Generální advokát Cruz Villalón dnes přednesl své stanovisko ve věci C-399/09, Landtová. Česká verze stanoviska je k dispozici zde. Generální advokát konstatuje, že judikatura Ústavního soudu skutečně je v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti, jak v několika předchozích rozhodnutích dovozoval Nejvyšší správní soud. Zároveň se generální advokát vyjadřuje k řešení, které by nejen NSS, ale i ostatní orgány České republiky měly přijmout. Níže si dovoluji nabídnout několik poznámek ke stanovisku.
Předběžná otázka NSS
Problematiku tzv. slovenských důchodů generální advokát celkem výstižně shrnuje v bodech 1 až 6 svého stanoviska, není ji tedy myslím třeba nějak podrobně rozebírat:
„V důsledku uplatnění [Smlouvy mezi ČR a SR] podléhají čeští státní příslušníci, kteří před rozdělením pracovali pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, právním předpisům a pravomoci orgánů sociálního zabezpečení této země. Tato okolnost vedla k několika sporům, které daly vzniknout nyní již ustálené judikatuře českého Ústavního soudu, podle níž, řečeno velmi jednoduše, mají čeští státní příslušníci podléhající slovenskému režimu na základě základního práva na přístup k sociálním dávkám nárok na příplatek vyplácený českými orgány, který kryje případný rozdíl mezi slovenskou dávkou a dávkou, na kterou by měli nárok, kdyby se na ně vztahoval český režim“ (bod 2).
NSS se tázal na soulad dané judikatury ÚS ze dvou hledisek: za prvé, zda není v rozporu se systémem výpočtu dávky sociálního zabezpečení, který zavádí tzv. koordinační nařízení a za druhé, zda není v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti.
U prvé otázky generální advokát shledal judikaturu ÚS v souladu s právem EU. Ačkoliv i tam by bylo jistě možné ledacos k jeho odůvodnění dodat, soustředím se v tomto postu na otázku druhou.
Judikatura ÚS v rozporu s právem EU
Jak už jsem uvedl v úvodu postu, generální advokát navrhuje na druhou otázku NSS odpovědět takto:
„Články 3 a 10 [koordinačního nařízení], vykládané ve světle článku 39 ES, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání příplatku v rámci sociálního zabezpečení přiznávanému pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, který má výše uvedené rysy.“ (bod 74).
V odůvodnění své odpovědi je generální advokát velice stručný: připouští sice, že je sice možné diskriminaci na základě státní příslušnosti za určitých okolností odůvodnit, zároveň ale konstatuje, že mu v tomto směru nebyly předloženy žádné relevantní argumenty. K obdobnému závěru dochází i s ohledem na požadavek trvalého bydliště na území ČR jako druhé podmínky stanovené judikaturou ÚS pro získání příplatku (srov. body 46 a 51 stanoviska).
V téhle souvislosti se lze pozastavit nad vyjádřením vlády ČR v řízení. Jak sám generální advokát konstatuje, „[č]eská vláda v písemných vyjádřeních předložených v rámci tohoto řízení o předběžné otázce uvedla, že podle ní tato judikatura Ústavního soudu porušuje právo Unie“ (bod 3). Samozřejmě velice dobře rozumím těžké situaci, ve které se vládní zmocněnec (a jedním dechem dodám – můj bývalý kolega) nacházel. Česká administrativa byla dlouhodobě s judikaturou ÚS nespokojená, mj. i proto, že ponechala mnoho otázek bez uspokojivé odpovědi (i v tom lze spatřovat důvod „neposlušnosti“ NSS – vedle nesouhlasu se závěry ÚS lze také v některých rozhodnutích NSS číst upřímnou bezradnost nad tím, jak se s judikaturou ÚS vypořádat).
Na druhou stranu se domnívám, že by v takové situaci měla vláda na své vyjádření spíše rezignovat, než v něm otevřeně podkopávat autoritu vlastního Ústavního soudu.
Dodejme, že se s argumentem diskriminace v jednom ze svých nálezů Ústavní soud vypořádat pokusil: v nálezu I. ÚS 1375/07 (soudce zpravodaj F. Duchoň) totiž odkázal na přílohu koordinačního nařízení, pode níž lze odchylně od něj aplikovat ustanovení mezinárodních smluv vyjmenovaných v příloze III. Mezi nimi je i smlouva mezi ČR a SR (v části A, bodu 9 – srov. i stanovisko GA, body 10-12).
Vtip je ovšem v tom, že uvedená příloha koordinační nařízení původně obsahovala i část B, přičemž pouze smlouvy vyjmenované v této části mohly zakládat odlišné zacházení. Mezi nimi však smlouva mezi ČR a SR nebyla. Ta figuruje v části A, týkající se odchylek od obecného režimu nařízení (a byla tedy relevantní pro odpověď na první otázku NSS, kterou se zde blíže nezabýváme).
Část B přílohy III byla v průběhu let unijním zákonodárcem systematicky oklešťována, poněvadž jak se v jednom z nařízení, jimiž byla z této části většina mezinárodních smluv vymazána, uvádí,
„Na základě judikatury [Evropského soudního dvora] týkající se vztahů mezi [koordinačním nařízením] a ustanoveními dvoustranných dohod v oblasti sociálního zabezpečení je nutné přezkoumat přílohu III uvedeného nařízení. Položky v části A přílohy III jsou odůvodněné pouze ve dvou případech: pokud jsou příznivější migrujícím pracovníkům nebo pokud se týkají zvláštních a mimořádných situací, obvykle souvisejících s historickými okolnostmi. Kromě toho není vhodné přijímat položky v části B s výjimkou případů, kdy mimořádné a objektivní situace odůvodňují odchylku od čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení a od článků 12, 39 a 42 Smlouvy“.
Ústavní soud se zřejmě domníval, že se smlouva mezi ČR a SR vztahuje ke „zvláštní a mimořádné situaci, souvisejících s historickými okolnostmi“, jež by odůvodňovaly odchylku od zásady rovného zacházení stanovené v čl. 3 odst. 1 koordinačního nařízení (srov. jeho formulaci „Ústavní soud zdůrazňuje, že situace vzniklá rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byla natolik specifická, že přijetí této mezinárodní smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové nároky ostatních migrujících osob“). To by ovšem smlouva mezi ČR a SR musela být uvedena v části B přílohy III, nikoliv pouze části A.
Ústavní soud tak bohužel nevyužil nahrávky na změnu judikatury na základě požadavků práva EU, kterou mu NSS poskytl, a namísto toho tvrdě zasmečoval. Bohužel však zcela mimo hřiště.
Řešení navrhované generálním advokátem
Generální advokát se však neomezil na poskytnutí odpovědi na položenou otázku. Je si totiž vědom toho, že paní Landtová ve skutečnosti není obětí diskriminace, ale někým, kdo z ní profituje. Má tedy navrhovaná odpověď znamenat, že jí bude „vyrovnávací přídavek“ odepřen? Nikoliv. Podle generálního advokáta
„zjištění, že vnitrostátní opaření je diskriminační, v konkrétním případě [nesmí vést] bezprostředně k odůvodnění zrušení výhodnějšího postavení jednotlivce, který na základě zákona spadá do osobní působnosti uvedeného opatření. To vše přirozeně do té doby, dokud Česká republika neprovede obecnou úpravu dotčené oblasti v souladu s legislativními a ústavními postupy stanovenými jejím právním řádem“ (bod 73).
Zdá se tedy, že se generální advokát pokouší nalézt řešení, které bude uspokojivé pro všechny – na jednu stranu dává (alespoň částečně) za pravdu Nejvyššímu správnímu soudu. Na straně druhé však ponechává možnost vyrovnávací přídavek vyplácet – nikoliv však pouze českým občanům s bydlištěm na území ČR, ale všem občanům EU, na které dopadá koordinační nařízení – „do té doby, dokud Česká republika neprovede obecnou úpravu dotčené oblasti v souladu s legislativními a ústavními postupy stanovenými jejím právním řádem“. Tím se zdá uspokojovat Ústavní soud.
Jak je ovšem z jeho judikatury zřejmé, Ústavní soud nikdy nebyl ochotný pojímat právo na vyrovnávací přídavek tak široce. Naopak, dvojí podmínka občanství a trvalého bydliště byla jeho odpovědí na to, že jeho judikatura povede k lavině nároků vznesených slovenskými občany (kteří by např. i spekulativně mohli požádat o české občanství, aby na přídavek dosáhli – srov. např. závěrečné dva odstavce nálezu III. ÚS 252/04 [soudce zpravodaj Pavel Holländer]).
Ústavní soud je nahý bez možnosti svoji chybu napravit. Paní Landtové by mělo být vyhověno a pokud Ústavní soud kreativně nevynalezne „právo ČSSZ“, prostřednictvím něhož by se daný případ posunul z Moravského náměstí do Joštové, k řešení daného případu se nedostane.
Na druhou stranu administrativa (a případně zákonodárce) mohou danou situaci napravit pouze tak, že se otevřeně postaví proti judikatuře Ústavního soudu a stanoví, že daný přídavek není možné vyplácet nikomu – ani občanům ČR s bydlištěm na území ČR, ani jiným občanům EU.
Požadavek generálního advokáta, aby paní Landtové vyrovnávací příplatek nebyl odepřen, však lze také vztáhnout právě jen na její případ. Pokud se tedy před NSS objeví další podobný případ, může podle mého názoru jeho poskytnutí odmítnout – a dát tak Ústavnímu soudu ještě jednou možnost se nad svojí judikaturou zamyslet. V takovém případě si lze jenom přát, aby tam namísto hrozbami kárnými žalobami (viz nález III. ÚS 939/10 [opravena sp. zn.], soudce zpravodaj Pavel Holländer) zvítězil zdravý rozum a hlavně trochu pravé „technické právničiny“ – kterou tam sice možná někteří nemají rádi, zároveň se však bez ní někdy neobejdou...
Samozřejmě je také ještě možnost, že Evropský soudní dvůr nakonec rozhodne úplně jinak – na tuhle možnost bych ale příliš nesázel.
Smáznul jsem své prosté upozornění na stanovisko, neboť Honza napsal podrobnější pohled.
OdpovědětVymazatZávěr č. 2 AG Cruz Villalóna:
OdpovědětVymazat"Články 3 a 10 nařízení č. 1408/71, vykládané ve světle článku 39 ES, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání příplatku v rámci sociálního zabezpečení přiznávanému pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, který má výše uvedené rysy. Nicméně za specifických okolností této věci výše uvedené zjištění nepostačuje k odůvodnění požadavku ČSSZ v původním řízení.“
Ad druhá věta výroku - chápu, že ECJ v těchle věcech často zachází dál v rámci politiky odstranění diskriminace způsobem "level up" (viz rozhodnutí Nimz) Přesto, neměl by posouzení odůvodněnosti požadavku ČSSZ nechat na NSS?
Chápu problém Soudního dvora v kauze Landtová: pokud možno nenaštvat příliš český Ústavní soud a nabídnout mu „face saving exit“, a to i přesto, že už ÚS jaksi v minulosti ukázal, že o podobnou možnost nestojí, a zároveň se snažit, aby Soudnímu dvoru nezůstal v ruce Černý Petr v podobě té instituce, kvůli které se v Čechách přestaly vyplácet dorovnávací příspěvky. Naříkající babičky na TV NOVA na téma „ten lucemburskej soud si sebral důchod“ jistě nejsou tím pravým píár.
OdpovědětVymazatSnaha ze všeho vybruslit byla bohužel až tak viditelná a úporná, že výrazně podkopává přesvědčivost stanoviska.
Odpověď na první otázku (věcně body 36 – 37) je nepřesvědčivá. Stejný Soudní dvůr, který vždy zdůrazňuje, že mu jde o obsah a účinek právní regulace (poplatku, cla, doplatku či čehokoliv), najednou vytahuje ne formální, ale hodně formalistické argumenty, aby tvrdil, že dorovnávací příplatek jenom proto, že je přiznáván následně (skutečně vždy?) se netýká výpočtu dávky. Takže „korekce dávky směrem nahoru“ není výpočtem … Stačí si jen vzpomenout na judikaturu týkající se třeba dávek, cel a poplatků v oblasti vnitřního trhu nebo i diskriminační legislativy a jejich klasifikace, aby se člověk podivil, jak hluboká může být propast.
„Řešení“, které pak generální advokát nabízí pod písmenem B) části VIII (body 53 – 73), je podivné. Není mi příliš jasné, kam spěje zdlouhavá argumentace antidiskriminační kazuistikou – v ní jde totiž z povahy věci o to, že se znevýhodněná skupina snaží dostat do většinového režimu. Je patrné, že generální advokát si to uvědomuje, když pak v odstavcích 71 a 72 tak nějak cudně dodává, že se vlastně jedná vážně o jiný případ. Připojen je pak závěrečný výkřik v bodě 73, ze kterého mě není jasné, jak by to měl vnitrostátní soud (zde tedy NSS a správní soudy) provést. Při čtení tohoto odstavce přemýšlím, zda by nebyl možný i jiný výklad, než jaký zmiňuje Honza v předposledním odstavci postu: totiž že příplatek by se „neměl sebrat“ jenom paní Landtové. Generální advokát tam totiž mluví o „konkrétním případě“, ale vlastně s ohledem na typ kauzy, nikoliv, jako třeba v předchozím odstavci, přímo o paní Landtové. „Konkrétním případem“ by zde šlo také vnímat typový případ všech českých státních občanů, kterým je v současnosti vyplácen příspěvek.
Podivnost řešení spočívá tedy v tom, že generální advokát vlastně říká: „ano, máte pravdu, je to diskriminace, ale tento právní názor raději neaplikujte“.
Možná elegantnější řešení by se nabízelo skrze argumentační vtažení do hry principů jako je lidská důstojnost a základní právo na důstojné zabezpečení ve stáří. Právě povýšením těchto hodnot na obecné principy by bylo možné se pokusit:
- buď ospravedlnit diskriminaci z důvodu státní příslušnosti;
- vtáhnout do hry s ohledem na stávající subjekty dostávající vyrovnávací příspěvek jakýsi „odklad vykonatelnosti“ z důvodu těchto principů.
Je to typicky argument lidskou důstojností, který zabraňuje řešením rozdílného zacházení skrze zacházení „všem stejně špatně“.
V každém případě je moc smutné, že se zrovna důchodci museli stát zajatci justičních třenic.
V postu samotném jsem se k první otázce nevyjadřoval, přiznám se však, že mám o odpovědi GA pochybnosti - i když jiného druhu, než Michal. Podle mého chápání totiž mezinárodní smlouvy, jež mají zůstat použitelné na základě čl. 7, mohou založit režim odlišný od nařízení - tedy i od čl. 46 odst. 2, podle kterého nelze tutéž započíst dvakrát. Příliš tedy nerozumím té ekvilibristice, do které se GA pustil v bodech 36 a 37 svého stanoviska.
OdpovědětVymazatNemyslím si však- zřejmě na rozdíl od Michala- že by šlo český režim nějak "zachránit" poukazem na to, že je ta diskriminace odůvodněná. Právě ta novelizační nařízení, která okrajovala část B přílohy III, kde byly uvedeny mezinárodní smlouvy, jež umožňovaly odlišné zacházení, reagovala na judikaturu ESD, která tuhle možnost tvrdě omezovala. Neumím si představit (ale možná jsem jen omezený pozitivista/formalista;-), že by tady najednou ESD vykouzlil odůvodnění pro smlouvu, která v té příloze III, části B vůbec není.
Myslím, že tohle je právě to, co ÚS nepochopil, když se pouštěl do výkladu práva EU, aby Nejvyššímu správnímu soudu ukázal, kdo má pravdu.
Výklad bodů 71 a 72 stanoviska, který zmiňuje Michal, mě napadl taky - a je fakt, že formulace v bodu 65 by ji podporovala:
"pakliže vnitrostátní soud konstatuje, že vnitrostátní opatření porušuje unijní zásadu zákazu diskriminace na základě pohlaví, je povinen rozšířit právní status zvýhodněné skupiny na ty, s nimiž je zacházeno nerovným způsobem. Nic nebrání dotčenému státu v tom, aby toto řešení změnil a zrušil zvýhodnění pro všechny, tedy aby diskriminaci napravil „směrem dolů“. Avšak dokud příslušné orgány takové rozhodnutí nepřijmou, musí soudy na základě práva Unie uplatnit příznivější zacházení na všechny".
V tom případě je pak skutečně jen na administrativě/zákonodárci, aby nějak reagoval - ovšem s vědomím, že se staví proti Ústavnímu soudu. V ruce ovšem bude mít alespoň rozsudek ESD (pokud tedy ESD rozhodne stějně jak GA navrhuje).
, aby tam namísto hrozbami kárnými žalobami (viz nález III. ÚS 939/09, soudce zpravodaj Pavel Holländer)
OdpovědětVymazatČíslo nálezu je zjevně špatně.
Díky, správná spisová značka je III. ÚS 939/10.
OdpovědětVymazatJeště jedno doplnění, tentokrát k tomu, že by podmínkou pro "vyrovnávací příplatek" měl být i trvalý pobyt žadatele. Při podrobnějším pohledu na judikaturu ÚS totiž není příliš jasné, zda ÚS tuto podmínku vůbec někdy stanovil. Předkládací rozhodnutí NSS (č. j. 3 Ads 130/2008-107) v bodu 8 říká:
OdpovědětVymazat"Jako další kumulativní podmínku, vedle podmínky české státní příslušnosti, pro výše uvedený postup stanovil Ústavní soud (v nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04) podmínku bydliště žadatele o dávku na území České republiky. (Srov. taky bod 18 předkládacího usnesení NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
V citovaném nálezu však Ústavní soud pouze uvedl, že „[u]možňuje-li zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob“.
Ústavní soud tak naopak v citované pasáži zdůraznil, že o vyrovnávací přídavek mohou žádat, za splnění dalších podmínek, pouze občané České republiky, ačkoliv na některé dávky na základě zákona č. 155/1995 Sb. mají nárok i osoby s trvalým pobytem.
Je tedy možné, že se celá jedna část stanoviska GA vypořádává s problémem, který ve skutečnosti neexistuje. To však nic nemění na problému, který spočívá v diskriminačním zacházení na základě státní příslušnosti...
Pokud je správný Michalův výklad pasáží stanoviska, které se týkají uplatnění diskriminační judikatury ÚS (tedy že obecné soudy musí přídavky přiznávat všem žadatelům), pak ÚS ani nemá možnost se k dané věci vyjádřit. Dodejme však, že si danou situaci nadrobil sám - např. v jiném nálezu (III. ÚS 1012/10, soudce zpravodaj Jiří Mucha), který byl vydán již po předložení předběžné otázky, se říká:
"Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07 zabýval Nejvyšším správním soudem provedenou interpretací a aplikací evropského práva ve stěžovatelčině věci; to představovalo ratio decidendi nálezu".
ÚS tak trochu zapomněl, že "evropské" razítko nemají v Joštové, ale na Plateau Kirchberg v Lucemburku...
Ad Jan Komárek
OdpovědětVymazatdovolil bych si pouze poznamenat, že v souvislosti s přechodem od systému sociálního zabezpečení, na němž byl založen z.č. 100/1988 Sb. k systému sociálního pojištění, který zakotvil z.č. 155/1995 Sb., byla podmínka trvalého pobytu na území pro nárok na dávky jako nepatřičná ze zákona vypuštěna, nikoliv zavedena. Obdobné ustanovení jako byl § 103 odst.1 z.č.100/1988 Sb. proto zákon 155/1995 Sb. již neobsahuje.Pokud tedy měla citovaná věta v nálezu dávat nějaký smysl, vyložil ji NSS tak, že k podmínce státního občanství přidává ÚS znovu i podmínku trvalého pobytu. Vycházel přitom z jeho předchozí i následné judikatury, kde sami stěžovatelé poukazovali na to, že mají občanství a pobyt jako podmínky vyrovnávacího příspěvku, a ÚS této jejich argumentaci dával za pravdu.Koneckonců i ostatní zúčastněné orgány to pochopily stejně, stačí srovnat metodické pokyny ředitelky ČSSZ, které k realizaci nálezů ÚS byly vydány.
Jest ovšem pravdou, že hlavním problémem je skutečně kriterium občanství, které naše vnitrostátní právní předpisy na úseku důchodového zabezpečení i pojištění jako podmínku nároku, pokud vím, neobsahovaly nikdy, přičemž podle koordinačních pravidel platných na poli sociálního zabezpečení přibližně sto let bylo a je rozlišování nároků pojištěnců na základě jejich státního občanství vždy zakázáno.
K tomu lze obecně podotknout, že rovnost nakládání je základním stavebním kamenem mezinárodní koordinace na poli sociálního zabezpečení a obsahově stejná pravidla, jako jsou v článcích 3 a 10 Nařízení 1408/71 jsou samozřejmě i v čl. 4 a 5 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, případně v kterékoliv jiné libovolné smlouvě z této oblasti, kterou si vyberete.Problém celé kausy tzv. slovenských důchodů spočívá v tom,že Ústavní soud pro hodnocení dob získaných účastníky systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992 nastavil rozdílná pravidla pro ty, co české občanství a trvalý pobyt nemají ( těm se hodnotí tyto doby jen podle čl.20 Smlouvy) a pro ty, co tyto podmínky splňují ( jimž se hodnotí tyto doby podle čl. 20 a pokud rozhraničovací ukazatel směřuje na Slovensko, pak dále též ještě jednou v českém systému důchodového pojištění s tím, že takto vzniklý nárok na český důchod je pak k výplatě upraven v souběhu na úroveň tzv. vyrovnávacího příspěvku.
Generální advokát, stejně jako vlády ČR, SR i Evropská komise jsou toho názoru, že takové pravidlo je diskriminační, generální advokát dle mého soudu správně dovozuje, že Česká republika si samozřejmě nad rámec daný čl. 20 může hodnotit jaké doby chce, musí to však udělat buď u všech nebo u nikoho.To ovšem není nic nového pod sluncem, jinak princip rovného nakládání v mezinárodním systému sociálního zabezpečení ani fungovat nemůže.Samozřejmě pokud by tak měla ČR postupovat u všech potenciálních žadatelů, tedy především těch ze SR, kteří získali za dob federace alespoň 25 let pojištění,mělo by to zajisté na celkovou ekonomickou situaci ČR významné dopady.Počkejme si tedy na konečné rozhodnutí ESD a případně též na stanovisko Ústavního soudu, který jediný má osud jím formulovaného vnitrostátního pravidla v rukou, byť cesty vedoucí k jeho další aktivitě jsou ( jak J. Komárek správně poukázal ) dosti neprůchodné.
Jaroslav Vlašín
jen malá oprava na konci druhého odstavce. Slovo " vždy" tam nepatří, jde o vyjádření zásady.
OdpovědětVymazatJaroslav Vlašín
Pěkně zahájená a vedená debata.
OdpovědětVymazatS většinou závěrů všech přispěvovatelů souhlasím. Ústavní soud si opravdu nabíhá na vidle.
Neočekávám, že by Soudní dvůr rozhodl zásadně odlišně, jenom bude patrně zdrženlivější při zdůvodňování. Takže: "Vyrovnávejte si malé důchody z ciziny, ale nediskriminačně".
Jenom bych dodal několik souvislostí. Zásada rovnosti při koordinaci sociálního zabezpečení v mezinárodním měřítku není bezvýjimečná.
Státy zvýhodňují rozmanité navrátilce, když jim dávají důchody bez patřičných odvodů na základě zvláštní politiky. Dělá to tak přinejmenším Německo vůči "Spätaussiedler", tedy etnickým Němcům ze střední a východní Evropy a střední Asie, kteří se vrátili za socialismu nebo po něm. Německo si ale dávalo ve dvoustranných smlouvách pozor na to, aby zde zakotvilo výjimku. Právo Evropské unie pak tyto výjimky přebírá.
Česká republika mohla samozřejmě činit totéž. Podle mého mínění by si to zasloužili všichni ti, které dvoustranná smlouva přiřadila Slovensku jen kvůli tomu, že na Slovensku pracovali na posledního československého Silvestra, přestože třeba dříve desítky let pracovali v české části státu. Toto řešení totiž obvyklé nebylo, byť bylo pochopitelné.
Ústavní soud ale - patrně pod vlivem formulace Listiny - položil důraz pouze na občanství. Zahrnul tak také ty žadatele, kteří před rozdělením Československa neměli vůbec žádný vztah k české části státu a nyní nám patří jenom kvůli vstřícné přistěhovalecké a státoobčanské politice České republiky po roce 1993. To pochopitelně nemohlo získat větší podporu a nepřetavilo se to do zákona, na který by se při vyjednávání dvoustranných smluv stejně jako členství v Evropské unie (snad) pamatovalo.
Nyní by se musela Česká republika hodně snažit, aby takovou výjimku vyjednala dodatečně.
Je vidět, že se jí do toho vůbec nechce. Právě naopak, je to vzácná příležitost uvařit Ústavní soud ve vlastní šťávě. Pokud by na vyrovnávání Ústavní soud trval nadále, pak stačí hrozit, že budeme platit vyrovnání všem přistěhovavším se slovenským občanům či dokonce celému šedovlasému Slovensku. Jen částečně zasloužená popularita této instituce by se dočkala přiměřeného snížení.
Také mě děsí, že výsledkem je rozvařené vnitrostátní právo a jeho uplatňování. Ale příčiny jsou doma. Silácké a zbrklé vysoké soudy, výkonná moc lepící díry, netečný zákonodárce.
Filip Křepelka
No diskuse...
OdpovědětVymazatJá vidím hlavně příspěvky M Bobka (a v této věci mentálního dvojčete J. Komárka), J. Vlašína a J. Křepelky, což ale jsou hlavní tahouni tvrdohlavého trvání NSS na tom, že i když jste nevytáhli pracovní paty z Litoměřic, a vlivem drážních škatulat vás poslední rok existence společného státu začal formálně zaměstnávat zaměstnavatel sídlící v Bratislavě, budete brát důchod 900 Kč, a nebude byrokatického Boha, který by ten důchod dorovnal a učinil tak zadost spravedlnosti.
Tento závazek českého státu vznikl před přistoupením k EU; vedoucí představitelé SR V. Mečiar a ČR V. Klaus dali obyvatelům ujištění, že se jich rozdělení nedotkne podobným zhoršením základních životních jistot.
Pokud ESD tuto zhov.., no dobrá, zhůvěřilost potvrdí, bude to další střelení kozla (poté co zakázal dávat ženským levnější pojistky, protože se vyznačují atributem spojeným s nižší nehodovostí).
Popularita EU jistě po takovém výroku vzroste.
A Ústavnímu soudu se po takovém výroku bude lépe hájit doktrína supremace našeho ústavního práva nad právem Evropské unie.
Jiří Kykoň ;-)
1. Řešením tedy má být, aby se občané ČR s místním trvalým pobytem odstěhovali na Slovensko, kde se slovenským důchodem lépe ekonomicky zapadnou, když u nás nikoli? To má být ona podpora "migrujících zaměstnanců"? Protože v takovém případě slovenská ekonomika získá další pracovní sílu...
OdpovědětVymazat2. Ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž "není možné, aby stěžovatelka byla, proti jiným občanům České republiky, diskriminována jen v důsledku specifické okolnosti, mající svůj původ v zániku tehdejší československé federace", pakliže v minulosti byl systém důchodového pojištění jednotným a zaměstnání na Slovensku nebylo zaměstnáním v cizině, je provedením ústavního zákazu diskriminace před bezpodmínečným naplněním smlouvy mezi ČR a SR (Ústavní soud právě na těchto případech ukázal, že ústavnost již závazné smlouvy lze posuzovat i následně).
3. Řešení v bodech 53 až 73 je podle GA prosté: Nejvyšší správní soud by měl změnit svůj názor a nesnižovat postavení žalobkyně "směrem dolů" (odst. 65 a 70), ale obecně může v jiném a konkrétním případě rozšířit přístup k předmětnému příplatku i na další fyzické osoby (odst. 56). NSS proto jednal v hypotetickém případě, i když ne tolik, aby se tím ESD nezabýval. Dávalo by větší smysl, pokud by NSS otázku položil teprve tehdy, až by Ústavní soud odmítl rozšířit svůj zákaz diskriminace i na další fyzické osoby, takto je však vázán judikaturou ÚS. Generální advokát proto spíše troubí "prohru" NSS.
4. Nerozumím, proč byla shledána "neexistence dalších argumentů předložených v rámci řízení" (odst. 47 a 52) a Ústavní soud vykreslen textualisticky, že jde jen o slovo "občan" v čl. 30 Listiny a tedy o jakýsi přežitek z doby národních států nereflektujícím přistoupení k EU. GA jakoby úplně opominul, že smyslem postupu ÚS je právě odstranit ústavně zakázanou diskriminaci mezi občany ČR analogicky jako v rozsudku Nimz, tj. že v rámci skupiny srovnatelných jedinců je jednáno neodůvodněně odlišujícím způsobem. Že to není jen nějaký arbitrární vrtoch, ale rozhodnutí učiněné v rámci diskurzu zakazujícím právě diskriminaci. To AG úplně opomíjí, prakticky jen postuluje prima facie diskriminaci, což je dost málo, pokud ÚS rozhodl o diskriminaci meritorně. Nakonec i otázka občanství a trvalého pobytu může být v případném sporu o další rozšíření této judikatury objektivní a rozumnou, viz výše.
Proto nejenže žalobkyně musí nést soudní náklady za řízení před českými soudy, ale v důsledku aktivity NSS i před ESD, aby nahradila vládu, která nezaujala obranu "obecného zájmu" ČR, ale raději začala shazovat svůj Ústavní soud... kontradiktornost řízení dostala "na frak" a tím i legitimita rozsudku ESD.
Proto by Ústavní soud měl i nadále rozhodovat podle své ustálené judikatury závazné "pro všechny orgány i osoby", tj. i "NSSZ" (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Pokud jde o banky, tak NSS velmi ochotně upřednostňuje národní právo před povinností eurokonformního výkladu, jak plyne z následujícího (nikoli ojedinělého)rozsudku NSS (7 Afs 54/2006):
OdpovědětVymazat"Eurokonformní výklad proto může „posunout“ význam normy vnitrostátního daňového práva oproti jejímu významu zjištěnému jazykovým nebo jiným výkladem pouze v prospěch plátce daně; možnost působení eurokonformního výkladu opačným směrem, tedy v neprospěch daňového subjektu, je vyloučena požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právní regulace, který je, jak již shora ve vztahu k „obecnému“ teleologickému výkladu vyloženo, v daňovém právu obzvláště intenzívní."
Zatímco v případě důchodců je NSS fanatickým přívržencem "eurokonformního" výkladu národního práva ke škodě "československých" důchodců a jejich právní jistoty i předvídatelnosti právní regulace. To že NSS zcela okázale ignoruje "vnitrostátní" diskriminaci důchodců mi přijde trestuhodné.
Richard