŘINÁŠÍ NOVINKY A NÁHODNÉ POSTŘEHY ZE SVĚTA JINÉHO PRÁVA.
11 června 2011
Právo davu
Zdá se, že v pondělí bude stávka: proti změnám důchodového systému, za stravenky, proti změně DPH a nadstandardu ve zdravotnictví (viz zde). Nepřipouští zákony stávku jen pro případ neuzavření kolektivní smlouvy? Nejedná se o nezákonnou stávku (§ 20 písm. d/ zák. č. 2/1991 Sb.)? Zakládá čl. 27 odst. 4 Listiny (právo na stávku za podmínek stanovených zákonem) oprávnění nejen odmítnout pracovat, ale i porušovat [jiné než pracovněprávní] zákony? Může policie nečinně přihlížet zablokování silnic? Mají odboráři povolení k jejich zvláštnímu užívání? Obsazení louky při CzechTeku ano, a obsazení D1 ne? Je tu obava, že policie by namísto zásahu kolaborovala s demonstranty a uvědomila si, jak velkou má faktickou moc? Neřekne nám pondělní stávka o povaze práva, kontinuitě a diskontinuitě, základních normách a rekogničních pravidlech více než celé akademické spisy?
Pro jistotu: nejde mi o to stranit koalici nebo opozici. Jen si myslím, že ten, kdo schvaluje blokování silnic (je-li nezákonné), protože se mu nelíbí tato vláda, škodí ČR tak jako ten, kdo schvaluje házení vajíček po jiných lidech, protože se mu nelíbí Paroubek.
OdpovědětVymazatHonzo, některé otázky, které kladeš, jsou podle mne dány Tvojí neznalostí. Zákon č. 2/1991 nikoliv náhodou hovoří o nezákonnosti stávky podle TOHOTO ZÁKONA. Skutečnost, že stávka není v obecné rovině legislativně upravena, přece neznamená, že se z jiných než kolektivních důvodů stávkovat nemůže. Jinak řečeno, názor, že jiná stávka než podle zákona č. 2/1991 (např. stávka politická) není v ČR možná, je protiústavní, a již dávno vyvrácený.
OdpovědětVymazatJakkoliv ve svém komentu říkáš, že nechceš nikomu stranit, už jen nadpis Tvého postu je velmi stranící. Jaký je rozdíl mezi davem a lidem? Jak víš, že v pondělí bude stávkovat dav?
Zvykejme si na to, že stávky a demonstrace jsou běžnou součástí demokratického právního státu, jakkoliv to může být v tom či onom případě nepříjemné.
Otázka blokování silnic je právně zajímavější. Docela by mne zajímalo, jak se to de lege lata řeší v západní Evropě nebo i v Polsku, kde jsou třebas farmářské protesty velmi časté (a zemědělské produkty, často velmi smrduté, jsou na silnici nebo na chodníku velmi často).
Zdeňku, pokud jsem dle pracovní smlouvy zavázán pracovat, pak potřebuji určitý právní důvod pro to, abych do práce nemusel přijít. Nevím o tom, že by stávku připouštěl jiný zákon než ten o kolektivním vyjednávání. Vážně myslíš, že, například, zaměstnaní advokáti mohou jít místo práce stávkovat proti povinnosti nosit taláry -- a zaměstnavatel jim to musí tolerovat?
OdpovědětVymazatPřipouštím ale, že dané ustanovení Listiny můžeš vyložit, jak se Ti zachce. Dále přiznávám, že jde o věc mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem: nic mi do ní není. Jak si ale může někdo dovolit blokovat D1? Chápu, že když je demonstrace na Václaváků, nedá se autem jezdit po Václaváku. Nerozumím, ale jak lze připustit jednání demonstrantů, jehož hlavním účelem je jiné obtěžovat a způsobit jim újmu. Jinak, až vydá NSS rozhodnutí, které se mi nebude líbit, můžu zaparkovat 2 auta na 110. kilometru?
Jsem nestranný v tom smyslu, že mi jde o dodržování pravidel -- ať už vládne ten, anebo onen. Nepochybně ale straním tomu, aby na toho, kdo zablokuje D1, nastoupila policie s pokutovým blokem. Vlastně, účastníci CzechTeku udělali chybu -- měli svůj happening pojmout jako demonstraci. Pak by mohli cokoli.
NS, 21 Cdo 2489/2000, 22. 1. 2002:
OdpovědětVymazatPrávo na stávku je v českém právním řádu zakotveno v ustanovení článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“), podle kterého právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Právo na stávku zaručuje také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zveřejněný vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., podle jehož článku 8 odst. 1 písm. d) státy smluvní strany Paktu se zavazují zajistit právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. Právo na stávku lze dovodit rovněž z Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat přijaté Mezinárodní organizací práce dne 9. 7. 1948 pod č. 87, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 489/1990 Sb., a Úmluvy o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat přijaté dne 1. 7. 1949 pod č. 98, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 470/1990 Sb.
Ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny dále stanoví, že práv uvedených mimo jiné v čl. 27 odst. 4 a čl. 28 až 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (srov. § 16 až § 26 uvedeného zákona). To však neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích citovaného zákona. Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno.
Jak plyne z mého předešlého komentu (citace judikatury NS), o legálnosti stávky není žádných pochyb, je to věc již dávno judikatorně vyřešená, navíc je na tom shoda právní doktríny (takto jsem se alespoň tuto věc učil již v polovině 90. let na fakultě).
OdpovědětVymazatSmysl má diskutovat o blokaci silnic. Tady, jak jsem naznačil, je to věc podstatně zajímavější. Protože ale k občanské neposlušnosti v celé Evropě tyto věci patří (jak je možno zjistit sledováním médií), docela mne zajímá, jak se to tam právně řeší. Je např. postihnut zemědělec, který vysype náklad hnoje na silnici před německou ambasádou ve Španělsku v reakci na okurkovou aféru? Podotýkám, že tady nechci zaujmout žádný apriorní názor, prostě mne tato věc zajímá, a odpověď na ní neznám.
Naprosto stejně jako Zdeněk Kühn si myslím, že o legálnosti stávky nemůže být řeči. S její legitimitou je to horší, protože její účel je nadmíru pochybný, antidemokratický, nicméně stávka je fairová: Každý stávkuje sám za sebe, je to jeho volba, zda mu suspendace pracovní smlouvy, tedy i příjmů, stojí za to.
OdpovědětVymazatNaproti tomu s blokádami ostře nesouhlasím, ať už je to v Novém Bydžově, Krupce, Brně nebo teď.
Podle mého názoru je podstatou demonstrace obecné užívání pozemní kommunikace, tj. i řidič auta je oprávněn projet silnicí, kde se koná demonstrace. Když je to křížem, tak by ho měli demonstranti pustit, když rovně, tak holt musí počkat, dokud neprojdou.
Naproti tomu blokáda je zvláštní užívání, tedy s povolením.
Moje babička před lety sledovala v televizi výtržnosti stávkujících a zeptala se mě: "Já myslela, že stávka je odmítnutí práce. Toto je taky stávka?"
OdpovědětVymazatTomáš Sobek
Děkuju Ti za judikát, přiznám, že jsem ho neznal. Snad ale přiznáš, že tamější argumentace je vadná (byť lze případně daný závěr odůvodnit jinak) a že NS použil čl. 2 odst. 3 Listiny nesmyslně. To proto, že zákon přece ukládá zaměstnanci jít do práce a ukládá každému neblokovat dálnici. NS přece minul terč: jde o to, zda lze čl. 27 odst. 4 aplikovat přímo, a pokud ano, jaká je hypotéza a dispozice práva na stávku.
OdpovědětVymazatDovol mi, prosím, nadsázku o podivuhodném světě veřejného práva: Zákony v ČR platí, ale když někdo zakričí "Stávka", pak platit přestanou. Suspendovat zákony lze kdykoli -- neboť každý může činit co mu není zákonem zakázáno. Oprava: "Stávka" občas nemůžete občas zakřičet, jde-li o kolektivní vyjednávání -- to proto, že pro tento případ zákon možnost zakřičet "Stávka" výslovně připouští. Pokud jste zakričeli "Stávka", můžete cokoli, třeba i šikanovat jiné. Každý totiž může činit, co mu zákon nezakazuje.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatSouhlasím s Hynkem Baňouchem, že problém je v neexistenci obecného zákona. Původní představa Jana Petrova vyjádřená v postu, že lze právo na stávku eliminovat tím, že přijmu jen speciální zákon, je samozřejmě mimo. Problém ale je, že zákonodárce v rozporu se záměrem původního ústavodárce nepřijal obecný zákon o stávce. Ten by mohl upravit detaily vyhlášení stávky včetně stávky politické.
OdpovědětVymazatJinak souhlasím s Jendou Petrovem, že v argumentaci NS je lapsus. Slabé dovolení podle principu "co není zakázáno je dovoleno" vskutku nemůže řešit problémy typu nároků zaměstnavatele vůči zaměstnance. Vtip je samozřejmě v přímé aplikaci Listiny za situace neexistence obecného zákona (už na sklonku 90. let takto psal např. prof. Klokočka).
Shrnuto: za problémy nás všech v pondělí mohou do značné míry politici, kteří za 20 let nebyli s to stávku legislativně upravit, a nechali vše v rovině přímé aplikace Listiny (se všemi nejasnostmi a pochybnosti). Pak by bylo mnohem smysluplnější hovořit i o právu na náhradu škody, které tu zmínil Hynek B.
Jinak ještě k Jendovi P., podle něhož "Zákony v ČR platí, ale když někdo zakričí "Stávka", pak platit přestanou". Nikdo tady nic takového netvrdil. Sám jsem položil jen otázku možných právních limitů občanské neposlušnosti, typu akcí naštvaných farmářů. Názor, že občanská neposlušnost nikdy nezbavuje aktéra právní odpovědnosti za jeho jednání, je jistě možný. Existuje však nějaká forma občanské neposlušnosti, která by měla charakter legálního občanského protestu, a jako taková by byla okolností vylučující protiprávnost? Mělo by to nějakou oporu v zákoně nebo ústavě? Tady, jak jsem již uvedl, si zatím odpovědí jistý nejsem.
Jinak pro právní oporu omezených blokád silnic třebas v rakouském právu srov. odkazy na rakouské právo v rozhodnutí ESD C-112/00, Eugen Schmidberger
OdpovědětVymazatTěch právních problémů je jistě více. Pokud je v tomto případě právo na stávku výsledkem přímé aplikace Listiny a není tu žádná povinnost ohlášení ani ničeho podobného-z čeho potom Městský soud v Praze dovozuje pravomoc stávku zakázat?
OdpovědětVymazatRád bych si dané předběžné opatřebí přečetl (pokud se někde objeví), ale na první pohled to poněkud zavádí značným excesem MS.
Pokud MS používá analogii se stávkou podle zákona o KV (kde je ohlašovací povinnost 3 pracovní dny předem), je to dost těžko obhajitelné a dost možná i v rozporu s čl. 2, odst. 2 Listiny.
Miroslav Makajev
Jinak správnost shora cit. rozhodnutí NS (pominu-li ten argumentační exces, na který upozornil J. Petrov), vyplývá i z tohoto nálezu ÚS Pl. ÚS 61/04 ze dne 23. 10. 2006:
OdpovědětVymazat43. De lege lata je právo na stávku zákonem upraveno pouze v oblasti kolektivního vyjednávání zákonem o kolektivním vyjednávání, jehož součástí jsou napadená ustanovení. Absencí zákonné úpravy práva na stávku v jiných oblastech pracovních vztahů se Ústavní soud vzhledem k předloženému návrhu nezabýval. Proto pouze na okraj uvádí, že ustanovení čl. 27 odst. 4 Listiny je možno interpretovat i tak, že zákonodárce je povinen právo na stávku zákonem „provést“. Pokud by tak opomněl učinit, bylo by možné nastalou situaci hodnotit jako neústavní opomenutí zákonodárce, resp. neústavní mezeru v zákoně (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, 252/2006 Sb.). To však neznamená, že by zákonem neupravené právo na stávku bylo v takové situaci zcela popřeno; neudržitelnost takového výkladu vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nutno šetřit podstatu a smysl základního práva. Soudy by i v takovém případě, při absenci zákonné úpravy, musely ochranu tomuto právu v jeho podstatě poskytnout, jinak by se dopustily odepření spravedlnosti (princip zákazu denegationis iustitiae). Podmínky výkonu tohoto práva a jeho meze by pak musela případ od případu vyřešit judikatura; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2489/2000 ze dne 22. ledna 2002.
˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙
Použití zákon o kol. vyjednávání per analogiam i na stávku politickou jsem zatím v judikatuře nezachytil, ale možná jsem něco přehlédl.
1.Nevyplývá. Z rozhodnutí není zřejmé: (a) zda ÚS jen uvádí interpretační možnost ("je možné interpretovat i tak") § 27 odst. 4 Listiny; (b) zda není právo na stávku dostatečně upraveno již zákonem o kolektivním vyjednávání a (c) jaký je rozsah ústavou garantovaného práva na stávku, tj. v jakých oblastech je zákonodárcem má upravit.
OdpovědětVymazat2."Původní představa Jana Petrova vyjádřená v postu, že lze právo na stávku eliminovat tím, že přijmu jen speciální zákon, je samozřejmě mimo." Zdeňku, promiň, ale nevyjádřil.
3."Jinak ještě k Jendovi P., podle něhož "Zákony v ČR platí, ale když někdo zakričí "Stávka", pak platit přestanou".
To byla nadsázka, výslovně tak označená, v návaznosti na ten hloupý judikát NS. Snad přiznáš, že kdyby princip vyjádření v odůvodnění NS měl skutečně platit, pak tato věta nutně vyplývá (reductio ad absurdum).
Nenapadlo by mě podsouvat Ti (a pokud to tak vypadalo, omlouvám se), že bys chápal právo na stávku jako neomezené. Je mi jasné, že i "veřejnoprávní svépomoc" (brrr!) bys omezil rozumnými podmínkami.
4.Konečně nevím, proč Ti název "dav" připadá stranný. Ten pojem sám o sobě nemá negativní konotace. I v r. 89 demonstroval na Václavském náměstí dav. Co jiného?
Jinak, Tvé označení lid mi připadá v daném případě (stávka části dopraváků) dosti nadnesené.
Přimlouval bych se, aby se to s občanskou neposlušností nepřehánělo. A aby za přirozenou součást demokracie byly chápány demonstrace, kde jde o to být slyšen a ne způsobit co nejvíce újmy jiným.
OdpovědětVymazatDemokracii vnímám jako moderovaný střet: Máme na věci různé názory, ale místo toho, co bychom na sebe vytáhli zbraně nebo si činili jiné naschvály, jdeme k volbám.
Pokud při schvalování stravenek vyjdou puntičkovaní plenit dům odborových svazů a při jejich rušení čárkování vyjdou blokovat dálnice, budeme všichni chudší. Pokud při schvalování stravenek puntičkovaní civilizovaně akceptují vůli většiny a při jejich rušení čárkovaní učiní totéž, budeme všichni bohatší.
Jaký je rozdíl mezi „politickou stávkou“ a demonstrací? Stávka je přeci krajní nástroj kolektivního vyjednávání a „cestou“ k řešení sporů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Stávka, kterou tu diskutujeme, se v podstatě zaměstnavatelů netýká. Odbory ani zaměstnanci vůči zaměstnavatelům a jejich sdružením žádné požadavky nemají. A přitom je stávka zasahuje nejcitelněji. Aplikace čl. 2 odst. 3 LZPS mi přijde zcestná. Odkdy LZPS upravuje vztahy mezi soukromoprávními osobami? A vztah zaměstnance a zaměstnavatele je vztahem soukromoprávním. Pokud tedy někdo nepřijde do práce, protože se účastní „stávky“ a nepůjde o zákonnou stávku podle zákona o kol. vyjednávání, tak jde o neomluvenou absenci se všemi svými důsledky, včetně práva na náhradu škody (i když podle ZP dosti omezeného).
OdpovědětVymazatSouhlasím, že vyloučení prostředku, kterým by lidé mohli vyjdřit své znepokojení nad politickou nebo společenskou situací, je v rozporu s demokratickými principy. Ale takovým prostředkem jsou přeci shromáždění, demonstrace anebo volby. Vždyť i ze zařazení čl. 27 odst. 4 LZSP je zřejmě, že právo na stávku je právo hospodářské a sociální, nikoliv politické.
Jinak z diskuze mi vyplynulo, že tahle stávka má několik rovin. A myslím, že každá z těchto rovin má samostatné řešení.
KM
Myslím, že to rozhodnutí NS není vůbec tak špatné, jak píšeš (kromě toho jednoho argumentačního pochybení). Jeho publ. právní věta zní:
OdpovědětVymazatPrávo na stávku zakotvené v článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Účast na stávce neopravňuje zúčastněného k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.
Plus srov. tato část odůvodnění:
Protože výkonem práva na stávku se rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i nemateriální) újmu (škodu), přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované (očekávané), lze dále dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.
Je-li u zaměstnavatele vyhlášena stávka, z logiky věci vyplývá, že pro pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem, který se stávky zúčastní, a zaměstnavatelem platí jiná hlediska než v době mimo stávku. Smyslem stávky je totiž vyvíjet nátlak na zaměstnavatele (mimo jiné i odmítáním vykonávat sjednanou práci). Proto nelze dost dobře (při respektování práva na stávku) požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržování všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce. Jestliže se však zaměstnanec nechová způsobem, který se při stávce předpokládá (např. tím, že v rozporu s prohlášeným způsobem stávky pracuje, nebo se chová způsobem, který řádnému vedení stávky neodpovídá, případně mu přímo odporuje), uvedená výjimka, vyplývající z realizace Listinou zaručeného práva na stávku, neplatí; ochrany požívá jen chování, které vyplývá (je důsledkem) z přímé realizace práva na stávku.
K právu na stávku nepochybně patří, aby zaměstnanci nebylo bráněno účastnit se stávky, ale též povinnost nikoho k účasti na stávce nedonucovat, jakož i oprávnění stávkujících vysvětlovat smysl a cíle stávky především osobám stávkou dotčeným (zaměstnavateli, osobám závislým na práci stávkujících, veřejnosti). I toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.
..................
Jinak k tomu davu - asi ho chápeme každý jinak. Ale nechci tu zaplevelovat diskusi, to můžeme probrat ústně.
A je to tady. Městský soud předběžným rozhodnutím zakázal pondělní stávku. Jako zákonný podklad použil zákon o kolektivním vyjednávání a zřejmě občanský zákoník - S ohledem na způsob vyhlášení je podle městského soudu avizovaná stávka zneužitím práva na stávku v rozporu s dobrými mravy a nelze ji proto považovat za zákonnou (SIC!).
OdpovědětVymazatOdkaz:
http://www.novinky.cz/specialy/dokumenty/235947-dokument-text-predbezneho-opatreni-k-pondelni-stavce.html
Myslím, že se v tomto případě jedná o nicotné rozhodnutí. Věcná působnost zákona o KV byla, jak je ostatně zmíněno výše v diskusi, restriktivně vyložena už vyššími soudy. Je zajímavé, že soud zákon o KV aplikuje přímo, ani se nepokouší o analogii, což by bylo zřejmě průchodnější.
Ještě poznámku k té nezákonné nečinnosti zákonodárce - Mě z toho nálezu 20/05 vyplývá, že nezákonnou nečinnost zákonodárce může deklarovat pouze ÚS, přičemž otázkou je, zda protiústavní mezera v zákonodárství vůbec existuje, když existuje zákon o KV. Já bych to bral jako vůli zákonodárce, který prostě ponechal velmi široký rozsah práva na stávku; rozhodně se podle mne nejedná o srovnatelný případ jako s úpravou( její neexistencí) výše nájemného z bytů.
Každopádně si myslím, že se odbory musí bát nějakých žalob na náhradu škody..
Michal Pohl
To, co se mělo odehrát v pondělí, můžeme považovat z právního hlediska za ledacos, ale ne za stávku.
OdpovědětVymazatPrávo na stávku je totiž možno vykonat pouze v mezích zákona, tím zákonem je pouze zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a ten v § 20 jiné formy stávky zakazuje.
Výklad Zdeňka Kühna odkazuje na špatný rozsudek Nejvyššího soudu, který jaksi přehlédl, že výkon práva na stávku je, jako u řady dalších práv hospodářských, sociálních či kulturních, omezen článkem 41 Listiny. Tento můj názor je podložen rovněž učebnicí ústavního práva doc. Pavlíčka (konkrétně Ústavní právo a státověda, II. díl, část II., str. 196).
Tolik i k dnešnímu, opět nesprávnému, rozhodnutí Městského soudu v Praze.
S pozdravem
Petr Bouda
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatChtěl jsem samozřejmě napsat, že se odbory žalob nemusí příliš bát..
OdpovědětVymazatM.P.
Kateřina myslím správně vystihla, že nejde o stávku (chybí vztah zaměstnavatel-zaměstnanec), ale o (politickou) demonstraci. V režimu ShromZ by se ale silnice blokovaly o něco hůř, proto odbory zakřičely "stávka". Otázkou je, zda by "stávku" nešlo brát jako neohlášené shromáždění a co by z toho vyplývalo.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDovolím si přidat svůj názor:
OdpovědětVymazatVztahy odbory-zaměstnavatelé-vláda jsou dnes již po řadu desetiletí tripartitní. Čili nejen vztahy zaměstnavatelé a zaměstnanci, ale i vláda. Navíc tyto vztahy jsou dnes i na úrovni nadnárodní (EU), ale i mezinárodní (Mezinár. org. práce - OSN). Stávka podle ZoKV je nástroj vůči druhé straně, ale co třetí strana, pokud porušuje sociální smír.
Navíc výrazná část obyvatel je placena jinak než mzdou či platem. Proto ochranu sociálních práv, nejvlastnější úkol odborů, nelze redukovat na vyjednávání o mzdách... Tím by se z práv vyloučili relevantní vrstvy a relevantní zájmy: nezaměstnaní, studenti - studentská stávka je v základu demokracie, rodiče, invalidi, důchodci a ochrana těchto zájmů do budoucna.
Mě osobně děsí vyjádření této kategorie - "Dlouho tu procházely protesty lidí proti vládě, bude se to muset změnit." - Marek Benda v komentáři k aktuální situaci
OdpovědětVymazatMě spíš zaráží, jak soud dovodil důvodnost předběžného opatření - § 74 odst. 1 o.s.ř. a okruh účastníků - § 74 odst. 2 o.s.ř. Jaké poměry chce upravovat? Kdyby šlo o věc samu, tak žádné řízení nebude, protože tady žádná věc k projednání není. Není to toiž "věc" v rámci kolektivního jednání, kterou by bylo možné projendat. Nejsou proto ani žádní účastníci. Takže ta usnesení jsou nulitní.
OdpovědětVymazathttp://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ministerstvo_financi_62664.html
PP
Já tedy nejsem právník, ale snad mohu přispět svojí troškou do mlýna.
OdpovědětVymazatPodle mého právo na stávku nemá ve svobodné společnosti co dělat. Zaměstnanec dobrovolně podepsal pracovní smlouvu, která mu předepisuje chodit do práce, takže mi není jasné, kde bere právo ji jednostranně neplnit (na druhé straně žádné takové právo není přiděleno zaměstnancovi).
Pokud jsou pracovní podmínky nesnesitelné, může podat výpověď a práci opustit. Pokud se mu v práci líbí a výpověď podávat nechce, pak může samozřejmě stávkovat, ale musí počítat s tím, že zaměstnavatel se podle zařídí (jinak, než čeká).
Ale respektuji, že právo na stávku je zapsáno v LZPS, s tím se nedá nic dělat (aspoň ne rychle).
Pak mi dává logika, že se takové právo týká vztahu se zaměstnavatelem, nikoliv s vládou. Vztah s vládou se řeší ve volbách, popř. na demonstracích. Je dle mého nepřípustné, aby někdo svým stávkovým právem nahrazoval to, že prohrál ve volbách.
Snad jsem příliš nenudil. :)
Tak jsem letmo prošel to usnesení a nabyl jsem dojem, že soud z nějakých mě nepochopitelných důvodů vydal rozhodnutí, kterým upravuje otázku, jenž je zcela mimo pravomoc soudů v civilním soudnictví, Nějak si nedokážu představit, jak je obhajitelné, že výkon a uplatnění sociálních práv v politickém dialogu budou regulovat soudy v civilním soudnictví, kde jednou ze stran sporu bude stát. O jaké soukromé právo státu se zde jedná?
OdpovědětVymazatV tomto případě navíc stávka je uplatněním kolektivních hospodářských zájmů (čl. 27 LPS), čímž se funkčně stávka podobá více uplatnění politických práv (legitimně). Podle mě jde v tomto případě mezi vládou (ministerstvem) a odbory o čistě politický, potažmo veřejnoprávní vztah.
Také se mi zdá, že soudy poskytují ochranu práv obvykle, až když je do práva nějak zasaženo. I předběžko obvykle reaguje na nějaký rušivý stav. S takto čistou prevencí jsem se ještě nesetkal. Dostat ze soudu předběžko je někdy věda. Dovolat se na soud komukoliv v pátek odpoledne je pak více než neobvyklé. Získat předběžko na šest stránek, které navrhnu v půl jedný v pátek, ještě tentýž den, a to mimo pravomoc soudů je vskutku nevídaný úspěch. Nezbývá než ministerstvu pogratulovat.
Vypadá to, že soud vedle své primární funkce, kterou předpokládá čl 4 Ústavy, má nový vedlejšák, kterým je ochrana veřejné a politické moci.
Děkuju Ti Zdeňku, moje hodnocení judikátu NS byla nespravedlivě obecné a hloupé; omlouvám se za ně.
OdpovědětVymazatVe světle velmi chytré poznámky Kateřiny a citované pasáže z rozsudku NS myslím není Tvůj a G. Petersův výrok "o legálnosti stávky není žádných pochyb" tak jednoznačně pravdivý.
Jinak citovaná pasáž z 21 Cdo 2489/2000 se stala ustálenou judikaturou: srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 CDO 2104/2001, uveřejněný pod č. 63/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozhodnutí NS ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 363/2002 a ze dne 28. 06. 2005, sp. zn. 21 CDO 2655/2004.
Nad rámec Pl. ÚS 55/10 jsem u ÚS už nic nenašel (opomenu-li výslechy B. Sobotky, dle kterého stávka v dopravě hrozila již dříve).
Měl jsi úplně pravdu, že "některé otázky ... jsou podle mne dány Tvojí neznalostí". Zkusil jsem zariskovat a od boku odhadl, že na to u NS nic není. A přitom jsem měl provést podrobnější rešerši. Tedy neklást otázky tam, kde jsou po ruce odpovědi.
Vážení, Městský soud nevydal ozhodnutí o legalitě stávky. Vydal předběžné rozhodnutí.
OdpovědětVymazatTo je vydáváno "without prejudice"
Nečetl jsem žádost vlády o jeho vydání, ale pochybuji, že o ně vláda žádala jen na základě časového limitu který platí v případě stávky při kolektivním vyjednávání, který lze na protestní stávku jen těžko aoplikovat.
"Předběžné opatření" je soud podle soudního řádu povinen vydat bez prodlení.
Nevím co bude následovat, ale opatření nijak nezpochybňuje právo na stávku ani právo nezůčastněných občanů na ochranu před nelegálními blokádami.
Městský soud podle mého jednal správně.
Pomineme-li otázku pravomoci soudu vůbec o této věci rozhodovat, je třeba si uvědomit, že mezi vládou a odbory není žádný poměr, natožpak soukromoprávní. Vládě z žádného předpisu neplyne právo požadovat od odborů, aby stávkovali zákonným způsobem, takové právo by mohl mít zřejmě zaměstnavatel v případech upravených zákonem o KV. Myslím, že zcela zjevný nedostatek aktivní věcné legitimace vlády v případě, že by šlo o věc samu, by měl rozumnému soudci bránit v uložení předběžného opatření. Odvolací orgán by to předběžné opatření jistě zrušil, nicméně hraje se samozřejmě o čas a ta účelovost z toho smrdí na sto honů. Vypadá to, že JUDr. Stamidisová se na podobná předběžka specializuje :) - viz http://zpravy.idnes.cz/soudkyne-zastavila-praci-policie-vsichni-se-divi-fba-/domaci.aspx?c=A030306_221826_domaci_jak
OdpovědětVymazatKaždopádně z posledního vývoje se jeví, že to byl z hlediska vlády úspěšný tah - odbory ustoupily a teď jsou, alespoň u mne, za diletanty.
Zdá se mi, že rozhodnutí a okolnosti ho provázející nás posouvají spíše někam k jihoamerickým poměrům z 80. let. Napadá mě, proč to ta vláda takovým způsobem válcuje? Vždyť jednodenní stávka není nic tak hrozného, koneckonců ve Francii či Itálii je to naprosto běžná věc, a nejen tam, v Dánsku se v roce 2008 prostávkovalo bezmála 2 miliony dní - http://www.eurofound.europa.eu/eiro/studies/tn1004049s/tn1004049s.htm
ad Pavel Uhl:
OdpovědětVymazatVýstižné aktuální postřehy kolegy Pavla Uhla by neměly zapadnout.
Ačkoli se mi obě předběžná soudní opatření osobně hodí (mám jet zítra ráno do Prahy), :-) , také nevím, jaké subjektivní soukromé právo státu je ohroženo.
V úvahu by mohlo podle obč. zák. přicházet předstižné právo státu proti hrozící škodě na státním majetku včetně hrozícího ušlého zisku státu v podobě snížených fiskálních výnosů za dobu demonstrace. Snížení rozpočtových příjmů ale není ušlým ziskem ve smyslu soukromého práva. Alespoň tak se to nikdy nebralo. Pokud by tomu tak mělo být, znamenalo by to docela radikální změnu právního myšlení u nás.
I když je předběžné opatření ukládáno bez žaloby ve věci samé, musí si soud alespoň "předběžně" posoudit, zda se jedná o "zjevně" způsobilé účastníky a zda se "zjevně" jedná o civilní řízení. Předběžná právní kvalifikace ohroženého subjektivnho práva je tak nutná.
Podle soudce Stamidisové je aktivní legitimace státu dána kompetencí příslušné organizační složky (Ministerstva financí), neboť stávka směřuje proti jím navrhovaných legislativním (sic!) změnám.
Vzpomínám si, jak v jiné civilní věci jmenovaná soudkyně před pár lety požadovala novou plnou moc od advokáta státu z toho důvodu, že jedno ministerstvo, jímž stát jednal, zaniklo a jeho agendu ze zákona převzalo jiné ministerstvo. Byl jsem (coby onen advokát státu, který na to bezděčně sám upozornil) toho právního názoru, že Česká republika (jako právnická osoba a účastník civilního řízení) nezanikla ... Ani příslušnost soudu se nezměnila. V zájmu ochrany zájmu klienta (zájmu státu) jsem ale raději mlčel ... Dodnes je však z toho "školní případ".
Obě předběžná opatření jsou buď mimořádně právně popletená (a pak se vtírá otázka, zda a nakolik chtěli oba soudci nezávisle na sobě "vyhovět" očekávání vlády), anebo jsou mimořádně právně progresivní tak, že změní celé české (a středoevropské) právní myšlení a budou léta citovány v každé učebnici práva.
Ať tak, či jinak, rychlost, s níž soud rozhodl, rozhodnutí vypravil a v den pracovního volna doručil, bezesporu znamenají laťku, kterou soud nastavil do budoucna.
Myslím, že tohle celé je z kategorie "nařiď Slunci, aby zapadlo" a je úplně jedno, jak to řeší paragrafy.
OdpovědětVymazatBohužel, nejen tahle vláda nepochopila, že jakékoli právo může fungovat jen tam, kde má jakous takous autoritu a kdy se víc vyplatí ho dodržovat než porušovat.
Tady se nehraje o nějaké blbé paragrafy, tady se hraje o čas. Z krátkodobého hlediska byl tah vlády takřka geniální, zbavil odboráře údernosti, rozdrobil jejich aktivity, začínají být únavní ... ale jestli to bylo dobré z dlouhodobého hlediska, to Bůh suď. Taky se může stát, že to bouchne později a s o to větší razancí.
P.H.
Ano, z hlediska údernosti a překvapivosti splnil právní tah státu očekávání. Myslím, že je správné, že se stát vůbec ohradil. Jinou věcí již je, zda a nakolik to je politicky taktické v rámci "sociálního dialogu".
OdpovědětVymazatOstatně, návrhy na předběžná opatření začasto slouží jen či hlavně k zastrašení nebo oslabení či zmatení protistrany. I proto bylo před časem zavedeno povinné skládání kaucí, které ale mohou být relativně nízké v poměru k věci.
Problém vidím v tom, že oba soudci na tah státu "skočili" a vyhověli mu. A to je právní otázka.
M. Fendrych, (Nezávislý) soud zakázal stávku http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/glosar/nezavisly-soud-zakazal-stavku_204312.html
OdpovědětVymazatAd Tomáš Haas: "Městský soud nevydal ozhodnutí o legalitě stávky."
OdpovědětVymazatV tom případě úplně nerozumím tomu, proč obě usnesení shodně označují vyhlášení stávky proti dobrým mravům, navíc pak i postupem neakceptovatelným v demokratické společnosti (usnesení proti Odborovému sdružení železničářů), případně samotnou stávku jako nezákonnou (usnesení proti ČMKOS)
Ad Ivo Telec:
Podle textu usnesení paní soudkyně zřejmě potřebovala listinné důkazy k tomu, aby zjistila, "že navrhovatel je organizační složkou státu, v jejíž kompetenci je [...] mimo jiné státní správa v oblasti státního rozpočtu a daní."
Žil jsem zřejmě v bláhové představě, že postavení min. financí ve struktuře státní správy a jeho kompetence plynou ze zákona, není je tedy třeba dokazovat. Že by další příspěvek do mozaiky její právní progresivity?
Podrobnější rozbor pravomoci civilních soudů bych, tak jako někteří jiní, uvítal.
A nyní tisková zpráva proAltu k postupu vlády, mj. zde: http://www.blisty.cz/art/58961.html (poslední řádku však měli raději vypustit, jinak budou na stejné lodi s vládou).
OdpovědětVymazatJinak jakkoliv si myslím, že férovější by bylo ohlásit demonstraci (shromáždění), jak tomu bylo i vícekrát předtím, silový postup vlády zahrnující podání k soudu, hřímání o nezákonnosti stávky a výstražnou citaci ujištění policie, že tato bude vynucovat zákony a pořádek, nepovažuji za šťastný. Dlouhodobě to nelze vyhrát, stupňování silových postupů, přečůrávání se, výhrůžky a kouhoutění na hnojišti místo komunikace zjevně nefungují, jak ukazují i vnitřní vztahy ve vládě. Teď tak vláda postupuje i navenek.
A právní dotaz - jaká je cesta ke zpochybnění předběžka MS v Praze - u ÚS?
Já tedy nevím. Obě předběžka mi přijdou jako maximum co v dané situaci soud mohl udělat, i když to od JUDr. Valehracha mi přišlo o něco lépe odůvodněné. Státu by jistě v důsledku stávky škoda vznikla, a tudíž bych jej za aktivně legitimovaný považoval i já.
OdpovědětVymazatAni jedno z nich netrpí tím, že by soud nesprávně aplikoval zákon o kolektivním vyjednávání, naopak, obě PO jasně vychází z toho, že stávkovat lze i mimo tento zákon. Ale, a podle mého názoru zcela správně, tento zákon aplikovala analogicky pokud jde o povinnost upozornit na stávku v dostatečném předstihu a povinnost nezasahovat do práv a svobod ostatních nad přiměřenou míru. Podle mě oba soudci byť ve velmi omezeném čase zcela správně aplikovaly principy spravedlnosti a to přesně způsobem, který bych za dané situace od nich očekával.
Jen ještě jednu poznámku na závěr: To, že jsou divoké stávky a blokády v některých zemích na denním pořádku a ohled na to, co to komu způsobí, rozhodně nepovažuji za znak jejich "demokratické vyspělosti".
ad Jan Š. a Jan Potměšil:
OdpovědětVymazatAsi zde není místo na podrobný rozbor pravomoci soudů v civilních věcech ani na otázky aktivních legitimací (žalobních legitimací) v civilních otázkách.
Nicméně, návrh státu, jednajícího Ministerstvem financí, se zjevně jeví jako návrh (a potažmo by se jednalo i o žalobu) v obecném zájmu.
Takový návrh (a žaloba) však není podle českého práva přípustný.
Žaloby v obecném zájmu jsou u nás dovoleny jen taxativně (a výjimečně) v některých věcech ochrany před nekalou soutěží, práv průmyslových a práva spotřebitelského. Jinak jsou zakázány. - Oproti některým jiným státům, kde jsou výrazně širší a zcela běžné. U nás je právně politická nechuť proti žalobám v obecném zájmu a připuštěny jsou jen tam, kde nás k tomu navádí mezinárodní právo, resp. "nutí" EU.
O to více se proto divím, že (podle všeho) návrhu v obecném zájmu bylo soudci vyhověno. V tom spatřuji "právní převrat".
Proti nařízení předběžného opatření lze podat odvolání. Ústavní stížnost by byla až následná. Ústavní stížnost by ale asi byla odmítnuta, protože se netýká podstaty věci samé.
TECHNICKÁ:
OdpovědětVymazatJsou ta rozhodnutí někde na webu?
Mohl by sem někdo dát odkaz?
P.H.
Ad PH: rozhodnutí jsou tady: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ministerstvo_financi_62664.html
OdpovědětVymazatJakkoliv také sdílím pochybnosti nad některými aspekty právního posouzení věci (kardinální je otázka aktivní procesní legitimace, kdy vláda jedná v podstatě jako žalobce ve veřejném zájmu, byť náš právní řád až na výjimky actio popularis nezná - viz k tomu Ivo Telec), je nepochybné, že rozhodnutí soudu se musí respektovat. O nulitu (jak spekulují posty výše) se rozhodně nejedná.
Omezit stávku nějakou lhůtou na oznámení (aplikace zákona o KV per analogiam) je podle mne v souladu s judikaturou ÚS (ten ve shora cit. nálezu v podstatě ponechal vývoj právní úpravy obecné stávky soudcovskému právu, a to za situace, kdy zákonodárce žádnou obecnou úpravu nepřijal). Třídenní lhůta může být v souladu s obecnou prevenční povinností minimalizovat škody. Pro odbory to však muselo být značně překvapivé, protože si nejsem vědom žádného judikátu, který by to kdy řekl.
ZK: Díky. Já si to nejdřív přečtu, pak to možná i okomentuji.
OdpovědětVymazatP.H.
ad Zdeněk Kühn:
OdpovědětVymazatMá-li jít o mě, nicotnost (nulitu) rozhodnutí nemám na mysli. Obě civilní rozhodnutí jsou samozřejmě vykonatelná, tedy i včetně hrozby postihu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.
Být hodně právně asertivní, jednal bych jménem státu možná také tak. Ovšem i s rizikem možné chyby politické.
Jako občana mě ale mírně právně "mrazí", s jakou lehkostí se oba soudci "povznesli" nad tím, zda státu je vůbec dovoleno podat takovýto návrh (žalobní legitimace). Stát si možná byl vědom těchto právních pochyb, ale přesto to zkusil, protože právně nic netratí. Stát žalobu asi nepodá ve stanovené lhůtě a předběžná opatření zaniknou. O event. odvoláních se asi do té doby nestihne rozhodnout. Takže se ani nedovíme, jak to právně dopadne ... I v tom může být právní kalkul státu. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by to ale vést až k možnému právnímu zastrašení části občanů.
Navíc, soudci v jiných případech povětšině velmi, velmi bedlivě, hlídají žalobní legitimaci, protože si tím "uspoří" práci.
Ono mírné právní "mrazení" je vyvoláno též obavou, zda civilní soudci "jdou" na ruku státu, který se rozhodl hrát poměrně silovou procesně právní hru ve věcech jinak politických.
Jestliže soudci vyhověli státu, i přes všechny právní pochyby, vyhoví mu i kdykoli jindy?
Třeba tehdy až se to bude týkat kohokoli z nás přímo osobně? V tom spatřuji "občanský" rozměr celého případu.
Odpověď nenalézám, ale jako občan si tuto otázku kladu.
Proč myslíte, že šlo (jen) o žalobu ve veřejném zájmu? MF spravuje majetek státu, stávka bude stát Českou republiku obrovské peníze, byla vyhlášena, čili vznik této škody bezprostředně hrozil...
OdpovědětVymazatJá tam tu aktivní legitimaci i splnění podmínek pro nařízení PO vidím.
A způsob jakým se soudci vypořádali s konfliktem jednotlivých ústavních práv a principů považuji za (na obecné soudce) velmi zdařilý.
Ad Ivo Telec: Vás jsem určitě nemyslel, jsou to dva různé posty výše, které argumentovaly nulitou a nicotností. Eventuální nedostatek procesní aktivní legitimace (je-li tam tento nedostatek, což je nyní na posouzení odvolacího soudu) je problém zákonnosti, nikoliv otázka existence rozhodnutí.
OdpovědětVymazatZdraví ZK
1. Dle výše citované judikatury Nejvyššího soudu "stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob". Nejvyšší soud tak chápe stávku "soukromoprávně", tedy výhradně jako prostředek vyjednávání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Za tohoto předpokladu je stávka nezákonná (zaměstnanci si pokouší cosi vynutit vůči jinému subjektu, než kterému odepírají práci), avšak státu do toho nic není -- je jen na zaměstnavateli, zda a jaké vyvodí důsledky. Jinými slovy, při tomto právním posouzení by měl být návrh na předběžné opatření odmítnut.
OdpovědětVymazat(Blokování silnic pak není stávka, tj. odepření práce, nýbrž nanejvýše pokus o výkon práva shromažďovacího, a stát by se s ním měl vypořádat dle veřejnoprávních předpisů, případně s použitím donucovacích prostředků.)
2. Městský soud v Praze však dovodil, že právo na stávku vzniká v podstatně širším okruhu případů: "Soud konstatuje, že
obecně stávka, kterou žalovaný společně s dalšími odborovými svazy organizuje proti
navrhovaným změnám daňového a důchodového systému vyhlásil, je stávkou, kterou lze
považovat za stávku, která je v souladu s článkem hlavou IV. a 27 odst. 4 LZPS, protože je
vyhlášena pro hájení hospodářských práv" (viz zde, str. 3 dole). Tím právo na stávku "zveřejnoprávnil", tedy normoval právo na stávku pro případ nedohody mezi vládou a odbory (viz i následující pasáže rozhodnutí o vyjednávání v tripartitě).
To mi připadá celkem ostré: Zaměstnanci by mohli zaměstnavateli odepřít práci jen proto, že vláda cosi učinila či neučinila, tedy nastala skutečnost, nad kterou nemá zaměstnavatel kontrolu. (Proč by nemohli odboráři demonstrovat o víkendu, že...)
Pokud soudy připustily stávku pro případ nedohody mezi vládou a odbory, pak mi tolik nevadí, že přiznaly vládě aktivní legitimaci. (I to může být projev "dotvoření práva dle čl. 27 odst. 4 Listiny.)
3. Jak se judikatura ÚS vyslovuje k přímé aplikovatelností ustanovení Listiny? Zatím se zdá, že v českém právu působí čl. 27 odst. 4 Listiny jako vetřelec -- nevíte, kdy Vás může přepadnout, nevíte, co Vám může provést, jen tušíte, že žádná pracovněprávní dohoda si před ním nemůže být jistá.
Připadá mi: Povinnosti (strpět stávku) lze ukládat jen na základě zákona. Ten musí být dostatečně určitý -- dávat dostatečné vodítko ex ante. Listina tyto parametry nenaplňuje. Ale předchozí věta je jen můj dojem; rozhodující je judikatura ÚS. Pokud ji nevysypete někdo z rukávu, zkusím se na ni rychle mrknout.
4. Pokud jsem něco nepřehlédl, Ústavní soud dosud nevymezil, v jakých případech vzniká právo na stávku dle čl. 27 odst. 4 Listiny. Není tedy zřejmé, zda má "pravdu" Nejvyšší, anebo Městský soud.
1. Řekla bych, že ta judikatura, o které někde mluví Z. Kühn, právě vzniká: v jednom z těch rozhodnutí přece soud hovoří o rozporu s d.m., když mezi stávkou a oznámením neuplynul ani jeden pracovní den. Mohlo to být lépe argumentované, ale celkem se mi ta úvaha zdá být dobrá. Nějaký čas by tam měl být, tři p.dny jako v zákoně o kolvyj jsou příliš, 1-2 p.dny by byly asi odpovídající.
OdpovědětVymazat2. Hrůzu nad vyjádřením právního velikána Bendy, uvedenou O. Ručkou, zcela sdílím. Chartista Benda st. se musí obracet v hrobě - ze syna se rýsuje dokonalý aparátčík.
3. Chápu pochybnosti J. Petrova o úloze stávek, docela je i sdílím, sama obecně stávky nemám ráda. Namítám ale: posuzujte věci v kontextu. Asi není nějak zvlášť demokratické pojetí, že tu demokracii máme jen jednou na 2 dny vždy mezi 4 roky neomezené autokracie toho, kdo po volbách ovládne sněmovnu. Současná koalice to tak pojímá. Naší zemi chybí švýcarská možnost občanů vyvolat kvalifikovaným počtem podpisů ex post referendum, které může odstranit nebo naopak potvrdit přijatý kontroverzní zákon. To mi připadá jako vzorně demokratický institut. Kdo tvrdí, že takový institut nepotřebujeme, se jenom za demokrata maskuje a ve skutečnosti fandí totalitě, ať pravé nebo levé.
Barbora A. Musilová
Já bych tu otázku nulity nezavrhoval. Výše jsem uvedl, že nicotnost pro mě vyplývá z nedostatku pravomoci soudu o tom vůbec rozhodovat (viz § 7 odst. 3 osř, ostatně v rozhodnutí se ani jeden ze soudců otázkou své pravomoci nezabýval), nikoliv z nedostatku věcné legitimace. Zcela zjevný nedostatek v aktivní věcné legitimaci by měl rozumného soudce vést k tomu, aby návrh na předběžné opatření zamítl (viz posty výše). Nedostatek pravomoci by měl vést k odmítnutí. Každopádně jsem velice zvědav na výsledek odvolání proti těm předběžkám.
OdpovědětVymazatCo se týče dotváření práva soudy třeba pomocí analogie, tak bych byl zrovna u realizace práva na stávku velice opatrný. Používání např. institutu dobrých mravů při zdůvodnění nezákonnosti stávky může být ošemetné, protože obecné soudy tímto vstupují na politické pole. V hodnocení soudce se pak projevují nejen jeho morální či mravní postoje, ale i jeho politické názory. Jinými slovy soud by v tomto pojetí mohl posuzovat i legitimitu stávky; neobstála-li by v jeho testu legitimity, nebyla by ani legální. Netvrdím sice, že je to zrovna tento případ, kdy soud stanovil jako kritérium dobrých mravů oznámení stávky tři dny předem, ale co bude následovat pak? Může jím být důvod nebo rozsah stávky? Bude stávka trvající týden v rozporu s dobrými mravy, či tři dny musí stačit? Bude stávka proti „nezbytné“ důchodové reformě proti dobrým mravům? Atd.
Ještě k otázce obecné prevenční povinnosti jako kritéria zákonnosti stávky. Nejsem si jist, zda lze aplikovat tuto zásadu na stávku, protože právo na stávku je pojmově spjato právě se způsobením škody, která spočívá v pracovní neaktivitě zaměstnanců a s tím např. souvisejícím ušlým ziskem. Pokud bychom důsledně dbaly zásady prevenční povinnosti, tak by byla stávka neuskutečnitelná, přičemž platí, čím větší hrozí škoda, tím větší je vyjednávací (leckdo by mohl říci vyděračský) potenciál stávkujících. Užití tohoto principu by bylo možné snad jen ve smyslu vyloučení nějakých vedlejších škod, které nesouvisí se samotnou stávkou (např. blokády apod.)
Na každý pád se domnívám, že právo na stávku v českých podmínkách není rozhodně excesivně užíváno či zneužíváno, celostátních stávek by se dalo napočítat na prstech jedné ruky. Jak je vidět, tak právě cesta soudcovského dotváření práva by nakonec mohla znamenat jeho mnohem restriktivnější pojetí, a proto by nějaká konsensuální zákonná úprava výkonu práva na stávku byla asi nejlepším řešením.
M.Pohl
Když jsem psal své komentáře na téma náhlosti a bezvýjimečnosti blokád, netušil jsem, co uchystal pan M. Kalousek (je tragikomické, že nyní se tento člověk, který v zásadě soudy uraží, pohrdá jimi a oslabuje jejich nezávislost vyvoláváním nestability financování, s vážným výrazem, jaký umí nahodit jen on, odvolává na soudní rozhodnutí). Rád bych zůstal u právní roviny věci.
OdpovědětVymazatMoc nerozumím argumentaci že ve prospěch odborů pracuje při úzkém záběru zákona o kol. vyjednávání pravidlo co, co není zakázáno, je dovoleno.
To jistě platí ve vertikálních vztazích, ve vztazích jednotlivec - stát (veřejná moc).
Kdybychom přijali, že ústavní právo na stávku konanou mimo případy kolektivního vyjednávání není ničím omezeno, pak tu zůstávají horizontální vztahy
(tuto rovinu problému myslím naťukla Kateřina - 11.6.11 17:23).
Lze mít za to, že zablokují-li odborové svazy a jimi ne/vyzvané (ala chytrá horákyně) osoby (myslím si ale, že takové chování je odborům přičitatelné) při realizaci svého práva na stávku (zaměřené proti vládě) silnice (odkazem na to, že to není zakázáno, resp. že zákonný zákaz je přebit ústavním právem na stávku) a tím způsobí škodu jiným osobám soukromého práva (které také mají právo konat vše co není zákonem zakázáno), pak si myslím, že jednoduše odpovídají za škodu způsobenou excesivním výkonem svého ústavního práva. Jde tu o střet dvou souřadných práv, o horizontální vztah. (( V obecné rovině jde o situaci: mé právo končí tam, kde začíná právo druhého.))
Osoby nečekaně blokující konkrétní silnici společně a nerozdílně (solidárně) odpovídají za škodu, kterou tím způsobí jiným osobám. Proto by mělo stačit zatížit břemenem odpovědnosti kteroukouli z těchto osob. Odpovědnosti by se zprostili, pokud by prokázali, že škodu nezavinili, tedy že včas oznámili, že konkrétní silnici zablokují. No nic, víkend končí a končí i prostor pro nezávazné glosování. Uvidíme, jak vše dopadne. Přeji všem dobrý týden.
http://zpravy.ihned.cz/politika/c1-52070920-vlada-se-kvuli-stavce-boji-kolapsu-hospodarstvi-chce-zmenit-zakony
OdpovědětVymazatčím tohle skončí? stanné právo?
K aktivní věcné legitimaci dotaz:
OdpovědětVymazatMohla by vláda teoreticky podat návrh z toho důvodu, že nebude-li vydáno předběžné opatření, nebude moci sama zajistit dopravu svých zaměstnanců na pracoviště, a tím jí vznikne škoda? Tak jako by to mohl argumentovat každý zaměstnavatel? (Jen na okraj: každá žaloba podaná jménem státu je tak trcohu actio popularis). o)
K odvolání se na to, že soud, posuzuje čas od vyhlášení do uskutečnění stávky v rozporu s dobrými mravy, vstupuje "do politiky". Inu, tak tomu je, jestliže soud interpretuje obecné pravidlo (k tomu například diskuse ve Velké Británii ohledně přijetí Bill of Rights v minulém století); svůj politický (resp. politicko filozofický) náhled koneckonců soudce nutně projektuje i do výkladu pojmu dobrých mravů. Vždy to má ovšem svá omezení.
Jinak souhlasím s Hynkem Baňouchem v jeho posledním postu. Jedna věc je své právo využít ve smyslu garantovaném ústavním pořádkem a jiná věc je své právo zneužít na úkor jiného práva.
Jan Kolba
Ad M. Pohl:
OdpovědětVymazatNedostatek pravomoci nevede k odmítnutí návrhu, ale k zastavení řízení a po právní moci usnesení o zastavení řízení musí soud podle § 104 odst. 1 OŠR postoupit věc příslušnému orgánu. A k tomu dotaz bez jakéhokoliv podtextu: kdo by byl oním příslušným orgánem?
Jan Kolba
Mám radost, že se žalovaní rozhodnutí podřídí, byť je považují za nesprávné. To je myslím krok správným směrem a na pozadí této skutečnosti se bude rozhodnutí lépe právně čelit, z ryze psychologických důvodů.
OdpovědětVymazatJakkoliv mi přijde rozhodnutí soudu krokem mimo jurisdikci soudů v civilním soudnictví (a doufám, že se odbory odvolají a odvolačka se k němu nějak stihne vyjádřit), tak se na druhou stranu domnívám, že odpověď na otázky, zda jsou tyto politické spory judiciabilní, je navýsost potřebná.
Myslím, si, že jakékoliv vymezení jurisdikce, která by byla způsobilá omezit dnes v podstatě právně neregulované odvětví politického a ekonomického nátlaku stávkou, je zásahem do práva na stávku a omezením jejích faktických možností. Pokud stávka je prostředkem legitimního nátlaku na vládu, tak součásti tohoto nátlakového mechanizmu je i libovolná časnost této stávky, která je omezena pouze schopnostmi odborů jí zorganizovat. Omezit možnosti této časnosti je samozřejmě právně technicky možné, ale je třeba si uvědomit, že v takovém případe současná pravidla hry podstatně měníme v neprospěch jednoho z aktérů. Posiluje se prvek státní moci a oslabují se možnosti občanů jí politicky čelit.
Jakkoliv je to možné v obecné rovině, není podle mne možné k tomuto kroku dojít judikatorně přes analogii a úkrokem do jiné jurisdikce. I když v jiných případech jsem ochoten akceptovat posunutí hranic jurisdikce, má-li být vyplněna mezera v zákoně a současně naplněn požadavek čl. 4 Ústavy, tak v tomto případě, kdy jde o opačný případ, by to bylo možné pouze zákonem. Tento posun práva by také musel obstát ve světle ústavního zákazu zhoršení úrovně ochrany lidských práv. Takový teoretický úkol za jedno chladné páteční odpoledne lze stihnout stěží a soud to nedokázal.
Předně děkuji za článek. Když nejsem s určitou veřejně diskutovanou věcí právně příliš dobře obeznámen, vyrazím na JP hledat "něco pro začátek".. jsem rád, že takhle funguje.
OdpovědětVymazatDovolím si též přispět několika tezemi:
1) Jednají-li odbory mimo oblast kolektivního vyjednávání se zaměstnavateli (což z článku vyplývá), stěží může jít o stávku.
Umožnit bez dalšího tzv. "politickou stávku" (odlišnou od historicky chápané stávky = nátlaku na zaměstnavatele odepřením výkonu práce) na základě čl 27 Listiny by znamenalo privilegovat určitou část občanů, odborově organizované zaměstnance (s ohledem na politická práva), ve vztahu k jiným.. a bylo by to, dle mého názoru, v rozporu s Listinou jako celkem.
Kvalifikoval bych celou situaci proto jako o snahu o využití shromažďovacího práva, která je samozřejmě u odborů přípustná.. problematickým ovšem zůstává odepření práce.
To by v souladu s Vámi uvedenou judikaturou mohlo být teoreticky přípustné, pokud by odbory vyhlásili stávku z "důvodů týkajících se pracovních poměrů, na které se nevztahuje úprava zákona KV".. což by se mohlo v naší zemi, kde je právo bráno spíše jako nástroj než soubor pravidel, docela snadno stát. Ovšem i takový postup bych, vzhledem cíli celé "stávky" považoval a nedodržení v judikátu hezky popsaných pravidel ohleduplnosti, považoval za neoprávněný.
2) Pokud soud vydal v uvedeném případě předběžné opatření zakazující tzv. "stávku" z důvodu nenaplnění podmínek zákona o kolektivním vyjednávání, je jeho rozhodnutí více než pochybné.
Pokud připustíme možnost vydat v uvedené věci předběžné opatření (v zájmu předcházení škodám), i tak by šlo o rozhodnutí z hlediska odůvodnění nesprávné. Krom toho "předběžné konstatování zákazu odepřít práci zaměstnavateli" nemá z právního hlediska hlubší význam.. takové věci se skutečně řeší ex post.
3) Velmi se mi líbil post slečny Kateřiny, která mezi šermování judikáty přinesla trochu selského rozumu. Jen bych trochu ohradil proti tvrzení, že "Listina nedopadá na soukromoprávní vztahy", které ač zřejmě myšleno dobře, nevyznělo zrovna nejlépe.
Listina samozřejmě dopadá na soukromoprávní vztahy (viz např. čl 27) a nic na tom nemění ani fakt, že ochrany práv se obecně domáháme u veřejnoprávních subjektů.
To, že je tak úzce, zejména v posledních letech, některými chápána souvisí s celkovým úpadkem vzájemné ohleduplnosti a přeceňováním významu psaného práva.
4) Závěrem si ještě neodpustím myšlenku, že se zřejmě můžeme dočkat "práva na politickou stávku".. flexibilita Listiny by ji zřejmě takový vývoj výkladu umožňovala.
Existují i srovnatelné příklady, např. v oblasti svobody svědomí.
Bylo by ale potřeba se vypořádat s onou disproporcí ve vztahu k jiným skupinám, než jsou zaměstnanci.
Děkuji za podnětnou debatu pod článkem, hodně jsem se z ní dozvěděl. Přesto bych rád položil ještě doplňující dotaz. Listina základních práv a svobod garantuje celou řadu svobod, které by byly u řady občanů dotčeny v okamžiku, kdy by byla byť i jenom stávka vyhlášena bez určité rozumné lhůty ve které by bylo možné minimalizovat dopad na život nezúčastněných občanů. Jedná se zejména o články (6) Právo na život (návštěva lékařů, plánované operace,...), (7) Nedotknutelnost soukromí osoby (nemožnost dojet do práce/do školy na přijímací zkoušky), (10) Zasahování do osobního a rodinného života (nutnost brát si dovolenou v zaměstnání kvůli nemožnosti dopravit děti do školy). V případě blokád by navíc přibyl ještě článek (14) Svoboda pohybu. Z hlediska garance těchto práv mi přijde argumentace dobrými mravy jako zcela na místě. Rozhodně právo na stávku (článek 27) nemůže znamenat možnost porušovat u nezúčastněných občanů jiné články Listiny.
OdpovědětVymazatProč se tedy v právních debatách, kde se právo na obecnou stávku odvozuje od ústavy a od Listiny, neřeší i garance práv nezúčastněných osob vyplývajících z týchž dokumentů?
Děkuji za odpověď.
Petr Kamínek
Z ještě s dovolením položím druhý laický dotaz. Z jednání odborů mám pocit, že stávku lze vyhlásit proti komukoliv a téměř jakýmikoliv prostředky. Pokud bych např založil novou odborovou organizaci, získal pro účast v ní dostatek zájemců a vstoupil bych do stávky formou blokády centrály odborových svazů tak, aby do budovy nemohl nikdo vejít ani vyjít a to vše s požadavkem, aby odbory stáhly své požadavky vůči vládě. Podle právní logiky používané odborovými svazy by to byla legitimní stávka i legitimní prostředky. Co ale v takovém případě právo? A co aplikace tohoto práva na současné jednání odborových svazů?
OdpovědětVymazatDěkuji za odpovědi
Petr Kamínek
Požadavek "Stávkujte tak, aby nás ostatní to nebolelo." (např. ať učitelé stávkují jenom o prázdninách) jde proti vlastnímu účelu stávky.
OdpovědětVymazatTomáš Sobek
Souhlasím s tím, co výše naťukli Kateřina a Hyněk Bahňouch.
OdpovědětVymazatDle mého názoru není možné připustit jinou stávku, než stávku proti zaměstnavateli. Upřímně musím říct, žec itovaná judikatura NS a ÚS patří k tomu nejhoršímu, co jsem v rámci judikatury kdy četl.
Předně si myslím, že v judikátu obsažená věta: "Ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny dále stanoví, že práv uvedených mimo jiné v čl. 27 odst. 4 a čl. 28 až 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (srov. § 16 až § 26 uvedeného zákona). To však neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích citovaného zákona." odporuje formální logice.
Pokud si odmyslíme balast (čísla zákonů a paragrafů) říká NS zhruba toto: "Tohoto článku Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které ho provádějí. Daný článek Listny je proveden zákonem XY. To však neznamená, že je možno se tohoto článku listiny domáhat pouze v mezích citovaného zákona".
Oba vrcholné soudy rovněž dle mého názoru naprosto nepochopily ekonomickou podstatu stávky.
Judikatorní argumentace je opřena o myšlenku, že co není zakázáno je dovoleno. Při leštění zlatého telete lidských práv bohužel oba soudy zapomněly na jeden drobný detail: že dané jednání zakázáno je.
Totiž: stávka je vzácným privilegiem prolamujícím zásadu pacta sunt servanda a umožňujícím se liberovat ze škod, které tím (tj. porušením své smluvně převzaté povinnosti)stávkující napáchá. Za ty by samozřejmě stávkující jinak odpovídal.
Zároveň se zřejmě shodneme, že princip legální licence končí tam, kde začínají práva ostatních subjektů.
Oba vrcholné soudy dle mého při svém rozhodování přehlédly, že pokud někdo nepřijde do práce, takřka nevyhnutelně tím způsobí škodu svému zaměstnavateli (který bude např. nucen přerušit výrobu nebo nařídit placené přesčasy ostatním zaměstnancům). Legální licence tu tedy logicky naráží na princip neminem laedere, který je derivátem ochrany vlastnického práva.
Z tohoto hlediska je tedy stávka (a beztrestné působení škody) přípustná maximálně při sporu se zaměstnavatelem. Současná zákonná úprava stávky je dostačující, protože jinde, než při kolektivním vyjednávání nemá stávka z výše uvedených důvodů co dělat.
Pokud hodlají ÚS a NS chrátit lidská práva (zde "právo" na stávku) někoho na úkor jiného lidského práva (zde vlastnické) nějakého chudáka (zde zaměstnavatele), který s tím vlastně ani nemá nic společného, je to podle mě krapet kontraproduktivní.
Pokud jde o zátarasy na silnicích, pak je řešení celkem banální: je to přestupek.
Jan Tichý
Navíc to rozhodnutí NS jasně uvádí. "...lze dále dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli stávkujících osob." Zaměstnavatel zde asi nemůže změnit podobu reformních zákonů. Navíc vyjdeme-li ze skutečnosti, že jedině zákonodárný sbor požívá legislativní exkluzivity, a jako jediný tak může přijímat zákony, je otázkou, zda je vůbec možné, aby ve státě existovala skupina, která může takto výrazně zasahovat do demokraticjkého uspořádání a de facto určovat podobu příslušných zákonů (což odbory chtějí; změnit podobu reformních mandátů), když k tomu nemá mandát vzešlý z demokratických voleb.
OdpovědětVymazatAntonín Valuš
Jan Tichý: Ta citace judikatury není od věci. Tvrdí totiž (NS) to samé: "stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob". Tedy, politická stávka se nepřipouští.
OdpovědětVymazatNaopak MSp se vyjádřil (což se nelíbí Vám, Petrovi Duškovi, ani mně) pro právo na politickou stávku. Proto, myslím, nemá pravdu Pavel Uhl, když tvrdí, že současná pravidla měníme ve prospěch státu. Naopak, MSp je změnil ve prospěch odborů -- dal jim nové právo (zároveň však podmíněné možností vlády vyvolat soudní přezkum).
Tomáš Sobek: Jasně, stávka musí bolet.
Jenže: V dosavadním pojetí měla bolet zaměstnavatele. Nedokážu pochopit, co je prima demokratického na tom, že určitá skupina si -- nad rámec svého hlasovacího práva -- cosi vymůže tím, že bude způsobovat bolest ostatním. Nevím, proč bych si na vyjdařování svých soukromých preferencí a politických názorů neměl vzít dovolenou.
Hynek Baňouch: Třeba žaloby podají hotely a velké obchodní domy. A uvidíme, zda se stát rozhodne efektivně hájit práva nestávkujících proti přestupcům.
to Jan Petrov: "co je na ní demokratického"? Protože, jak jsem výše uvedla, není naše zřízení příliš demokratické, má třeba i jinak problematická blokační stávka tu úlohu, že na nedemokratickou (pseudodemokratickou) povahu našeho státu upozorňuje. Kdyby měli občané jinou, lepší možnost projevit nesouhlas s neoliberálními reformami uvnitř systému (možnost iniciovat referendum, možnost odvolat poslance, zastupujícího jejich obvod, s jehož hlasováním nesouhlasí většina voličů obvodu), jistě by to udělali. Protože jiné možnosti, mimo nějaké výzvy, petice a demonstrace, kterým se vláda vysměje, nezabraly, nezbývá nespokojeným nic jiného, než stávky a blokády. Nelíbí se mi to, ale uznávám, že systém jim jinou, konstruktivnější alternativu politického jednání prostě nedává.
OdpovědětVymazatBarbora A. Musilová
Dovolím si připojit ještě jeden pohled:
OdpovědětVymazata) odbory jsou občanská sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb. (dále jen ZSO), který se dle svého § 1/3/a) nevztahuje na sdružování v politických stranách a politických hnutích - posledně uvedené slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti. Odborové organizace nemají být a de lege lata ani nesmí být politickou stranou. Tím méně politickou stranou bez politické odpovědnosti, která se, ač nevolena, účastní vlády, kdy jí napadne.
b) dle § 4/b) ZSO nejsou dovolena sdružení, která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony, např. nezákonnou násilnou blokádou silnic omezující mj. základní práva a svobody ostatních, která je nejméně přestupkem.
Pokud MV zjistí, že sdružení (odborová organizace) vyvíjí činnost, která je vyhrazena pol. stranám a hnutím (§ 12/3/a) ZSO) nebo se snaží dosahovat cílů sice legálních* ale nelegálními prostředky (§ 12/3/c) -> § 4/b) ZSO), neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti pokračuje, MV je rozpustí…
*§ 4/a) ZSO a to, zda nejsou cíle OO v rozporu s ním, nechávám stranou
"V dosavadním pojetí měla bolet zaměstnavatele."
OdpovědětVymazatHonzo, stávky, jak je ve své zemi známe, byly vždy nátlakovým prostředkem politiky. Je to vydírání vlády, které si (v oblasti veřejných služeb) bere veřejnost jako své rukojmí, nic jiného. Stávka (v tomto nejběžnějším smyslu onoho slova) si nezaslouží žádnou právní ochranu, natož ústavní právo. Ale na tom se zřejmě shodneme.
Tom
Pamatuji se, že KSČ tvrdila, že stávka v její republice nemá sebemenší opodstatnění (pro jistotu ji myslím i zakázala!). V komunistickém slovníku (Academia 2001) je logicky proto slovo stávka = organizované zastavení práce k dosažení hospodářsko-politických požadavků. To ovšem stávka není. Stávka je zastavení práce skupinou pracujících s účelem donutit zaměstnavatele, aby přistoupil na její požadavky.
OdpovědětVymazatOperovat takovými obraty, jako že: "politická stávka se nepřipouští" je nesmysl. Takovou stávku není třeba připouštět, ani zakazovat (to bych mohl zakázat kohoutovi, aby snášel vejce, nebo mu to i povolit!). Stávka s politikou nemá nic společného. To ovšem nemůže zabránit nikomu, aby svoji akci nenazýval stávkou (asi jako kohout smí tvrdit, že vejce snesl on). To, že společnost zmasírovaná svými falešnými představami o tom, co je správné, co je spravedlivé a co je právo, toto nedokáže pochopit a správně na to reagovat, je jiná věc.
Co vlastně požadují skupiny, které plánují stávku a kdo je jejich zaměstnavatel?
Nejzajímavější se mi jeví otázka aktivní legitimace. Analogie tří dní se zákonem kolektivního vyjednávání - dobrá. Proto rozpor s dobrými mravy - dobrá. Ale pokud jde o předběžné opatření, tak by se mělo vztahovat k nějakému objektivně možnému řízení. Bude snad ministerstvo financí žalovat odborové svazy o náhradu škody??
OdpovědětVymazatV. Loutocký
Všechny zde kladené otázky jsou velmi zajímavé. Takže se zde řeší
OdpovědětVymazat1) zda je přípustná i stávka mimo kolektivní vyjednávání?
2) zda měl soud pravomoc rozhodovat o takovém předběžné opatření?
3) měl-li, pak zdali byl navrhovatel aktivně věcně legitimován?
Ad 1) Pokud bude stávce přiznán i jistý politický rozměr, tzn., že se bude jednat i o právo do jisté míry politické, pak bude třeba zvážit, kterému právu je třeba dát přednost, zda právu stávkujících či právu zaměstnavatelů. Zákonná úprava stanovující přiměřené podmínky výkonu takového práva je podle mého názoru možná a potřebná, a konec konců ji předpokládá samotná LZPS.
ad 2 a 3) Zde mám spíše otázky. Může předběžné opatření směřovat i k tomu, aby se odpůrce zdržel budoucího škodního jednání? A pokud ano, pak má soud v civilním soudním řízení přezkoumat, zda směřuje k protiprávnímu jednání? A neměl by potom návrh vlády směřovat například jen k tomu, aby se odpůrce zdržel blokace Strakovy akademie a všech budov ministerstev (neboť stávkou samotnou jí žádná přímá škoda nehrozí)? Jestliže tu není přímý vztah mezi stávkou samotnou a hrozící škodou navrhovatele, pak měl zřejmě soud návrh na předběžné opatření zamítnout, neboť tu není žádný vztah mezi účastníky. domnívám se tedy, že v daném případě skutečně šlo spíše o nedostatek aktivní věcně legitimace navrhovatele, než-li o nedostatek pravomoci soudů v civilním soudním řízení. Jinak řečeno, soud mohl uložit zdržení se blokace (a to ještě asi jen v konkrétních místech), nikoliv však ke zdržení se stávky.
Pokud by však bylo dospěno skutečně k závěru, že soud o tomto návrhu neměl pravomoc rozhodovat, pak se omlouvám panu Pohlovi za poněkud ukvapený komentář ke znění výroku soudu. Totiž stále platí, že se bude přiměřeně aplikovat § 104 o. s. ř., ale myslím si, že soud by v takovém případě řízení o návrhu podle § 74 a násl. o. s. ř. jen zastavil a dále nepostupoval, neboť se nejedná o projednání věci samé. Nejsem si však tímto úplně zcela jistý, neboť stále platí argument, že se jedná o ochranu práva a není možné denegatio iustitiae. Je také třeba zvažovat následující: Rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc je dána. Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud (20 Cdo 2498/99).
Děkuji moc Honzovi Petrovovi, že tuto diskusi otevřel a že lidé kvalifikovaní se kvalifikovaně k těmto otázkám vyjadřují.
Jan Kolba
K problematice stávky i blokády se ráno na Čt vyjadřoval mj. dr. Gerloch, viz zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/211411010100613/
OdpovědětVymazatK možnosti blokovat odboráře (stávkovat proti odborářům) odkazuji na úsměvný protest J.X.Doležala, který se onehdá připoutal ke dveřím Domu odborů: http://www.reflex.cz/clanek/dokument/42079/jxd-jak-jsem-zablokoval-odborare.html
Jinak co se blokád týče, z kteréžto představy také nejsem úplně nadšen, doporučuji obrátit se mj. k zákonu o pozemních komunikacích (13/1997 Sb.). Příslušný silniční správní úřad může nařídit odstranění pevné překážky na pozemní komunikaci (§ 29/3) - teoreticky si lze představit i superrychlé řízení zakončené rozhodnutím vydaným s vyloučením odkladného účinku, byť hned by to asi také nebylo.
Balíky slámy apod. by mohly být též zvláštním užíváním pozemní komunikace (§ 25/6/c)/2.), k němuž je třeba povolení.
Na umístění překážky, neodstranění překážky, uzavření pozemní komunikace, zvláštní užívání pozemní komunikace bez povolení apod. pak pamatují skutkové podstaty přestupků a správních deliktů téhož zákona, viz § 42a, 42b. Je-li podezření na spáchání přestupku či správního deliktu, může dle mě i policie přímo na místě vynucovat ukončení páchání deliktu, za účelem obnovy veřejného pořádku (bez složitých řízení).
Pokud bychom se na blokádu nedívali jen jako na "stávku" (byť i zde se má za to, že stávkou je odepření práce, nikoliv už třeba blokace silnic), ale jako na shromáždění, pak by takový průvod po silnici mohl být neohlášeným shromážděním. Tím se situace (resp. aplikovatelnost toho, co jsem řekl výše, tj. zákona č. 13/1997 Sb.) poněkud komplikuje. Fakt neohlášení neznamená, že se shromáždění nesmí konat, v zásadě lze jen stíhat organizátora za přestupek (že demonstraci neohlásil), shromáždění se však koná. Rozpustit lze neohlášené shromáždění (jen) za stejných podmínek, jako shromáždění ohlášené, tedy za podmínek, které by jinak odůvodňovaly jeho zákaz. Ačkoliv "dopravní" důvody zákazů zatím nikdy u soudu neuspěly (zpravidla vytkly nepřesvědčivé odůvodnění nebo to, že jindy na tomtéž místě bylo jiné shromáždění tolerováno), zjevná a cílená blokáda pozemní komunikace širokého rozsahu by možná obstála a takové shromáždění by rozpuštěno mohlo být. Upozorňuji, že v rámci výkonu práva shromažďovacího, tedy při shromáždění (kterým může být i průvod apod.) nelze požadovat povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace (ani místní poplatek za zábor apod.), neboť toto "zvláštní užívání" je integrální součástí výkonu práva shromažďovacího (padají tak i hrozby sankcí za správní delikty). Pokud by však bylo shromáždění rozpuštěno, už by o aplikaci zákona o pozemních mohlo být uvažováno.
Ad Fortuna:
OdpovědětVymazatStudentská stávka 1989 a 1969 tedy nebyla stávka?
Nesouhlasím.
Stát je plátcem výrazné části příjmů obyvatel a zároveň do hospodářských práv zasahuje i daněmi. Je součástí tripartity na národní i nadnárodní úrovni. Stát v normálních zemích je v tripartitě ten, kdo podporuje sociální smír a provázanost. U nás v současnosti nikoli.
Politická stávka má několikerý smysl: Varuje politickou reprezentaci, že s jejími kroky nesouhlasí významná část populace, která má navíc poměrně významnou ekonomickou moc. (Bez její práce je kapitál mrtvý.)
Hospodářský smysl je též jasný: Je-li základem daní pouze zdanění práce a to ještě s takovou kvótou jaká je, vznikne škoda též státu a navíc multiplikativní.
Vedle toho stávka železničářů je stávka přímo proti státu a stávky dopraváků lze chápat jako solidární.
Rozhodnuti 21 Cdo 2489/2000 je pro me nepochopitelne. Jak muze soud rict, ze prava na stavku se lze domahat pouze v mezich zakona provadejici ustanoveni listiny, a pak rict, ze pravo na stavku existuje i mimo hranice stanovene takovym zakonem.
OdpovědětVymazatMoje otazka zni, jak by se lisil zaver soudu, kdyby cl. 41 neobsahoval odkaz na cl. 27 odst. 4?
Mam za to, ze NS pri svem rozhodnuti cl. 41 zcela ignoroval a listinu interpretoval jako by tam ani zadny cl. 41 nebyl.
Můj názor je zde. Podle mne toto výbec nespadá pod čl. 27 Listiny.
OdpovědětVymazatP.H.
ad Karel Vážný
OdpovědětVymazat13.6.11, 11:46
Přistoupí-li pan Vážný na moji definici stávky, pak pochopitelně studenti stávkovat nemohou a jejich projevy nesouhlasu bych popsal jinak.
Připadá mi, že většina zde přispívajících hledá různé paragrafy, které by se na danou situaci daly nějak napasovat.
Stávkovat může kdokoliv a kdykoliv a ten, kdo je stávkou poškozen by měl být schopen se domoci náhrady. Vtip je v tom, stávkuje-li organizovaná skupina pracujících, že, postupuje-li dle zákonných pravidel o stávce, požívá taková skupina soudní ochranu proti některým škodám, které svojí NEČINNOSTÍ mohou způsobit. (Blokáda veřejných komunikací se stávkou nemá nic společného.) Zaměstnavatel je třeba nesmí kvůli tomu vyhodit z práce a argumentovat, že mu odmítnutím své práce způsobili škodu. Pakliže Franta Kadlec prohlásí, zítra, nebo hned teď stávkuji, a nebudu pracovat, šéf jej může prostě propustit.
Zakazovat stávky je tedy nesmysl. Stávka, tedy soudní ochrana stávkujících, může být pouze povolena. V našem případě, zdá se, vůbec o stávku nejde, ale o projev nějakého nesouhlasu. Pakliže by skutečně šlo jen o projev nesouhlasu, tak potom všichni ti, kteří tímto projevem způsobí škodu se vystavují nebezpečí, že na nich bude vymáháno odškodnění. Toť vše.
Mirek Vorlický
Ad Fortuna:
OdpovědětVymazatJe třeba vzít v úvahu fakt, že je-li právo na stávku které přesahuje kolektivní vyjednávání, pak musí existovat taková stávka jakožto stávka legální.
A legální stávka prostě sama o sobě pozastavuje plnění z pracovních smluv. Těžko by jinak mohla být legální.
Jde jen o to, kdy stávka je a kdy není legální. U stávek s politickými a personálními cíli je ta legalita hodně nejistá, protože nejde o ochranu hospodářských zájmů. Ale zase nelze vylít s vaničkou i dítě a pokud by například v Bělorusku došlo ge generální stávce za odstoupení Lukašenka, sotva se najde někdo, kdo ji prohlásí za nelegální, v rozporu s legitimními demokratickými zájmy. Podobně stávky v roce 1989.
Nicméně vedle stávek v kolektivních sporech jistě existují i jiné stávky na ochranu hospodářských zájmů. (Dokážu si představit stávku za otázku důchodů, proti nevyplácení mezd, proti propouštění, studentů za bezplatné školství, za dodržování pracovní doby,...).
Tyto stávky jsou pak dnes upraveny jen Listinou, ESCh, a úmluvami (MOP č. 87 a 98) a hlavně rozhodnutími MOP. MOP má své rozhodčí orgány (na principu tripartity) - Výbor pro svobodu sdružování a Vyšetřovací a smírčí komisi. Jsou jakýmsi minisoudem pro lidská práva v oblasti odborového sdružování a vyjednávání a ač samotné úmluvy slovo stávka neobsahují, tak následná "judikatura" MOP - standardy - stávku uznaly za projev odborového sdružování (přičemž odbory jsou definovány šířeji než v našem právním řádu jako jakákoliv organizace na ochranu hospodářských a sociálních zájmů). A protože je zákaz postihovat za odborovou činnost včetně stávky, nelze tak činit ani za legální stávku. Výbor připustil omezení práva na stávku na esenciální služby a státní funkcionáře (rozhodovací pravomoc), je-li to provedeno zákonem. Také lze stávku odložit v krizové situaci do jejího zvládnutí na omezenou dobu (upraveno v našem krizovém zákoně). To vše ale mělo být provedeno zákonem, čili nečinností m zákonodárce je zde vakuum, které svědčí široké legalitě stávky. (Ústavní právo na stávku konkretizované mezinárodními závazky je imho silnější než pracovní smlouva.)
Jen naokraj upozorňuji, že právo na stávku je částečně provedeno i mimo ZoKV: Právě tím krizovým zákonem (240/2000 Sb.) a ústavním zákonem 110/1998 Sb. o bezpečnosti České republiky, které stanoví určité meze stávky:
ÚZoBČR:
Čl 2. odst 1: Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav.
Čl.5 odst. 2 Nouzový stav nemůže být vyhlášen z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů.
KrZ:
§ 3 odst.7: Stav nebezpečí nelze vyhlásit z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů.
§ 5 Za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit ...
f) právo na stávku, pokud by tato stávka vedla k narušení, případně znemožnění záchranných a likvidačních prací.
Nelze tedy tvrdit, že vláda nemá vůbec prostředky jak zajistit zcela esenciální služby (ochranu zdraví, životů atd.), byť to jistě nejsou prostředky dostatečně subtilní a lze je použít až v případě nastalé a trvající nouze, asi výrazně delší než 1 den (analogie k judikatuře o shromažďování a omezení dopravy). Lze si s jistou dávkou fantazie představit nouzový stav nikoli kvůli stávce, ale pro ochranu zdraví občanů. A např. pozastavení práva na stávku v rozsahu přepravy nemocných MHD a ČD k lékaři apod.
Dovolím si vrátit plodnou diskusi k žalobnímu právu České republiky vůči dvěma odborovým soukromým korporacím.
OdpovědětVymazatNutnost prozatímně občanskoprávně upravit vzájemný poměr mezi Českou republikou a oběma korporacemi, která by byla odůvodněna hrozbou značné ztráty majetku České republiky, lze z obou civilních usnesení vyčíst jen "slabě", téměř jen mezi řádky.
V běžných případech by se na tom soudci asi "točili" úplně jinak, jak vím z advokátní praxe.
I kdyby však mělo dojít ke škodám (ušlým ziskům) např. Českých drah, a. s., ČD Cargo, a. s., státní organizace Správa železniční a dopravní cesty nebo kupř. ke škodám (ušlým ziskům) státním podnikům, nejednalo by se o ztráty České republiky (navrhovatele). Leda snad v nějakém jiném nežli v právním smyslu. Oba soudci se ale museli řídit právním pojetím právního řádu, který byli povinni použít. Ničím jiným se řídit nesměli (sic!). (Že by snad šli na přirozené právo?)
Jasnou hrozbu poškození majetku České republiky jako takové ale nelze v obou civilních usneseních nalézt ani při vší dobré vůli. Snad bychom mohli uvažovat o event. nepřímých ztrátách na dividendách státu apod., ale o tom obě usnesení zcela mlčí a něco takového by u nás bylo hodně neobvyklého.
Rovněž tak event. škody obecních dopravních podniků či soukromých dopravců apod. nejsou škodami České republiky (navrhovatele).
Česká republika může zaznamenat např. pokles výnosů např. daně z přidané hodnoty za dobu demonstrace. Ale to nemá se soukromým právem a civilním rozhodnutím pranic společného.
Kladu si proto otázky:
1. Spletli si soudci Stamidisová a Valehrach veřejné právo se soukromým? Politiku s právem?
2. Vzali v úvahu (u nás takto) nedovolenou žalobu v obecném zájmu v civilním sporu?
3. Zda pouze, víceméně, opsali návrh České republiky, zpracovaný asi (jak tomu bývá) podle pracovního příkazu právníky Ministerstva financí?
4. Zda svými občanskoprávními rozhodnutími projevili svůj osobní politický názor na politické věci veřejné?
Uváděním jmen obou soudců sleduji odkrytí u nás zažité anonymity rozhodnutí "soudu". Skutečně rozhoduje konkrétní soudce, který za svá rozhodnutí o cizích lidech musí nést a unést i mimoprávní (mimokárnou)odpovědnost před veřejností.
Ačkoli část vlády může mít mé politické sympatie a její reformní snaze rozumím, dobře si pamatuji dobu, kdy stát chtěl vše ovládat a vše podřídit "vůli dělnické třídy". Hodně soudců mu tehdy šlo až moc na ruku. Někteří z nich proto také opustili komunisty ovládanou justici a raději odešli dělat obvykle méně placené podnikové právníky. Jiní různými právními způsoby přímo nebo nepřímo až zastrašovali svobodné občany nebo na ně, byť nepřímo, tlačili ve snaze zalíbit se mocným politikům a "politickým vlnám".
Vynecháme-li politické reminiscence, jichž se asi nikdo, kdo zažil dobu před rokem 1990, nemůže úplně zbavit, zůstane nám holá (a obecná) otázka:
Jsou soudci nezávislí na nepřímých očekáváních politiků u moci? Do jaké míry? Kdy ano, kdy nikoli. (A také otázka, kde jsou hranice právního řádu a politiky?)
Případ vstoupí do výuky práva na českých vysokých školách.
ad Ivo Telec, 13.6.11, 21:35
OdpovědětVymazatSoudci určitě nezávislí jsou. Otázka spíše je: Konají tak?
Ad Ivo Telec:
OdpovědětVymazatTato otázka se asi nabízí, mě také napadla. Ale myslel jsem si, zda není až moc vyhrocená. Nebo zda se nenabízí spíše vysvětlení, že v onom momeňtě si soudci Stamidisová a Valehrach neuvědomili, že návrh neodpovídá podmínkám a podstatě předběžného opatření. Konec konců ani v této diskusi nepanuje shoda, zda byl nedostatek již v pravomoci civilního soudu nebo ve věcné legitimaci navrhovatele, tedy zda mělo být řízení zastaveno nebo návrh zamítnut. Může se zkrátka stát, že se i jako soudce přehmátnete, že uděláte chybu, což by zejména v případě rozhodnutí, které musíte v takto složité věci vydat během několika hodin, nebylo zase až tak nedosažitelné. To neznamená, že za tuto chybu jako soudci nenesou odpovědnost, zdržel bych se ale hodnocení rozhodnutí jako politicky závislého - alespoň prozatím. Opakuji ovšem, že Vámi podané vysvětlení se také nabízí, podle mého názoru však až spíše jako ultima ratio.
Jan Kolba
ad Jan Kolba:
OdpovědětVymazatAno, chápu to také jako ultima ratio. Vždy musíme nejprve hledat "přízemní" řešení. Nicméně pro účely veřejné diskuse o věci veřejného zájmu na odborném blogu jsem otázky vyhrotil, což považuji za diskusní "figuru", jinak se totiž myšlenky ztrácí nebo zanikají. Jsou-li otázky nebo teze vyhrocené (krajní), lépe se nám hledají odpovědi.
Omlouvám se za laický dotaz: je pravděpodobné, že dva nezávislí soudci použijí takto podobné zdůvodnění vyhovění žádosti aniž by si byť jeden z nich všiml možných problémů, které zde byly naznačeny?
OdpovědětVymazatNebo je možné v případě že dva soudci pracují na "stejném" podání proti jinému subjektu využít nějaké formy součinosti, porady,...?
Četl jsem obě rozhodnutí, nejsem je sice schopen posoudit se všemi souvislostmi, ale přijdou mi příliš stejné (a pro takto závažnou věc nedostatečně odůvodněné).
Ad Ivo Telec:
OdpovědětVymazatNechtěl jsem Vaši otázku zpochybňovat a už vůbec Vám snad nějak radit, co je vhodné učinit předmětem diskuse, spíše jsem hledal vnitřně nějaké argumenty pro méně závažné zdůvodnění postupu soudců v tomto případě. Nechť se debata rozvine. Sám jsem na ni zvědav.
Jan Kolba
Platí zásada, že o stejném (podobném) se má rozhodnout stejně (podobně).
OdpovědětVymazatV dané věci rozhodli jediní soudci každý sám za sebe. Procesní předpis jim nedovolil uspořádat gremiální poradu apod. (nešlo o senátní, sborové, rozhodování).
K nějaké formě soudcovské součinnosti možná došlo (zakázat stávku, nebo nezakázat). Otázka přípustnosti součinnosti již ale jde nad rámec veřejných poznatků o případu.
Faktem ovšem je, že soudci "spolu mluví", a to i neformálně, třeba ve výtahu, jako kdokoli jiný (i soudci jsou "lidé").
Někdy se rozhoduje hodně neformálně. Vzpomínám si, jak některé případy Nejvyššího soudu byly řešeny obecnou (nejmenovitou) diskusí asistenta soudce v rámci oběda na brněnské právnické fakultě. V menze tak vznikal judikát Nejvyššího soudu. Zda přitom hrál roli i jídelníček, nevím. Ale takový je už život, hodně neformální ...
ad Jan Kolba:
OdpovědětVymazatVše je OK. :-)
Vážený pane profesore,
OdpovědětVymazatnemohu vyloučit, že stát byl se soudci předem domluvený, resp. že dokonce soud dal jen razítko na předem připravené rozsudky, které mu MF předložilo. Pokud se tak stalo je to horší zpráva než stávka i blokáda. (A možná, nevím, i horší zpráva než ta, že se ke stávce fakticky připojila část policie.)
Ale: nevím. A pokud nevím, měl bych vycházet z předpokladu poctivého jednání soudu, podpořeného následujícími skutečnostmi:
I. Aktivní legitimace MSp
Dokola pročítat o.s.ř. mi připadá poněkud úzkoprsé. To proto, že soud neprojednával běžnou civilní kauzu, nýbrž přímo aplikoval čl. 27 odst. 4 Listiny (je to dle judikatury ÚS možné?). Tímto postupem navíc soud právo na stávku "zveřejnoprávnil": Přiznal je pro případ, že se vláda nedohodla s odbory.
Dost možná soud analogicky vyšel z § 21 zákona o kolektivním vyjednávání: "Zaměstnavatel ... [může] podat návrh na určení nezákonnosti stávky ke krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo odborová organizace, proti níž tento návrh směřuje; návrh nemá odkladný účinek. ..."
Toto ustanovení dává jedné z vyjednávajících stran (zaměstnavateli) aktivní legitimaci proti stávce v kontextu vyjednávání mezi zaměstnavatelem a odbory. Nelze analogicky konstruovat, že, jedna z vyjednávajících stran (vláda vůči odborům) má aktivní legitimaci proti "politické" stávce v kontextu vyjednávání mezi vládou a odbory?
Nutno přiznat, že v rozsudcích MSp chybí odůvodnění v tomto směru.
Pavel Uhl má za to, že rozšíření jurisdikce není možné. Tedy: nepředvídatelná přímá aplikace "práva na stávku", bez zákonného podkladu, má být možná, zatímco stanovit pro toto právo určité podmínky (omezenost tohoto práva podmínkami výslovně stanoví i čl. 27 odst. 4 Listiny) možné není? Proč? Jen se ptám, Ústavnímu právu nerozumím a nemám pro ně cit.
Jinak: Uvedeným neprotlačuji svoje preference. Osobně bych upřednostnil, aby by MSp přejal názor NS, že stávka představuje prostředek, jak k něčemu donutit zaměstnavatele, a vyslovil, že stát nemá se stávkou co do činění, a tedy nemůže být ani legitimován.
II. Rychlost rozhodnutí
Soudci rozhodli rychle, protože zhodnotili: (i) význam dané věci; a (ii) její urgentnost danou tím, že rozhodnout po pondělku by bylo bývalo k ničemu. Ostatně: když NSS urychleně rozhodl o nezákonnosti nacistického průvodu, byl chválen.
Ad Jan Petrov:
OdpovědětVymazatVážený pane kolego, plně beru v úvahu, co jste napsal (a myslím, že zásadně správně).
Na dokreslenou:
Předpoklad naplnění řádnosti (i soudcovské nestrannosti a nepodjatosti) jednání soudu, žel, není v obou daných věcech až tak úplně (zcela) nepochybný. Nejde přitom o žádnou okrajovost anebo o právní "libůstku" nějakého vědce. Pochyby přitom může vyvolat i zjevně, očividně, vadné právní posouzení.
Právní pochyby spatřuji v tom, že se zjevně, prima facie, jednalo o návrh osoby, která k tomu neměla právo. Soudci však brali žalobní právo za osvědčené, byť by jen pro účely "předběžného" opatření. Právní důvody pochyb jsem již uvedl výše a dříve a považuji je za pádné, resp. za hodné vyvrácení.
Nejsem žádný "superznalec", ale otázka aktivní legitimace České republiky v civilním sporu (nejde o správní soudnictví) snad musí na první pohled "trknout". (Každý advokát si tyto otázky běžně klade.) A to alespoň tak "trknout", že se s touto právní otázkou krátce vypořádám v odůvodnění civilního předběžného opatření.
Nejde totiž o žádnou bagatelní záležitost, která nakonec a někdy (po letech) "nějak dopadne". Dva soudci nalézacího soudu (mohlo by se jednat i o jen jednoho soudce) podstatnou měrou ovlivnili chod celé země, jejího obyvatelstva a národa včetně zahraničního styku.
Soudcovská moc je nesmírná (a také tak je nesmírná osobní soudcovská odpovědnost i vůči veřejnosti). Proto asi můžeme jako občané klást přísná měřítka na soudcovská rozhodování a veřejně vznášet právní pochyby, jestliže pro ně máme právní důvody, které snad nejsou "úplně mimo".
Píšu to sem spíše jako občan, nežli jako právník.
Zdraví
it
Vážený pane profesore, také Vás zdravím a jen bych stručně dodal:
OdpovědětVymazatNenapadlo by mě nikomu navrhovat, o čem smí či nesmí veřejně pochybovat. Já z předpokladu poctivého jednání soudců vycházet musím; Vy jste svobodný akademik.
Zcela s Vámi souhlasím, že absence odůvodnění, proč má stát aktivní legitimaci, představuje podstatnou vadu obou rozhodnutí MS P -- jakkoli si třeba mohu myslet, že tato aktivní legitimace je odůvodnitelná.
(Vaše argumentace není v rámci o.s.ř. myslím vyvratitelná. Soud však, zatím mi připadá, rozumně mohl z mezí o.s.ř. vystoupit, s použitím § 21 ZoKV per analogiam nebo § 27 odst. 4 Listiny přímo. Jinak: Osobně mi není ex post dotváření práva na základě zcela neurčitých ustanovení Listiny příliš po chuti. Tedy přinejmenším v horizontálních vztazích, kde vede k nepředvídatelnému zásahu do práv soukromých subjektů.)
Rád bych se ještě vrátil několika poznámkami k otázce legality „politické stávky“:
OdpovědětVymazatStávka je demonstrativní a protestní odepření práce. Názor, že stávka „musí“ směřovat proti zaměstnavateli, aby to byla stávka, jde, troufám si tvrdit, proti ustálenému významu tohoto slova. Jinak by například asi generální stávka nebyla nikdy „skutečnou stávkou“. Je celkem jedno, proti čemu stávkující protestují, k tomu, aby šlo o stávku, stačí, že protestují a že tak činí formou odepření práce.
Stávka může být legální nebo nelegální. Pokud je stávka legální, zaměstnavatel je povinen ji strpět. Pokud je nelegální, jde o porušení pracovní smlouvy a zaměstnavatel má k dispozici prostředky soukromého práva, kterými se proti ní může bránit.
Je „politická stávka“ legální nebo není? Odpůrci její legality argumentují tak, že práva na stávku se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí – v případě práva na stávku je to zákon o kolektivním vyjednávání, který politickou stávku neupravuje, tudíž je nelegální.
Čl. 41 Listiny je tudíž podle tohoto názoru vykládán tak, že práv, na něž odkazuje, se lze domáhat jen pokud jsou upraveny zákony, a v rozsahu v jakém jsou těmito zákony upraveny. Logicky pokud tato práva nejsou v zákoně provedena vůbec, nelze se jich domáhat nijak. Tudíž několik článků Listiny, přiznávajících relativně konkrétní (v rámci „žánru“ ústavního práva) oprávnění, jsou v podstatě jen monologem užvaněného ústavodárce.
Tenhle výklad je jistě možný a logický, a snad i takový, který se dere na mysl jako první. Ale je rozumná interpretace, která fakticky eliminuje účinnost řady ustanovení našeho základního zákona?
Alternativní výklad, kterého se drží odbory i Městský soud v Praze, a kterému je i podle mě vhodné dát přednost, je takový, že právo na stávku, pokud není provedeno zákony, vyplývá přímo z Listiny. Čl. 41 je v takovém případě vykládán tak, že zakládá právo zákonodárce tam vyjmenovaná práva omezit. Je ovšem pravdou, že i jiná práva zaručená Listinou lze omezit zákonem, a nabízí se tedy otázka, jaký je rozdíl mezi nimi a právy uvedenými v čl. 41. Jediné, co mě napadá, je to, že práv uvedených v čl. 41 se nelze domáhat „proti znění zákonů“ a to ani pokud by byla omezena způsobem nešetřícím jejich podstatu a smysl.
Zákon o kolektivním vyjednávání ovšem není považován v tomto druhém výkladu za zákon omezující právo na stávku mimo kolektivní vyjednávání – to je celkem logické, oblast mimo kolektivní vyjednávání není předmětem jeho úpravy. Tuto interpretaci navíc podporuje výslovné znění tohoto zákona, který v § 20 obsahuje pozoruhodný obrat „Nezákonná podle tohoto zákona je stávka(...)“
Tudíž právo na stávku z jiného důvodu než je kolektivní vyjednávání (plus soudci, vojáci atd.) není dle tohoto výkladu omezeno nijak. To je stěží tolerovatelný stav a opomenutí zákonodárce, takže se Městský soud rozhodl tuto mezeru vyplnit analogickou aplikací zákona o kolektivním vyjednávání.
Obávám se, že oba soudci nepostupovali ani podle zákona o kolektivním vyjednávání (zák. č. 2/1991 Sb.). Žalobu na určení nezákonnosti stávky (§ 21), a potažmo návrh na předběžné opatření, může podle tohoto zákona podat státní zástupce (dříve prokurátor) ve veřejném zájmu.
OdpovědětVymazatPokud je veřejně známo, státní zástupce žádný takovýto návrh nepodal.
Rozšiřující výklad tohoto zákona, který by toto žalobní právo snad rozšířil přímo na Českou republiku - Ministerstvo financí, považuji za naprosto, ale naprosto, právně absurdní a zhola účelově manipulativní. Bylo by to proti "všem" principům demokratického právního státu a vyvolalo by to stav naprostého právního chaosu, když by pro veřejnou moc měla snad platit takto sociálně "pružná" pravidla. Co zde není dovoleno veřejné moci, je zakázáno. Na tom nutno trvat bez výjimky.
Je-li státní zástupce nečinný, nemůže jej nahradit přímo Česká republika, navíc jednající prostřednictvím politické správy. Je věcí soustavy státního zastupitelství, proč nekonala, ač podle zákona o kolektivním vyjednávání mohla konat. Třeba se to někdy veřejně dozvíme (spíše ale ne).(Možná soukromě na nějakém rautu pro pozvané.) :-)
Chtě nechtě, čiší mi z toho pochyby o účelovém "politiku" anebo hrubá neznalost práva. Nevím, co je horší. Obojí by bylo špatnou vizitkou.
P.S. Jsem přítelem soudcovského dotváření práva pokud jde např. o generální klausule. Nikoli však pokud jde o žalobní legitimaci státu proti soukromníkům (sic!). Stát (i soudci) si skutečně v tomto nesmí dělat, co se zrovna politikům zlíbí nebo vládě hodí. To bychom byli tam, kde jsme byli ...
Návrh na předběžné opatření soudu proti soukromníkovi, ČMKOS, podepsaný politikem, ministrem financí Kalouskem, je zde:
OdpovědětVymazathttp://www.cmkos.cz/
Návrh proti železničním odborům jsem veřejně nenašel a neznám jej.
Soudce Stamidisová se od návrhu odchyluje v posouzení nemravnosti krátké lhůty a dále v tom, že by stávka měla sledovat čistě politické cíle.
Pokud jde o základní otázku žalobního práva, vyšla soudkyně z návrhu podepsaného politikem, neprávníkem, Kalouskem.
Zjednodušeně řečeno, že by měl "ministr financí podle Městského soudu v Praze pravomoc státního zástupce"? Asi jsem už dlouho nečetl Sbírku zákonů ..., ty právní novinky letí jedna za druhou ..., kdo to má stále sledovat ... :-)
Možná tím soudkyně (soud) předjímá nějakou budoucí politickou reformu českého zákonodárství.
Pokud má mít ministr financí, člen vlády, pravomoc státního zástupce, uvážil bych stávku.
Imp: Čl. 41 Listiny říká: v mezích. Ale samotný čl. 27 odst. 4 Listiny navíc říká: za podmínek.
OdpovědětVymazatIvo Telec: Souhlasím s Vámi, že judikatorně dotvářet aktivní legitimaci státu je proti "všem" principům. Nejsem právní nihilista. Jen mi připadá, že v situaci, kdy
(i) soudy přímo aplikují čl. 27 odst. 4 Listiny;
(ii) kdy však tam dané právo na stávku lze aplikovat jen za podmínek a v mezích zákona;
(iii) tu ani není jednoznačný výrok ÚS o selhání zákonodárce při zákonné úpravě práva na stávku; a především
(iv) tu ex post vzniká zcela nepředvídatelné obecné právo stávkové, s potenciálem suspendovat různé části našeho právního řádu a významně zasáhnout do očekávání osob,
už není ani zcela vyloučeno, aby soudy tento přístup "můžu si dělat, co chci" rozšířily i tím směrem, že přiznají státu aktivní legitimaci. A to navíc ne obecně, ale v souvislosti s právem, které odborům přiznaly nad rámec zákona.
Souhlasím s Vámi, že bych daleko raději byl bez judikatorně dotvořené aktivní legitimace státu. Ale také i bez přímé aplikace čl. 27 odst. 4 Listiny (přinejmenším než ÚS jednoznačně prohlásí selhání zákonodárce, uloží soudům povinnost dotvořit právo a stanoví pro tuto činnost určité ex ante standardy naplňující materiální požadavky kladené na zákon).
K Jendovi:
OdpovědětVymazatSouhlasím, že klíčová je otázka, jestli zákonodárce selhal při (ne)přijímání zákonné úpravy práva na stávku. Pokud bychom dospěli k závěru, že ne, nelze právo na stávku mimo kolektivní vyjednávání uznat, protože by přímá aplikace Listiny nepřicházela v úvahu.
Kritéria pro posuzování jsou ovšem dost problematická. V podstatě jde o to, že aby byla možná přímá aplikace Listiny, musel by zákonodárce (ne)přijetím zákonné úpravy narušit podstatu a smysl práva na stávku podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Nepovažuju se za takového odborníka na pstávky, abych na tuto otázku měl jasný názor (tedy zda např. porušuje smysl a podstatu stávky, pokud ji zákon explicitně nedovoluje pro případ protestu proti politice státu, tj. mimo kolektivní vyjednávání).
Co se týče role Ústavního soudu, jsem ale hodně skeptický. V případech, kdy je problém absence právní úpravy se celý problém k ÚS těžko dostane (samozřejmě výjimky existují - jako např. regulace nájmů). Často jediná cesta, jak zajistit, aby ústava nebyla porušována nečinností zákonodárce, je její přímá aplikace obecnými soudy. Na vyplňování protiústavních mezer v právu přímou aplikací ústavy už dnes nevidím nic kontroverzního. Ostatně V. Šimíček o tom psal dost a nemá cenu, abych tady argumenty pro - výjimečnou - přímou aplikaci ústavy obecnými soudy opakoval.
Nejsem zkušený ústavní právník, ale překvapilo mě časté zaměňování stávky za požadavky zaměstnanců (čl. 27 odst. 4) a tzv. politické stávky. Není "politická stávka" (dá-li se protest proti vládní politice takto nazývat) spíše projevem realizace politických práv (oddíl druhý LZPS), zejm. práva shromažďovacího? Z ústavního hlediska jde přitom o diametrální rozdíl. U politických práv jde o garanci nezasahování státu do práva na sdružování a dalších (status negativus), zatímco v případě hospodářského práva na stávku jde o pozitivní závazky státu. V tomto případě jde "pouze" o pozitivní závazek státu, že legální stávce jako krajního prostředku prosazování zájmů zaměstnanců poskytne právní ochranu . Promítnutí ústavní garance práva na stávku do civilního soudnictví spočívá v tom, že v případě oprávněné stávky zaměstnance např. ochrání před výpovědí (viz i citovaný judikát NSS). Současnou stávku ovšem považuji materiálně spíše za projev práva shromažďovacího. Pak mi není zřejmé, proč by měl zaměstavatel strpět účast na shromáždění zaměstnance v pracovní době. Dotváření ústavního práva vedením analogie mezi "hospodářskou stávkou" a "politickou stávkou" považuji za dosti nebezpečené a výhledově taková možnost ústavní ochrany může být cestou do pekel.
OdpovědětVymazatJiří Hrubý
Děkuju Ti, Láďo, za podnětný koment. Ústavnímu právu rozumíš nekonečně více než já.
OdpovědětVymazatSouhlasím, že není vůbec zjevné, zda zákonodárce má povinnost upravit politické právo na stávku. Neměl by právě proto rozhodnout nejprve ÚS (k němuž se tato věc, myslím, může snadno dostat)? Nejde tu jen o zákonodárce, ale i o soukromé osoby, kterým má být uložena nějaká nová povinnost. Co je špatně na úvaze, že jinak by bylo porušeno pravidlo "nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá"?
Neznám komplexní judikaturu ÚS, ale z následujících citací může vyplývat, že dotvořování práva soudy nad rámec zákona připadá v úvahu teprve po výroku ÚS:
"obecné soudy chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily ze žádostí o spravedlnost, pokud jejich žaloby zamítaly pouze s formalistickým odůvodněním a odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy), a to poté, co jim Ústavní soud, jako ochránce ústavnosti a její kontroly, otevřel svými rozhodnutími cestu. Ústavní soud opakovaně prohlásil stav nerovného postavení jedné skupiny vlastníků nájemních bytů a domů za diskriminační a protiústavní." Pl. ÚS 20/05
"Citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout zákon předpokládaný § 29 zákona o půdě, a to formou aditivního nálezového výroku. Za těchto nových podmínek lze za přiměřenou dobu pro přijetí předmětné právní úpravy považovat již pouze dobu, která odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu. ...
In eventum Ústavní soud znovu připomíná, že při pokračující protiústavní nečinnosti zákonodárce (trvající absenci předmětného zákona) by se nemohl zříci své role orgánu ochrany ústavnosti". II. ÚS 2326/07
Snad se shodneme, že přímá aplikace čl. 27 odst. 4 Listiny je velmi závážný krok a že NS i MS P vážně chybovaly tím, že opomenuly pečlivě analyzovat, zda je za dané situace takový krok přípustný.
ad Jan Petrov:
OdpovědětVymazatPřidržuji se platného práva.
1. Nejde-li o zákonodárný úmysl, který by zároveň musel být ústavně a mezinárodně konformní, a to o úmysl našeho státu zakázat lidem jiné stávky nežli stávku v režimu zákona o kolektivním vyjednávání, je možné na tzv. jinou (obecnou) stávku, jde-li svou povahou a účelem o stávku, nikoli o shromáždění, občanskou neposlušnost apod., analogicky a při zachování sledovaného účelu použít stávková ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání.
Tedy, jednalo by se o přímé použití ústavně zaručeného stávkového práva v soukromoprávních poměrech, které by bylo soudcovky dotvořeny (lze-li to tak říci) analogickým použitím zákona o kolektivním vyjednávání tak, aby obdobným způsobem byla šetřena podstata a smysl práv všech dotčených osob.
2. Z ústavně konformního analogického použití stávkových ustanovení podle zákona o kolektivním vyjednávání vyplývají též aktivní legitimace k ochraně před nezákonnou stávkou. Žalobní legitimaci má zaměstnavatel (v dané věci nic nepodal), organizace zaměstnavatelů (v dané věci nic nepodala) nebo státní zástupce (rozuměno nejvyšší státní zástupce) ve veřejném zájmu (také nic nepodal).
3. Okruh aktivně legitimovaných subjektů je účelný i pro analogické použití zákona o kolektivním vyjednávání na tzv. jinou (obecnou) stávku podle ústavy. Důvody, které by ospravedlnily zákaz použití této analogie, neznám.
4. Tento právní stav je zásadně vyhovující a není třeba jej nutně měnit. (Revize detailů je samozřejmě možná.) Změna tohoto stavu do budoucna je samozřejmě možná (a třeba i vhodná), nikoli ale zákonodárně nutná.
5. V dané konkrétní věci ale byl zákon o kolektivním vyjednávání oběma soudci použit pouze výběrově, a to pokud jde o lhůtu.
6. Pokud soudci analogicky použili zákon o kolektivním vyjednávání, pak tak měli a mohli učinit v plném rozsahu, ledaže by snad určité ustanovení z povahy věci samé nebylo možno analogicky aplikovat. Žalobní právo státního zástupce mezi takováto event. obdobně nepoužitelná ustanovení nepatří. Možnost veřejné žaloby je zde zcela na místě, stejně jako zákonná pravomoc k tomu povolaného orgánu veřejné moci.
7. Tedy, mé pochyby o zákonnosti obou usnesení městského soudu, resp. o úvahách obou městských soudců, Stamidisové a Valehracha, trvají.
8. Každý čin soudce je nutno zkoumat nejen z hlediska možných procesních prostředků opravných, ale též pohledem soudního práva. Viz povinnosti soudce podle § 80 zákona o soudech a soudcích (zák. č. 6/2002 Sb.).
Soudce má např. zakázáno nechat se ovlivnit při výkonu své funkce zájmy politických stran či veřejným míněním. Také je povinen obhajovat a prosazovat dobrou pověst soudnictví atd. atd.
Zároveň soudce slíbil jednat i podle svého nejlepšího právního vědomí. Tzn. i s co nejvyšší mírou znalosti práva, kterou lze od člověka v tak vysokém veřejném úřadu oprávněně očekávat a spravedlivě na něm požadovat.
Nezapomínejme na tento rozměr práva. Vnáší do případu prvek osobní odpovědnosti za podstatné ovlivnění chodu země. (Alespoň tak to učíme.)
Ad Ivo Telec:
OdpovědětVymazatTo jste otevřel -- děkuji Vám za to -- velmi zajímavý logický problém povahy analogie. Tomáš Sobek možná doplní.
Per analogiam lze v dané věci argumentovat dvěma způsoby:
1/ Dle § 21 ZoKV může podat žalobu zaměstnavatel. A proto při analogické aplikaci může žalobu rovněž podat zaměstnavatel; anebo
2/ Dle § 21 ZoKV může podat žalobu zaměstnavatel: tedy ten, kdo v kontextu kolektivního vyjednávání vyjednával s odbory. A proto při analogické aplikaci může žalobu rovněž podat ten, kdo vyjednával s odbory: tedy v kontextu vyjednávání v tripartitě stát.
Ad Honza
OdpovědětVymazatPodle ZoKV se na vyjednávání s odbory podílí stát a aktivně legitimovaný k žalobě ze strany státu je státní zástupce. Analogie by měla sledovat tuto linii, ne?
TS
Naprosto souhlasím s TS. Druhá varianta navržená Jendou není žádná analogie.
OdpovědětVymazatTomáš: Dle ZoKV (pracovněprávní právo na stávku) vyjednávají zaměstnavatelé a zaměstnanci, ne stát. V naší situaci (politické právo na stávku) vyjednávají zaměstnanci a stát, ne zaměstnavatelé.
OdpovědětVymazatZdeněk: Ta poznámka, myslím, nebyla tak mělká, než abys ji mohl zamáznout apriorním tvrzením. Analogie často předpokládá hodnotovou úvahu. (Ta může klidně vést tím směrem, že i analogická aplikace ZoKV založí legitimaci výhradně zaměstnavateli.)
Představ si (časem mohu vymyslet lepší příklad):
Zákon o silnicích
Silnice v ČR
(§ 1 až 156)
...
§ 67
Kdo jede v ČR vozidlem ve vlastním pruhu, je povinen -- vyřítí-li se proti němu sanitka -- strhnout volant doprava.
§ 157
Silnice v Anglii
V Anglii se jezdí vlevo. Ustanovení § 1 až 156 tohoto zákona se použijí obdobně.
Zákon o zvířátkách
§ 1
Páv je povinen každé ráno zamávat Zdeňkovi ocasním perem.
§ 2
Ustanovení § 1 platí obdobně pro psa.
Musí pes Zdeňkovi zamávat ocasním perem?
Co chci naznačit: Při analogii nutno nalézt určitý izomorfismus. A to není jednoznačně daná úloha.
Musíme rozlišovat aplikaci analogie legis a zákonný příkaz k analogii (arg. a simili). Zákonný příkaz k analogii je něco jiného než dotváření práva pomocí analogie legis. Hezky o tom píše např. Marijan Pavčnik v Ratio Juris asi deset let nazpátek.
OdpovědětVymazatZákonný příkaz k analogii může použít buď slovo "obdobně" nebo "přiměřeně"; u posléze uvedeného je to v podstatě příkaz k dotvoření práva, protože přiměřeně předpokládá nějakou hodnotovou úvahu aplikujícího orgánu. Naopak příkaz k obdobnému použití zákona je podstatně mechaničtější úloha.
Aplikace ZKv pro jiné stávky je případem analogie legis, takže Tvoje případy nesedí. V každém případě to ale není jednoduchá mechanická úvaha, v tom souhlasím.
Jinak k tomu co říkáš. ZKv zná roli státu na vyjednávání: § 1 ZKv: Zákon upravuje kolektivní vyjednávání mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy.
Rozdíl mezi obdobně a přiměřeně znám a jen mi připadá, že i obdobná aplikace může vyžadovat hodnotovou úvahu -- vzniká-li otázka, na jaký "adekvátní ekvivalent" dané pravidlo aplikovat. Přiměřená aplikace pak umožňuje navíc modifikovat samotný obsah příkazu, případně jej i neaplikovat.
OdpovědětVymazatPáv má povinnost desetkrát zamávat ocasními pery. Pokud tato povinnost obdobně platí pro psa (nebo, složitěji: sasanku), pak nutno najít určitý izomorfismus (ocasnímu peru odpovídá ocas), avšak právní důsledky nelze modifikovat: Pes musí zamávat ocasem právě desetkrát. Pokud tato povinnost platí pro psa přiměřeně, sice nutno rovněž najít izomorfismus, ale danou povinnost lze upravit: Lze říci, že pes musí ocasem zamávat třeba třicetkrát (např. proto, že jedno mávnutí psím ocasem nevzbuzuje takovou povinnost jako mávnutí pavím perem -- jde o účel zákona, jímž je tato povinnost uložena).
Nenapadlo mě, a zcela souhlasím, že analogie legis je něco jiného než příkaz k analogii (pokud mi ten zajímavý článek pošleš, děkuju Ti). Připadá mi však (ale nepromyslel jsem to), že i v tomto případě platí závěr o nutnosti najít izomorfismus a o nejednoznačnosti takového počínání. (A navíc také podstatně větší volnost soudu než v případě explicitního příkazu.)
§ 1 ZKV: vím a četl jsem před napsáním posledního komentu. Vedení vyjednávání (která v jednom případě činí zaměstnavatel, ve druhém stát) je však podstatně větší kvalita než pouhá součinnost (kterou v obou případech poskytuje stát).
Ad Honza
OdpovědětVymazatČekal jsem argument a fortiori: Státního zástupce žalobně legitimuje součinnost státu při vyjednávání, tím spíše ho legitimuje vyjednávání státu jako takové.
Tom
Jenom malá opatrná poznámka:
OdpovědětVymazatI kdyby byl stát jako takový legitimován podat návrh na zákaz stávky, nemělo by to být daleko spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí? Stávkuje se za hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců, projednávaných především na půdě tripartity. Lze totiž říci, že stávka je vedena v důsledku selhání jednání v tripartitě (analogicky ke kolektivnímu vyjednávání).
Tom: Jasně: státní zástupce je při analogické aplikaci § 21 ZoKV legitimován tak jako tak. Otázka je, zda je navíc legitimován zaměstnavatel a/nebo stát.
OdpovědětVymazatAd Honza
OdpovědětVymazatPředpokládá vyjednávání o "politické stávce" něco jako součinnost zaměstnavatelů? Když už jsme u té izomorfie.
Tom
ad Karel Vážný:
OdpovědětVymazatTrefné, z uváděného hlediska se jedná skutečně o působnost jiného ministerstva, a to Ministerstva práce a sociálních věcí. (Také mi to přišlo poněkud divné, ale ministr financí je asi více razantní ...) Jsou soudci, kteří na působnosti ministerstev, jimiž jedná Česká republika v civilních věcech, hodně bazírují ...
Malá poznámka obecně:
Zapomněl jsem na Českou republiku jako možného zaměstnavatele státních zaměstnanců, v daném případě těch, kteří pracují na Ministerstvu financí.
Zde by měl stát přímo aktivní legitimaci podle zákona o kolektivním vyjednávání, je-li zaměstnavatelem těchto státních zaměstnanců, kteří by jej nezákonnou stávkou prostřednictvím odborových korporací ohrozili na jeho zaměstnavatelském právu, a to takovou měrou, že by bylo nutno prozatímně soudně upravit vzájemné poměry stran.
Nicméně z podkladů, které byly v době rozhodnutí běžně dostupné (viz veřejné podklady), ale nic, pokud se snad nemýlím, takového neplynulo. Navíc by se musela uvážit i přiměřenost. Kolik státních zaměstnanců, např. úředníků na Ministerstvu financí nebo tamějších vrátných a údržbářů, hodlalo stávkovat takovým způsobem, že by ohrozili svého zaměstnavatele natolik, že by soud musel vydat předběžné opatření? Celé to je spíše nesmysl. Nicméně uvádím to pro pořádek.
Zdá se, že ani tudy cesta nikam nevede. Zejména ne u železničních odborů, kdy nejde o státní zaměstnance ani omylem.
Ani tento argument ve prospěch správného postupu obou soudců jsem tedy nenašel.
Diskuse o právní argumentaci
jsou hodnotné i zajímavé. Nezapomínejme ale (jako občané), že se zde jedná o podobu České republiky jako demokratického právního státu v materiálním slova smyslu a o úroveň českého soudnictví.
P.S. Mé právně teoretické nepochopení mezi legálním příkazem k analogii a analogií legis mi někdy v druhé půli 80. let vytkl doc. Karel Knap v redakčním posudku na nějaký můj článek do Socialistické zákonnosti o výkonných umělcích. Nezaměňujme Karla Knapa, profesora až po pádu komunistů, kdy mu bylo přes osmdesát let, s Viktorem Knappem, jak se někdy děje.
Oprava postu z 16:52: proto, že jedno mávnutí psím ocasem nevzbuzuje takovou POZORNOST jako mávnutí pavím perem
OdpovědětVymazatTom: Dobrý postřeh! Jinak, nevím, zda izomorfismus, izomorfie nebo nějaký češtější pojem. Vytanul mi na mysli anglický isomorphism, používaný Hofstadterem v GEB i jinde a říkal jsem si -- to je přesně ono.
Ivo Telec: Děkuju za poznámku o občanech. Přiznám se, že jako občanovi by mi zásadně vadila úmyslná blokáda a její akceptace, ale že co se týká diskuze o aktivní legitimaci státu, jen si tak hraju.
I když: jako občan nechápu, že některým tu zásadně vadí, když soud vyčaruje aktivní legitimaci státu, avšak nechává je lhostejné, když soud vytáhne z klobouku čtvrteční právo na "politickou" stávku.
Zdeňku, trváš stále -- ve světle výše uvedených citací -- na svém tvrzení, že "o legálnosti stávky není žádných pochyb"?
Ivo Telec Možná Vám jako občanovi nevadí ani tak případná chyba MS P, ale podezření z koluze mezi MS P a MF. Napadá mě: když už by MF něco takového umělo zařídit, nezvládlo by zařídit také to, aby: (i) návrh na předběžko podal státní zástupce; a (ii) soud v odůvodnění výslovně uvedl: tento státní zástupce je aktivně legitimováno dle aplikace § 21 ZoKV per analogiam?
OdpovědětVymazatJeště by to chtělo domyslet, co se přesně myslí tím, že právo na stávku přesahuje ZoKV. Jistě tím není míněno např. to, že soudci sice nesmí stávkovat podle ZoKV, ale jinak můžou.
OdpovědětVymazatOstatně ZoKV říká toto:
"Nezákonná podle tohoto zákona je stávka ..." (Tento zákon obecně omezuje možnosti stávky takto, ale jiný zákon by mohl stanovit ještě nějaká další omezení.)
Nikoli toto:
"Stávka podle tohoto zákona je nezákonná, když ..." (Tato omezení se vztahují pouze na stávku, jak ji definuje tento zákon, takže jiné druhy stávky jsou těmito omezeními nedotčené.)
TS
ad Jan Petrov:
OdpovědětVymazatMyslím, že je výrazný rozdíl mezi státním zástupcem (nejvyšším) a vládou, resp. výrazně aktivistickým ministrem financí. Na státním zastupitelství jsou možná právně zdrženlivější, pokud o právní účelnost i nadějnost žaloby, resp. návrhu ve veřejném zájmu v této věci. Možná ani nechtějí být zataháni do politické diskuse (a politické kritiky), která by s tím nutně souvisela a která by se na ně snesla. Možná také, že jde o jejich obavu z politického napadení státního zastupitelství, že posluhuje vládě. (Zvlášť v době po Čunkově případu.)
Proti tomu všemu by ale státní zastupitelství mělo být dostatečně obrněno. Nejde totiž jen o vládní, politický, zájem určité vlády, nýbrž o širší zájem veřejný. Ale to vše jsou jen spekulace.
Třeba svou roli sehrálo i to, že na státním zastupitelství se jedná o zcela okrajovou třeba ("zapomenutou") agendu, a proto se možná ani moc neví, co, kdo a kdy s ní má vlastně dělat. Sám ani nevím, komu to u nich organizačně patří (jakému odboru).
Každopádně státní zástupce nekonal a nekoná ani dnes.
O to více ale v tomto světle vyniká konání obou soudců.
Ministr financí "za nic nemůže", protože jedná jen jménem navrhovatele (asi o tomto postupu rozhodla celá vláda). Navrhovatel také "za nic" koneckonců nemůže, protože nikomu, ani státu, nelze brát, aby se v soukromých poměrech obrátil na soud, byť by to bylo očividně liché. Snad jen tomu brání požadavek vysoké odbornosti státu, z něhož pro stát vyplývá "dvakrát měř, jednou řež". Tedy, podej návrh soudu a slož kauci ze státních peněz až po důkladném právním uvážení věci, protože hrozí také povinnost náhrady škody soukromým protistranám. Čili, potencionálně jsou ohroženy veřejné prostředky (byť asi ne zásadní měrou). I proto musí stát "dvakrát měřit", což lze stihnout i v krátkém čase, protože stát k tomu má fundovaný odborný aparát, plný právníků.
Tomu všemu ale může bránit "politické zadání" zastrašit právní laiky pomocí soudu.
Proto si můžeme klást otázky:
1. proč nekonal nejvyšší státní zástupce ve veřejném zájmu podle předvídatelného pravidla?
2. proč, právě při znalosti tohoto pravidla, oba soudci jednali tak, jak rozhodli?
Navrhovatel svým způsobem (kromě výše uvedených výhrad) může třeba i "provokovat" soud. Otázkou je, proč mu na to soudci skočili?
Klíč proto nehledám ani tak u ministra financí (činného), ani tak u nejvyššího státního zástupce (nečinného), nýbrž u obou soudců.
K blokádě silnic v rámci stávky existuje zajímavá štrasburská judikatura k článku 11: jde o případ Barraco versus Francie z roku 2009.
OdpovědětVymazatRozsudek zde: http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=barraco&sessionid=72327906&skin=hudoc-en
(krátké résumé v aj: http://sim.law.uu.nl/SIM/CaseLaw/hof.nsf/1d4d0dd240bfee7ec12568490035df05/1c4bbc56d26cba2cc125756f00374ab5?OpenDocument)
Cituji:
OdpovědětVymazat>Ministr financí Miroslav Kalousek nevyloučil, že se kvůli čtvrteční stávce znovu obrátí na soud. "Nebude-li v souladu s právem, podnikneme kroky. Je to naše povinnost, není to fotbalový zápas, máme povinnost bránit občany," uvedl ministr.<
Zdroj (12. 6. 2011): http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/doprava/bude-stavka-v-patek-17-cervna-odborari-se-radi-chteji-si-stezovat-na-vladu_204332.html?showTab=nejnovejsi
Otázky "Rádia Jerevan":
1. Měl by nejvyšší státní zástupce uvést výrok ministra financí na pravou míru tím, že sdělí veřejnosti, že "povinnost bránit občany" má v této věci on a nikdo jiný?
2. Vystoupí nejvyšší státní zástupce na veřejnost a řekne, proč jako veřejný žalobce nekonal a "nebránil občany", ačkoli konat mohl (a možná i měl)?
ad Ivo Telec: pane profesore, při striktní aplikaci platného práva jsou Vaše argumenty prakticky nevyvratitelné. Problém spatřuji v tom, že se pohybujeme v podstatě na neprobádané půdě, kde nastupují otázky jestli je možná analogie, co znamená pokud je možná a co znamená pokud možná není - záběr problému je prostě příliš široký.
OdpovědětVymazatSouhlasím s tím, že čistší by bylo, aby návrh podal NSZ, který má takové věci v "popisu práce".
Ovšem co se týče legitimace státu, nejsem si jist zda myšlenka, že stát není legitimován, je udržitelná. Jedná se o případ, kdy jedna organizační složka státu je procesně legitimována (NSZ) a je to stát, kdo mu tuto legitimaci (skrze literu zákona) poskytl. Předpoklad, že stát, který může své složce poskytnout příslušnou legitimaci, sám legitimován není, dle mého odporuje jednak základní logice, jednak principu delegace veřejné moci.
Můžeme řešit, že legitimován nebyl ministr financí, neboť stát nepřijal žádné další opatření (zákon, nařízení vlády atd.) které by mu legitimaci poskytlo; otázkou však je nakolik závažný takový nedostatek je.
Osobně se domnívám, že proti státu z principu věci stávkovat nelze (s již popsanou výjimkou státních zaměstnanců, pro něž je stát zaměstnavatelem) a současná situace má právně vzato blíže k demonstraci nebo využití shromažďovacího práva. Byly to odbory, kdo při šel se "stávkou proti státu", k níž neexistuje žádný zákonný podklad. Pokud byl jejich postup akceptován, považuji za logické, aby byla zárověň akceptována procesní legitimace státu jako subjektu, proti němuž je stávka vedena (třeba i analogicky k zaměstnavateli).
Poslední poznámka: mám pocit, že se z diskuse nějak vytratilo, že soud nezakázal stávku jako takovou, pouze zakázal stávku ohlášenou dobu kratší než tři dny (což je, přísně vzato, jediná použitá analogie k ZoK a popravdě netuším, co by se proti ní dalo namítat). MF zde dle mého postupoval na základě obecné prevenční povinnosti o předcházení škodám a soud mu vyhověl v souladu s touto povinností, neboť stávka ohlášená kratší dobu bezesporu přivodí větší škody (menší čas se připravit, změnit plány atd.). Z tohoto pohledu považuji obě rozhodnutí za sice problematická, ale v principu obhajitelná. Jejich samotný obsah a zdůvodnění je pochopitelně jiná věc, nicméně souhlasím snázory vyslovenými výše, že se jedná o značně složité téma a při minimu času na rozhodnutí prostě určité chyby nastat mohou.
Osobně oceňuji, že odbory i přes jejich problematičnost rozhodnutí respektovaly.
(jako obvykle jsem se zapomněl podepsat) :-)
OdpovědětVymazatAntonín Thurnwald
Ivo Telec: Děkuji Vám za rozumné vysvětlení a beru svou poznámku z 15.6.11 23:00 zpět. A to i proto, že nevím, který článek SZ by danou věc řešil či musel schválit. Také nevím, zda měl, či vůbec mohl, konat Nejvyšší státní zástupce.
OdpovědětVymazatCo se týká obou soudců, připadá mi, že nevíme, zda jednali dle svého upřimného právního přesvědčení. Pokud ano, nekamenoval bych je. A to i pokud s rozhodnutím nesouhlasíme či nám i připadá vadné. Vydat ještě podivuhodnější rozhodnutí se přece občas zdaří i soudům vyšší instance. Ono je také těžší jako soudce včas vyřídit daný (nemalý) nápad než se jako akademik zabývat po vcelku neomezenou dobu problémy zvolenými dle vlastního uvážení (myšleno bez jakékoli ironie či kritiky akademie).
ad Jan Petrov:
OdpovědětVymazatProcesní postavení nejvyššího státního zástupce je zde dáno § 66 soudního řádu správního. Z praxe znám jiné případy, mimostávkové, kdy nejvyšší státní zástupce žalobu ve veřejném zájmu podal (a uspěl).
K "času akademika" snad jen tolik. Stávkovým právem jsem se nikdy dříve nezabýval, ani prakticky, ani právně teoreticky. Zde se vyjadřuji spíše jako občan.
Oproti tomu oba soudci mají stávkové právo v agendě svých oddělení podle rozvrhu práce a oba dva již o stávkách dříve rozhodovali, což je mediálně (veřejně) známo. Proto lze objektivně předpokládat jejich odbornou zkušenost se stávkovým právem, jeho výkladem a používáním včetně aktivní legitimace. Nejde o žádné začátečníky ve stávkovém právu, jimiž by snad nahonem připadla tato ojedinělá agenda. Faktem ale je, že v to v rozvrhu práce mají jaksi přídavkem například k ochraně osobnosti nebo k právu autorském. Ale to je věc předsedy Městského soudu v Praze a jeho rozvržení nápadu.
Ozývám trochu mimo kontext pozdější diskuse, protože mám pocit že Janu Petrovovi dlužím odpověď k otázce přípustnosti analogie ve vymezení pravomoci soudů. Otázka pravomoci mnou nadnesená byla postupem času poněkud potlačena otázkou absence aktivní legitimace, jak asi nejlépe osvětluje v diskusi Ivo Telec. Posun se mi zdá přesvědčivý a správný. Na věc lze i obecněji nahlížet tak, že pokud vyjdeme z uplatněného vztahu tak, jak je položen na stůl, tedy vztahu který má smíšenou povahu (dílem veřejnoprávní dílem ryze politický), tak chybí pravomoc. Pokud naopak vyjdeme z existující jurisdikce (byť analogicky určené), tak v jejím rámci chybí aktivní legitimace.
OdpovědětVymazatA teď k tomu vysvětlení. Rozdíl mezi analogickou aplikací hmotného práva na straně jedné a analogickou aplikací pravomoci soudu, spatřuji v tom, že zatímco teorie připouští, že právo v právním státě jako fenomén je úplné, tak naopak v právním státě není moc neomezená. Výkon pravomoci soudu je taktéž výkonem veřejné moci a podléhá principu enumerativity výkonu státní moci. S analogií, bez které se neobejdeme ani v oblasti vymezení pravomoci soudu, je tedy třeba nakládat spíše obezřetně. Stejně jako právo je úplné, měla by i jeho ochrana být co nejúplnější. Požadavek na úplnou ochranu práva se zde paradoxně dostává do kolize s požadavkem na omezení státní moci. Pravomoc soudu se může uplatnit po zásahu do práva před ním, jak je tomu bylo i v tomto případě (věcný obsah pomíjím). Zásahy ex ante jsou výjimečnější a zpravidla je k nim zapotřebí výslovného zmocnění jako v případě zákona o kolektivním vyjednávání.
Je-li právo již porušeno, tak dovodit analogicky pravomoc soudu za účelem nápravy není podle mě z ústavního hlediska omezení veřejné moci problém, protože čl. 90 Ústavy má funkci obecného zmocnění. Soudní nástroj předběžné obrany, kdy se upravují vztahy předem na základě výslovného zmocnění zvláštního zákona, neumožňuje podle mne za běžných okolností analogii. Zvláštní zmocnění soudu je výjimečným nástrojem soudu, který se vymyká jeho obecné pravomoci a nemá obecnou povahu; nejde totiž o ochranu práv, ale o určitou prevenci. Soud zde do značné míry vstupuje na pole hypotéz „co bude a nebude“ a neřeší právní ani skutkový spor. Jeho role se tak více podobá politickému nebo správnímu orgánu. To je možné, ale pouze v taxativně vymezených případech. V tomto případě by tedy podle mě bylo možné řešit následky až ex post.
Pokusím se časem k přípustnosti analogie ve vymezení pravomoci soudů napsat obecnější post.
Ještě jedna věc. Co absence pasivní legitimace? Neměl být návrh adresován těm, kdo nejdou do práce. Odbory samy o sobě přece nepracují a tedy nestávkují. Pokud zákon o kolektivním vyjednávání umožňuje nahrazení pasivní legitimace stávkujícího odbory, tak proč tato „zkratka“, která redukuje individuální procesní práva stávkujících, platí i v tomto případě? Na druhou stranu je pravda, že ani odbory samotné si ta procesní práva moc neužily, takže je to vlastně asi jedno. Kdyby byl soud procesní kabrňák, tak v sobotu doručí předvolánku k ústnímu jednání na neděli ráno.
ad anonymus z 12. 6. 2011, 11:43 h:
OdpovědětVymazatSoudcovské práci, na níž v jiné, starší, věci odkazujete, se věnovalo i samo Ministerstvo spravedlnosti, viz:
http://194.213.41.20/justice/ms.nsf/Dokumenty/09404A7BF48AA974C1256CE2002B0CD1
Nesdílím názor slýchaný někdy mezi soudci, že nalézací soudce by mohl rozhodovat i víceméně jakkoli, a když by rozhodl chybně, tak to napraví odvolací soud (bude-li ovšem nějaký). Toto téma soudcovské odpovědnosti před veřejností (a účastníky řízení) již ale věcně vybočuje z našeho stávkového okruhu.
Nicméně, zajímavá je závěrečná douška autorky (na ministerském webu) o "doučování", přičemž tato douška pramení z veřejného informačního systému Ministerstva spravedlnosti, tedy z úředního portálu veřejné správy justice. Nejde o bulvár, nýbrž o informaci ze státní správy justice.
Nicméně, každý se můžeme mýlit, chybovat a nikdo nevíme všechno. Nejsme dokonalí.
K právu na (politickou) stávku v Německu, Francii a Itálii viz článek V.Žáka zde: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=13465.
OdpovědětVymazatČást této diskuse byla převzata Lidovými novinami, příloha Právo a justice, dne 20. června 2011.
OdpovědětVymazatZajímavý hospodářský dovětek ke stávce, podle něhož Dopravní podnik hl. města Prahy na stávce vydělal tím, že ušetřil.
OdpovědětVymazathttp://www.novinky.cz/ekonomika/237166-kdo-vydelal-na-stavce-v-praze-dopravni-podnik-urcite-tri-miliony.html
Vrchní soud soud rozhodl ve věci odvolání proti přeběžnému opatření týkajícímu se stávky.
OdpovědětVymazathttp://www.cmkos.cz/uvodni-strana/aktuality/3190-3/cmkos-u-odvolaciho-soudu-uspela-vrchni-soud-v-praze-odmitl-kalouskovo-predbezne-opatreni-proti-stavce-
Podobně rozhodl i u druhé odbrové organizace, u železničářů.
Ad Ivo Telec:
OdpovědětVymazatChápu význam skutkových tvrzení i rozdíl mezi povinností tvrzení a povinností důkazní. Už od dob 1. rozhodnutí VS Praha v kauze "justiční mafie" současně tuším, že otázka notoriet je tam omezována jen na informace typu "zelená je tráva". Tohle už mi ale přijde jako hodně přepjatý formalizmus:
„Navrhovatel se sice domáhal, aby odpůrci bylo zakázáno organizovat na den 13. 6. 2011 stávku a vyzývat k účasti na ní, avšak v návrhu na vydání předběžného opatření vůbec netvrdil, že tak odpůrce činí.“
MR
Ad MR 27.10.11 17:28
OdpovědětVymazatProč? Vždyť tu stávku ČMKOS přeci opravdu neorganisovala.
P2
Ad P2:
OdpovědětVymazatDle výše uvedeného odkazu VS Praha vytkl návrhu nedostatek v rovině skutkových tvrzení. Návrh přitom ale základní tvrzení obsahoval (http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ministerstvo_financi_62664.html):
"Návrh dále odůvodnil tím, že odpůrce vyhlásil v pátek dne 10. června 2011 protestní stávku, jejímž účelem má být protest proti připravované důchodové a daňové reformě, přičemž stávka je
vyhlášena na pondělí dne 13.6.2011, to znamená, že mezi dnem vyhlášení stávky a jejím
konáním není ani jeden celý pracovní den...Navrhovatel dále tvrdí, že odpůrce
vyhlásil jako konfederace sdružující odborové svazy v České republice stávku, jejímž účelem
má být projev odporu proti zásadním navrhovaným reformám daňového a důchodového
systému."
MR
Ad Občasný bloger:
OdpovědětVymazatTaké mi to přijde jako těžko pochopitelný formalismus. Navíc, podstatu celého sporu spatřuji úplně někde jinde nežli jsou "pouhá" něčí skutková tvrzení o stávce.
Obávám se, že soudci pražského Vrchního soudu se možná chtěli vyhnout zaujetí právního názoru na právní věc se zásadním politickým významem. Byť se nejednalo o odvolání jen proti meritornímu rozhodnutí. Alespoň v "podtextu" by se asi vyslovit museli.
A tak se možná našel "důvod" po stránce skutkové. Že by, ...?
Nesmíme ale zapomenout, že se jednalo o odvolání proti "pouze" předběžnému opatření, kde se skutkový děj jen osvědčuje bez dokazování. I tak ale ...