Nakupování hlasů – absolutní vada volebního procesu?

Minulý týden Ústavní soud vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ve věci voleb do zastupitelstva města Krupka. Jakkoliv s jeho celkovým vyzněním souhlasím, možná o to více mne mrzí, jak chabě je odůvodněn. Posledních 5-6 let se totiž u nás začaly objevovat praktiky, v devadesátých letech téměř neznámé: nakupování voličských hlasů. V loňských komunálních volbách se (na rozdíl od voleb v roce 2006) už dokonce nejednalo ani o zcela excesivní případy. Jen z judikatury krajských soudů plyne, že k tomuto nakupování prokazatelně docházelo (přinejmenším) v Krupce, Českém Těšíně, Kadani a Roudnici nad Labem. Tendence k nakupování hlasů tedy zjevně sílí a považuji proto za mimořádně důležité, aby volební soudy dokázaly na tuto novou situaci přesvědčivě a jednoznačně zareagovat. Právo totiž nemá jen represivní, nýbrž také preventivní a symbolický význam.

Otázka, zda je přípustné si kupovat hlasy voličů, přitom není tak banální či jednoznačná, jak by se mohlo zdát z prvních mediálních ohlasů na citovaný nález. Pojmovým znakem demokracie je totiž získávání politické podpory, což se děje i slibováním voličům. Jestliže chci od voličů získat potřebnou podporu, musím je něčím zaujmout: svým programem, kandidujícími osobnostmi a také konkrétním profitem. Pokud bychom se drželi ideologických klišé, bohatší lidé by měli volit pravici, která jim sníží daně, a chudší naopak levici, která se postará o jejich důstojný život. Předvolební sliby tak mohou být roztodivné povahy: idealistické či materiální, reálné i čistě fiktivní, pravicové nebo levicové, vážně míněné i recesistické (jeden – tuším - dánský komik se proslavil tím, že voličům slíbil trvale hezké počasí, pokud jej zvolí, a na voliče to zabralo).

V samotné podstatě fungování demokratického systému coby vlády lidu, lidem a pro lid je bohužel obsaženo i pokušení populismu. Je pravidlem, že těsně před volbami jsou valorizovány důchody či sociální dávky, nikdo si netroufne hlasovat proti různým pastelkovným či školkovným, je slibováno zrušení regulačních poplatků a jiných nepopulárních odvodů, vláda objíždí kraje a rozdává příslovečné pytle s moukou (slova M. Zemana) a tak je možno pokračovat. Stejně tak je již zcela obvyklé, že v průběhu volební kampaně strany rozdávají nejrůznější předměty a nabízejí bezplatné služby: od populárního předvolebního guláše a piva přes trička, balónky, průpisky, kapesníčky, zápalky až po změření krevního tlaku či pozvání na kafe/pivo s volebním lídrem.

Je pak legitimní se ptát, zda vůbec ještě existuje rozdíl mezi touto formou volební agitace a nakupováním hlasů. I samotní strůjci tohoto nakupování totiž voliče přesvědčují tím, že zatímco jiné strany vyhazují peníze za billboardy, oni je raději dají přímo občanům.

Právě tento rozdíl však Ústavní soud zcela pominul, když pouze (bod 34) označil názor krajského soudu o přípustnosti pojetí voleb „obchodně tržním způsobem“ za exces, neslučitelný s principy demokratického právního státu, nicméně tento svůj názor argumentačně vůbec nijak nepodpořil. Navíc, toto odůvodnění Ústavního soudu je vnitřně rozporné: jestliže totiž v předchozím bodu 33 s odkazem na nález ve věci J. Nádvorníka uvedl, že volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, které by měly za následek automatické zrušení voleb a všechny možné vady je proto třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb, hned v následujícím bodu konstatuje, že zmíněný „obchodně tržní“ exces je v „natolik extrémním a hrubém nesouladu s principy demokratického právního státu, že by sám o sobě stačil k tomu, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, neboť při testu proporcionality zájem na ochraně demokratického právního státu bez jakékoliv pochybnosti převažuje nad minimalizací zásahu, a to i v případě, že by snad nebyla v řízení před krajským soudem provedeným dokazováním zjištěna objektivní příčinná souvislost mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možná příčinná souvislost.“

Jinak řečeno, pokud vnímám citovaný text doslova, v případě kupování hlasů není nutno vůbec zkoumat, zda toto mohlo reálně ovlivnit výsledek voleb (byť šlo třeba jen o „nákup“ jediného hlasu?) a je namístě volby zrušit. Pokud však platí tato teze (kterou osobně považuji za velmi chybnou, krátkozrakou a v praxi zneužitelnou), nemůže platit teze předchozí o neexistenci absolutních vad volebního řízení.

Přes naznačené výhrady se domnívám, že rozdíl mezi přípustnou volební kampaní a nepřípustným nakupováním voličských hlasů existuje. Tento rozdíl spatřuji v důsledném respektování principu svobodných voleb, který je řazen na stejnou úroveň jako principy všeobecnosti, rovnosti a přímosti voleb s tajným hlasováním. Svoboda voleb totiž znamená i svobodu rozhodování každého jednotlivého voliče. Tato je zachována, i když si volič při procházce předvolebním městem vezme igelitovou tašku s reklamními předměty u stánku jedné politické strany, sní guláš u strany jiné, vypije si pivečko u třetí a svoji pouť zakončí snězením koláčku u strany čtvrté. Toto chování ho totiž nikterak nezavazuje a principielně se jedná o situaci srovnatelnou s vnímáním reklam, jejichž působení jsme vystaveni téměř na každém kroku. Jakkoliv bych toto chování stran považoval za nevkusné a hloupé, zmíněná svoboda rozhodování voliče by nebyla ohrožena ani tehdy, pokud by u každého stánku namísto dárků a nesmyslných tretek, které stejně zahodí, volič dostával přímo peníze. Pořád by se jednalo o formu reklamy a nikoliv o přímé materiální zainteresování na volebním výsledku, které by voliče při jeho rozhodování jakkoliv zavazovalo.

Praxe nakupování voličských hlasů však dle mého soudu již tuto svobodu voličského rozhodování přímo ohrožuje a právě proto je nežádoucí a protiprávní. Zde již totiž vůbec nejde o formu volební kampaně či marketingu, nýbrž o přímý a podmíněný vztah: ty dostaneš 300 Kč a za to mi odevzdáš svůj hlas. Nikoliv náhodou si nákupčí musí zajistit, aby „prodávající“ svůj slib dodržel a aby jeho investice nevyšla naprázdno: jde s ním do volební místnosti či k přenosné urně, doveze ho k volební místnosti, vyplní za něj hlasovací lístek, předem si vybere ostatní lístky apod. V těchto případech proto volič vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí, nýbrž svůj hlas fakticky prodá. Tím je však dotčena i zásada přímosti volebního práva, tajnosti hlasování (kde je tajnost, když mám předvyplněný lístek?) a koneckonců i jeho rovnosti – nákupčí disponuje s desítkami či dokonce stovkami hlasů namísto s hlasem jediným.

Nakupování hlasů probíhá samozřejmě i daleko inteligentnějšími způsoby. Těsně před komunálními volbami v roce 2006 např. jedna z volebních stran pořádala v Mostu velmi štědře dotované tomboly (vyhrávala se auta, jízdní kola, elektrospotřebiče), přičemž však vyplacení výhry podmiňovala svým volebním vítězstvím. Jinak řečeno, výherce přímo zainteresovala na volebním výsledku. Navíc, s ohledem na poměrně velkou hodnotu výhry, je jasné, že takto motivovala nejen jednotlivé výherce, nýbrž i jejich širší rodiny a přející přátele. V tomto případě samozřejmě neplatí, že by byly porušeny principy rovnosti volebního práva, jeho přímosti či tajnosti hlasování. Přesto se domnívám, že se nejedná o svobodné rozhodování. Takovýto volič se totiž vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí a zájmů, nýbrž je motivován výhradně svým bezprostředním materiálním profitem. Současně se domnívám se, že tato situace je odlišná od volebního slibu spočívajícího třeba ve zrušení regulačních poplatků, a to právě prvkem konkrétnosti. I pokud totiž pro stranu, slibující toto zrušení, nehlasuji, mohu tento „benefit“ využívat. Stejně tak jako budu platit menší daně či se budu cítit bezpečněji po zakoupení dalších stíhaček či tanků, byť jsem nevolil žádnou z vládnoucích stran.

Dovoluji si proto závěrem nabídnout do diskuse na Jiném právu následující „právní větu“. O nepřípustné nakupování hlasů, které by v případě dosažení příslušné intenzity bylo způsobilé vést k prohlášení voleb za neplatné, by se jednalo tehdy, jestliže: (1.) volič obdržel anebo by mu bylo slíbeno, že obdrží finanční částku za odevzdání svého hlasu pro konkrétní volební stranu, přičemž dodržení tohoto slibu by zpravidla bylo kontrolováno, anebo (2.) volič a jeho bezprostřední okolí by byl přímo a konkrétně hmotně zainteresován na volebním úspěchu některé ze stran, přičemž tento profit by zajišťovala přímo tato strana anebo s ní spřízněný subjekt. V každém případě však nakupování hlasů nepředstavuje absolutní vadu volebního procesu, u níž by nebylo třeba zkoumat pravděpodobné dopady na volební výsledek.