O plagiátech a politice

Při čtení různých novin v průběhu posledních dvou týdnů sleduji zajímavé propojování a přelévání mezi světem akademickým a politickým. Osud plagiátů a jejich prolínání s vnitrostátní a mezinárodní politikou se stává zajímavou srovnávací studií na téma veřejné etiky.

Přelití akademie do politiky je nedávné odstoupení německého spolkového ministra obrany, Karl-Theodora zu Guttenberga. Svobodný pán totiž opsal části své disertace, kterou obhájil na Univerzitě v Bayreuthu. Na opsání se přišlo zdá se skutečně náhodou: jeden německý (byť levicový) profesor veřejného práva v Berlíně dlouhodobě zkoumá otázky, o kterých zu Guttenberg psal. Chtěl si tedy přečíst, jak se na dané problémy veřejného práva dívá „pravice“. Při čtení práce se mu však zdály některé pasáže stylisticky podivné, jinak formulované a odlišné od zbytku. Dohledáním v Googlu zjistil, že se jednalo o veřejně přístupné politické dokumenty, s ohledem na které byla citační kultura pana ministra poněkud laxní.

Univerzita v Bayreuthu ministrovi obratem sebrala doktorský titul. Zvládla to dokonce v řádu týdnů. Na druhou stranu to nebylo zas tak problematické, protože ministr sám pochybení uznal. S ohledem na současnou českou „praxi“ ve stejné problematice je vtipné, že Němci také nemají pro „odebírání“ vysokoškolských titulů zvláštní řízení. Titul ministrovi sebrali podle obecného ustanovení správního řádu o zpětvzetí nezákonných správních rozhodnutí s tím, že plagiát je jasně v rozporu s obecnými požadavky na původnost práce a vnitřními předpisy univerzity. Tak nevím. Když vidím ten postup a jeho rychlost, tak váhám nad dvěma možnostmi. Za prvé, ten německý „Rechtsstaat“ bude asi dost pochybný, když si dovolí brát zpět diplomy bez výslovné zákonné procedury. Za druhé, německý „Rechtsstaat“ bude v pořádku. Jenom ukazuje, že kde je vůle s nekorektně udělenými diplomy něco dělat, tam je i cesta.

Zu Guttenberg složil všechny funkce (kromě ministra také prý mandát ve Spolkovém sněmu), byť ho tedy kryla jak strana, tak spolková kancléřka. Všichni ho litují a volají, aby se vrátil. Nu, on se asi vrátí, nicméně až za pár let. A o poznání silnější. Na rozdíl od některých politiků v jiných státech, kteří budou na sesli viset až k naprostému sebezničení, totiž pochopil, že krátkodobá ztráta je střednědobá výhra. Vtipné jsou pak ale komentáře z jiného evropského tisku na téma odstoupení zu Guttenberga: kupříkladu noviny ze severu Itálie volají, ať jim Němci dají zu Guttenberga a vezmou si za něj kteréhokoliv italského ministra. Římské deníky pak moc nechápou, o čem je řeč. Jakože by měl ministr odstoupit, když opíše kus disertace? Proč proboha?

Současná situace okolo London School of Economics (LSE) je pak zajímavým příkladem opačného pohybu: kdy se vývoj v mezinárodní politice zpětně přelévá do akademického světa. Skutečnost, že mladý Kaddáfí obhájil v roce 2008 na LSE doktorát by asi za normálních okolností moc nikoho nezajímala. Na jeho disertační práci by se nadále prášilo v knihovně LSE a asi by ji ani nikdo nečetl (navíc údajně byla do knihovny zařazena pod jiným jménem, takže by nikoho nezlákalo ani jméno autora). Nicméně v okamžiku, kdy mladý Kaddáfí velí v těchto dnech v Libyi jednotkám, které střílejí do demonstrantů, v mezidobí tedy už spíš slušně vyzbrojeným povstalcům, tak se jak jeho doktorát, tak styky LSE s Libyí dostávají pod drobnohled.

Přijít na to, co z klubka vztahů LSE s libyjským režimem je ještě v normálu a co již nikoliv, je za těchto okolností obtížné. V minulých dnech odstoupil ředitel LSE s tím, že neuváženým přijetím sponzorských darů od libyjské vlády a nadací poškodil pověst školy. Nezávislá komise (nepředsedá ji Sir Humphrey Appleby, ale bývalý Chief Justice, Lord Woolf – tak třeba i na něco přijde ;-) má přezkoumat jednak Kaddáfího disertaci (je to či není plagiát) a pak také finanční toky mezi libyjským režimem a jeho různými nadacemi či fondy a LSE. Že LSE za tučné školné vzdělávala libyjské úředníky není myslím nic šokujícího. Své tlapky v podobném „governance“ korýtku pro různé úředníky různých států a režimů má každá větší světová univerzita. Pokud součástí studijních plánů v oboru (Global) „Governance“ nebyl základní kurz „potlačování opozice“ či povinně volitelný předmět „střelba do demonstrantů“, tak je možné se tak maximálně bavit o poměru cena/výkon za nějaký podobný kurz, ale s výjimkou některých aktivistů to nikdo moc nevnímá jako až takový etický problém. Co už se jeví trochu problematičtější je, když čerstvý doktor necelý rok po obhajobě svého doktorátu věnuje své univerzitě skrze (státní) nadaci, které předsedá, jeden a půl milionu liber. Buď se jedná o zatraceně dobrý „fund-raising“, anebo už o něco jiného. Nu, nechme se překvapit.

Je to pouze při návratu do české kotliny, kdy se člověk uklidní. Osobní odpovědnost za opsané práce nikdo nedovozuje (fuj, taková levná populistická gesta). Podvod je v pořádku, pokud je povýšen na systém. Že „soukromá morálka“ příliš nefunguje, to je v transformačních společnostech vcelku běžné. Stále více a více mě v poslední době však fascinuje role veřejnoprávní „regulace“ v celém tomto českém diplomovém byznysu. Akreditační komise a MŠMT vždy bránily, minimálně v oboru právo, jakékoliv akreditaci oboru „právo a právní věda“ soukromými školami, aby byla zaručena ta „kvalita“. Chce ale po Plzni ještě někdo s vážnou tváří tvrdit, že akreditační komise chrání v Čechách kvalitu studia? Jak už kdysi na tomto blogu zaznělo z úst jednoho komentátora, co by vysoká škola musela ještě dělat, aby jí byla někdy odebrána akreditace? Pokusy na lidech? Vivisekce bez souhlasu „pacienta“? Anebo že by nešlo ani tak o jakoukoliv rozumnou kvalitu, jako spíše o ochranu titulového kartelu a jeho členů na uměle uzavřeném trhu, vynucovanou státními prostředky?