Kultovní seriál Návštěvníci o cestování časem, dědovi Drchlíkovi a Centrálním mozku lidstva zná jistě každý. Ne každý však asi ví, že vedle pohledu na tehdejší půvaby Dády Padrasové je tento seriál pro právníka zajímavý také z pohledu jiného – a sice existencí soudního sporu „o akademika“. Na základě rozhodnutí soudu vydaného k žalobě vdovy po skutečném akademikovi Filipovi totiž zpětně muselo dojít k přejmenování jedné z hlavních postav seriálu akademika Filipa na akademika Richarda, jakož i k předabování částí seriálu, v nichž jméno akademika zaznělo. Seriálový hrdina byl údajně zesnulému akademikovi podoben a byl přitom vykreslen poměrně nelichotivě - hrozilo prý dokonce, že seriál bude navždy uzamčen v trezoru.
Pro naprostý nedostatek bližších informací netuším, nakolik adekvátní bylo chránit památku zesnulého akademika takto drakonickým způsobem. Vím však jistě, že obecně je myšlenka garantovat respekt k osobnosti zesnulého, který již nemá možnost sám se právně bránit, v určitém rozsahu správná.
Právě na akademika Filipa (vlastně Richarda) jsem si vzpomněl při četbě návrhu nového občanského zákoníku, jež vymezuje okruh osob aktivně legitimovaných k podání postmortální žaloby na ochranu osobnosti, a to oproti dnešnímu stavu výrazně velkoryseji. De lege lata totiž platí, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům (§ 15 obč. zák.). Nově by se však po smrti člověka mohla ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (§ 82 odst. 2 návrhu).
Uvážíme-li přitom, že touto osobou bude i každý příbuzný v řadě přímé (§ 22 odst. 1 návrhu), máme hned zaděláno na problém, který lze pro tyto účely nazvat „problémem Stalinova vnuka“. Čas od času se totiž lze dočíst o soudních sporech Jevgenije Džugašviliho, týkajících se údajných zásahů do cti mrtvého diktátora popisem jeho skutků (např. zde zpráva o žalobě za výrok z rozhlasové relace, že Stalin vydával rozkazy k popravám i dvanáctiletých dětí).
Pokud bychom dnes „problém Stalinova vnuka" posuzovali ve zdejších právních podmínkách, nebylo by příliš co řešit – žaloba by dle § 15 obč. zák. byla jasně předurčena k neúspěchu pro absenci aktivní věcné legitimace. České soudy s tím ostatně mají i zkušenost praktickou, jak dokládá žaloba řešená Městským soudem v Praze. V daném případě byla o dědovi žalobce zveřejněna skutková tvrzení, dle kterých měl být příslušníkem henleinovského hnutí s protičeským smýšlením, který na svém zámku hostil říšského ministra zahraničí. Žaloba vnuka směřující k postmortální ochraně údajně difamovaného byla zamítnuta bez zkoumání pravdivosti skutkových tvrzení přímo s poukazem na fakt, že český právní řád neumožňuje vnukům domáhat se ochrany osobnosti svých prarodičů, neboť výčet aktivně legitimovaných osob v § 15 obč. zák. je taxativní a k obdobné žalobě tak nedává vnukovi oprávnění. Dnes tedy platí, že „urážku dědečka soudy potrestat neumí“ a historii není třeba pro tyto účely soudně zkoumat.
To se však neomezeným připuštěním postmortálních žalob příbuzných v řadě přímé změní. Hrozí pak, že cimrmanovské vědomí, že „vlastně ryjeme do historie“ se z restaurace U Sirotků snadno může přenést do českých soudních síní. Je velkou otázkou, co vše takto bude žalováno, kolik „Stalinových vnuků“ (či dokonce pravnuků a prapravnuků) se vyskytne, jakož i to, jak k těmto žalobám bude soudní praxe přistupovat. Osobně se však domnívám, že při hodnocení historických slov a skutků je namístě maximálně zdrženlivý přístup. Hodnocení věcí dávno minulých má být obecně doménou svobodného vědeckého bádání historiků a nikoli předmětem bitev právníků. Rovněž tak lidé, kteří tvoří předmět zájmu historiků, budou často „osobami veřejného zájmu“, tj. osobami povinnými i za života snášet širší rozsah kritických soudů i nepřesností ve skutkových tvrzeních. Mnohé historické křivdy byly pak napraveny i v rámci komplikovaného procesu restitucí a rehabilitací. Touto optikou je pak třeba pohlížet i na případné žaloby vnuků či potomků dokonce ještě vzdálenějších.