Jiné právo misijní 3: Volby

Jedu z předvolebního mítinku Strany zelených v kosovském městečku Veselí. Z billboardů podél silnice se na střídačku usmívají šéfové dvou největších partají. Ostatní strany neměly peníze na viditelnou kampaň, takže postupují formou setkávání s občany. (Na Zelený přišlo dvanáct lidí. Zprávu, do který jsem to napsala, mi ovšem z Centrály vrátili s tím, že není vhodné tímto konkrétním způsobem upozorňovat na malou politickou uvědomělost a zájem kosovských občanů. Opravím to na „poměrně nízkou účast s ohledem na nepřízeň počasí.“ Spokojenost.)

Volby řídí Ústřední volební komise podle volební vyhlášky správy OSN, ale je veřejným tajemstvím, že ve skutečnosti se jede podle teorie (totálního) chaosu. Lidi budou vyplňovat tři různý volební archy, který si vyzvednou až v den voleb. S náručí papírů šup za plentu a teď se, voliči, ukaž! Listiny kandidátů jsou jak telefonní seznam, ale bohužel to tentokrát není podle abecedy. Politických stran a hnutí se přitom zaregistrovalo víc než sto! Než se v tom každej zorientuje, než vyštrachá občanku, než se zjistí, že občanka je propadlá/nečitelná/jinak znehodnocená, než proběhne diskuse a marný handlování náhradního řešení, než – než – než… Někdo to propočítal na dvacet minut na voliče. V průměru. A venku bude zima. Budou lidi mrznout ve frontě čtyři, pět hodin? V takovým případě by naše volební asistence měla spočívat v tom, že budeme obcházet fronty s bandaskou a podávat grog.

…

V srbských enklávách nikdo volit nebude. Kosovo je Srbija! „Jediný platný volby jsou přeci ty, který vyhlásej v Bělehradě, krucinál,“ rozčiluje se starosta Dragan, „tak mi tu nekecej o demokracii. Fujtajbl!“ Jako právník proti tomu těžko můžu něco namítat. Jo? Tak proč pomáhám ty protistátní volby organizovat? Odpověď, že já nic – já monitor, mi naštěstí včas uvízne v hrdle.

Informuju Dragana, že na kraji vsi bude v den voleb stát maringotka, mobilní volební místo, kdyby si to náhodou někdo z místních rozmyslel a chtěl přijít volit. Náš systém je vstřícný, spravedlivý a demokratický.

„Kandidujou přece i kosovsko-srbský strany,“ agituju, „tak můžeš třeba dát hlas jim.“

„Zaprodanci!“ zahřmí Dragan. „Klidně zapomenou, čí jsou, jen aby někde vlezli do nějaký partaje, do nějakýho loutkovýho parlamentu! Na to já kašlu!“

Ráda bych podotkla, že souhlasím. Mlčím.

„A maringotku neschvaluju!“ pokračuje Dragan. „Posledně stála ve švestkovým sadu mýho strýce, takže jestli jí tam zaparkuješ znova, budu proti tomu demonstrovat!“ Hlas mu komicky přeskakuje nahoru a dolů.

Poznamenám, že právo shromažďovací a sdružovací upravuje Všeobecná deklarace lidských práv, takže beze všeho.

„I s vlajkou,“ štěkne ještě Dragan a podá mi kelímek rakije. „Na Tita!“ připíjí.

…

Ve všeobecným tetelení a zmatku působí naše Organizace jako zachránce, deus ex machina, a to nejen proto, že se k ní upínají naděje všech zúčastněných aktérů. Jsme jako plavčík, co s rozvahou obchází okolo bazénu, kde se právě topí dvacet lidí, protože ví, že nakonec stejně všechny zachrání. (Vypustí vodu.) Volby máme v malíku. Provádíme jejich přípravu a monitoring spoustu let, máme know-how, autoritu i prestiž. Jsme specialisti na dozor během sčítaní volebních lístků.

Právě proto mi není jasný, proč jsme se pouštěli do demokratizace, integrace menšin, začali fušovat do reformy justice a policie, kafrat do místní samosprávy a rozhodli se uskutečnit revoluci na poli ochrany lidských práv, ochrany přírody a ochrany před nákazou HIV, když ničemu z toho nerozumíme ani zdaleka tak jako volbám. Hádám, že to je další rozměr karmy mezinárodních organizací: dělat všechno, včetně toho, na co nemáme (peníze, lidi, nástroje). Navíc, proč nechat koláč jenom jednomu, když se o něj můžou podělit dva, tři a nebo sedmnáct?

Monitoring voleb bude kromě nás provádět ještě šestnáct dalších hráčů. OSN, Rada Evropy, Přípravný tým mise EU, Zvláštní zmocněnec Evropské komise, OECD, ODHIR, Transparency International... Kdyby se přihlásili pozorovatelé Středočeskýho svazu zahrádkářů, možná by jim dali kousnout taky.

…

Těsně před volbama volá Imer.

„Ej, sestra – kako si, dobro si?“

„Ej, brate, dobro sam ti,“ halasím a přemítám, o co může jít. „Jestlipak jste si už vyzvedli ty nový občanky, Imere, co?“ Zhruba před týdnem se ukázalo, že půlka lidí z Imerovy romský osady má občanky buď propadlý, roztrhaný a nebo na nich chybí fotka. Šíleným přemetem přes několik přepážek na matrice ve Veselí jsme docílili toho, že Imerovcům vystaví nový občanky ještě před volbama a dokonce jim prominou správní poplatek (připsala jsem si bod za působivej apel na nutnost pozitivní diskriminace, ačkoli moje asistentka Arlinda se okamžitě šklebila, že diskriminovaná je ona, protože na správních poplatcích za všechny průkazky svý rodiny už nasypala úřadům hezkejch pár set! Nemohla by se prý přihlásit jako Romka?)

Stačilo, aby si Imer a spol. průkazky osobně vyzvedli.

„Skočím tam zejtra,“ opáčí Imer.

Jo! A já skočím po tobě, ty gaunere!

„Imere, zejtra je pátek,“ začnu přísně, „říkala jsem ti, že na matrice mají otevřeno jen od pondělí do čtvrtka, sakrapráce!“

„No tak tam neskočím,“ zahučí.

„V tom případě nemůže půlka vaší osady k volbám.“

„Kvůliva tomu právě volám,“ dí Imer. Vymyslel systém Tři mušketýři, aneb Jeden za všechny. Prej to za celou ves odvolí Erdan, jeden ze čtyř lidí, co mají průkaz v pořádku. Je k tomu potřeba ňákej papír?

Kdybych věděla, jak se řekne srbsky závěť, doporučím mu, ať jí rychle sepíše, protože ho při nejbližší příležitosti zavraždím, Rom Nerom.

„Myslíš jako plná moc?“

„No!“ zaraduje se Imer. „Přesně to jsem myslel!“

(Do denní zprávy píšu, že navzdory naší asistenci a kampani na podporu výkonu občanských práv se místní Romové voleb neúčastní. Tečka. Ať se z centrály klidně zeptají proč. Já nevím. Fakt nevím.)

….

Jsou volby. Nasněžilo, takže je otázka, kolik zdatných jedinců přijde volit. Stát ve sněhu a mrazu před místní základkou ve frontě pokašlávajících lidí se nezdá být tím nejlepším programem pro dnešní den. Kosovská elektrárenská společnost KEK se navíc prsila, že v den voleb proud půjde celých 24 hodin, takže pokud by tomu skutečně tak bylo, jen blázen by opustil na půl dne teplo domova, kde si může vesele svítit a dívat se na telku. Jenže – není tomu tak: je skoro poledne a po proudu ani památky. Píšu Kate, jestli to bylo 24 hodin S nebo BEZ – zřejmě jsem tomu špatně rozuměla. Zatím to vypadá na BEZ.

Takže je docela dobře možný, že půjdou volit celý zástupy – zástupy rozhořčených lidí, co už toho mají vážně dost – dost toho, že si z nich deset let někdo dělá blázny. Prejže 24 hodin elektřiny?! A zase nic? Už vám to, pani, taky leze krkem? Budou společně ve frontách a na školních chodbách nadávat na poměry a doufat, že vhozením volebního lístku do urny vznikne šance, že se něco změní. Navíc – proč sedět doma, v zimě a ve tmě, když venku se něco děje a lístek na celou akci je zadarmo. Chtějí jenom občanku.

Večer vyrážíme s Frenkem do Veselí , kde strávíme noc kolotáním mezi čtveřicí volebních míst. Přituhuje. Na zadním sedadle mám dvě termosky s čajem a baterii svíček (KEK se zřejmě dohod s výrobci vosku, že jim přihraje kšeft století a dneska v noci proud ne a ne a nepustí). To se to bude sčítat – potmě!

Náš rajón sestává ze čtyři krát osmi školních tříd, kde sedí dvaatřicet sčítacích komisí a hrstka pozorovatelů. (Čekala jsem, že jich budou hordy, ale nepřízeň počasí udělala svý. Navíc, my dva s Frenkem jsme jediný, kdo zodpovědně krouží až do zblbnutí okolo všech volebních míst, bez ohledu na značný teplotní rozdíly, co mezi jednotlivýma štacema panujou. - Představitelka Rady Evropy i zástupce EU a další spolehlivě identifikovali třídu s nejvýhřevnějším topným tělesem a dostatečnou zásobou dřeva. Usadili se, vypakovali svačiny, polštáře a čtivo, a celou noc tak příjemně protábořili jako někde na čundru v Posázaví. Zkušený harcovníci.

Frenk je duší flákač, ale tohle ho nadzvedne. Chápeš to? Tak proč sem teda jezdili? Do mý země! – Chápu ho. Na nás v nejteplejší třídě bohužel nezbylo místo.

V noci je minus osm. Během přejezdů promrzáme.

Dobrá zpráva ovšem je, že zapli proud, takže volební lístky jsou vesměs vidět.

„Platí to, když je kandidát zaškrtnutej fajfkou a ne křížkem?“ ptají se v 1.C. „A co když je to červeně? Utrženej roh? Kolik preferenčních hlasů se smí nejvýš označit? A když jich zatrh někdo o dva víc? Platí to? Neplatí? Co máme dělat?“ Sčítá se na ploše z dvanácti sraženejch lavic, podle nákresu Centrální volební komise. Platný nesečtený v pravým horním rohu, sečtený v dolním. Neplatný vlevo dole. Parlament uprostřed, starostové nahoře. Když se podívám na nekonečný balíky a štosy archů, těší mě, že jsem jenom monitor a nikoliv předseda komise. Za dvacet euro dělat tuhle práci! Jsou mezi nimi inženýři, učitelé, doktoři a právníci. Celou noc musí hlídat šestici sčítajících rukou, organizovat, rozhodovat, správně zapisovat počty hlasů do nepřehledný výsledkový listiny a ještě trpět dohled někoho jako jsme my. Na jejich místě bych se zhroutila po dvaceti minutách.

„Co tohle?“ ukazuje předseda komise v Kvartě A. - Volič některé z menších stran, která nemá šanci propracovat se do parlamentu, pokryl kraje volebního lístku kosočtverci a dílo tituloval nápisem „Všichni vostatní polytici = zrádcové a děfky OSN!“

„Ne,“ řeknu a pokynu k tenkému štosu neplatných archů.

Jsou čtyři ráno. Většina komisí vychytala mouchy a sčítá jako na drátkách. V několika partách ovšem zabředli. Snažíme se je vytáhnout. Do toho se probere monitorka Rady Evropy a vloudí se do třídy, kde mají největší problémy.

„Tak to teda protest!“ oznámí zhurta. Mává jakýmsi odstavcem z Pravidel sčítání. „Jak jste mohli připustit, aby se počítali nejdřív starostové teprve potom radní?!“ zahřmí. Je to korpulentní Řekyně. My dva střízlíci s Frenkem se proti ní srotíme do šiku a vysvětlujeme. Voni to sice počítali v opačným pořadí, ale výsledky jsou správně. Takže to nevadí.

„Znovu,“ poroučí Řekyně. „Musí se to sečíst od začátku celý znovu!“ Vytočím se. Jak je možný, že z Rady Evropy sem pošlou osobu, která celou noc spí u kamen, a když se probere, ukáže se, že o svojí práci nemá ponětí? Kdyby tu byla jako dobrovolník, tak prosím. Ale je to Expertka – volební pozorovatelka, má to na klopě, a za svojí práci je placená. Z veřejných rozpočtů.

„Paní,“ osopím se, „jste pozorovatelka. Nebo ne?“

„To teda jsem!“ houkne.

„Tak se prosím věnujte i nadále pozorování a neplašte nám komisi.“ Nešťastnej a vyčerpanej předseda sčítačů na mě visí pohledem.

„Opakovat sčítání může nařídit jen zmocněnec Centrální volební komise,“ vpadne Frenk.

„Na můj návrh!“ pokračuje Expertka.

„Nebo na náš,“ řeknu. „My důvod k podnětu rozhodně neshledáváme.“

„To je vrchol!“ vykřikne. „Okamžitě mi dáte číslo na zmocněnce Centrální komise!“

„Ale jděte,“ usměju se. „Zavolejte si do Štrasburku. Jistě vám to na informacích někdo vezme, když je volební pohotovost. Rada Evropy je pružností a efektivitou pověstná!“

TlustoŘekyně si poznamená moje jméno. Bude si na mě stěžovat. 

Slovní utkání protne poplach. Hoří! - hlásí do telefonu Frenkův kámoš z vedlejší školy. Skáčeme do auta a míříme ke spáleništi. Hlavou mi běží katastrofický scénář. Kolik tříd je asi v plamenech? Je někdo raněnej? Budou se opakovat celý volby? Nechá mě Ivan zavřít?

Vpadneme do 1.C.

Hlášení: Od oharku cigarety chyt štos jedenácti neplatných hlasovacích lístků. Zrádcové a děfky OSN shořeli.

V sedm se ozvou rachejtle.

Přívrženci vítězné strany vytáhli do ulic a slaví. Odpůrci po nich házejí láhve. Strhne se několik rvaček.

V devět skončí i poslední parta-retarda. Zapakuje lístky do pytlů, zapečetí do urny, podepíše arch s výsledky. Mrzne až praští.

Všichni se mají k odchodu. Rozhlížím se po třídě. Spoušť. Mastný papíry a plechovky, kelímky od čaje, oharky cigaret.

Uklidí to tu někdo? Ředitel školy, co přišel zamknout, krčí rameny.

Vyčerpaná, umouněná a zaprášená. Připadám si jako blázen. Údržbář a svačinář. Z posledních sil sbíráme s Frenkem papírky a štelujeme lavice do původní sestavy. Alespoň v jedný třídě z dvaatřiceti. Co si o účelu voleb pomyslí děti, až v pondělí vstoupí do tříd, kde to vypadá jako po pěkně rozjetým několikadenním večírku?

…

Nazítří volá předseda místní buňky Strany zelených, která dostala v zastupitelstvu nejmíň křesel ze všech. Konkrétně jedno. Gratuluju mu. To ho rozzuří. Vím já, kolik je stála předvolební kampaň? Takový fiasko! A je to všechno naše vina! Zklamali jsme jako dozor nad regulérností voleb. „Voliči všech ostatních stran, totiž, volili dvakrát!“ huláká. „Některý dokonce třikrát a jeden borec v obci Dolní Polní dokonce šestnáctkrát!“ Jak je možný, že jsme si toho vůbec nevšimli?

Kvapem volám na Ústřední volební komisi a dovídám se, že seznam registrovaných voličů a počet odevzdaných hlasů v obci Dolní Polní naprosto sedí.

Předseda buňky protestuje. „No jistě!“ rozkřikne se. „Ruka ruku myje. Korupce a bratříčkování na nejvyšších místech. Pak má planeta vypadat! Věděla jste, milá slečno, že řeka protékající městem Veselí byla vyhodnocena jako nejšpinavější vodní tok v Evropě? Nejspíš se v ní vypraly všechny zpronevěřený obecní peníze! A vy mi chcete tvrdit, že lidi to nezajímá?“

Chci ho uklidnit Churchillovo moudrem o tom, že největším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem, ale zavěsí dřív, než se nadechnu.

No nazdar.

Nejšpinavější v celý Evropě?!