09 června 2011

Michal Ryška: O akademiku Filipovi, problému Stalinova vnuka a vědomí, že ryjeme do historie

Kultovní seriál Návštěvníci o cestování časem, dědovi Drchlíkovi a Centrálním mozku lidstva zná jistě každý. Ne každý však asi ví, že vedle pohledu na tehdejší půvaby Dády Padrasové je tento seriál pro právníka zajímavý také z pohledu jiného – a sice existencí soudního sporu „o akademika“. Na základě rozhodnutí soudu vydaného k žalobě vdovy po skutečném akademikovi Filipovi totiž zpětně muselo dojít k přejmenování jedné z hlavních postav seriálu akademika Filipa na akademika Richarda, jakož i k předabování částí seriálu, v nichž jméno akademika zaznělo. Seriálový hrdina byl údajně zesnulému akademikovi podoben a byl přitom vykreslen poměrně nelichotivě - hrozilo prý dokonce, že seriál bude navždy uzamčen v trezoru.

Pro naprostý nedostatek bližších informací netuším, nakolik adekvátní bylo chránit památku zesnulého akademika takto drakonickým způsobem. Vím však jistě, že obecně je myšlenka garantovat respekt k osobnosti zesnulého, který již nemá možnost sám se právně bránit, v určitém rozsahu správná.

Právě na akademika Filipa (vlastně Richarda) jsem si vzpomněl při četbě návrhu nového občanského zákoníku, jež vymezuje okruh osob aktivně legitimovaných k podání postmortální žaloby na ochranu osobnosti, a to oproti dnešnímu stavu výrazně velkoryseji. De lege lata totiž platí, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům (§ 15 obč. zák.). Nově by se však po smrti člověka mohla ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (§ 82 odst. 2 návrhu).

Uvážíme-li přitom, že touto osobou bude i každý příbuzný v řadě přímé (§ 22 odst. 1 návrhu), máme hned zaděláno na problém, který lze pro tyto účely nazvat „problémem Stalinova vnuka“. Čas od času se totiž lze dočíst o soudních sporech Jevgenije Džugašviliho, týkajících se údajných zásahů do cti mrtvého diktátora popisem jeho skutků (např. zde zpráva o žalobě za výrok z rozhlasové relace, že Stalin vydával rozkazy k popravám i dvanáctiletých dětí).

Pokud bychom dnes „problém Stalinova vnuka" posuzovali ve zdejších právních podmínkách, nebylo by příliš co řešit – žaloba by dle § 15 obč. zák. byla jasně předurčena k neúspěchu pro absenci aktivní věcné legitimace. České soudy s tím ostatně mají i zkušenost praktickou, jak dokládá žaloba řešená Městským soudem v Praze. V daném případě byla o dědovi žalobce zveřejněna skutková tvrzení, dle kterých měl být příslušníkem henleinovského hnutí s protičeským smýšlením, který na svém zámku hostil říšského ministra zahraničí. Žaloba vnuka směřující k postmortální ochraně údajně difamovaného byla zamítnuta bez zkoumání pravdivosti skutkových tvrzení přímo s poukazem na fakt, že český právní řád neumožňuje vnukům domáhat se ochrany osobnosti svých prarodičů, neboť výčet aktivně legitimovaných osob v § 15 obč. zák. je taxativní a k obdobné žalobě tak nedává vnukovi oprávnění. Dnes tedy platí, že „urážku dědečka soudy potrestat neumí“ a historii není třeba pro tyto účely soudně zkoumat.

To se však neomezeným připuštěním postmortálních žalob příbuzných v řadě přímé změní. Hrozí pak, že cimrmanovské vědomí, že „vlastně ryjeme do historie“ se z restaurace U Sirotků snadno může přenést do českých soudních síní. Je velkou otázkou, co vše takto bude žalováno, kolik „Stalinových vnuků“ (či dokonce pravnuků a prapravnuků) se vyskytne, jakož i to, jak k těmto žalobám bude soudní praxe přistupovat. Osobně se však domnívám, že při hodnocení historických slov a skutků je namístě maximálně zdrženlivý přístup. Hodnocení věcí dávno minulých má být obecně doménou svobodného vědeckého bádání historiků a nikoli předmětem bitev právníků. Rovněž tak lidé, kteří tvoří předmět zájmu historiků, budou často „osobami veřejného zájmu“, tj. osobami povinnými i za života snášet širší rozsah kritických soudů i nepřesností ve skutkových tvrzeních. Mnohé historické křivdy byly pak napraveny i v rámci komplikovaného procesu restitucí a rehabilitací. Touto optikou je pak třeba pohlížet i na případné žaloby vnuků či potomků dokonce ještě vzdálenějších.

21 komentářů:

  1. Současný restriktivní výklad § 15 ObčZ je podle mne neudržitelný, protože každý má právo na ochranu památky a dobrého jména svých předků, nejen svého otce. Řešil jsem to prakticky ve dvou případech: 1. u Františka Oldřicha Kinského, po jehož smrti tu nebyl nikdo, kdo by mohl žalovat difamace týkající se jeho otce, označovaného za aktivního nacistu; a 2. u Václava Kočky ml., který žil a měl dítě s družkou, a když jeho vrah nyní vydal knihu, kde jej viní z různých zločinů, např. z obchodu s drogami, je tato družka – a nejen jejich společné dítě – samozřejmě aktivně legitimována žalovat o postmortální ochranu.

    Na toto thema jsem se ostatně rozčiloval už před dvěma lety zde.

    OdpovědětVymazat
  2. Ad TP:

    V rozčilení odkazujete i na jiný zajímavý problém. De lege lata je totiž zcela konstantně dovozováno, že v případě smrti aktivně legitimované osoby nepřecházejí její práva osobní povahy na případné dědice a zanikají dle § 579 odst. 1 OZ (a to dokonce i tehdy, existuje-li již exekuční titul a exekuce probíhá).

    Český právní řád totiž neobsahuje ustanovení obdobné třeba čl. 1610 Civil Code of Québec, dle nějž právo na odškodnění včetně punitive damages, pokud je následkem porušení osobnostního práva, nesmí být sice smluvně postoupeno na jiného (se zjevným cílem takového zákazu, aby se obdobné nároky nestávaly předmětem obchodu), je však výslovně zákonem připuštěno, že může přecházet na dědice.

    De lege ferenda máme šanci se tomu přiblížit – ne sice jasným a srozumitelným způsobem jako v Québecu, ale s využitím formulace obsažené v § 1466 odst. 2 EliOZ:

    "Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných
    výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci."

    MR

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní10/6/11 10:53

    Smrtí by měla ochrana osobnosti skončit. Pseudokonstrukce "památky" a ochrany rodu atp. do moderního práva nepatří.

    Milann Toufar

    OdpovědětVymazat
  4. Zajímavou variantou by bylo řešit tento problém – aspoň pokud jde o náklady – žalobou na náhradu škody: vinou protiprávního jednání žalovaného vznikly právnímu předchůdci náklady, které nemohly být saturovány v pokračujícím řízení, a o tyto náklady se snížil jeho majetek. Zásah do osobnostního práva by se posuzoval jako předběžná otázka.

    OdpovědětVymazat
  5. Milan Toufar:

    1) Proč?
    2) Co je to moderní právo? Já bych měl dost zásadní výhrady k členění na právo moderní a nemoderní.

    P.H.

    OdpovědětVymazat
  6. Ad MT:

    Jak píšu i v postu, jistá míra postmortální ochrany osobnosti je správná. To by, jak alespoň věřím, mělo platit bez ohledu na módu i počasí.

    Na druhou stranu možnost žalob všech potomků (dle EliOZ) bude v rozporu s požadavkem, který vyzdvihuje v Beckově komentáři i prof. Švestka - umožnit, aby v souladu se společenskými veřejnými zájmy mohlo docházet k historickému a ničím neomezenému hodnocení postavení a úlohy jednotlivých fyzických osob v životě společnosti.

    MR

    OdpovědětVymazat
  7. Anonymní10/6/11 16:47

    Na uvedeném příkladu je krásně vidět, jak to, co nevadilo samotnému autorovi, nějaká panička-bolístko neunese.
    Když k soudu, tak každý za sebe. Ono je rozdíl, jestli se ztrapní sama Helenka žalobou proti státu anebo se ztrapní dědicové např. Waldy, kdyby přišli s něčím podobným.

    Proč nemoderní ? Otázka posmrtné existence atp. jsou dnes již zcela zcestné. Právo by mělo chránit člověka jako žijicí bio netitu před smrtí ale ne po smrti. Utrpět škodu už reálně nemůže.
    To, už se může soudit pornoherčka, že jí odsuzujemem, protože za 20 let to poškodí její dítě, které se zatím ještě nenarodilo.


    Milan Toufar

    OdpovědětVymazat
  8. Anonymní10/6/11 19:46

    Ad Michal Ryška:

    "nepřecházejí její práva osobní povahy na případné dědice a zanikají dle § 579 odst. 1 OZ"

    Poukazuji jen na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu v pracovně právním sporu, v němž bylo dovozeno při aplikaci § 328 NZP, "že právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo po 1.1.2007, smrtí zaměstnance nezaniká; v plné výši se stává předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla."(21 Cdo 936/2010)
    Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále.

    Jan Kolba

    OdpovědětVymazat
  9. Je třeba rozlišovat dvě části problému: ochrana poskytovaná prostřednictvím blízkých osob, které jsou de lege lata mimo, typicky druhů a družek. Tam je moje stanovisko jednoznačné, je to velká anomalie celého právního řádu, tyto osoby musí mít právo podávat postmortální žaloby.

    Na druhé straně je tady časové hledisko, a tam jsem jako konservativec názoru (se kterým nebude liberál M. Ryška principiálně souhlasit), že ochrana dobré pověsti zemřelých osob je věcí veřejného zájmu. Jako konservativec trvám na tom, že každý musí pracovat nejen pro své zájmy, ale i pro společnost, a ta je povinna poskytovat mu (resp. jeho památce) za to poskytovat ochranu i posmrtně.

    Není ochranyhodným veřejným zájmem mít možnost publikovat nepravdivá skutková tvrzení o zemřelých osobách; jedna věc je svoboda vědeckého bádání a jiná difamace nežijících lidí.

    OdpovědětVymazat
  10. Anonymní10/6/11 21:02

    Ad Pecina : stále vám to hapruje s tím konzervatismem. Proč chránit před škodou tam, kde není poškozeného. Kromě materiálních chotek dětiček v tom není žádné racionálno.


    Michal Drtina

    OdpovědětVymazat
  11. Aktivní legitimace osob blízkých (tedy poměrně širokého a "historického" okruhu lidí), nastupujících na místo zemřelého, není v českém právu ničím novým.

    Od roku 2000, tedy již 11 let, ji máme uzákoněnou v § 11 odst. 5 věta druhá autorského zákona (č. 121/2000 Sb.), pokud jde o pietní ochranu zemřelého autora a jeho díla, a to i v obecném zájmu kulturním. Podobně to platí i pro pietní ochranu zemřelých výkonných umělců a jejich uměleckých výkonů (§ 74 aut. zák.).

    Vládní návrh nového občanského zákoníku v tomto směru není až tak ničím novým. Pouze zobecňuje to, co již delší dobu, 11 let, platí pro tyto dva případy, neboť obecná lidská pieta je podobná pietě, která je spojena s tvůrci. V obou případech je projeven i obecný zájem na kulturnosti a kultivovanosti našeho chování.

    Nepleťme si ovšem pietu s kritikou, která je samozřejmě možná.

    Pokud jde o zesnulé osoby veřejného zájmu, platí i pro tyto případy možné kolizní upřednostnění veřejného zájmu na ochraně, resp. kontrolovatelnosti a transparentnosti výkonu veřejného úřadu, jenž zesnulý zastával. Přesahy do současnoti mohou být značné.

    S vědeckým hodnocením dějepiseckým to nemá nic společného. Navíc i zde platí obecná kritéria pravdivosti, věcnosti a přiměřenosti. Podobně jako u hodnocení uměleckého.

    Vládní návrh občanského zákoníku i v tomto ohledu vychází z ochrany takových hodnot, jaké se u nás v minulém "plebejském" (komunistickém) režimu příliš nebo vůbec "nenosily", např. si více hledí významu rodu, blízkých lidí, piety, projevu vůle zesnulého apod.

    V rámci práce rekodifikační komise nevznikly v této otázce žádné zásadní spory.

    V praxi jsem se nesetkal ani s případem, kdy by snad nějak bylo zproblematizováno citované ustanovení autorského zákona z roku 2000, které je rovněž tak projevem odborného konsensu, pramenícího v tehdejší pracovní skupině, která návrh autorského zákona připravila.

    Excesy mohou nastávat vždy. Většinou jsou ale k smíchu, nežli k právnímu řešení.

    OdpovědětVymazat
  12. Ad Jan Kolba:

    To rozhodnutí jsem před časem četl buď na Profiprávu nebo v seznamu rozhodnutí navržených do zelené sbírky. Týká se však toliko nového zákoníku práce, nikoli ochrany osobnosti - zde žádný průlom do konstantně dovozované nemožnosti přechodu práv nenastal a není jím ani rozsudek 30 Cdo 4815/2009 o "zdědění průtahů". Stručně a výstižně to v tomto směru na svém blogu zhodnotil Tomáš Pecina:

    "...k tomu, aby Nejvyšší soud zvrátil letitou judikaturu a dovodil dědičnost reparačních a satistfakčních nároků z porušení osobnostních práv, které jsou majetkové povahy, však zatím nenazrál čas; snad s účinností (Eli)ObčZ."

    (http://paragraphos.pecina.cz/2011/02/prutahy-lze-zdedit.html)

    OdpovědětVymazat
  13. Anonymní12/6/11 22:04

    Já jsem Vás také nepodezříval z toho, že byste tento judikát nečetl. A také jsem nemyslel, že by se jednalo o prolomení judikatury ve vztahu k přechodu majetkový práv vycházejících z práva na ochranu osobnosti. Ale, zmíněný judikát NS vychází z toho, že oproti dřívější úpravě není v ZP nic výslovně stanoveno, a proto bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění jsou součástí dědictví. Podle mého názoru jsou to ale také práva, která souvisí s konkrétní osobou, která bolest utrpěla nebo jejíž společenské uplatnění bylo sníženo. Tím nechci vůbec říct, že by tyto nároky neměly být součástí dědictví, ale spíš že jejich povaha je podle mého názoru podobná jako u ochrany osobnosti. O tom možná svědčí i to, že jsou společně v jednom odstavci téhož §, odděleny jen středníkem. A dále např. viz 25 Cdo 5162/2008.
    Také nemám důvodu si myslet, že by by tyto nároky podle OZ přecházet neměly a podle ZP ano. Proč (neobydete-li mě strohým výkladem spočívajícím v rozdílném znění zákonů)?
    Zdědění průtahů, tu samozřejmě jde o něco jiného, řečeno stručně, nejde o peníze, ale o čas, a to ještě jen za jistých podmínek. o)

    Jan Kolba

    OdpovědětVymazat
  14. Vojtech J. Cepl13/6/11 08:55

    Systémově bude složité držet pevnost "právo zaniká smrtí" za situace, kdy řada práv smrtí nezaniká, v čele s vlastnictvím nebo tím správně připomenutým autorským právem.

    Výklad § 15 pokládám za velmi problematický; přesto se stále drží. Extrémní důsledek je, že právo na život je jediné, které nemůžete u nás nikdy uplatnit.

    Takže souhlas s postem.

    OdpovědětVymazat
  15. Ad Jan Kolba:

    Nechci se zde (v případě stávajícího pojetí osobního charakteru nároků z porušení osobnostních práv) příliš stavět do role obhájce něčeho, s čím principiálně nesouhlasím, a co osobně považuji za nespravedlivý benefit pro žalované. Fakt, že se to občas „hraje na smrt“, neunikl ostatně ani pozornosti médií – viz zde:

    http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=700835

    Souhlasím s Vámi zcela samozřejmě v tom, že nároky vznikající z titulu bolestného a náhrady za ZSÚ jsou nároky ochraně osobnosti velmi blízkými - sám jsem ostatně primárním „původcem“ olomouckého judikátu na duplicitu, který půjde do sbírky pod Rc 56/2011 – v tuto chvíli dostupné zde:

    http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/nahrada-skody-na-zdravi-a-odskodneni-z-titulu-prava-na-ochranu-osobnosti-73042.html


    Obávám se však, že změna právní úpravy ZP má do změny v chápání § 579 OZ ještě daleko, a to (inter alia) i proto, že ten osobní charakter byl u ochrany osobnosti dovozován nejen na straně žalující, ale i žalované. „Váš“ senát 30 Cdo totiž dovodil ten osobní charakter oboustranně, když konstatoval, že "je třeba dovodit při neoprávněném dotčení osobnostních práv fyzické osoby bezprostřední vazbu mezi oprávněnou osobou na jedné straně a povinnou osobou na straně druhé. Jde tak o právo osobní, jehož jedním z atributů je, že ve smyslu ustanovení § 579 o.z. zaniká smrtí oprávněného nebo smrtí povinného (zde jako osoby, která má povinnost poskytnout příslušné zadostiučinění oprávněné osobě“) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. V něm rovněž upozornil, že zákon nestanoví eventuální možnost případného přechodu této povinnosti na další osoby jako osoby z tohoto vztahu povinné.

    Takže bude-li snad v rámci „Vašeho“ senátu 30 Cdo případná vůle ke změně v chápání osobního charakteru nároků z ochrany osobnosti, půjde to ještě přes velký senát 31 Cdo ….

    MR

    OdpovědětVymazat
  16. Anonymní13/6/11 11:59

    Ad Michal Ryška:

    To já s Vámi zcela souhlasím, jen jsem chtěl poukázat na tuto změnu, která se dotýká nároků svým charakterem příbuzných nárokům vyplývajícím z porušení práva na ochranu osobnosti. Souhlasím s Vámi i v dalších závěrech, které jste zde uvedl.

    Jaká je vůle v "mém" senátu 30 Cdo ani nevím, a má vůle je tu navíc zcela nerozhodná. Proto si snad mohu dovolit i na tomto místě vyjádřit názor, který se shoduje s tím Vaším.

    Jan Kolba

    Jan Kolba

    OdpovědětVymazat
  17. právo na život je jediné, které nemůžete u nás nikdy uplatnit

    To je ale celkem v pořádku, málokdo se dá zabít za určitou částku peněz (výjimky ovšem jsou, viz Minority Report). Druhá otázka je, co by zesnulý u českých soudů reálně vysoudil: když si představím některé soudce, říkám si, že možná omluvu…

    OdpovědětVymazat
  18. Martin Bílý13/6/11 21:09

    Vím, že jsem člověk významně zaměřený na tradice, proto jistě nikoho nepřekvapí, když si myslím, že ochrana dobrého jména rodiny je ve své podstatě ochrana dobrého jména vlastního. Pokud by se o mém dědečkovi říkalo, že spolupracoval s nacisty a nahrabal si tak majetek (přitom ani jedno není pravda, naopak nesměl učit a místo toho pracoval manuálně kdesi v továrně), tak by takové lhaní poškodilo nejen dobré jméno mého dědečka, ale i jméno moje. Dovedl bych si představit žalobu na ochranu nikoliv dědečka, ale mého dobrého jména. Vždyť přeci mezi jednotlivcem a státem je ještě spousta sociálních skupin, například právě rodina, která může být očerněna.

    OdpovědětVymazat
  19. Ad Martin Bílý a příklad s dědečkem:

    1) Je faktem, že v praxi byla dovozena možnost ochrany vlastního osobnostního práva pozůstalých (na soukromí) jako sekundárních obětí zásahu vedle postmortální ochrany zemřelého - viz to docela známé rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3361/2007 na ohořelé tělo v Šípu.

    Jednalo se však o zcela jinou situaci (a navíc o rodiče zemřelého).

    2) To, co modelujete ("žaloba na ochranu nikoliv dědečka, ale mého dobrého jména"), je podle mého obecně klasickým příkladem obcházení zákona - nejde-li to přes postmortální ochranu dědečka pro nedostatek aktivní věcné legitimace vnuka dle § 15 OZ, tak to zkusím přímo přes ochranu vnuka samotného dle § 11 OZ (jako sekundární oběti zásahu).

    3) Vždy jde ale o slova a kontext. Pokud by Vás (v duchu Vašeho modelu) někdo označil za "vnuka nacistického kolaboranta", pak je dána bezprostřední vazba výroku na Vaši osobu a Vaše ochrana dle § 11 OZ je namístě. Budete totiž primární (a nikoli až sekundární) obětí takového zásahu do osobnostních práv.

    Vše de lege lata.

    MR

    OdpovědětVymazat
  20. Martin Bílý16/6/11 12:26

    Jak na to tak koukám, to o mě teď google najde pěkné věci :-) Už vidím ty titulky, dědeček se bude obracet v hrobě (v prvorepublikové armádě měl hodnost nadporučíka v záloze, jinak byl učitelem, za války mu učit zakázali a nasadili ho nuceně v nějaké továrně, ale u nás, ne v říši).

    Nicméně - obcházení zákona je ošemetný pojem. Zákon stanoví paušální cenu za smrt, proto tohle hloupé ustanovení obcházíme osobnostními právy - je to stejné obcházení (nejde to přes paušál, vezmu to přes osobnostní práva příbuzných). A soudy judikovaly, že obcházení práva ve prospěch spravedlnosti je celkem fajn :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Ad MB:

    1) Vidím, že máme cosi společného. Můj praděda byl taky učitel (venkovský) a legionář (v Rusku).

    2) V tomhle se ale neshodneme. Nedostatek aktivní legitimace k postmortální ochraně předka dle speciální úpravy obsažené v § 15 OZ nelze obcházet přes úpravu obecnou (ochranu osobnosti potomka ve speciálním taxativním výčtu osob nezahrnutého). Smyslem § 15 OZ je totiž zjevně vyřešit otázku aktivně legitimovaných pozůstalých vyčerpávajícím způsobem.

    3) U "paušálů za smrt" jde primárně o něco jiného, ta úprava vyčerpávající není. Jejím smyslem je pouze usnadnit některým pozůstalým cestu k rychlému odškodnění bez potřeby dalšího dokazování, avšak možnost individuálního posouzení věci cestou ochrany osobnosti zůstává zachována. Také proto už některé krajské soudy (KS Brno a MS Praha) začaly - v odůvodněných případech - přiznávat finanční satisfakce prarodičům za usmrcení vnuka, přestože paušály na to (s výhradou osob žijících ve společné domácnosti) nepamatují.

    MR

    OdpovědětVymazat