Platy soudců II: „Nestranný třetí“

V komentáři na post Pavla Uhla o „dvousložkovém krycím nátěru No. 425-10“ Martin Bílý napsal následující glosu: „… Ve věci zvýšení nebo snížení platů soudců jsou materiálně zainteresováni všichni soudci. Jak jednotlivě (každému soudci jde o jeho vlastní peníze) tak povšechně (všichni to o sobě přesně vědí, jedná se tedy o dopad na příbuzné, manžele, kolegy atd.) Neznamená v tomto případě, že soudce rozhoduje o své vlastní věci? Na druhou stranu, kdo jiný?“. Původně jsem na toto téma chtěl napsat krátký komentář přímo pod dotyčný post, nicméně mi komentář poněkud nabobtnal a navíc se debata pod postem Pavla Uhla posunula poněkud jinam (máme tu na JP trošku hyperinflaci materiálního jádra ústavy).

I. Zásada nemo iudex in causa sua není jen o podjatosti

Pokud vnímáme zásadu nemo iudex in causa sua z hlediska podjatosti, pak nám nezbývá než přistoupit na binární logiku – buď je soudce podjatý anebo není podjatý. Z tohoto pohledu souhlasím s Pavlem Uhlem, že „[s]oudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku“ a že „možnost dotčení podobným právním problémem totiž nezakládá podjatost“.

Tak jednoduché to ale není. Zásada nemo iudex in causa sua má totiž i svůj institucionální aspekt, který nepodléhá výše uvedené binární logice. Takto vnímá zásadu nemo iudex in causa sua i samotný Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová, který se týká mého oblíbeného tématu – kritiky soudců. Konkrétně Ústavní soud konstatoval: „Pokud by soudy mocensky vnucovaly veřejnosti své vlastní hodnocení minulosti, zvláště když významná část veřejnosti s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí, oslabovaly by svou legitimitu, neboť nelze přehlížet, že rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), ….“ (důraz doplněn).

Tuto argumentaci lze podle mě analogicky aplikovat i na posuzování změn v platech soudců. I v tomto případě totiž, slovy Ústavního soudu, „nelze přehlížet, že [soudy] rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), a proto by měly postupovat velmi obezřetně“. Slovo „obezřetně“ je zde klíčové – dá se však vykládat přinejmenším 3 způsoby: (1) soudci by měli být zdrženliví a nenapadat jakékoliv snížení platu; (2) systém by měl být nastaven tak, aby se tyto otázky řešily pokud možno co nejméně často a za jasně stanovených podmínek; a/nebo (3) systém by měl být nastaven tak, aby tyto otázky řešil někdo třetí. První způsob se ukazuje jako nereálný, ve stanovení jednoznačných podmínek (druhý způsob) ústavodárce i Ústavní soud zcela selhaly a třetí institucionální cestu zatím v České republice nikdo nehledal (viz kanadská cesta naznačená v závěru tohoto postu).


II. Jsou obecné soudy v platových otázkách soudců nestranné?

Podle Pavla Uhla je odpověď následující: „Soudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku. Jeho rozhodovací činnost se navíc omezí pouze na to, že dospěje k závěru, že je zde norma, která by mohla být v rozporu s ústavním pořádkem a věc předloží Ústavnímu soudu“. To je ale jen část reality.

Soudci obecných soudů totiž (v návaznosti na nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. S 12/10 Platy soudců XI) mj. rozhodovali o tom, zda mají nárok na platy v původní výši (resp. doplacení snížené částky) zpětně i za první tři čtvrtletí (tj. i za období před vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavním soudem). Výsledek sporu již známe – Městský soud v Brně „přiklepl“ žalujícímu soudci plat i za první tři čtvrtletí (viz zde). Soudci jásají, zásada nemo iudex in causa sua pláče. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že rozhodnutí Městského soudu v Brně má oporu v judikatuře Ústavního soudu k temporálním účinkům jeho nálezů.

Teď už se s tím asi nedá nic dělat. Do budoucna z toho ale plyne pro Ústavní soud poučení, aby o temporálních účincích nálezů ve sporech o platy soudců rozhodoval sám. Ušetří nás tak následné parodie na nestrannou justici před obecnými soudy, která narušuje integritu soudního procesu. Zde pro jistotu zdůrazňuji, že nezastávám stanovisko, že by nález Pl. S 12/10 Platy soudců XI retroaktivní účinky mít neměl. Pouze tvrdím, že vzhledem ke skutečnosti, že se tento nález týká soudců obecných soudů a že následná soudcovská litigace před obecnými soudy narušuje integritu soudního procesu, měl by o tomto retroaktivním účinku rozhodnout sám Ústavní soud.

III. Je Ústavní soud v platových otázkách soudců nestranný?

Pavel Uhl tvrdí, že ano, neboť „[p]latové poměry soudců Ústavního soudu jsou upraveny jinou normou a jejich rozhodování se tedy netýká jich samotných“. To je ale opět jen část reality. Zde je třeba zdravé dávky právního realismu. Přinejmenším* u čtyř soudců Ústavního soudu (Wagnerová, Kůrka, Formánková a Duchoň) existuje potenciální střet zájmů. Tito čtyři soudci jsou totiž kariérními soudci obecných soudů, a tudíž při posuzování ústavnosti změn v platech soudců rozhodují o svých vlastních platech (byť v budoucnu), neboť se jich snížení koeficientu osobně dotkne. Při posuzování změn nedávno přijatého zákona č. 425/2010 Sb. je situace u dvou z výše uvedených soudců (Wagnerová, Duchoň) o to pikantnější, neboť jim končí mandát soudce Ústavního soudu již v roce 2012, a tudíž se jích přímo dotýkají (resp. dotknou) i přechodná redukční pravidla pro roky 2012-2014.

Tím nechci naznačit, že by se tito čtyři soudci měli prohlásit za podjaté. Toliko konstatuji, že tito čtyři soudci mají na výsledku dané věci osobní zájem, a tudíž nejsou zcela nestranní. Nesmíme ale zapomínat, že tu máme 11 dalších soudců Ústavního soudu, jež se nerekrutují z řad kariérních soudců a jež propůjčují rozhodnutím Ústavního soudu potřebnou legitimitu a neutralitu. Lze tedy konstatovat, že Ústavní soud jako celek je v platových otázkách soudců nestranný (pokud by se většina soudců Ústavního soudu rekrutovala z řad kariérních soudců, tak by to byl velký problém).

Nicméně i přesto si myslím, že by se měl Ústavní soud snažit najít nějakou cestu, jak v platových otázkách soudců minimalizovat eskalaci konfliktu mezi zákonodárným sborem a soudci obecných soudů a hledat dlouhodobě udržitelná řešení, která by byla alespoň rámcově akceptovatelná pro obě strany (tvrdý protiúder z Brna tímto řešením podle mě rozhodně není). Takových řešení je více. Jedním z nich je kanadský model, který počítá s dalším článkem – nezávislou komisí, jež hraje úlohu „nestranného třetího“ a jež musí být konzultována před jakýmkoliv snížením platů provinčních soudců (k tomu viz debata pod prvním dílem o platech soudců). Možná by toto řešení stálo za zvážení.

Na závěr jedna pozitivní zpráva. Situace v České republice naštěstí ještě zdaleka nedospěla do stejného stádia jako na Slovensku, kde polovina soudcovského stavu s odkazem na pochybný výklad nález Ústavného súdu SR podalo tzv. diskriminační žaloby a doslova přes chodbu si přiznávají doplatky v řádu deseti tisíců eur (viz například zde či zde). O tom ale někdy příště.

* Je možné, že v obecné justici skončí i někteří další soudci Ústavního soudu, ale to je pouze spekulace.