Styl soudní argumentace v Česku, Polsku a Maďarsku

Před bezmála třemi lety jsem tu informoval o zamýšleném výzkumu, který se pokusil kvantitativně ohodnotit míru formalistických a neformalistických argumentů v judikatuře správních soudů Polska, Česka a Maďarska. Výzkum se týkal let 1999 až 2004, tedy období bezprostředně předcházející vstupu ČR do EU a několika mála měsíců po vstupu do EU. Výsledky výzkumu byly publikovány v našem společném článku Matczak, M. – Bencze, M. – Kühn, Z. Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. Journal of Public Policy, Cambridge University Press, April 2010, sv. 30 část 1, pro čtenáře tohoto blogu předkládám základní informace, k nimž jsme došli.

Náš výzkum zahrnul cca 1200 rozhodnutí vynesených správními soudy v ČR, Maďarsku a Polsku v letech 1999 a 2004. Kritériem výběru byla publikace rozhodnutí v oficiální sbírce soudních rozhodnutí. Měli jsme totiž za to, že publikovaná rozhodnutí budou více odpovídat složitým případům aplikace práva („hard cases“). Rozhodnutí se týkala daňových věcí a dalších veřejnoprávních otázek významných z hlediska komerčních aktivit (např. rozhodnutí v oblasti investic, stavebního práva, nejrůznější licenční řízení, právo životního prostředí, veřejné zakázky, soutěžní právo atd.).

Interpretační standardy, ze kterých vycházejí správní soudy, jsme klasifikovali následujícím způsobem.
(i) Standardy právu interní, kterými je jazykový výklad zákona, případně odkaz na dřívější soudní judikaturu. Pod tyto standardy jsme s ohledem na to, jak k nim soudy přistupují, podřadili též „logickou“ metodu výkladu (ta má sice teleologickou povahu, soudy k ní však přistupují mechanicky a formálně), event. různé interpretační pravidla typu lex specialis derogat legi generali. V Česku zahrnuly 72 % všech právních argumentů, v Polsku 81 %, v Maďarsku dokonce 88 %.
(ii) Standardy právu externí, zahrnující úmysl zákonodárce, cíle právní regulace, nalezení smyslu právní normy atd. Pokud soudce odkazuje na tuto skupinu argumentů, vykračuje současně z koncepce „omezeného“ práva a dává právu rozumný smysl s ohledem na jeho společenský kontext. Těch bylo u nás 18,6 % všech argumentů, v Polsku 10 %, v Maďarsku jen 9 %.
(iii) Ústavní standardy vycházejí z ústavy a jejích argumentů. Zahrnují mj. princip proporcionality, zásady ochrany lidských práv a zákaz diskriminace. U nás tvořily 8 %, v Polsku 7.4 %, v Maďarsku jen zanedbatelných 2.5 %.
(iv) Standardy z práva EU. Zde nutno brát v úvahu, že šlo v podstatě jen o působení silou přesvědčivosti, neboť ve zkoumaném období právo EU na soudní případy ještě přímo nepůsobilo. Asi i proto jich bylo ve všech třech zkoumaných systémech zcela zanedbatelné množství, kolem 1 %.

Čtyři typy standardů ukazují také rozdíly mezi dvěma strategiemi, které soudce mohl volit. Soudci, kteří vycházejí především ze standardů právu interních, volí formalistickou strategii. Naopak čím více odkazů na zbývající tři skupiny standardů, tím více soudce směřuje k neformalistické strategii.

Výsledky ukazují dominanci odkazů na standardy právu externí: v průměru celkem 83% všech odkazů ve jmenovaných státech směřuje do této skupiny. Soudci většinou odkazují na jazykový výklad textu zákona. Odkazují často rovněž na systematický výklad zákona, event. zejména v Polsku též na právní literaturu. Odkazy na standardy právu externí jsou na druhém místě, tvoří celkem asi 9% všech argumentů. V rámci této skupiny soudci zpravidla odkazují na cíl právní normy a záměr historického zákonodárce.

Odkazy na ústavní standardy zahrnuly celkem 7 % všech použitých argumentů. Odkazy byly pestré, od argumentací ústavou jako celkem (např. nespecifikovaným základním právem nebo svobodou) k určitým ústavním právům. Poměrně málo se argumentovalo principem proporcionality.

Z hlediska dynamiky jednotlivých argumentů lze uvést, že čísla byla poměrně setrvalá po celé zkoumané období. Jako výjimka z tohoto pravidla tak v českém právu určitou vzestupnou tendenci vykazovala jen argumentace ústavním právem.

Výsledky mezi jednotlivými soudními soustavami se nijak drasticky neliší, což ostatně naznačuje sdílení stejné právní kultury i nedávné historie. Přesto čtenáře asi nejvíce zaujme relativně větší počet odkazů na externí standardy v české judikatuře. Podle mého názoru jsou příčiny odlišností dvojí.

Narozdíl od Polska a Maďarska jsou čeští soudci v dennodenním kontaktu s rezolutně anti-formalistickým ústavním soudem. Ten má pravomoc rušit soudní rozhodnutí jako protiústavní. Během prvních deseti let své existence (1993-2003) český Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval antiformalistické aspekty soudcovské interpretace a kritizoval excesivní zákonný pozitivismus a textualismus obecné justice. Ústavní soud vyvinul dokonce doktrínu, podle níž excesivní formalismus může za určitých okolností založit protiústavnost. Když kritizoval formalistickou koncepci práva, Ústavní soud otevřeně a nediplomaticky uvedl, že „[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity” (notoricky známý a často citovaný nález „Liška Bystrouška vs. Jezevčík Bertík“, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, publ. pod č. 30/1998 Sb.). Soudci ÚS i v pracích doktrinálních zdůrazňovali, že pohyb směrem k teleologické argumentaci musí být realizován nejen v judikatuře, ale též v právní doktríně (nejvýznamnější prací zde byla asi Holländerova Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde 2003). Naproti tomu maďarský ústavní soud, vybavený pouze pravomocemi abstraktního přezkumu ústavnosti, neuspěl ve svých pokusech o transformaci obecné justice. Tak mohl maďarský autor ještě v roce 2002 napsat, že „stále ještě lze říci, že většina obecných soudců nevidí žádný vztah mezi ústavou a jejich běžnou rozhodovací činností“ (Gábor Halmai in Sadurski W. (Ed.), Constitutional Justice, East and West. Democratic Legitimacy and Constitutional Courts in Post-Communist Europe in a Comparative Perspective (2002), na s. 209).

Druhým důvodem je podle mne to, že české správní soudy, na rozdíl od obecné justice, byly svým složením vždy podstatně pestřejší než čistě kariérní justice obecná. Všimněme si, že náš výzkum se vztahoval k období, kdy teprve na jeho úplném konci byl konstituován Nejvyšší správní soud. Zcela převažující část dat, které jsem v českých rozhodnutích zkoumal, tedy byla produkována vrchními nebo krajskými soudy, nikoliv NSS, který ještě nebyl. Jakkoliv jsem se obával, že čistota dat v letech 2003 a 2004 bude dotčena právě vytvořením NSS, data jednoznačně prokázala, že počáteční judikatura NSS byla ve svém stylu k předchozí správní judikatuře kontinuitní. Jediná změna, kterou bylo možno v prvních dvou letech činnosti NSS zaznamenat, byla větší frekvence ústavněprávní argumentace.

Perspektivy vývoje stylu
Na počátku druhé dekády 21. století je možné shrnout, že české soudnictví doposud nemá žádný styl, který by spojoval soudnictví ústavní, správní a obecné. Dokonce i uvnitř jednoho a téhož soudu nalezneme různé styly, což bezesporu souvisí s osobnostmi soudců – zpravodajů. Přesto, měl – li bych generalizovat, lze říci, že obecné soudnictví reprezentované NS zatím zůstává blíže kognitivistickému a formalistickému ideálu soudcovské argumentace, který v našem právu dominoval až do 90. let minulého století. Tento ideál je spojen s navenek formalistickým a spíše stručným odůvodněním, nepřipouštějícím interpretační alternativy. Nevýhodou tohoto konzervativního stylu je malá přesvědčivost. Čtenář se nedozví, jak se soud postavil k argumentu, který směřoval k opačnému interpretačnímu závěru. Rozhodnutí si zachovává legalistickou fasádu, soudce navenek prezentuje své úvahy formou „subsumpčního“ automatu, aniž ovšem rozkryje důvody, proč volí pro posouzení věci určitou premisu namísto premisy jiné. Rozhodujícím důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu hierarchické postavení NS v justiční soustavě.
Naproti tomu vývoj stylu správní justice po roce 2004 (rok, kdy náš výzkum skončil) akceleroval. Rozhodnutí NSS, ale i krajských správních soudů jsou psána více dialogickým a diskursivním stylem, jejich délka nabobtnává, soudy se snaží poctivě vypořádat se všemi výkladovými variantami řešení určitého právního problému. Podoba odůvodnění je často substantivní, otevřeně se připouští, že právo má vícero možných významů, přičemž soud se usilovně snaží o podání všech důvodů, které jej vedou k nalezení řešení nejsprávnějšího. Nevýhodou tohoto stylu je jistá upovídanost a rozvláčnost. Důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu sice obdobně jako případě obecné justice hierarchické postavení NSS v justiční soustavě, soud se však snaží své rozhodnutí legitimovat též tak, že usiluje o to adresáty rozhodnutí vskutku přesvědčit. Nechávám na svém čtenáři, aby sám zvážil, zda delší rozhodnutí obsahující více důvodů pro rozhodnutí je v prostředí kontinentální právní kultury přesvědčivější, či zda naopak justice zprůhledněním své argumentace neztrácí část své (fiktivní, ale ve veřejnosti důležité) legitimity instituce znající „objektivní“ pravdy výkladu práva.

PS: děkuji ještě jednou studentům, kteří se prokousávali stovkami českých rozhodnutí a poctivě vyplňovali tabulku, z níž jsme brali naše výsledky.